Dva koncerty Jitky Hosprové v září 2019

     Shodou okolností jsem během jednoho týdne navštívil dva koncerty, na nichž vystoupila violistka Jitka Hosprová. Aniž bych chtěl pominout první koncert, druhý byl zvláštní tím, že paní Hosprová sestavila a odehrála celý koncert se svým manželem, italským houslistou Mauriziem Sciarrettou.  Zážitek z klasického houslového repertoáru umocňovalo prostředí kostela. sv. Vavřince v Hellichově ulici. Program byl vybrán tak, že ukázal velké možnosti obou nástrojů, houslí i violy. Zvláštní pro mne byla skladba estonského skladatele Arvo Pärta z roku 1984 na text německého romantického básníka Clemense Brentana  “Es sang for langen Jahren“ kde oba umělce doprovodila zpěvem pěvkyně Eva Gajarová, která je zároveň zakladatelkou hudebního projektu Pražské múzy. Jmenovaná skladba byla zajímavá tím, že lidský hlas nesl melodickou linku  a oba nástroje mu vytvářely jakýsi podkres, který byl notově definovaný, avšak pro mne jako hudebního laika byl zcela samostatný. Těžko se mi to popisuje, když nemám hudební vzdělání.  Zvláštní význam měla v programu skladba Bohuslava Martinů „Tři madrigaly pro housle a violu“. Tu uvedl mecenáš projektu Pražské múzy Geoff Piper, anglický hudebník žijící v Lucembursku. Podrobně pohovořil o skladateli i o tom, jaké představy v něm vyvolávají jednotlivé věty skladby. Řekl, že skladba je velmi obtížná ke hraní a proto ocenil ochotu obou umělců zhostit se jejího provedení.

   Paní Hosprovou i pana Sciarrettu jsem v uplynulých letech viděl spolu několikrát  hrát v rámci festivalu Procházky uměním v Muzeu Kampa. Ale tentokrát jsem je slyšel poprvé od chvíle, kdy se stali manželi. Nevystupují spolu často, protože každý z nich má náročný koncertní program a také vedou mistrovské kursy pro mladé umělce.

                   *****

Nyní se stručně dostávám k prvnímu koncertu, ovšem neméně zajímavému, co by do repertoáru snad i zajímavějšímu. Jednalo se totiž o koncert, na němž byly provedeny skladby, které skladatel Josef Vejvoda složil přímo pro Jitku Hosprovou a skladby byly doplněny také jazzovými skladbami Kryštofa Marka. Koncert byl v rámci festivalu Procházky uměním a odehrál se 10. září v kostele sv. Rocha na Strahově.  O tomto koncertu jsem psal již na svém facebooku, proto sem jen zkopíruji text a doplním obrázkem.

  Byl to skvělý koncert! Děkuji za nevšední hudební zážitek! I když mám rád interpretační umění paní Hosprové i paní Englichové, tentokrát bych chtěl složit velký hold a poklonu pánům Vejvodovi a Markovi, jejichž skladby jsme slyšeli. Bylo to úžasné, rozmanité, barevné, nádherné. Ve všech předchozích přeložených termínech bych o to přišel, ale tentokrát shoda všelijakých okolností přispěla k tomu, že jsem mohl být přítomen.

Přestože prostředí kostela sv. Rocha je velmi krásné, vzhledem k vysoké chrámové lodi se zvuk poněkud tříštil. Myslím, že by stálo za to celý program zopakovat v prostoru pro větší počet diváků a s menší ozvěnou. Napadají mě dvě nahrávací studia Českého rozhlasu. Buď studio S1 na Pražských Vinohradech nebo Studio A v pražském Karlíně. Já vím, že to nejsou klasické koncertní sály, ale vejde se tam poněkud více diváků a vzhledem ke svému účelu mají i vynikající akustiku. Jistě by tam šla požídit i živá nahrávka celého koncertu, kterou by mohl vydat Radioservis některým ze svých distribučních způsobů.

O románu Dušebraní (normalizační pornobrak) Jiřího Fučikovského

   Románová prvotina Jiřího Fučikovského Dušebraní s podtitulem „normalizační pornobrak“ je nezvyklým pohledem  na rok 1977, který je známý vznikem Charty 77.

   Téměř celý rok prožíváme očima devatenáctiletého učně spojové techniky  Timiho. Timi žije poměrně bujný život na pražském Žižkově. Jeho intenzivní život v partě stejně starých lidí je propleten šedivostí té doby, která je dána politickou situací normalizačních let. Timi patří mezi tzv. závadové mladé lidi. S tímto oficiálním termínem mládeže vyvržené socialistickým režimem se setkáváme až téměř v závěru příběhu, kdy se o Timiho začne zajímat Státní bezpečnost.  Timi však není žádným disidentem.  Je to mladý kluk, který chce žít po svém, ale do života mu vstupují konvence té doby. Už to, že má dlouhé vlasy, kterých se nechce vzdát, ho bez ohledu na cokoli jiného staví na okraj společnosti.

  

    Román Dušebraní má nezvyklou stavbu. S hlavním hrdinou se seznamujeme zpočátku hlavně prostřednictvím jeho bohatého sexuálního života, který Timi podrobně popisuje.  Život v partě a v žižkovských hospodách mu nabízí různé příležitosti, kterých hojně využívá a nestydí se za ně. Celý román je psán v žižkovském slangu a proto i názory na sex devatenáctiletého hrdiny jsou psány velmi otevřeně a bez uměleckých příkras. Slova, která jsou chápána většinou jako vulgární, zde vulgární nejsou a mají své opodstatnění. Život přináší Timimu hodně erotických zážitků, a ty  jsou popisovány duší devatenáctiletého kluka, který samozřejmě nepoužívá lékařské termíny, ale výrazy, které se používaly mezi dospívající učňovskou mládeží. Ani slovo, pro které byl kdysi  načas  vyobcován prezident Miloš Zeman z Českého rozhlasu, zde není používáno v hanlivém, ale v čistě popisném významu, i když je hojně frekventované.

      Občas se Timi názorově střetává se  světem dospělých, kteří se mu snaží nastínit takzvaný slušný život. Avšak ani své rodiče přitom nebere příliš vážně. Zásadní diskusi se svou matkou  na toto téma popisuje Timi slovy:

„Taky se mě pokouší poučovat o sexuálním životě a furt vypráví, že správnej muž má píchat jen jednu ženu. Ona teda samozřejmě neříká píchat ale říká spát. Samozřejmě že je mnohem lepší s ní píchat. Když jsem tohle řek mámě tak se tak strašně nasrala že se mi pokoušela dát pár facek. Byla to hrozná sranda. Párkrát jsem ji uhnul a pak se začala smát i ona. To je u ní ale dost vzácný.“

   Timiho velkým koníčkem je rocková hudba. Shání nahrávky zahraničních skupin, ale ty se samozřejmě v obchodech neprodávají. Tak chodí kupovat či směňovat desky na burzu, která je ovšem také nelegální, nebo si půjčuje od kamarádů několikáté kopie nahrávek na magnetofonových páscích.. Nechápe, proč tuto hudbu režim zakazuje a v jeho duši  se probouzí nenávist k režimu:

 „… tohle jsou moji milovaní Zeppelíni. Jen o hodně tvrdší než dřív. Poslouchám a vznáším se v jinejch galaxiích. První stranu jedu už potřetí. Jediný co mi kazí radost je neodbytná myšlenka, že tuhle skvělou kapelu nikdy nezažiju na koncertě. Tuhle ani žádnou jinou. Neuvidím nic  protože ty kreténi sem nepustí ani maďarskou Omegu. Nechápu proč tý rudý bandě vadí i muzika. Vaděj jim taky filmy i knížky. Vadí jim úplně všechno. Bože! Jak já je nenávidím!“

   Timi si uvědomuje, jak socialistický režim spoutá touhu každého člověka a jeho představu o vlastním  svobodném životě:

„Proč taky člověk žije?
Aby chodil každej den do práce. Z práce potom na stranickou a z ní na odborářskou schůzi. A ze schůze domů čumět chvíli na televize a spát. A tak pořád dokola. Rok za rokem až do důchodu nebo do smrti. Cokoliv jen tohle ne.

To totiž není žádnej život. To je jen ubohý přežívání. Život se má žít. A když už žít nejde tak je lepší umřít. Hlavně se neplazit a nepřežívat. Radši umřít mladej“,

   Takhle Timi uvažuje a nenachází v úvahách východisko. Najednou však dojde ke zvratu a to když doma ve schránce najde předvolání na  obvodní oddělení veřejné bezpečnosti,  tedy na na fízlárnu. Určitou shodou náhod, podpořenou i jeho způsobem života v partě milující rockovou hudbu, se kolem něj začne stahovat smyčka Státní bezpečnosti. Vlastně nic neprovedl, ale vybočuje z průměru. Byl státní bezpečností  označen nálepkou závadová mládež.

   Není cílem této úvahy vyprávět obsah románu Dušebraní  (normalizační pornobrak).. Ale teprve po přečtení celého díla jsem si uvědomil význam toho nezvyklého názvu.  Socialistický režim sebral  Timimu duši. A on je tak mladý, že  se ještě ani nestačil vybouřit z puberty,.

   Dušebraní je románovou prvotinou Jiřího Fučíkovského. Je obdivuhodné, jak autor dokázal pojmout období, od něhož nás letos dělí čtyřicet let, a které je přesto dodnes  omíláno poměrně schematickým způsobem všemi médii, nebo jak se říkalo dříve – sdělovacími prostředky. Celá ta tehdejší politická situace je jen jakousi divadelní kulisou na pozadí intenzivního života hlavního hrdiny. Má však ještě jinou rovinu, která je v první půli románu v popředí. Je to znalost života určité části mládeže, o níž se tehdy nemluvilo a o níž se nemluví vlastně ani dnes, protože její protagonisté zestárli a dnešní mladí patrně žijí jinak.  Ukazuje však něco, co má přesah do dneška. Že život, který probíhá z očí do očí, jen těžko může být nahrazen internetem a sociálními sítěmi. V knize je spousta návodů na to „jak sbalit holku“. Zdá se mi, že i dnešní život je spoután tolika omezením, že bere mladým hochům iniciativu k seznamování. Přitom, jak říká Timi v jedné ze svých úvah: „Sexuálně vyhladovělá ženská je ale úplně to nejlepší co může chlapa co má rád ženský potkat.“

   Na knize Dušebraní se mi líbí i její promyšlenost. Je psána svěžím jazykem. Vlastní děj je protkán spoustou vedlejších historek, že mi to chvílemi připomnělo Haškova Švejka.  Jazyk odpovídá myšlení devatenáctiletého učně a tomu odpovídá i pravopis. V souvětích autor nepoužívá interpunkci. Jsou zde některé drobné pravopisné chyby, na nichž je však patrné, že jsou používány záměrně. Například jedno n ve slově povinnost nebo psaní slova přijdu jako „přídu“.

   Jiří Fučikovský vydal svůj román vlastním nákladem v nakladatelství Kampe krátce před prázdninami roku 2017. Vzhledem k této skutečnosti a možná i navzdory jí je kniha velmi pěkně graficky upravena. Je vydána na silnějším papíře a s vtipnou obálkou Kateřiny Marinové. Větší písmo má podle autora připomínat policejní protokoly tehdejší doby. Ponurost doby připomíná na každé stránce vodotisk symbolu státního znaku Sovětského svazu – srp a kladivo.

   Román Dušebraní (normalizační pornobrak) vyšel v poměrně malém nákladu a proto se jistě nedostane ke všem zájemcům. Jistě by bylo vhodné, kdyby se ho ujal i některý větší nakladatelský dům a vydal ho ve větším nákladu, Na rozdíl od let sedmdesátých je výhodou této doby, že autoři mohou vydávat svá díla bez cenzurních zásahů anebo bez komerčního tlaku. Nepochybuji o tom, že román se pro svou syrovou mluvu nebude někomu líbit. Myslím však, že je dobře, že se autor mohl vyjadřovat, tak jak chtěl a tím ukázal řeč doby. Také oceňuji dobrou znalost pražského Žižkova sedmdesátých let.  Protože román Dušebraní považuju za velmi zdařilý, věnoval jsem ho zhruba desítce lidí včetně šéfredaktora jedné ze stanic Českého rozhlasu. Určitým zklamáním pro mne je, že ohlas, ať už pozitivní nebo negativní je zatím minimální. Na svém blogu o něm napsal pouze jeden člověk, zaměstnáním skladník v supermarketu.

Tato úvaha se týká knihy:

název: Dušebraní (normalizační pornobrak)

autor: Jiří Fučikovský
stran 337

vydalo nakladatelství KAMPE

rok vydání: 2017

ISBN 978-88-906512-6-5

Kouzelná noc v divadle Orfeus

   Včera jsem zažil opět jeden pěkný večer v divadle Orfeus. Hru Slawomira Mrožka Kouzelná noc jsem tam viděl už po třetí a skoro jsem litoval, že jsem na ní nechodil častěji. Je to jednoaktovka pro dva herce a jednu herečku, která bývá v divadle Orfeus doplněna ještě něčím. Když jsem ji viděl poprvé přede dvěma lety, bylo to kompletní nastudování tehdejšího pricipála divadla Radima Vašinky, tedy v první půlce doplněné jednoaktovkou A.P. Čechova Labutí píseň v osobité interpretaci Radima Vašinky.

   Moje druhá návštěva Kouzelné noci v divadle Orfeus byla loni na podzim. Večer byl poznamenám nedávným odchodem pana Vašinky do hereckého nebe. Avšak pan Vašinka se tu objevil stejně, a to v dokumentárním filmu o putování divadla Orfeus.

   Včerejší představení doplnila současná principálka divadla a dlouholetá opora pana Vašinky Irena Hýsková čtením cikánských povídek nazvaných Strejček koňská noha. Malý hlavní sál divadla Orfeus byl zcela naplněn. Přesto jsem se dozvěděl, že v uplynulých měsících byla dvě představení Kouzelné noci zrušena pro malý zájem publika. Je pravda, že lístky na představení nejsou nikde předem v prodeji a naplnění sálu probíhá většinou rezervacemi po internetu. Vstupné je dobrovolné a vybírá se vlastně až po skončení představení. Je možné, že včerejší představení Kouzelné noci bylo poslední, je možné, že bude znovu obnoveno v příští divadelní sezóně.

   Vzhledem k tomu, že i herecké soubory, které hrají v divadle Orfeus, jsou patrně z větší části amatérské, asi už nezbývá mnoho sil,času a peněz na propagaci. Já jsem se o včerejším představení dozvěděl asi před deseti dny z informace, kterou na svém facebookovém profilu sdílel jeden z herců představení, pan Jan Vaculik. Program divadla Orfeus najdete na jeho webových stránkách http://www.orfeus.cz/03program/program.php Na představení je nutno chodit včas, protože divadlo Orfeus je umístěno v bývalém protileteckém krytu jednoho z domů v Košířích na Plzeňské ulici. A protože to je v bytovém domě (dříve činžovní dům) chodí členové souboru otevírat při zazvonění na domovní zvonek.

   Doporučuji všem, aby alespoň jednou do konce divadelní sezóny toto divadlo navštívili. Dopravní spojení je velmi dobré! Několika tramvajemi druhá stanice za Andělem se jmenuje U zvonu a divadlo Orfeus je jen několik desítek kroků od ní.

Co v Radioforu odhalila stálá přispěvatelka, posluchačka Věra Bosáková

Dnešní tzv, kontaktní pořad Radiofórum na stanici Český rozhlas Plus  byl na téma, zdali má smysl manželství. Stálá posluchačka paní Věra Bosáková se svěřila s tím, že zůstala svobodná. Moderátorka Helena Šulcová se překvapeně zeptala čím to a paní Bosáková sdělila, že manžel by po ní možná chtěl sex příliš často. Zároveň sdělila, že muži se jí líbí, že v okolí se jí líbí osmnáctiletý mladík,  Zároveň však řekla, že má splněno, protože potomka má a potomek je už v manželství. Jindy velice ostrá moderátorka Helena Šulcová vedla celý pořad velmi laskavě, ale nakonec se ukázalo, že se její povaha patrně nezmírnila, jen bojuje s nemocí, protože závěr pořadu prokašlala. Přemýšlel jsem, jestli paní Šulcová také nekašle na manželství.

Doporučuji pořad k poslechu! Skvělá půlhodinka veřejnoprávního rozhlasu!

odkaz na záznam http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3568221

Přeřek

Na ČRo Dvojka zazněl dnes v 8 hodin ve zprávách nádherný přeřek. A totiž že nákladnímu kolu upadlo auto. Takováto věc je úsměvní, stane-li se jednou za čas zprávařce, která jinak čte léta naprosto zřetelně krásným znělým hlasem a dokáže vyslovit různá krkolomná jména i místa ze světa jakoby nic. Zatímco na jiné stanici protěžovaná tzv. moderátorka celé hodiny do vysílání šišlá, skáče hostům do řeči a dává najevo, že je to ona, kdo určuje, co má zpovídaný člověk odpovědět. To mi už tolik úsměvné nepřipadá. To jsou ty paradoxy duhanovského rozhlasu.

Variace na Zajdu

Zajda napsal:

Von ten fejzbuk se podobá životu.
Takovýmu zrychlenýmu životu.
Má svý fáze...
Zrození, pak dlouho nic, páč nechodíme.
Jen se batolíme. A pak se učíme psát, komunikovat...
Pak přijde puberta a lásky!
To na sebe nabalíme tolik! Přátel...
A pak přijde nuda...To je běžnej život.
Složenky, co k večeři...Stereotypní vejce na slanině...
A přijde krize! A přátelé jdou ke dnu...
Mnozí zde žebrají podvodně...
A pak přijde stáří...A možná i povodně!
A nakonec hledíme smrti do očí...
A ty povrchní přátele ať jen si satelit ochočí!
Oni to nevidí...A já vlastně taky ne...
Jdu do důchodu! A se mnou i pivo! Jak by ne?

Tomáš napsal:

My jsme ti důchodci vltavská krev,

my umíme zbaviti zrno od plev.

Zatímco se od zrna odděluje pleva,

my zpíváme: levá, levá, levá!

Pak si zajdu pro Zajdu

 a se Zajdou najdem nějakou rajdu,

aby nám promačkala koule,

až se nám za ušima budou dělat boule.

A když uslyšíte náš srdceryvný výkřik,

nic se nestalo,

to jen dostavil se náš poslední výstřik.

 A pak už jenom v parku na lavičce,

budou dva důchodci plést hlavu jakési babičce.

Bude to však jen už iluze mládí,

kdy důchodci budou rádi,

že si ještě vzpomenou,

jak před padesáti lety

běhali za stejnou Helenou.

Taky už máš po sezóně
jako my dva se Zajdou,
i když občas monotónně
houpem se třebas s mladou rajdou.
Zajda ten je sice spíš už na chlast,,
ale pro mne mladá slečna
je podobná past.
Jedno zdali z Prahy neb ze Zbečna,
hlavně, že je mazlivá.
Žádný kecy, jdeme na věc,
se staříkem soucit má.
Když je hra u konce
a děda zavře svůj antikvariát,
ona ho zkasíruje
a vrací se mezi svůj lumpenproletariát.
On pak skončí v Jiným Kafi,
kde se vedou společenské blafy,
kde vdané paničky jen flitrujou
řka, že doma svého manžela milujou.
Bohužel všichni máme stejný kříž,
noc uteče a jsme zas smrti o den blíž.
Mladá rajda ta to ještě neví,
i když už poznala
jakej je život prevít.
Jednou bude mít taky po sezóně,
i když se dnes houpe v bocích
tak příjemně a monotónně.

PF 2016

Všem náhodným čtenářům Tomova deníku přeji vše nejlepší v roce 2016! 

Facebook a telefonický rozhovor

Je zvláštní, kolik lidí, má potřebu něco napsat na facebook, když jim není dobře nebo když se cítí sami. Dělám to také. Vím, že můj život je vztahově nenaplněn.. Ale četbou příspěvků na facebooku zjišťuji, kolik lidí je na to stejně. Napíšou na facebook, protože v jejich okolí není nikdo, koho by jejich vnitřní život oslovoval anebo tam nějací lidé jsou, ale žijí paralelní životy.

   Včera večer jsem po dlouhé době mluvil s manželkou mého kamaráda, který zemřel letos v únoru. Patrně jsem zavolal nevhod, protože sledovala televizní seriál Sběratelé kostí. Dělá mi potíže volat lidem, kteří sledují televizi. V podstatě je tam pořád něco, o co je rozhovorem připravuji. Avšak přesto jsme si povídali asi čtvrt hodiny. Zemřelého kamaráda jsem znal od počátku devadesátých let. Byl to bohém, výtvarník, novinář, umělec. Měl mnohé nectnosti, ale jednu zvláštní kladnou vlastnost. Dokázal okolo sebe sdružovat lidi a pořádat různé akce, kde vznikala dlouhodobá přátelství. Měl mnoho vizí, ale málokterou dokázal dotáhnout do konce. Oporou mu byla právě manželka, která stála v pozadí jeho činnosti a dokázala řadu jeho myšlenek realizovat prakticky. Mnohokrát jí na akcích, které pořádal, poděkoval, protože si byl vědom své neschopnosti při dotažení praktických problémů. Byli nerozlučná dvojice. On, který šířil myšlenky a vize, vtahoval do děje umělce různých zaměření a ona, která stála v pozadí, ale bez jejího smyslu pro realitu by se neobešel. A on letos zemřel. Nebylo to náhle. Se zdravotními potížemi se potýkal několik desetiletí. Potíže si často způsoboval svým způsobem života. Několikrát byl v nemocnici na pokraji smrti, ale vždy se na čas dal dohromady. Působil dojmem jakési nesmrtelnosti. Vždycky se ze všeho vylízal. Ale letos v únoru ho zubatá přece jen dostihla. Na jeho manželce jsem při včerejším telefonním rozhovoru slyšel, že se jí stalo to, co mnoha ženám, které stály v pozadí profesní kariéry svého manžela. Ztratila životní náplň. Je už v penzijním věku, ale ještě chodí z finančních důvodů do práce a po večerech likviduje obsáhlou pozůstalost po manželovi. Ten byl celoživotním sběratelem všeho. Převážně kresleného a knižního humoru, ať už cenného nebo bezcenného. A najednou to bez něho všechno ztratilo smysl.

   Proč píšu o manželce svého kamaráda nesourodě s úvodním odstavcem o psaní na facebook. Říkal jsem té paní, že jsem se právě vrátil ze křtu knihy, kterou napsala maminka mojí facebookové kamarádky Ivany Vostřákové. S Ivanou jsem se seznámil vlastně dříve osobně než na facebooku. Bylo to ale na fotografické výstavě, kterou před časem pořádala skupina fotografů, kteří se dali dohromady prostřednictvím facebooku (skupina 3+1). Manželka mého zemřelého kamaráda mi řekla, že jí nemusím poučovat o tom, co je facebook. Že na něm sice není, protože je jeho odpůrkyní, ale že dobře ví, co to je od lidí, kteří na facebooku jsou. Řekl jsem jí, že facebook využívám hlavně k tomu, že mohu sledovat společenské události, které se odehrávají v mém nejbližším okolí. V jejím hlase jsem slyšel, jak jí už ruším od sledování televize. Rozloučili jsme se s neurčitým příslibem, že si někdy příští rok zavoláme a půjdeme si popovídat někam na kafe. Na druhé straně chápu tu její současnou prázdnotu, kterou asi letos prožívá. Uvažuji o tom, jestli by jí přece jen ten facebook nepomohl, jako už pomáhá pět let mně.

