Úložiště bezmocných
(22.11. 2003 17:18:15)
Telefonoval mi včera pětapadesátiletý kamarád, že musel dát matku do nemocnice a nyní jí hledá vhodný ústav sociální péče. Kamarád má od mládí vážnou pohybovou vadu a nebyl už sám schopen matce, se kterou žil celý život, zajistit základní hygienickou péči. Matčin dlouhodobě zhoršující se zdravotní stav dospěl až do stádia, že se začala pokakávat a počurávat a nebyla schopna vstát sama ze židle. Přestože celý život svého syna pro jeho pohybovou vadu psychicky ponižovala, její hospitalizaci oddaloval do nejzazšího možného okamžiku. Vím, jaké to je být v ústavu, říká, strávil jsem tam devět let svého dětství. Je si vědom toho, až i jeho stav se zhorší natolik, že nebude schopen se sám o sebe postarat, opět skončí v ústavu. Nyní je sám v rodinném domku. Přestože ho rodiče nevedli k samostatnosti, což se u tělesně postižených lidí často stává, vypracoval se po smrti otce až k samostatnému řemeslu. Zažil si dost útrap, když se na něj většina zdravých lidí celý život dívala skrz prsty. Ale i ti zdraví lidé, stejně jako on, se na konci života (v případě nemoci nebo úrazu i dřív) mohou dostat do nějakého úložiště bezmocných. Jenže oni si to nepřipouštějí. Žijí samostatný život a nepřipouštějí si budoucí bezmocnost. Můj kamarád ji poznal, proto odsouval odložení matky do ústavu na nejzazší možný termín. Kdyby byl zdráv a na péči stačil, staral by se o matku ještě déle. Život jde dál. V pětapadesáti letech bude moci kamarád poprvé zcela rozhodovat sám o sobě. Čeká ho možná krátký, ale intenzivní plnohodnotný život, než ho cizí lidé také odloží do úložiště bezmocných
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat