8. květen 2026 a Česká republika

 

I v tento památný den si připomeňme, že po 81 letech po konci 2. světové války vedou Českou republiku dva privilegovaní českoslovenští komunisté. Bývalý československý voják Petr Pavel, připravovaný pro práci ve vojenské rozvědce s krycím jménem Pávek a československý obchodník Andrej Babiš, prověřený Komunistickou stranou Československa pro práci v kapitalistické cizině a evidovaný jako spolupracovník československé Státní bezpečnosti s krycím jménem Bureš. Nyní Po 37 letech se setkali v nejvyšších státních funkcích České republiky. První ve funkci prezidenta a druhý ve funkci předsedy vlády. Dnes jsou každý na opačných pólech tzv. demokratického politického spektra. Oba museli udělat ve svém životě politický přemet a ze společné práce pro socialistické zřízení se dostali do vzájemných soubojů. Na to, co je kdysi spojovalo, to je práce pro Varšavskou smlouvu a RVHP, už zapomněli.  Ale ta minulost se za nimi stále táhne.

Vyjádření prezidenta České republiky Petra Pavla ke společnému setkání s předsedou vlády České republiky Andrejem Babišem.

Vyjádření předsedy vlády České republiky Andreje Babiše ke společnému setkání s prezidentem České republiky Petrem Pavlem. 

A mezi tyto dva póly je rozdělená celá Česká republika.

Rozhovor s Michaelem Radou po třech letech a technické potíže nahrávání

Včera jsem po třech letech natočil rozhovor s panem Michaelem Radou, respektive on natočil rozhovor se mnou v rámci své série podcastu nazvané HOVORY O NIČEM.

Pana Radu, který má velké zkušenosti s natáčením podcastů prostřednictvím aplikace ZOOM, jsem požádal o tento rozhovor proto, abych si vyzkoušel nový externí mikrofon k androidovému mobilu. (na obrázku).

bezdrátový mikrofon

Bohužel pokus se nezdařil, asi kvůli slabému Wi-Fi připojení. Po zhruba hodinovém zkoušení všech možných způsobů připojení jsme nakonec rozhovor natočili. Použil jsem notebook, který mám připojený k modemu kabelem. Bohužel zvuk na mé straně není příliš kvalitní, protože jsem byl příliš vzdálen od mikrofonu notebooku. Výsledek jsem zjistil teprve až když pan Michael Rada rozhovor uveřejnil na fejsbúku. Odkaz na rozhovor dávám v proklikávací formě do zdrojů na konci článku, protože si nejsem jist, zda by mi ho místní editor schválil v textu.

V rozhovoru jsme se dotkli jsme se všeho možného – od techniky přenosu, přes umělou inteligenci a její přínos pro obyčejné lidi, uvažovali jsme o zákazu mobilu a sociálních sítí pro malé děti a dotkli jsme se i psaní. Ať už na fejsbúk, na všelijaké jiné platformy anebo dokonce i psaní knih. Bude-li někdo z vás chtít, rozhovor si můžete poslechnout. Doufám, že se mi časem podaří vychytat technické nedostatky internetového spojení i vhodného mikrofonu. Pan Rada mi slíbil, že mi v těchto experimentech bude nápomocen. Takže mnohokrát děkuji!

Vzpomínka na staré časy

 

Nedávno na mě vykoukl na Instagramu jeden příspěvek. Velmi mě překvapil svou otevřeností. Napsala a obrazem ho doplnila slečna, která pracovala v největším erotickém klubu v Praze. Video ani text nejsou nikterak vulgární ani nepřekračují rámec obvyklosti, přesto jsou naprosto vypovídající. Ten klub důvěrně znám, i když jsem tam už řadu let nebyl a ani už tam nepůjdu. Existuje už víc než čtvrt století. Ale před mnoha lety mě pomáhal zahánět pocit samoty, depresí a prázdnoty.

 

Chodil jsem tam tak před pětadvaceti lety, když to začínalo. Tehdy byl jenom vchod z tržnice, kterému se později říkalo diskrétní. Byla tam jen ta stará část napravo od nynějšího vchodu za barem. Bar ani nová část vlevo od nynějšího vchodu ještě neexistovala. Vstup byl jen za 20 korun. U vchodu byl turniket jako býval v metru. Tam návštěvník hodil dvacetikoruna a mohl dovnitř. Pokojů bylo samozřejmě míň. Byla tam taky peep show, kde člověk mohl za 20 korun sledovat dvě minuty živý striptýz. Mělo to výhodu, že všechny holky byly Češky. Tehdy ještě nebyl rozšířen internet, začínaly tlačítkové mobilní telefony. Mužskej si tam mohl najít sexuální kamarádku, se kterou se mohl domluvit a chodit za ní častěji. Po povodních, tuším v roce 2001, se to tam zrekonstruovalo, přibyla ta nová část co vypadá jako bludiště, současný vchod oddělený od tržnice a bar. Vstupné buď bylo jednorázové nebo výhodnější na permanentky. Byla otevřena i pobočka na Pavláku, která vypadala jako klasický klub. Ta pobočka však byla po pandemii trvale zavřena. Bohužel tím jak přibylo pokojů, podnik začal nabírat i cizinky. Jeden čas to naprosto ovládly Rumunky a několik černošek. S rozvojem placatých mobilních telefonů a internetu už jakoby to tam ztratilo kouzlo. A já jsem taky zestárnul.

Dnes před 100 lety se narodila moje matka

 

Divné století 2.

Na fotografii jsem já s rodiči v den mé promoce.

Oba rodiče mám ještě na jiné fotografii, která není tak zřetelná. Sedí vedle sebe po stranách auly Karolína v místě určeném pro příbuzné a hosty. Je to hromadná fotografie všech těch přihlížejících. Moji rodiče na ní sedí vedle sebe, zdálo by se spokojeně. Ale v té době už byli asi osm let rozvedeni. Já jsem bydlel s matkou v poměrně nedobrých bytových podmínkách a otec bydlel nedaleko nás v krásném velkém bytě se svou druhou manželkou, která byla jen o rok starší než já a o třicet let mladší než můj otec. Ta se nesměla toho dne ničeho, co můj otec naplánoval, zúčastnit. Po promoci jsme šli otec, matka a já na dobrý oběd v okolí – už se přesně nepamatuji kam. Ale mám dojem, že to bylo buď do Obecního domu nebo do nějaké lepší tehdejší restaurace na Národní třídě. Otec si pak nechal vystavit účtenku s razítkem, protože jako pracovník podniku zahraničního obchodu si mohl nechat proplácet služební obědy nebo večeře. Potom jsme jeli do fotoateliéru družstva Fotografia na Vinohradskou třídu nedaleko Náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam jsme se vyfotili v několika kombinacích – všichni tři společně, já s matkou a já s otcem. To aby bylo možné ukazovat patřičné fotografie tam, kde se kombinace zrovna hodila.

Matka zemřela 20 let po mé promoci. Podrobněji jsem o ní psal v článku Ode zdi ke zdi  na mém blogu.

Sté výročí narození mého otce, který zemřel 32 let po mé promoci, jsem již přede dvěma lety připomněl v článku Dnes před sto lety se narodil můj otec.

Dnes před sto lety se narodil můj otec

 Dnes před sto lety se narodil můj otec.

Divné století.

Vlevo je svatební fotka mých rodičů spolu s mými prarodiči. Místo otcovy matky, tedy mé pravé babičky, je tam jeho teta. Otcova maminka zemřela, když ještě nebyl dospělý a její bezdětná sestra (úplně vlevo), živila otce v době jeho studií.. Vpravo je fotka mého otce asi čtyři roky před smrtí, které prožil v nemocnici.

O mém otci a našem vztahu jsem kdysi napsal několik článků na svůj blog, který jsem si psal ještě před vstupem na facebook. Někteří, kteří mě znáte dlouho, jste před mnoha lety ty články četli. Dávám sem odkaz Na článek "Z obliga", který jsem napsal už před šestnácti lety a na kterém jsou prokliky i na dalsí články.

https://tomuv-denik.blogspot.com/2011/11/z-obliga-1cast.html

Zvláštní věc! Když jsem seděl u počítače a psal tento příspěvek, doslo v rozsáhlému výpadku elektrického proudu v Praze, který ohlásila dokonce i Lucie Výborná ve svém dopoledním živém rozhovoru s hostem. Naštěstí výpadek u mě trval jen asi dvacet minut. Že by pozdrav ze záhrobí?

Dozvuky

*****

Ahoj Tomáši,

Dlouho jsi se neozval, tak mám starost, jak se Ti daří? Jak jsi zvládl léto a uzavřenou Vinohradskou? Já vím, že jsi ze začátku psal, že to není tak hrozné, neboť ji uzavírají po částech. Přiznám se, že vůbec nevím, jak to vypadá, protože jsem tím směrem celé léto nezavítala. Tak trochu jsem byla v jednom letu…a ani jsem si to léto moc neužila. Dvakrát jsem po týdnu hlídala mrňousky (jsou sice moc hodní, ale ještě taky moc mrňaví (4,5) a mě je skoro pořád mizerně, tak to bylo dost náročné.  Před létem jsem začala chodit k léčiteli, je to Jaroslav Doubrava (chodila k němu i Pilarová a Zagorová), no znáš to, víra Tvá Tě uzdraví, tak nevím, nevím, ale zkouším všechno možný. Je to otrava, ale Tobě to asi nemusím povídat…..☹.

Tak kdy zajdeme na ten čaj? Nebo možná, když bude i hezky, tak na zmrzlinu?

  

Dej o sobě vědět.  

Pa

 M.

**********    

Ahoj Míšo,

děkuji Ti za zprávu.
Rozkopanou Vinohradskou jsem zvládl poměrně dobře. Dělali to po částech a kupodivu po celou dobu opravy kolejiště byla ulice pro auta jednosměrně průjezdná a byl dostatek přechodových lávek. Jinak nemám žádné veselé historky. Byl jsem ma rozhraní července a srpna dvakrát na pohřbu.  Jeden spolužák, se kterým jsem chodil na základní školu a na gymnázium, nešťastnou náhodou spadl doma ze schodů a zabil se. Byl sám doma. Na rozdíl ode mne byl úplně zdráv. Jeho maminka mě na devítiletce učila češtinu.  Přežila ho a byla na tom pohřbu.   Možná dopadnu podobně, i když schody doma nemám. Až se několik měsíců nebudu nikomu ozývat, tak mě třeba najdou doma. Na rozdíl od toho spolužáka nejsem neustále mezi lidmi a tak mě nikdo nebude hledat  hned druhý den..

Jinak jsem neměl důvod, proč bych Ti psal.  Píšu na facebook. Koho to zajímá, tak si mě tam najde.  Koho to nezajímá nebo facebook nepoužívá, tak má smůlu a já také. Celé léto jsem trávil každý pátek odpoledne ve vinotéce Naturel v Lípové ulici (viz foto, kde jsem s panem vinárníkem). Na facebook jsem to napsal, kdo chtěl, mohl si tam přijít se mnou popovídat. Ale moc lidí nechtělo. V Ergonu mi konečně udělali samoplátecké boty za 16 tisíc. Příští týden mi zubařka nasadí nový můstek také za 16 tisíc.  Bolí mi nohy, špatně vidím a všechno mi jde pomalu.

Budeš-li se se  mnou chtít sejít, zavolej a domluvíme se, kdy. Ale nevím, co si budeme povídat, když už jsme si všechno napsali.

Přeji Ti,  ať je Ti lépe.

Tomáš

***********    

Ahoj Tomáši,

Děkuji Ti za odpověď. Tvého spolužáka je mi líto, bohužel takový je život a i v mém okolí se vyskytují podobná neštěstí.

 Tak až budeš mít o čem si povídat, jsem tady.

 Měj se do té doby co nejlépe.

 Pa

 Míša

**********  

Milá Míšo, 

já jsem tady taky. Na popovídání jsem měl patnáct let psychology. Za 800 Kč na hodinu.
Jak jsem napsal níže: Budeš-li se se  mnou chtít sejít, zavolej a domluvíme se,

Přeji Ti,  ať je Ti lépe.

Tomáš

*******

Ahoj Tomáši, 

No, právě, možná, že není úplně pozdě zjistit, že přece jen malý kousek z té mizerné familie tady vedle Tebe ještě je a není jí úplně lhostejné, jak se Ti vede ……(na rozdíl od ostatních členů). Ale vím, že jsi zvyklý být sám a spoléhat se jen sám na sebe, jen jsem si myslela, že bychom se mohli víc poznat, nejsem tvrďák, a lidi mi nejsou ukradený, tím víc jde-li o rodinu, ať už je jakkoliv rozhádáná…….je pravda, že je to trochu na mou bolavou hlavu těžký (a bohužel i v případě, že jsou na mě ostatní tvrdý) …..protože v tom většinou lítám jako nudle v bandě, ale už jsem taková…….Já prostě nejsem z rodiny Š, a nemám nic ani z rodiny N.….promiň nic proti Tobě….táta z mámou říkají, že jsem po bábě R. ……(mimochodem taky prý nic moc ☹) tak nevím…..

Takže, ano chci se sejít. Měla jsem 50, takže je čas jít zase na čaj! Můžeme probrat po kom vlastně jsem 😊…takzvaně poplkat a zapomenout na tělesné bolesti….

Pa

M.

********** 

opět:                                                 

Milá Míšo, 

já jsem tady taky. Na popovídání jsem měl patnáct let psychology. Za 800,. Kč na hodinu.
Jak jsem napsal níže: Budeš-li se se  mnou chtít sejít, zavolej a domluvíme se,

Přeji Ti,  ať je Ti lépe.

Tomáš

********** 

opět:                                                 

Milá Míšo, 

já jsem tady taky. Na popovídání jsem měl patnáct let psychology. Za 800,. Kč na hodinu.
Jak jsem napsal níže: Budeš-li se se  mnou chtít sejít, zavolej a domluvíme se,

Přeji Ti,  ať je Ti lépe.

Tomáš

********** 

opět:                                                 

Milá Míšo, 

já jsem tady taky. Na popovídání jsem měl patnáct let psychology. Za 800,. Kč na hodinu.
Jak jsem napsal níže: Budeš-li se se  mnou chtít sejít, zavolej a domluvíme se,

Přeji Ti,  ať je Ti lépe.

Tomáš
**********

Ahoj Tomáši,

Teď mi na tři týdny začíná audit a kolotoč kolem budgetů, to budu v práci dost dlouho a pak jedu na konci listopadu služebně na týden na Slovensko, tak jak se vrátím zavolám a domluvíme se. Snad to před vánoci ještě stihneme dojít si na ten čaj.

M.

Veřejné setkání koalice TOP 09 Praha 3 a Starostové a nezávislí Praha 3 s občany

  Setkání proběhlo v multifunkční kavárně Pracovna ve Vlkově ulici nedaleko Sladkovského náměstí. Byla to veřejná schůze s občany. Setkání bylo nazvané "Setkání koalice TOP Stan Praha 3 s občany". Na radnici Prahy 3 je v současné době koalice TOP 09 +Stan +Piráti +Zelení. Taková koalice by se měla sejít s občany.

   Piráti měli v té době pravidelnou schůzi poblíž, ale na jiném místě. Naštěstí Piráti I Zelení mívají aspoň některé pravidelně schůze přístupné veřejnosti, tak nemusí dělat speciální setkání s občany.

   Byl jsem včera alespoň částečně na obou schůzích. Bohužel musím konstatovat, že zájem veřejnosti je téměř nulový.Kromě členů jednotlivých stran jsme byli na setkání „koalice TOP Stan Praha 3“ jenom čtyři běžní občané, na veřejné schůzi Pirátů jsem byl jako řadový občan sám. Nemá smysl psát, o čem se tam mluvilo. Kdo chtěl, mohl přijít, pokud se to dozvěděl z událostí na facebooku. Možná, že propagace mohla být jiná, i mimo sociální sítě, ale nevím jaká. Spousta starších lidí jistě sociální internetové sítě nesleduje a nějaké výlepové akce informačních plakátů v dnešní době přehlceností různými informacemi mi připadají málo efektivní. Na sociálních sítích lidé včera řešili volbu slovenské prezidentky a návštěvu českého prezidenta na Matějské pouti. Jejich bezprostřední okolí je nezajímá. Vím to i ze svého nejbližšího okolí. Lidé v domě, kde bydlím se nezajímají ani o problémy vlastního domu. Všichni jsou zblblí internetovou neosobní komunikací.

   Přesto si myslím, že by radniční politické strany neměly rezignovat na současný malý zájem veřejnosti a na tato setkání nerezignovat.  Právě na těchto setkáním by bylo možno předjednat témata, která se pak dostávají  do interpelací občanů při zasedání zastupitelstva a kde na vzájemnou diskusi není dostatek času.

Stokrát nic, co umořilo osla

   Je to takové to stokrát nic, co umořilo osla. A to se vlastně starám jen o sebe, když si vezmu, že ty se staráš o dvě nebo tři děti a ještě o manžela, vůbec to nechápu. Nechápu spoustu jiných věcí. Jak to, že může Š. každý večer chlastat v nějaké hospodě a přitom chodit do práce a tam něco dělat, jak dokáže J. chodit každý den do hospody, přitom vařit pro celou rodinu a starat se o vnoučata, někdo má děti, někdo má zvířata všichni někam chodí, jen já už se dvacet let peru s různými chorobami, které sice nejsou na rychlé umření, ale na bezproblémový život taky ne. Čím jsem starší, tím ten den utíká rychleji, dvacet let jsem většinu dní totálně unavený, kdyby to šlo, furt bych spal, jenže pořád musím zařizovat spoustu věcí. Dřív, když nebyly počítače, mobily, když jsem neměl jizvy na sítnici, když mi neotékaly nohy, když jsem neměl alergické záchvaty, když jsem neměl náhlé průjmy, když předpokládaná smrt byla ještě několik desítek let daleko, když jsem nebyl odkázán na ručně vyráběné ortopedické boty, když jsem si ráno za deset minut dokázal sbalit batoh a odjíždět v šest hodin deset minut z hlavního nádraží do zaměstnání, když jsem dokázal jít od nás z Vinohrad pěšky až na Hrad, a takovéhle když bych mohl kupit, když...... tak vše bylo jednodušší. Spousta lidí vede kontinuální život od narození do smrti a já jsem tolikrát s něčím začínal. Jediné, co mě nepotkalo a za co jsem dnes vděčen bylo několik rozvodů a manželek. Můj otec měl tři manželky a bezpočet milenek k nim a stejně nakonec umřel po čtyřletém pobytu v nemocnici v osamění jako ležák. Moje matka, která s ním byla osmnáct let a před svatbou ještě sedm, ho bezmezně milovala, ačkoli věděla že je to hajzl a pořád doufala, že se rozvede s dalšíma manželkami a opustí souběžné milenky a vrátí se k ní. Umřela sice v bolestech taé po dlouhé nemoci, ale více méně doma. Byla naprosto nepraktická, i když měla státnice ze čtyř jazyků Stále dokolečka četla světové romány originále, zvláště Ságu rodu Forsythů. Já spím dnes na posteli, na které ona dožila. Tu postel jsem si koupil před více než třiceti lety na doplňkovou půjčku. Když moje matka umírala, tak se její gauč, který měla ještě po svých rodičích pod ní téměř rozpadl a tak jsem jí dal na tehdy novější mou postel. Už je taky stará, rozvrzaná, protože jsem na ní po mámině smrti vošukal několik děvčat z radosti, že jsem si konečně mohl domů přivést nějakou ženskou. Už si domů nikoho nevodím, protože mi nebaví uklízet. Každý popis je zavádějící. Vede náhodného čtenáře k radám, co bych měl či neměl dělat. Jenže já nejsem schopen žít tak jak si myslí jiní, že bych měl žít. Žiju jak to jde a jak umím. A čím dál tím víc mě přepadá pocit vlastní neschopnosti. Psal jsem tak, jak šly myšlenky a už se mi to po sobě nechce číst. Třeba tady kousek co bydlím, jsem měl jedny známé, je jim okolo čtyřiceti. Poznal jsem je ještě než se vzali. Dnes už mají tři děti okolo deseti let. Když byly ty děti menší, soudili, že nemám nic na práci a chtěli, abych jim ty děti hlídal jako takový hodný strejda. To jsem odmítl, protože mi dělá potíže zajistit sám sebe. No, tak přátelství ochladlo. Jsme sice spolu stále na facebooku a občas je potkáme na ulici, ale jako bychom nebyli. Ta paní byla moje fyzioterapeutka a cvičila se mnou Vojtovu metodu ještě před tím, než měla ty děti. Její manžel hraje na basu v různých kapelách a v symfoňáku. Taky nemají život jednoduchý, já vím. Ale nevyhověl jsem jejich představám. Tak to chodí celý život.

