Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/4.
deník Telegraf, 28.srpna 1993, strana 15
Ve středu 16.června 1993 jsem si opět vzal dovolenou, oblek a kravatu a vyrazil do Českého rozhlasu, abych si konečně popovídal s radou. Byl jsem plný dobré nálady. Věděl jsem, že už o nic nejde, pan docent Říčan jistě už vykonal, co uznal za vhodné. Byl jsem však nesmírně zvědav, jací jsou lidé, kteří tvoří Radu Českého rozhlasu a doufal jsem, že si popovídám s lidmi, které rozhlas opravdu zajímá. Vešel jsem do sekretariátu generálního ředitele ve třetím patře budovy na Vinohradské třídě. Uvítala mě příjemná sekretářka a posadila mě do předsálí ředitelské pracovny. Omlouvala se, že musím čekat, předchozí kandidát je ještě vevnitř, pohovor se protáhl - je podrobný.
Nabídla mi čaj. Odmítl jsem. Bylo mi dobře, seděl jsem v pohodlném křesle, nic jsem nepotřeboval. Za deset minut se otevřely dveře a z nich vyšel muž, kterého jsem znal, a za ním vyšli další tři lidé, patrně členové rady. Muž se loučil a vyzvídal: kdy se dozvím výsledek? Ještě dnes či zítra? Potřebuji to vědět, abych se mohl zařídit časově. Á, pán už se cítí ředitelem. To mě pobavilo. Jeden člen rady ke mně přistoupil. Vy jste pan Němec? Já jsem doktor Susa. Musím se vám omluvit za skluz. Rada se chce věnovat každému uchazeči důkladně, a proto se předchozí rozhovor protáhl. I na vás chceme mít dostatek času. Teď bychom ale potřebovali dvacet minut na oběd. Ujistil jsem předsedu Rady Českého rozhlasu, že mi to vůbec nevadí a rád počkám. Během pauzy jsem pozoroval cvrkot v sekretariátu. Do místnosti vstoupila další žena. Když si ukládala nákup do ledničky, pochopil jsem, že je to druhá sekretářka. Byla velmi atraktivní. Přemítal jsem o jednom z dotazů dr. Tošnera: jak byste se zachoval, kdyby vám nějaká žena, vaše podřízená, začala dělat drobnější anebo i větší úsluhy, které by nebyly v její pracovní náplni? Mezitím se rada vrátila, pan doktor Susa mi představil jednotlivé členy. Přísedícími byli dr. Tošner a doc. Říčan. Pohovor vedla dr. Helena Klímová. Jí jedinou jsem si z celé rady zapamatoval, protože jinak jsem se plně soustředil na své odpovědi. Řekněte nám, položila úvodní otázku paní Klímová, co považujete v životě za svůj největší úspěch a jakou největší obtíž jste musel překonávat. Vyprávěl jsem o překonání důsledků těžké nemoci v mládí, o některých životních cílech, které jsem dosáhl pevnou vůlí a vytrvalostí, a dospěl až k současnosti. Členové rady se pustili do kladení odborných otázek. Otázky se týkaly všech oblastí práce rozhlasu. Upřímně řečeno, byl jsem trochu zklamán, protože to, na co se mě rada ptala, jsem uvedl už v písemné studii a tak jsem vlastně jen volně tuto práci opakoval. Možná, že to byl záměr, snad se rada chtěla přesvědčit, zda jsem koncepci zpracoval opravdu sám. Za hodinu a půl jsem dostal dvě poslední otázky. V případě, že nebudu zvolen ředitelem, byl bych ochoten spolupracovat s radou či Českým rozhlasem na problematice vysílání? Odpověděl jsem ano. V případě, že budu zvolen generálním ředitelem, kdy bych mohl nastoupit? Odpověděl jsem, že bych rád řádně předal práci ve svém nynějším zaměstnání a na to bych potřeboval zákonnou výpovědní lhůtu dva měsíce. Pomyslel jsem si, že to je zbytečná otázka, neb v podstatě moje úloha skončila, ale ocenil jsem slušnost rady. Měl jsem dobrý pocit, že jsem před skupinou čestných lidí, jejichž opravdovou snahou je najít takového člověka, do jehož rukou by mohli svěřit řízení Českého rozhlasu s plným vědomím, že má pro tuto práci skutečně všechny předpoklady.
klikni - 5.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat