Dnes před 100 lety se narodila moje matka

 

Divné století 2.

Na fotografii jsem já s rodiči v den mé promoce.

Oba rodiče mám ještě na jiné fotografii, která není tak zřetelná. Sedí vedle sebe po stranách auly Karolína v místě určeném pro příbuzné a hosty. Je to hromadná fotografie všech těch přihlížejících. Moji rodiče na ní sedí vedle sebe, zdálo by se spokojeně. Ale v té době už byli asi osm let rozvedeni. Já jsem bydlel s matkou v poměrně nedobrých bytových podmínkách a otec bydlel nedaleko nás v krásném velkém bytě se svou druhou manželkou, která byla jen o rok starší než já a o třicet let mladší než můj otec. Ta se nesměla toho dne ničeho, co můj otec naplánoval, zúčastnit. Po promoci jsme šli otec, matka a já na dobrý oběd v okolí – už se přesně nepamatuji kam. Ale mám dojem, že to bylo buď do Obecního domu nebo do nějaké lepší tehdejší restaurace na Národní třídě. Otec si pak nechal vystavit účtenku s razítkem, protože jako pracovník podniku zahraničního obchodu si mohl nechat proplácet služební obědy nebo večeře. Potom jsme jeli do fotoateliéru družstva Fotografia na Vinohradskou třídu nedaleko Náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam jsme se vyfotili v několika kombinacích – všichni tři společně, já s matkou a já s otcem. To aby bylo možné ukazovat patřičné fotografie tam, kde se kombinace zrovna hodila.

Matka zemřela 20 let po mé promoci. Podrobněji jsem o ní psal v článku Ode zdi ke zdi  na mém blogu.

Sté výročí narození mého otce, který zemřel 32 let po mé promoci, jsem již přede dvěma lety připomněl v článku Dnes před sto lety se narodil můj otec.

Můj rozhovor s oničemologem Michaelem Radou

 Pan Michael Rada vede na svém Youtubovém kanálu rozhovory s různými lidmi. Těm rozhovorům říká HOVORY O NIČEM. Téma rozhovoru totiž není předem dané. Sdílím sem video, ve kterém vede pan Rada rozhovor o ničem se mnou. Ale on ten rozhovor není o ničem. Poslechněte sami. Stačí mít zapnutý zvuk, obraz je více méně statický.

Dnes před sto lety se narodil můj otec

 Dnes před sto lety se narodil můj otec.

Divné století.

Vlevo je svatební fotka mých rodičů spolu s mými prarodiči. Místo otcovy matky, tedy mé pravé babičky, je tam jeho teta. Otcova maminka zemřela, když ještě nebyl dospělý a její bezdětná sestra (úplně vlevo), živila otce v době jeho studií.. Vpravo je fotka mého otce asi čtyři roky před smrtí, které prožil v nemocnici.

O mém otci a našem vztahu jsem kdysi napsal několik článků na svůj blog, který jsem si psal ještě před vstupem na facebook. Někteří, kteří mě znáte dlouho, jste před mnoha lety ty články četli. Dávám sem odkaz Na článek "Z obliga", který jsem napsal už před šestnácti lety a na kterém jsou prokliky i na dalsí články.

https://tomuv-denik.blogspot.com/2011/11/z-obliga-1cast.html

Zvláštní věc! Když jsem seděl u počítače a psal tento příspěvek, doslo v rozsáhlému výpadku elektrického proudu v Praze, který ohlásila dokonce i Lucie Výborná ve svém dopoledním živém rozhovoru s hostem. Naštěstí výpadek u mě trval jen asi dvacet minut. Že by pozdrav ze záhrobí?

Lukáš Hurník padesátiletý

   Pan Lukáš Hurník se dožívá významného životního výročí!  Dožívá se věku, který se za dob Jaroslava Vrchlického nazýval kmetským.

   Život Lukáše Hurníka je po mnoho let spjat s Českým rozhlasem. Pracoval tam jako redaktor, dlouhá léta byl šéfredaktorem kulturní stanice Vltava, chvíli byl i programovým ředitelem Českého rozhlasu, nyní působí v Centru výroby Českého rozhlasu. Nemohu pominout, že je i hudebním skladatelem v oblasti tzv. vážné hudby a sbormistrem pěveckého sboru.

Šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava Lukáš Hurník v rozhovoru se členkou vokálního kvarteta Duae Tastae Cantantes po skončení Telefonotéky za účasti publika v Galerii Vinohradská 12  (17. 3 2016)

   Samozřejmě jeho profesní činnost by si zasloužila odborný článek a já rozhodně nejsem odborník na žádnou z oblastí, kterým se Lukáš Hurník celoživotně věnuje. Jsem jen řadovým posluchačem Českého rozhlasu, jehož jednu stanici Hurník vedl. A vedl ji opravdu na vysoké úrovni. Pamatuji se, jakou jsem měl radost, když byl Hurník jmenován šéfredaktorem Vltavy. Protože pochází z rozvětvené rodiny hudebníků a umělců, jeho jméno mi bylo již tehdy zárukou, že stanici naplní kvalitním obsahem. A musím říci, že Lukáš Hurník mé očekávání nikdy nezklamal. Dokázal udržet obsahovou úroveň i v době příchodu Petra Duhana, kterého i s odstupem téměř dvou let považuji za nejhoršího generálního ředitele Českého rozhlasu a pro tuto instituci za opravdovou katastrofu. Lukáš Hurník není patrně svou povahou žádný revolucionář a bojovník. Přesto dokázal před Duhanem ochránit Vltavu a nepřistoupil na takové změny, které by možná stanici zvýšily poslechovost, ale snížily její obsahovou úroveň, jako se tomu stalo na bývalé stanici Praha, kterou si Duhan vybral pro své prvotní revoluční experimenty. V době Duhanova nástupu do funkce se Hurník dokonce stal ředitelem (náměstkem) pro program všech stanic Českého rozhlasu. Hurníkova opatrnost v provádění převratných změn v programu však patrně Duhanovi vadila a proto se raději obklopil mladšími a méně zkušenými hochy, kteří prahli po funcích. Kupodivu však Duhan Hurníka nechal ve funkci šéfredaktora Vltavy, protože tuto stanici určil k radikálním změnám až ke konci svého revolučního ředitelování. Hurník se musel podvolit některým změnám, které souvisely s celorozhlasovými  Duhanovými  „reformami“. Například pořad Telefonotéka rozšířil z jednoho dne v týdnu na všechny všední dny a podvolil se i tehdejšímu trendu, že živý pořad vytvářejí také telefonáty posluchačů. Ale nechal Telefonotéku moderovat jen opravdové profesionály a výběr hostů nebyl podřízen tomu „jak je kdo znám z televizní obrazovky“, což bylo smyslem obdobného pořadu na jiné stanici.  Také musel zařadit v určenou hodinu vysílání stanice pro mladé (rádio Wave), které do celkového konceptu Vltavy nijak nezapadalo.  Musel se smířit i s tím, že stanici Vltava byly odebrány některé vysílače při vzniku celoplošné stanice Český rozhlas Plus. Přesto se stanice Vltava za Hurníkova vedení nedočkala programového úpadku jako bývalá stanice Praha. A za to patří Lukáši Hurníkovi stále můj nezměrný dík.

   Naštěstí alespoň po pěti letech Rada Českého rozhlasu pochopila, že v Petru Duhanovi zvolila špatného generálního ředitele a donutila ho k rezignaci. Nově zvolený generální ředitel René Zavoral (bývalá pravá Duhanova ruka) však po půl roce vládnutí Lukáše Hurníka „po vzájemné¨dohodě“ odvolal. Nedávno tomu bylo rok. S Hurníkem jsem se tehdy rozloučil článkem „Poděkování Lukáši Hurníkovi, končícímu šéfredaktorovi stanice Český rozhlas – Vltava“

   Budiž přičteno Renému Zavoralovi k dobru, že se s Hurníkem pracovně nerozešel, ale nabídl mu jiné uplatnění v Českém rozhlase. Zároveň Zavoral v krátké době vyměnil i další šéfredaktory a vedoucí pracovníky.

   Nového šéfredaktora Vltavy hledal Zavoral poměrně dlouho. Jím očekávaný proces změn na Vltavě se tedy protáhl a bude realizován až letos v říjnu. Po celou dobu Hurníkovy nepřítomnosti na Vltavě fungovala tato stanice podle principů, které nastavil Lukáš Hurník za dobu svého šéfredaktorování. A fungovala skvěle! To je nejlepším důkazem dobré Hurníkovy práce.

   Přes dosažení „kmetského věku“ je Lukáš Hurník stále mladý. Pokud se současný generální ředitel dožije bez odvolání konce svého druhého funkčního období,bude stejně starý jako Lukáš Hurník dnes. A dnes se Lukáš Hurník může ohlédnout za úspěšnou první polovinou života, kdy za ním zůstalo kus dobře vykonaného díla v Českém rozhlase i na poli hudby, ale také krásná rodina a několik dalších pečlivě pěstovaných zálib.

   Přeji Vám do dalších let hodně zdraví a tvůrčího elánu, pane Hurníku!

Tomáš Němec, posluchač Českého rozhlasu.

Šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava Lukáš Hurník na veřejné diskusi o budoucnosti stanice Český rozhlas Vltava, kterou pořádala Rada Českého rozhlasu 9.3. 2016

Soňa omezuje pobyt na facebooku

Soňa napsala:

Vážení a milí přátelé, protože je fb věčný časožrout, omezuji přístup a dění kolem něj. Z 250 lidí si zde ponechávám 72 přátel, kteří mne v životě něčím inspirují, motivují, prostě obohacují, komentují mé příspěvky a atp. Protože se roztrhl pytel se všemi různými podobnými akcemi, Mnohochuť v divadle jsem ke včerejšímu dni ukončila. A jak se říká, v nejlepším se má přestat, tohoto hesla se držím i já. Tímto děkuji všem příznivcům a účinkujícím za přínosné chvíle strávené v duchu nejen poetickém, ale i uměleckém i všem ostatním, kteří se jakýmkoliv způsobem přičinili pro dobro věci. Mějte se úžasně a přeji vám všem ze srdce pěkné svátky! 

Tomáš napsal:

Jsem to ňák nepochopil. Ale protože e-mail i telefonní číslo používám jen velmi omezeně a nevím, zdaliž jsem prošel mezi těch 74, tak se s Tebou preventivně loučím, milá Sisinko . Kontaktní e-mail i telefonní číslo mám těch skoro 7 let na tvé facebookové stránce, ale podstatě je stejně nikdo nevyužil, kromě různých nabízečů čehokoli. Já facebook využívám hlavně ke sledování různých událostí, které probíhají v mé blízkosti, např. v Jiným Kafi. A pak tam buď jdu nebo nejdu. Má to pro mně tu výhodu, že si předem nemusím kupovat lístek a mám pocit, že jdu někam, kde už to znám. Včera jsem mohl jít na dvě facebookové akce, ale měl jsem už půl roku domluveno setkání s lidmi ze své minulosti, kteří žijí mimo facebook. Tak jsem šel tam. Bylo to sice na mě daleko, ale velmi dobře dopravně dostupné. Bylo to společensky náročné, a tak jsem dnes zůstal doma, přestože mi psala Luciana, která se taky těžko pohybuje, že je přednášet do Kafe. Ale holt jsem dnes neměl sílu. Teď vidím na monitoru, že je on-line připojeno 63 facebookových prátel, což je v podstatě desetina, co jsem jich tu za těch 7 let posbíral. Ale z těch 63 mi občas něco napíše tak 5. Občas si telefonuju pouze ze dvěma na které mám číslo. Tedy telefonuju, když je zavolám. Jak říkám. Facebook pouze na tzv. události. Chodím hodně, když jsou okolo mě. Na některých jsem ale už nebyl dlouho, protože když se vyskytnou, časově kolidují s bližšími anebo je to ve chvíli, kdy nejsem schopen jít jinam. Facebook má své omezení především proto, že jeho techničtí tvůrci nám ukazují jen něco a hlavně reklamu. Nedá se od něj očekávat to, co od telefonu. O e-mailu nemluvím vůbec, protože ten se s dopisem psaným rukou a přišedším do fyzické listovní schránky nedá srovnat. Ale takové dopisy už ani nedostávám, ani nepíšu. Měj se dobře, Sisinko! Nepochybuji o tom, že až si odpočineš, určitě se někde potkáme. Ty nevydržíš být jen doma u plotny. Zdraví Tě Tom (Tomův deník)

Představy o životě a realita. (Věnováno 92. výročí narození mé matky)

   Jda na hřbitov, potkal jsem Olinu, spolužačku z gymplu. Právě se vracela z lékárny, kde byla vyzvednout léky pro svou 96 letou matku. Vůbec si nedovedu představit, jak bych se staral o svou matku, kdyby se dožila dnešních devadesáti dvou let. Já, se svými dlouhodobými zdravotními potížemi a celkovou neschopností.

   Přesto zrovna na Olině bych mohl ukázat, jaký způsob života jsem považoval v mládí za pro sebe ideální, ale pro mne byl nedosažitelný. Předně Olina pocházela z tzv. uspořádaných poměrů. Její otec byl významný literární historik, odborník na českou literaturu. Čili vysoce intelektuální prostředí. Měla dva sourozence. Už ve druhém ročníku na gymplu se Olina zamilovala do spolužáka Jardy. Zbytek studia na gymplu tvořili oba ve třídě nerozlučnou dvojici. Jarda byl nejchytřejší člověk ve třídě. Často toho věděl v různých přírodovědných a technických předmětech víc, než profesoři, kteří nás učili. Po maturitě šli Olina a Jarda každý na jinou vysokou školu, ale zůstali spolu. Krátce po promoci se vzali. Aby dostali byt, přijal Jarda místo mimo Prahu. Tam zůstali až do penze, i když Jarda po roce 1989 několikrát změnil místo. Olina místo neměnilo, byla celý život učitelkou na základní škole. Dnes už jsou oba v penzi. Vychovali, tři dětí, mají šest vnoučat. Takový jednoduchý, vztahově časně určený nekomplikovaný život.

   Po takovém jsem vždycky toužil. Když umřela před osmnácti lety moje matka a začal jsem žít definitivně tzv. "po svém“, uvědomil jsem si, že už jsem starý na směle životní plány stylu, který jsem popsal na příkladu Oliny a Jardy a že se budu už jen protloukat, jak mi to okolnosti dovolí. Samozřejmě si uvědomuji i výhody proti jiným lidem. Nerozvedl jsem se. Neonemocněla mi těžce manželka ani děti anebo neumřeli. Ale ten celkový životní směr, který bych považoval za správný, ten se mi také vyhnul.

   Když jsem se na ulici díval na Olinu, vypadala daleko starší než jiné moje spolužačky z gymplu. Opravdu babičkovsky. Žádný mejkap. Neuspořádané šedivé vlasy, nevýrazné oblečení. Ale v tom život nespočívá.

Marcel Šůcha už půl roku nevysílá na rádiu Kiss 98

 Od 1. září 2015 se už ani jednou neozval hlas mého  nejoblíbenějšího moderátora Marcela Šůchy na pražském rádiu Kiss 98. Čtyři roky bylo pro mě jeho ranní vysílání od 6 do 9 hodin vrtaným osvěžením v rozhlasovém éteru. Bylo to období, kdy do Českého rozhlasu nastoupil jako generální ředitel Peter Duhan a pod jeho vedením se pro mě téměř všechny stanice Českého rozhlasu staly neposlouchatelnými.

   Šůchův humor mě pomáhal vstávat. Překonal jsem i to, že hudební portfolio rádia Kiss 98 neodpovídalo přímo mému vkusu. Marcel Šůcha však dlouhodobě dokazoval, že mluvené slovo nemusí být ani na soukromém hudebním rádiu pouze vatovou výplní. Časem jsem si oblíbil i další moderátory – Pepu Libického, Martina Hájka, Petra Ticháčka, Vláďu Krásu a Davida Krédla. Vysílání oživovaly zprávařky, mezi kterými mě nejvíce zaujala Šárka Pašťalková.

Rádio Kiss 98 je regionální rádio, je součástí sítě rádií Kiss, jejich cílem je především živit se reklamou. Ale i ta reklama byla po určitou dobu dělána vtipně prostřednictvím hlasu herce Jana Maxiána. Pak se vysílání začalo měnit nepříjemným způsobem. Pražské zprávařky byly propuštěny a pražské zprávy začalo vytvářet jiné Kiss rádio. Na vlnách Kiss 98 se objevil pro mě nepříjemný hlas Jonáše Novotného. Začali se rychle střídat i denní moderátoři. Marcel Šůcha a jeho Ranní kartáč však naštěstí zůstávali.  Hlas Marcela Šůchy byl naposled slyšet 31. srpna 2015 a pak jakoby se po něm slehla zem. Jeho dvacetileté působení v rádiu se už zdálo řediteli Kiss rádií Martinu Hrochovi asi už příliš dlouhé. V krátké době zmizeli i další moji oblíbení moderátoři a rádio  Kiss 98 se zařadilo do nadbytku zbytečných hudebních rádií, které poletují českým rozhlasovým éterem a zvláště v Praze.

   Čekal jsem, že se hlas Marcela Šůchy objeví v jiném rádiu, ale nestalo se tak. Nevšiml si ho ani veřejnoprávní rozhlas, který kdysi přetáhl do Radiožurnálu  Petra Krále z podobného soukromého rádia Blaník.

   Myslím, že by bylo osvěžující, kdyby se Marcel Šůcha opět někde vynořil. Škoda jeho talentu, když rozhlasový éter je přeplněn netalentovanými rozhlasovými redaktory a moderátory.

Připomeňme si zvukovou upoutávku na Ranní kartáč Marcela Šůchy na rádiu Kiss 98. 

Pozvánka: 13. 2. 2016: Vzpomínka na Igora Ševčíka v První pivní tramwayi se blíží

V únoru před 65 lety se narodil výtvarník Igor Ševčík. Opustil nás před třinácti lety. Ale mi na něj zavzpomínáme jako obvykle druhou sobotu v únoru, tedy letos 13. února a jako obvykle v První pivní tramwayi na Spořilově na konečné tramvajové linky číslo 11 a to od 14 do 17 hodin. 

Přátele zve jako obvykle jeho manželka Katka.

24 hodiny slávy

■     ■

   Stala se mi taková neobvyklá věc. Na státní svátek 28. října mě na ulici oslovil mladý muž s fotoaparátem a zeptal se mě, zdali si mě může vyfotit. Dnes chodí po ulici spousta lidí a fotí si různé kuriozity. Tak jsem svolil. On udělal asi dva snímky a pak mi řekl, abych mu o sobě něco vyprávěl. To už se mi tolik nelíbilo, ale on se mi představil, dal mi vizitku a řekl mi, že má internetovou stránku, na které zachycuje příběhy lidí, že už jich tam má asi osm set.  Chvíli jsme si povídali, ale jemu se to zdálo příliš obecné. Řekl mi, jestli bych si vybavil nějaký silný okamžik v životě. Vybavila se mi chvíle, kdy zemřel můj otec. Chvíli jsem mu tedy vyprávěl o svém otci a o našem vzájemném vztahu. Nebylo to nic, co bych musel složitě formulovat. Otec zemřel před pěti lety a různé úvahy o něm, o sobě i o jiných lidech už jsem před lety napsal na tomto blogu. V podstatě jsem říkal jen takový sumář toho, co mě v tu chvíli napadlo. Mladý muž se zdál poněkud zaskočen. Asi čekal nějakou veselou historku, ale ono to moc veselé nebylo. Nabídl jsem mu, že pro vyjasnění může použít některé články z mého blogu, že mu pošlu odkazy. Řekl ale, že příběhy sestavuje přímo z toho, co se dozví na ulici. Rozhovory si nahrává. Teď jsem byl překvapen já, protože o nahrávání  se předem nezmínil. Ale protože jsem mu neřekl vlastně nic jiného než to, co už roky leží zasuto na tomto blogu a kdo chce, může si to přečíst, pojala mě spíš zvědavost, jak to zpracuje. Moje fotka a úryvky z mého vyprávění se objevily za čtyři dny na blogu  http://humansofprague.ihned.cz/ a také na k němu přináležející facebookové stránce https://www.facebook.com/praguehumans.  Fotografii jsem objevil asi dvě hodiny po jejím uveřejnění, protože ji sdílela jedna moje facebooková kamarádka.

   V té chvíli jsem poznal, jak rychle se něco může šířit pomocí facebooku.  Za dvě hodiny od uveřejnění označilo fotku symbolem „to se mi líbí“ 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně) a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Během prvních 24 hodin dosáhla fotka více než 1700 označení „to se mi líbí“ a 46 sdílení. Za první dvě hodiny se objevilo na facebooku  množství komentářů, ve kterých mě neznámí lidé diskutovali o tom, co bylo u fotografie napsáno.  Přidal jsem tam sám svůj vysvětlující komentář a tím komentáře voyerů prakticky ustaly, protože patrně nebyli zvyklí, že by s nimi diskutoval sám autor příběhu. Protože jsem dal do svého komentáře odkaz na jeden z článků, v nichž popisuji svůj vztah s otcem, zvedla se návštěvnost na mém blogu během 24 hodin od zveřejnění mé fotografie a příběhu více než dvacetkrát. Ovšem stejně rychle klesla. Druhý den byla vyšší už jen 3x oproti normálu a do čtyřech dnů se návštěvnost mého blogu stabilizovala na původních hodnotách. Protože autor projektu Humans of Prague přidává každý den novou fotografii s příběhem, byl ten můj příběh převrstven novými příběhy a lidi, kteří pasou po nových příbězích už chroustali další. Ale svým způsobem jsem si zažil svých 24 hodin slávy. Na přiložené fotce je vidět stav hodnocení a sdílení fotografie po dvaceti dnech. Avšak musím konstatovat, že vše se odehrálo hlavně během prvního dne. 

A nyní sem vložím onu fotku a text, tak jak jsou na blogu Humans of Prague.

■     ■

„Otec měl neustále nějaké milenky, matka brečela. Věčně se hádali, řvali na sebe. Já měl jako malý strach. Otec byl despotický, chtěl, aby všichni lidé okolo něj dělali to, co on chce. S matkou se rozvedl když mi bylo šestnáct. O dva roky později se oženil podruhé, vzal si holku, která byla jen o rok starší než já. Potřeboval mít kvůli své práci ‚urovnané rodinné vztahy‘, a tak si přal, abych se s ní a s její rodinou stýkal. To byl zvláštní vztah. Na začátku jsme na sebe divně koukali. Chodil jsem k nim každý týden na večeři. Jinak jsem k němu do bytu nesměl, ale ve stanovenou dobu, když to on nařídil, jsem tam přišel, jeho manželka uvařila večeři a vedli jsme společenskou konverzaci. V deset večer jsem musel jít domu. Jednou venku pršelo, a tak jsem se zeptal, jestli bych tam nemohl ještě chvíli zůstat. Otec mi ale řekl: ‚Takovéhle bohémské móresy tě nemůžou ani napadnout!‘ Jindy jsem tam přišel, otevřela ta jeho manželka a říkala, že otec má zpoždění. Řekla, že už uvařila večeři, a pozvala mě dovnitř. Povídali jsme si a já zjistil, že on ji trápí. Byla módní návrhářka, ale on nechtěl, aby pracovala. Musela být doma, měla od něj povolenou jen hodinovou vycházku jednou za týden. Tehdy ještě nebyly mobily, a tak ji kontroloval přes domácí telefon. Lustroval jí přátele, její kamarádky. Takhle jsme tedy zjistili, že se k nám chová podobně. Od té doby jsme se přátelili. On to postřehl a řekl mi, že si nepřeje, abych k nim nadále chodil.“

„Asi po deseti letech se rozvedli. Po mě během toho rozvodu chtěl, abych šel k soudu a řekl tam, že to byla špatná manželka. To jsem odmítl. Řekl jsem mu, že ke mně se vždy chovala slušně a u soudu jsem odpovídal podle toho, jak to bylo a ne podle toho, jak si to on přál. Řekl mi, že jsem ho zradil a už jsme se nestýkali.“

„Až po dalších dvaceti letech mi jeho známí řekli, že leží v nemocnici s Parkinsonem. Čtyři roky jsem tam za ním chodil. Jednou jsem za ním přišel se svou přítelkyní, kterou on neznal. Koupila pro něj kytku, chtěla mu ji dát. Ale on ji uviděl a říká: Slečno, tady nemůžete být, nebyla jste ohlášena. Mne také nejednou řekl: ‚Musíš jít pryč, tady nemáš co dělat.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že já tu nemocniční místnost mohl opustit, ale on ne. Už neměl svou moc, tohle jediné mu zbývalo.“

„Celý život jsem se ho bál. Ne, že bych se v životě měl s každým člověkem rád, ale on jediný dělal podrazy. Přitom vypadal jako naprosto slušný člověk. Byl vzdělaný, měl určité postavení a dokázal se přetvařovat. Na první pohled byl pro lidi okouzlující – uměl konverzovat, vykládat historky ze života. Když jsem někomu řekl o tom, co dělal, tak mi lidé říkali: ‚On to tak nemyslí!‘. Ale myslel. Byl to udavač a manipulátor s lidmi. Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“

■     ■

   Zajímavé byly hodnotící komentáře většinou od zcela neznámých lidí tak, jak se objevily pod fotografií na facebooku: Vpravo od komentáře je datum zveřejnění. Jak zjistíte, poslední komentář je už po čtyřech dnech. Ponechal jsem u komentářů i počet označení „to se mi líbí“. Pro účely tohoto blogu jsem komentáře vložil do poněkud neestetické tabulky. Kdyby se však někdo chtěl podívat, zda postupem času nějaké komentáře přibyly, může se podívat na (klikněte na) tento odkaz, vedoucí k fotografii a komentářům na facebooku Humans of Prague. 

komentáře

Martina Kovaľová	smajlík				líbí se            1  1 listopad  v 20:44
Jana Macháčková	uf..				1 listopad v 20:41
Libor Blažek	"Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“ Tomu říkám happy end!				2 listopad v 21:03
Kateřina Hůlová	asi bych za ním do té nemocnice nešla.				4 listopad v 20:41
Jíť Králová	Škoda,že pán nenašel sílu dřív a nestal se ,,svobodným"..				líbí se           4  1 listopad v 20:52
	Daniela Jančićová		To mě napadlo hned po přečtení pár řádků  i jeho manželka...		3 listopad v 1:12
Honza Parolek	Vzhledem k pánově věku je celkem jasné, co za práci asi jeho otec tehdy dělal...				líbí se          5  1 listopad v 21:40
	Lenka Juránková		A to...?		1 listopad v 22:06
	Honza Parolek		Lenka Juránková odhaduju to na komunistického funkcionáře, nebo možná fízla či špiona. Tam by pasovala jeho povaha,  vzdělání, a nutnost 'mít rodinné poměry v pořádku.'		líbí se           8  1 listopad v 22:08
	Tomáš Němec		Honza Parolek Něco podobného. Pracoval  v jednom podniku zahraničního obchodu. Docela hodně jezdil do ciziny, do té části, která byla nazývána kapitalistickou. Měl na starosti obchodování s několika firmami, které sem dovážely průmyslová elektrotechnická a elektronická zařízení.		2 listopad v 20:31
	Honza Parolek		Děkuji za upřesnění mojí domněnky, možná trochu troufale vyřčené. A děkuji za toto sdílení Vašeho příběhu. Přeji Vám hodně štěstí.		líbí se          1  2 listopad v 20:41
László Varga	chtěl bych se jen zeptat,zda máte rodinu a jaký máte vztah s dětmi?				líbí se           3 1 listopad v 21:00
Filip Sapphire	Stále váhám, jestli se na tohle dá dát „like“.				líbí se             36  1 listopad v 20:39
	Tomáš Němec			Není proč dávat like.	2 listopad v 1:49
	Braño Erdélyi			podrž myš nad ikonkou so slovom like a ukáže sa ti rad reakcií z ktorych si už možeš vybrat	2 listopad v 6:46
Bára Klimešová	... silné, díky, klobouk dolů před tímhle pánem...				1 listopad v 21:00
Zuzana Knoblochova	....manipulátor....mám někde doma knížku a je zajímavá tím, ze vám ukáže co dělat, jak se chovat k těmto lidem atd......neuvědomovala jsem si, že tihle lide tu jsou, až do doby, kdy jsem taky jednoho takového potkala.....měla jsem štěstí, že to nebyl nikdo z rodiny. Je smutně,co ten pan píše.				líbí se           2  1 listopad v 21:07
	Magdaléna Kýnová Učíková	Jak se prosím knížka jmenuje?			2 listopad v 8:59
	Zuzana Knoblochova	Nenechte sebou manipulovat - Isabelle Nazare-Aga			líbí se           1  2 listopad v 19:21
	Jana Brunclíková	Doporučuji, je to vynikající knížka.			3 listopad v 17:48
Anushka Eis	Pána obdivuji, že i přesto jak se k němu otec choval,  za nim chodil tak dlouho do nemocnice a měl o něj starost. Já mam úplně stejného otce a svobodnou nejsem ani po tom, co jsem se v 18 odstěhovala.  Bohužel je vidět, ze ty špatné vzpomínky ve Vás bohužel zůstanou celý život				líbí se           5 1 listopad v 22:50
Matěj Fous	silný příběh bez palce nahoru.				líbí se           1  1 listopad v 20:44
Blanka Østrem	Silný příběh... otec psychopat				líbí se           3  1 listopad v 20:50
Kate Kloidová	Já neváhám jestli dát like... Dala jsem ho... A to proto, že první, co mě napadlo nebylo ,,měl těžký život a je mi ho líto", ale ,,měl těžký život a jeho přístup a nadhled je odrazem silného člověka a má můj obdiv."Protože nepopřít sám sebe v takové situaci neumí každý...				líbí se           1  2 listopad v 7:29
Karel Novák	Příběhy lidí a zejména těch, co něco nehezkého prožili a nebyli schopní se bránit, je věc jedna. Hrdinové těchto příběhů nemusí být vůbec "hrdinové". Ze zkušenosti vím,  že je dobré naslouchat vždy oběma stranám. Jen z toho lze vyvodit závěry...byť jen vlastní.				2 listopad v 11:17
Vojtěch Brázda	Ty rodiče, ty naše rodiče...				1 listopad v 21:10
Lish Ti	Drsné..				1 listopad v 21:22
Tereza Hrubá	Ufff				líbí se           1  1 listopad v 21:43
Alena Lejsková	Rodiče bývají našimi největšími vrahy				líbí se           1  2 listopad v 14:30
Daniel Albrecht	Bůh vám žehnej				1 listopad v 23:35
Astrid Ka	Nejhorší je, potkat v životě psychopata, který je, jak pán píše okouzlující a navíc, když je to vlastní rodič... smutný je pak, když takovej člověk umře a lidem okolo se uleví... a nikdo vlastně necítí smutek...				líbí se           6 1 listopad v 22:13
Tereza Lévová	Rodinu si člověk opravdu nevybere. Každý má v rodině nějakého toho alkoholika, nemakačenka, hypochondra, manipulátora či zlatokopku ... Se kterými by se člověk nejraději už v životě nebavil. bohužel vždy je to rodina, takže tomu styku se moc vyhnout nedá. Snad ovsem každá rodina má i ty hodné, pracovité lidi, co si navzájem pomohou, když je to potřeba ...				líbí se           2 1 listopad v 21:08
	Jíť Králová		No nevím, já bych se s takovým člověkem rozhodne  nestýkala.. stejně, jako jsem se nestýkala se svým otcem..a že je to moje rodina mi je vcelku jedno...		líbí se           3  1 listopad v 21:29
Jana Hendericks-Budinova	Spisovatelka Louise Hay tvrdi že si rodiče vybíráme, abychom se v životě naučili lekce, které jsme se v minulých životech ještě nenaučili. hodné mé naštvalo když jsem to četla, ale začínám tomu věřit.				líbí se           9  1 listopad v 22:07
	Iveta van Art		My od nich a oni od nás...		líbí se           3   1 listopad v 22:26
	Anna Annie Čarná		no dovolte, co sa týká mojho života a mojej rodiny, ak by to bola pravda, to by bolo to najdrsnejšie nechutné zlo na světe, a ja si  to nielen ako človek nezaslúžim v tomto živote ale určite som sa taku  lekciu nepotrebovla naucit ani z minuleho. sorry, blbost		2 listopad v 11:25
	Danny Sochor		Anna Annie Čarná Díváte se na to jen z pohledu  současného života, pak Vám velmi rozumím. Sám jsem v ublíženosti žil 25 let. Pak začal číst knihy a zašel na hypnotickou regresi. Matku jsem ve středověku mučil, ona mi jen "oplácela" / vracela, co jsem do ni zasel.  S bývalou přítelkyni, jsem se točil ve 4 minulých životech. Kolotoč  ubližovaní, jednou já ji, pak zas ona mě. V minulém životě jsem ji udal,  poslal tím na smrt do koncentráku. Život má hlubší úrovně. Chcete - li  vědět pravdu o sobě a proč se Vám ději věci v životě, hledejte v sobě.		líbí se           1 4 listopad v 11:40
Zdeněk Cagaš	takových lidí po světě běhá víc…				líbí se           5  1 listopad v 20:45
Katka Atti Kreidl	Hodně silný příběh, kéž by bylo takových rodičů a partnerů co nejméně.				2 listopad v 0:42
Tina Veselá	Jak moc pánovi rozumím...... můj otec je totéž v bledě modrém. Manipulátor. Ale před jinými, cizími lidmi neobyčejně společenský a přetvařující se.				líbí se           13 1 listopad v 20:50
	Kristýna Mikšaníková		Jak já Vám i pánovi na fotografii rozumím...		1 listopad v 21:11
	Veronika Čubová		I já jsem si tuto zkušenost zažila, takže rozumím		líbí se           1  1 listopad v 21:14
	Kristýna Junová		Známe.. náročné..		1 listopad v 21:36
Cristina Keech	Zajímavý příběh, podán ve zkratce, informativně ale přesto jdou z toho příběhu cítit emoce. Já dávám palec nahoru, ale plačící smajlík u toho nesmi chybět.				líbí se           2 1 listopad v 21:09
Loly Noid Lolyová	Mám úplně totožného otce. Doufám, ze svobodná budu dřív!				líbí se             7  1 listopad v 21:41
Tatana Kindl Novakova	Já to mám v sobě dodnes a už se to nezmění.				2 listopad v 12:59
Jiří Konečný	Silný příběh...                                     S takovými lidmi se dá udělat jen jediné: Poslat do hajzlu, být od nich co nejdál a stýkat se s nimi co nejméně. Příbuzenství se přeceňuje. Nerozumím tomu, že ta matka v něčem takovém s dětmi zůstala tak dlouho a dovolila něco takového na ně působit. Ale nebyl jsem tam s nimi... Ano, okolí bude udivené, vy budete Ti špatní. Ale to je chyba toho okolí, ne vaše. Že oni soudí jen podle vnějších projevů a že si nedokážu říct "no já vlastně ale doopravdy nevím, jaký on je, jak to doma mají..."...				líbí se           21  1 listopad v 21:14
	Vendula Uherová		Bohužel, ta matka se tak hodné moc bála, hlavně toho, že by musela sama živit děti a platit byt, že nic neudělala. A to mi přijde  skoro až sobecké.		1 listopad v 21:50
Lenka Juránková	Já bych se s ním už v dospělosti vůbec nestýkala být na pánově místě. Jinak se vsadím, že pan otec vykládal ve staří všude historky na potkání, jak na něj rodina kašle... Ono někdy mají ty děti dobrý důvod se nestarat. Ale pak každý vidí jen toho ,,ubohého" starého člověka...				líbí se           19 1 listopad v 21:53
	Míca Královská Kočka		přesně a pak je v domovech důchodců všichni   litují...ale už se nikdo nezeptá jaká byla jejich minulost a jak oni se chovali  ke svým dětem/rodině ...		líbí se           3  1 listopad v 23:31
	Lenka Juránková		Nedávno tu bylo podobné téma akorát z pohledu rodiče   a nikoho tahle možnost nenapadla...  že by opuštěný starý člověk být obětí    tak úplně nemusel...		líbí se           4  1 listopad v 23:48
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Můj otec rozhodně opuštěný nebyl.  Jenom až do konce života věřil jen lidem, které si zaplatil a od kterých očekával, že budou poslušní. Dokonce i ty čtyři poslední roky, které strávil v nemocnici si platil uklízečku, která mu před tím uklízela v bytě, aby  uklízela i v jeho nemocničním pokoji a aby mu chodila obstarávat některé věci, které chtěl mít po svém. Já jsem holt nepatřil mezi lidi, kteří za peníze udělají cokoli.		líbí se           5  2 listopad v 1:09
	Lenka Juránková		TN: Děkuji za odpověď. Pokud to dobře chápu z textu,  tak jste se tedy nevídali celý život pravidelně, respektive byla 20 let pauza? Jinak přeju už jen to dobré v životě		2 listopad v 9:43
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Ano, po jeho rozvodu s jeho druhou  ženou jsme se za dvacet let potkali asi 3x na ulici, protože jsme bydleli docela blízko sebe.		líbí se           1  2 listopad v 20:51
	Lenka Juránková		Dobře pro vás...		2 listopad v 22:33
Jan Hrudka	A co když to tak (ten otec) opravdu nemyslel...				líbí se           1  1 listopad v 21:03
	Adriána Rybárová		Vy jste asi s člověkem s narcistickou poruchou osobnosti nežil		líbí se           18  1 listopad v 21:01
	Jíť Králová		Jisté,ten otec byl vlastně míly pán a všichni to jeho hrozné chování špatně pochopili;);)..opravdu to tak není		líbí se           7  1 listopad v 21:02
	Petra Ilay		Ale myslel!		1 listopad v 21:04
	Katerina Siroka		Adriána Rybárová good point!		1 listopad v 21:30
	Adriána Rybárová		Štěpánka Podlešáková Načrtnuté rysy mezi popisy této poruchy patří, namátkou absence empatie, využívání ostatních k dosažení  svých cílů, svalování viny na okolí, potřeba ovládat a být středem pozornosti. Pan otec k ní měl přinejmenším velice blízko.		líbí se           3 1 listopad v 21:32
	Veronika Martin		A jak to myslel?		1 listopad v 22:51
	Jan Hrudka		To právě nevím a samotného by mě to i docela zajímalo.		líbí se           1  1 listopad v 22:57
	Tomáš Němec		Svým způsobem máte pravdu, pane Hrudko. Otec často dával najevo, že mu lidé ubližují a že mu nerozumí.		líbí se           1  2 listopad v 12:34
	Jan Hrudka		A nemají ho rádi, nikdo ho nemá rád...		2 listopad v 12:51
Filip Ščotka	Tak tohle je neskutečně silný...				líbí se           39 1 listopad v 20:40
Ivan Žaludek	To jste popsal přesně našeho "pana otce"..... bohužel náš ještě žije.....				líbí se           1 2 listopad v 21:10
Martin Marw Šmída	Na tohle like dát opravdu nemůžu... Jak píše někdo nade mnou, neuvěřitelně silný příběh...				líbí se           40 1 listopad v 20:41
Johanka Ulrichová	Rodiče si bohužel nevybíráme.... Jsem moc ráda, že se s tím ten pán zřejmě se ctí popasoval....				líbí se           26  1 listopad v 20:45
	Jiří Konečný		Ale můžeme si vybrat, jak bude náš vztah k nim vypadat  v dospělosti, a jestli vůbec nějaký bude.		líbí se           8 1 listopad v 21:16
	Jíť Králová		Naprostý souhlas s Jiřím!		líbí se           2 1 listopad v 21:30
	Zuza Bluza		Jiti přesně tak. Myslím, ze ta myšlienka, že sa pribuzenske  vztahy preceňuju a ludia sa nutia vychadzat s citovými mrzakmi "leborodina" je pravdivá. Ak nie je citová vazba cista, dobrá a obojstranná, takého človeka treba od seba poslat prec...a byt šťastný...		líbí se           3  2 listopad v 12:34
Sivan Bennet	wow. To je silný příběh. Je obdivuhodné, ze pak to dokáže takhle podat a udržet si zdravy nadhled. To neumí hodné lidi.				líbí se           103  1 listopad v 20:54
Irča Buršová	Podobná zkušenost. Hrozné je, jak vám to lidi nevěří, protože navenek ten člověk působí sympaticky. A že ze z toho nemůžete dlouho vymotat, že nemůžete člověka hnát k zodpovědnosti za to, že vás a další psychicky týrá.				líbí se           86  1 listopad v 21:52
	Jan Hrudka		Případně se lidi stavějí na jeho stranu a mohou ho i svým způsobem obhajovat ("on to tak nemyslel"), ale jak to vlastně myslel, se už asi nedozvíme.		líbí se           1 1 listopad v 22:41
	Bára Janečková		Jan Hrudka Ano, nebo takové to typické "ty jsi moc  přecitlivělý/á. ty si všechno moc bereš, to je holt život..." atd		líbí se           1  2 listopad v 8:21
	Irča Buršová		Já slýchala / slýchám "ale vždyť tak hrozný to není, taky by vás mohl mlátit"		líbí se           2 2 listopad v 9:28
	Jan Hrudka		Takový člověk asi týrá hlavně psychicky (ale fyzicky už asi ne, že, nebo ano?)		líbí se           1  2 listopad v 12:50
	Irča Buršová		No to je právě to - kdyby to bylo fyzicky, může se člověk  aspoň pokusit žádat o pomoc příslušné orgány, protože bude mít modřinu  nebo zlomenou ruku jako důkaz. Ale jak dokážete modřiny na duši  dekády psychického strádání? ...		líbí se           1  2 listopad v 16:25
	Jan Hrudka		To nevím, snad pomoc nějakého psychologa, mít se komu svěřit...		2 listopad v 19:13
Pavlína Nováková	Úplně mě fascinuje, jak tu někteří říkají, že to tak možná taky nemyslel ten otce či ze si rádi vyslechnou druhou stranu před vynášení soudu. Nedokážu si představit kontext, který by zasadil tuhle absolutně přesně popsanou manipulátorskou techniku do pozitivního světla. Na druhou stranu bohužel také vím, že manipulátoři často nevnímají to, co dělají, jako špatné. Mají to opředeno hromadou velmi pečlivých sebeobranných racionalizaci. Proto nikdy necítí vinu, často se vidí naopak jako oběti a žádné argumenty na světe je nikdy nepřesvědčí o tom, ze to, co dělají, ubližuje. Jsou tak ponoření do sebe, ze nejsou schopni měnit perspektivy. Obrana vůči tak systematické mu nátlaku je velmi složitá, už kvůli tomu, ze navenek jsou to často oblíbeni lidé, dokážou strhnout každého na svou stranu a překroutit cokoliv, co řeknete, ze sami začnete pochybovat o své vlastní příčetnosti.				líbí se           5  2 listopad v 13:46
	Tomáš Němec			Pavlína Nováková Popsala jste to naprosto přesně. Otec si nikdy nemyslel, že dělá něco špatně. Když od něj po šesti letech  psychického trýznění utekla jeho druhá, oproti němu velmi mladá  manželka, donutil ji pod pohrůžkami, že on zničí někoho dalšího, aby se k němu vrátila. Sám pak rozhlašoval, jak k ní byl velkorysý a vzal ji na milost, když se k němu chtěla vrátit. Rozvedli se až po dalších pěti letech života vedle sebe více méně vynuceného.	líbí se           2  2 listopad v 14:11
Markéta Mesany	smajlík				2 listopad v 12:11
Milena Macková Pěčková	S podobným člověkem se právě rozvádím...napřed jsem se musela osvobodit ve své mysli, abych měla sílu k tomu, osvobodit se i de iure! 21 společných let funguje jako řetěz na krku psa uvázaného u boudy!				líbí se           3  2 listopad v 10:30
Etheldith Dita Niesnerova	Po přečteni Tomova příběhu si říkám že možná lepší, ze žádného otce nemam.... Je to fakt hra o štěstí bud dobrej nebo špatnej a my si tohle bohužel nevybíráme				líbí se           3  2 listopad v 0:24
	Tomáš Němec			Každej máme nějakýho otce, Dito, jenže někteří ho neznají.	líbí se           1  2 listopad v 0:26
Alena Blažejovská	Díky za tu upřímnost a otevřenost.				líbí se           1  2 listopad v 17:26
Tomáš Němec	Tady konečně vidím, jak se něco může šířit na facebooku. Za dvě hodiny od uveřejnění to tady zaškrtlo 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě před čtyřmi dny autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Řekl mi, ať mu řeknu nějaký svůj silný životní zážitek. Tohle mě nějak vytanulo na mysli v první chvíli. Mluvil jsem asi hodně na přeskáčku. Pan Princ mi vysvětlil, že si moje povídání nahrál a že ho použije na tento blog. Asi kdyby se mi předem nepředstavil a nedal mi vizitku, nic bych mu neřekl. Ale byl jsem zvědav, jak to zpracuje. Já sám jsem vztah se svým otcem popsal z různých pohledů a časového sledu na svém osobním blogu. Ale protože nejsem součástí žádného projektu, v podstatě nikdo, a to včetně mých nejbližších příbuzných tyto články nečetl, přestože jsou na internetu už skoro 10 let. Dám sem jen jeden odkaz, který jsem napsal v době, kdy byl otec ještě živ. Ale najdete tam část toho, o čem jsem povídal Tomáši Princovi. Proklikávací odkazy v mých článcích nejsou funkční, protože před časem jsem musel přenést svůj systém z blogu firmy Seznam.cz (rušil v roce 2011 osobní blogy) na systém od firmy Google (blogpot). K úpravě odkazů už jsem se nikdy nedostal. Ale koho to bude zajímat, jistě si články na mém blogu podle názvů najde. Tak tady je "Náš příběh", ke kterému mě inspiroval jeden americký film -http://tomuv-denik.blogspot.cz/2006/04/the-story-of-us-nas-pribeh.html.				líbí se           85  1 listopad v 23:59
	Šárka Sedláčková			Tomáši, já taky zdravím, hned jsme tě všichni poznali.	líbí se           1  4 listopad v 20:45

   A tím 24 hodin mé internetové slávy skončilo. Nikoho z těch hodnotitelů, z nichž mnozí se vyjadřovali i obdivně to nezaujalo natolik, aby mi napsali i mimo tyto komentáře, Bylo to pro ně neosobní, jako když se dívají na televizi nebo jdou do kina. Pro mě to je poněkud smutné poznání. Na mém blogu už tento hodnotící článek zapadne a jen málokdo si ho náhodně přečte.