   Každý si musíme vypít svůj kalich hořkosti až do dna,. Moje světlejší životní fáze už byly,  Na palubě se ještě tančí a do podpalubí už se valí voda.

Posledních dvacet let

Žiju dvacet let sám. Celou to dobu jsem byl v invalidním důchodu. K dětské mozkové obrně přibyla nepředvídatelná potravinová alergie vyznačující otokem dýchacího ústrojí, prudkým průjmy a tzv. anafylaktickým šokem. Otok na sítnici obou očí vedl k soustavnému rozmazanému vidění. Když jdu po ulici, nevidím schody. Nemohu čïst delší texty z papíru. Za posledních dvacet let jsem přečetl jen dvě knihy. Přitom předtím jsem se vlastně očima živil. Neobejdou se bez ortopedických bot. V nich musím chodit i doma. Jedny boty stojí 13 tisíc korun. Potřebuji troje ročně, pojišťovna mě hradí jen jedny. Nemám přátele, jen známé. Když něco potřebuju, musím si to tvrdě zaplatit. I moje tzv. intimní kamarádky jsou jen profesionální prostitutky. Na facebooku se dozvídám o různých akcích, kam chodím, abych nebyl stále sám. Nemám tolik peněz, abych si mohl prostitutky platit každý den. I když, je sex za peníze je levnější než sex zadarmo. Žiju, jak mu umožňuje doba. Kdybych se narodil se zdravým tělem, třeba bych žil jinak. Dnes v 65 letech už je to jedno.

Pozvánka na setkání přátel Roberta Radosty, České unie karikaturistů, Strany mírného pokroku v mezích zákona a Malostranské besedy - 1. 7. 2018

Pozvánka na setkání přátel Roberta Radosty, České unie karikaturistů, Strany mírného pokroku v mezích zákona a Malostranské besedy - 1. 7. 2018

Oslava třicátin

Tomáš napsal:

Včera jsem strávil večer v v jednom baru. Bára  tam oslavovala třicáté narozeniny.

    Docela dobře se pamatuji, jak jsem prožil své třicáté narozeniny já. Můj otec mě pozval do přepychové restaurace uprostřed Prahy na večeři. Už si ani nepamatuji, co jsme tam měli k jídlu, ale dodnes si pamatuju jednu věc. Na závěr si otec nechal vystavit účtenku s razítkem, což tehdy nebylo tak zvykem jako dnes, protože neexistovaly žádné počítače a účet se musel dělat ručně. Když jsem se otce zeptal na co to potřebuje, řekl, že si to nechá proplatit jako obchodní večeři. To byl jeho dárek k mým 30 narozeninám. Otec byl tehdy pracovníkem podniku zahraničního obchodu a mohl si dovolit určité věci, o kterých se jiným lidem ani nezdálo. Bohužel dával najevo, co všechno může a co jiní nemohou. I mě tím dával najevo, že já jsem nikdo a jakého postavení se on dopracoval.

   Tahle ta fotka mi to připomněla. Snad proto že jsem na ni vyfocen zezadu a jsem velmi podobný svému otci ve věku, kdy byl on v mém nynějším věku. Průhledem mé ruky je vidět kamarád Jirka. Když mně bylo 30 let, bylo Jirkovi  o pět let méně, tedy 25. Určitě žil jiným způsobem než já, protože já jsem v té době už byl zaměstnán na vesnici.

   Zatímco já dnes čekám, kdy skončí můj život, Jirka píše knihy o tom, jak to za socialismu bylo špatné a o své nenávisti k tehdejšímu režimu a o lásce k ženám a rockové hudbě. Mám dojem, že do toho dnešního světa už nepatřím. Pořád se peru s tím, co bylo v minulosti a budoucnost je nulová. Nepociťuji nenávist k nikomu ani k ničemu, ale také nepociťuji lásku k nikomu ani k ničemu. Jen prázdno a vlastní neschopnost.

   Tento příspěvek není výzvou ke komentářům o minulosti. Jen beznaději v budoucnosti. Třeba bych ho sem vůbec neměl dávat, protože jen málo z těch, co mám v přátelích, mě zná déle než jsem na facebooku a žádné optimistické kecy nemají význam.

Jirka napsal:

   Tome, do dnešního světa už nepatří nikdo z nás starých, jen si tě dovolím drobně opravit, moje knihy nejsou o nenávisti, jsou o skromném boji s totalitním režimem, jejich hlavním posláním, aspoň z mého úhlu pohledu, proto je taky píšu, je zachování svědectví o tom, jak strašný to tehdy bylo, když se mladej člověk nechtěl podvolit lži. Popsat to jenom jako nenávist je hrozně zjednodušující. K meritu tvýho komentáře: na smrt čekáme všichni, bohužel, to je náš úděl, stáří je na hovno.

Nové technologie a starší lidé

na facebooku napsal Martin Vaculík

   Chtěl bych ještě naposledy napsat něco k tomu Zemanovi. Že stoupá množství lidí, kteří se v dnešním světě prostě nechytají. Že za žádný jiný jeden lidský život se zatím nestalo, aby čtyřicetiletý člověk byl tak nepoužitelný, když se jen odmítl učit nové věci. Ať jel vesničan vozem do Prahy v roce 1950 nebo 2010, za parkování zaplatil vždy hotově - jinému člověku či automatu. Pro hudbu se chodilo do obchodu dvěstě let, hotely se rezervovaly telefonicky od doby, co telefon vzniknul.

   Kdo si dnes neumí bleskově instalovat do mobilu aplikaci a tím mobilem i zaplatit, stává se nekonkurenceschopnou lamou - aspoň co se parkovacích zón týče. Dovleče svých 50 kilo nadváhy k parkovacímu automatu, kterých je málo - protože většina platí mobilem. Za hlasitého mrmlání fronty za sebou přijde na to, co na tom displeji mačkat, a ono to po něm chce SPZ. A tu si nepamatuje. Takže druhá procházka k autu, podruhé fronta a sílící přesvědčení, že do Prahy už nikdy. 

   Podobně kdo si neumí zaplati Spotify, musí poslouchat furt jen ta svá stará cédéčka. Kdo neovládá Booking, platí za ubytování v hotelech až třikrát víc než ten, kdo jej v mobilu, včetně tolik potřebného datového připojení, dávno má. Těch věcí, kterými otevření lidé získávají náskok, je víc a víc: Dynamické navigace, díky níž mladí kolegové schůzky stihnou, zatímco starší bez aplikace Waze či dopravních map, stojí v zácpě. Platby přes paypal za výhodné zboží, on-line aukce s reálnou šancí dostat se k něčemu hluboko pod tržní cenou: Na druhé straně pak obchodníci, kterým nezbývá než víc a víc ždímat ten zbytek, co ještě nakupuje postaru.
Prostě roste počet třeba i kvalifikovaných lidí, přes které se dravé mládí žene zcela dehonestujícím způsobem. Kteří jen koukají, kde kdo zas byl na dovolené, co všechno stíhá, zatímco oni stojí v kauflandu frontu u kasy.

   Často i mlčí, ale frustrace roste a podvědomá potřeba šlápnout nějak na brzdu s ní. Ten Zeman se svým tlačítkovým mobilem, pivem a tlačenkou jim nějak ztělesňuje časy, kdy ještě nebyli pátým kolem u vozu. Toto mohou být u slušní voliči současného prezidenta Zemana. Tento text bych chtěl věnovat svému strýci Jan Vaculik, na který se katastrofě, co nás s prezidentskými volbami postihla, věnuje velmi svědomitě - tento pohledu mu tam ale malinko chybí.

Pozvánka - vzpomínkové setkání na Igora Ševčíka 11.2.2018 v Tramwayi

VZPOMÍNKA NA WABIHO DAŇKA A 17. LISTOPAD

Dnes je 17. listopadu 2017. Den vzpomínek.

   Zjišťuji, že je to den vzpomínek poměrně smutných, i když s veselým podtónem.

   Po včerejším poměrně bujarém večírku, který jsem zakončil v Baru Behind the Curtain na Žižkově, jsem ráno ještě v posteli otevřel facebook a tam na mně vykoukla smutná zpráva, že zemřel zpěvák Stanislav Daněk, známý pod přezdívkou WABI..

   A tu se propojily mé vzpomínky, jak Wabi otevíral před osmi lety tématickou výstavu kresleného humoru mému příteli a jednomu z předsedů Strany mírného pokroku v mezích zákona Josefu  Kučerovi, známému více pod přezdívkou KOBRA. Ten už také není dva roky mezi námi.

   Výstava kresleného humoru na Magistrátu hl. m. Prahy, která zapadala tématicky do Kobrových Salonů kresleného humoru z Malostranské besedy a z Mánesa, připomínala tzv. pendrekové období mezi léty 1969 a 1989. Novinář Ivan Bednář tehdy pohovořil o kryptokomunistech, kteří se v politice stále drží. Výstava byla v roce 2009, ale když věnujete 6 minut času přiloženému videu z vernisáže, kde zazpíval Wabi Daněk, zjistíte, že ta jména, o nichž mluví Ivan Bednář, se v politice vyskytují i po dalších osmi letech.

   Video z vernisáže je tedy připomínkou nejen 17. listopadu, ale také vzpomínkou na Wabiho Daňka a Josefa Kobru Kučeru. Wabi přede dvěma lety zazpíval Kobrovi na pohřbu ve strašnickém krematoriu. Kdo zazpívá Wabimu?

Facebook a zdravotně postižení lidé

Věra napsala:
Ahoj Tomáši, dnes prý jsme 4 roky přáteli. Tak pěkný zbytek dne.

Tomáš napsal:

Ahoj Věro, já bych řekl, že jsme přáteli tak 25 let. Ale když myslíš… Tak Tobě taky hezký zbytek dne!

Věra napsala:

Samozřejmě, že jsme přáteli dlouhatánskou dobu a jsem tomu moc ráda. Tady na fcb mě zaujalo, že je to přesně na den. Toho druhého přátelství si cením mnohem více.

Tomáš napsal:

Ale Tobě je ten fejsbúk celkem na prd, Věrko, viď? Zatímco já jsem se pomocí něho seznámil se spoustou lidí, se kterými jsem prakticky v denním osobním kontaktu, Ty sdílíš jen samé virální informace.

Ale na druhé straně máš Jindru. Ten vydá za všechny fejsbúkové i jiné přátele.

Věra napsala:

Tome, já nemám potřebu se seznamovat, já mám potřebu hlavně hledat lidu, kteří budou ochotni mi pomoci. Pomohl ti někdo někdy z toho velkého množství lidí s něčím? Třeba umýt tu podlahu, nebo se ti aspoň nabídl?

Tomáš napsal:

No, To máš pravdu, Věro. Nepomohl mi nikdo s ničím. Ale já jsem přes fejsbúk ani takovou pomoc nehledal. Ne, že bych ji odmítl, kdyby mi někdo chtěl pomoci. Ale fejsbúk obecně není komunikační síť pro těžce zdravotně postižené. Mně posloužila k tomu, že jsem našel lidi, kteří se scházejí v mém nejbližším fyzickém okolí, kam to mám třeba jen deset minut pěšky. Já na rozdíl od Tebe ještě mohu kousek po okolí pěšky chodit. Sice ne tolik co dřív, ale je to lepší než nic. Zatím se zaopatřím sám a co nezvládnu, to prostě vynechám. Nejezdím nikam na výlety ani na dovolenou, protože cestování nezvládnu. Ale o tři ulice dál nebo na nákup ještě dojdu. Zajímavé ale je, že bez fejsbúku bych nepoznal lidi, kteří se scházejí v mém okolí. Kdyby mi ten fejsbúk k ničemu nebyl, asi bych mu nevěnoval tolik času. Já v podstatě k běžné komunikaci už nepoužívám ani telefon, ani e-mail, ale jen facebook, protože z něj mám nejlepší zpětnou vazbu. Z těch mnoha desítek lidí, se kterými se osobně stýkám na nějakých akcích, u mně byla jen jedna paní. Ta původně přišla s tím, že mi poradí v uspořádání kuchyně, ale na konec mi tady povídala, jak se rozvedla, jak jí její dvě děti zatratili, jak si našla přítele, který pil a měl sebevražedné sklony, které se většinou nepovedly, ale jednou, když se vrátila domů, našla ho na zemi mrtvého, protože se mu konečně podařilo otrávit se práškama. Tak to jsem měl dojem, že přes všechny svízele se mám líp než ona. Lidi si dnes nepomáhají ze vzájemného soucitu. Aspoň ti zdraví nepomáhají. Ani já nepomáhám nikomu jinému, ale zatím jsem rád, že stačím obsloužit sám sebe.

Věra napsala:

Tomáši, přeji ti pěkný zítřejší den a aby ti fejsbúk i nadále přinášel to, co od něho očekáváš.

 Tomáš napsal:

Děkuji, Věrko. Neočekávám nic. Život je za námi.

Věra napsala:

No tak aspoň dobrou noc.

Svařák u Radka

   

  













     Potkal jsem tam dvojici bab mého věku. Seznámil jsem se tam s nimi před několika lety. Obě rozvedené. Každá z nich má dospělou dceru. Dřív chodily k Radkovi skoro každý den, protože kdykoli jsem tam nakoukl, seděly tam. Pak tam přestaly chodit. Údajně se jim tam přestalo líbit. Ale z druhé strany jsem se dozvěděl, že jedna se tam opila a způsobila jakýsi konflikt. Ale vinoték je na Vinohradech dost, takže se na čas přesunuly jinam. Když potkám tyhle dvě dámy, opravdu jsem raději sám. V šedesáti diskutují o tom, že by chtěly potkat chlapa svých snů a bydlí s kocourem. Jedna z nich se mi zeptala, jak mám velký byt, jestli mi stačí. Přišla mi to nějaká nemístná otázka a tak jsem jí řekl, že jí do toho nic není. Byla překvapena, že jí to nechci říct a povídala, že kdyby se ji někdo zeptal, jak má velký byt, klidně by mu to řekla. Pak z ni vylezlo, že uvažuje o tom, že svůj byt prodá. Řekl jsem jí, že jestli hledá někoho, ke komu by se nastěhovala, tak že já to nebudu. Pak se dámy začly bavit o tom, co budou dělat mezi svátky. Ta s tím bytem říkala, že má volno, které si chce užít. Že si asi zajde ke kosmetičce a ke kadeřnici. Pomyslel jsem si, že to jí asi nepomůže a chlapa tím neokouzlí. Aspoň mně ne. Alkoholici mě neokouzlují, ať jsou toho či onoho pohlaví. Jo, a obě se vyjádřily o fejsbúku dost opovržlivě. Nejsou na něm, i když měly ony chytré placičky. Ale jenom k telefonování a k fotografování kocourů. Avšak musím podotknout, že za mlada jsem si myslel, že s ženou podobného typu prožiju celý život. Tedy s takovou ženou průměrného vzhledu i inteligence, která má za mlada jisté kouzlo osobnosti. Postupem doby sice to kouzlo osobnosti klesá, ale stoupá hodnota vztahu a společného letitého prožitku. Avšak po šedesátce se dát dohromady s bábou, která za život prolezla několika málo postelemi, aby na konec zjistila, že žádný mužský ji není hoden, to nepovažuji za nejsprávnější tah.

Dvě erotické básně

Anna

Volala mi moje milá Anna:
Dnes večer jsem ještě panna.
Avšak ráno o šesté
dělám to už po šesté.
Denní spánek všechno smaže
a do stavu nevinnosti mě zas háže..
A  s  večerem budu zase tvoje Anna,
z níž o šesté večer  stává  se zas panna.

***

Chcíplý ptáček

Ta včerejší noc
byla na mě moc.
Moje milá, ta mi dala,
když si se mnou zamrdala.
Lokty odřené a kolena,
ta jsem měl jak polena.
Zprvu nemoh jsem jen píchat,
pak už ani dýchat!
Když pomyslím, jak to bude dnešní večer,
tak bych jenom brečel.
Dnes už žádná mladá domina,
ale moje stará - mamina.
Řekne - vynes kýbl smetí
a pak na to vletí.
Můj ptáček je po včerejšku chcíplý,
jakoby ho v elektrárně vypli.

Vltavské Osudy prof. MUDr. Josefa Kouteckého a já

   Dnes jsem poslouchal na Vltavě poslední díl Osudů dětského onkologa profesora Josefa Kouteckého. Už jsem slyšel hodně rozhovorů, kde vzpomíná na svůj život. Vždycky v něm zdůrazňoval, že v životě by se neobešel bez podpory své manželky, která se o něj zcela starala a on se tak mohl věnovat své práci a svým zálibám. Teprve v tomto vyprávění však řekl, že byl ženatý dvakrát. Že první manželství bylo omyl, i když s první manželkou měl dvě děti. Nejenom v těchto Osudech, ale i ve dřívějších rozhovorech říkal, že po vysoké škole na počátku své lékařské kariéry dostal umístěnku do Janských lázní, kde krátce pracoval v léčebně pro děti s obrnou a dětskou mozkovou obrnou. Toto období vždy nazývá ztrátou času ve své kariéře dětského chirurga a onkologa.

   Jenže právě v době kdy byl on lékařem v Janských lázních, byl jsem tam já jako dítě – pacient.. Protože jsem byl ještě předškolní dítě, moc si z toho nepamatuju. Podle vyprávění mých rodičů byl právě dr. Koutecký mým ošetřujícím lékařem. Měli jsme doma malou fotku, na které jsem já na sáňkách na zasněžené pláni a za mnou stojí moji rodiče a dr. Koutecký se svou tehdejší manželkou. V době svého dětství jsem neměl potuchy o dalším osudu dr. Kouteckého, jenom se v naší rodině tradovalo, že díky jeho skvělé péči u mě zůstaly následky dětské mozkové obrny poměrně slabé.

   Když jsem téměř po dvaceti letech studoval na Přírodovědecké fakultě, učila mně mikrobiologii dr. Eva Koutecká. Nějak mi připomněla paní na fotografii z mého dětství.  Vyhledal jsem doma onu fotografii a ukázal jí dr. Koutecké. Udiveně se na ni podívala a řekla. No jo, to je můj nebožtík!  A tu jsem se já zeptal překvapeně, jestli pan doktor zemřel. Ale ne, řekla dr. Koutecká, jenom jsme se rozvedli, to se tak říká o bývalém manželovi.

   Později, když se v první polovině devadesátých let stal profesor Koutecký veřejně známou osobností, pochopil jsem, pro se asi s paní Evou rozvedli. Ona byla poměrně dost zapálená vědkyně a pedagožka. Nejspíš i v mládí dala přednost profesní kariéře před perfektně fungující rodinou podle přání manžela.  Avšak jak MUDr. Josef Koutecký, tak i jeho první manželka RNDr. Eva Koutecká jsou spojeni s pozitivními úseky mého života.

   Budu se muset podívat, jestli tu malinkou černobílou fotografii ještě někde najdu.
                                   **************
Odkaz na ten díl Osudů Josefa Kouteckého, o kterém píšu - http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3722489

Chuť tohoto léta? Hořká

Nic není náhoda? Zajímavé! Koncem minulého týdne jsem se přidal na facebooku k události výzkumu chuti, kterou tam založil redaktor časopisu Vesmír Marek Janáč (dříve tvůrce rozhlasového Meteoru). Událost, která je spojena s článkem v časopisu Vesmír, už jsem tady sdílel. Bohužel, Vesmír už není k dostání v každé trafice jako tomu bylo za mého mládí a tak mi pan Janáč u té facebookové události poradil, kde Vesmír mohu koupit. A stalo se něco neuvěřitelného. Vesmír jsem sehnal, zakoupil, měl ho v tašce a tu jde proti mně Marek Janáč! Nepotkal jsem ho dva roky - od té doby, co odešel z Českého rozhlasu! Chvilku jsme na ulici poklábosili. Měl jsem radost! Zase jsem si uvědomil, že bych byl rád, kdyby se Janáč do rozhlasu vrátil, ale zároveň jsem si uvědomil, že ještě dlouho nebude příznivá doba (jestli vůbec někdy nastane), aby v rozhlase vznikaly seriózní naučné pořady jako dřív.


Tak, a tady odkaz na tu facebookovou událost, týkající se výzkumu chuti - .https://www.facebook.com/events/906215849505483/

KUPTE SI PRÁZDNINOVÉ číslo vesmíru, dozvíte se víc!

VIDEO - výsledek mého experimentu