Vánoční dopis psychologovi

   Milý Čárlí,

je to už víc než rok, co jsem naposled navštívil Vaší ordinaci.  Ne, že bych neměl potřebu Vás v průběhu toho roku navštívit, ale v podstatě nevím, o čem bych povídal. Naše sezení jste vždy zahajoval otázkou: tak povídejte, co je nového. A ono není nového nic.  Dostal jsem se do fáze, kdy neřeším žádné vztahy s lidmi. Mám pocit, že mě žádní lidé neobklopují. Ti, co se vyskytují okolo mě, tj. třeba obyvatelé domu, ve kterém bydlím, sestřenice, o které jsem Vám mnohokrát vyprávěl a podobně, na mně koukají přes prsty a já už nemám sílu někomu se vnucovat.  Snažím se ale chodit mezi lidi. Sleduji na facebooku různé kulturní akce, které se odehrávají v mém okolí a navštěvuji je. Většinou jsou to různá autorská čtení amatérských spisovatelů a básníků, doprovázená hudbou amatérských hudebníků. Chodí tam střídavě několik desítek stejných lidí, tak mám dojem, že někoho znám. Obvykle si po takové produkci dáme něco k pití, chvíli si povídáme a společně se vyfotíme. V příloze Vám posílám jednu takovou fotografii z minulého týdne.

   Letos to byly tři roky, kdy jsem přestal brát všechny léky včetně antidepresiv. Jsem rád, že se zatím nemusím zase k žádným lékům uchylovat. Je fakt, že bývám stále dost často unaven, ale připadá mi, že to není tak hrozné, jako když jsem bral léky. Všechno mi jde hodně pomalu. Sleduji svou hmotnost, mám okolo 100 kg, ale už se mi nedaří hubnout jako v letech 2007 a 2008, kdy jsem zhubnul až na 83 kg, jestli si ještě vzpomínáte.  Stále mě bolí nohy, přesto se občas snažím obejít Vinohrady, abych se trochu pohyboval. Mám takovou trasu dlouhou 3 km, obejdu ji za 70 minut, ale většinou si pak musím lehnout a ten den už nic neudělám. Stále mám pocit, že žiju mimo tento svět.

   Před měsícem se mi stala zvláštní věc. Oslovil mě na ulici mladý muž a zeptal se mě, zda si mě může vyfotit. Pak mi řekl, že má internetovou stránku, kam dává fotografie lidí, které vyfotí v Praze a doplní ji nějakým jejich příběhem. Pověděl jsem mu o svém vztahu s otcem. Něco, co už mám v hlavě dlouhodobě přežvýkané i díky tomu, že jsem to mnohokrát probíral s Vámi. Ten člověk si udělal zvukový záznam a pak to k fotografii více méně opsal a dokonce i přeložil do angličtiny a dal to na tu internetovou stránku i na facebook. Tam to během dne přečetlo mnoho lidí a někteří moje vyprávění i komentovali. Další den už tam ten fotograf dal fotku někoho dalšího a tak po několika dnech „zmizela“ má fotka pod nánosem fotek dalších lidí. Bylo to takových mých 24 hodin slávy. Napsal jsem si o tom článek na svůj blog. Kdyby Vás to zajímalo, tak si ho můžete přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/11/24-hodiny-slavy.html

   O minulých Vánocích jsem si koupil na DVD druhou sérii televizního seriálu Terapie, jejíž první sérii jsem Vám před časem věnoval. Nevím, jestli jste se na ni podíval. Mně ten seriál pomohl utvořit si vlastní náhled na to, co mohu od psychoterapie očekávat. Během roku jsem se občas na některé díly podíval znova a použil je svým způsobem k vlastnímu rozjímání nebo takovou náhražku návštěvy u Vás.  O té druhé sérii jsem si napsal recenzi na blog. Kdyby Vás to zajímalo, můžete si ji přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/02/terapie-serie-2.html

   Milý Čárlí, poslední rok se necítím tak vyčerpán, ale pociťuji beznaděj a neschopnost zorganizovat si život. Nejsem schopen se pořád vtírat do přízně lidí, u nichž mám pocit, že se na mě dívají přes prsty. Dělám, jen co stačím. Nemám doma uklizeno a je mi to jedno. Je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Chtěl bych nebýt sám, ale vím, že se mi to už v tomhle životě nepodaří. Nejsem schopen se nikomu přizpůsobit pro společné žití a ani nevidím nikoho, koho by můj osud zajímal.

   Letos to bylo 17 let, co umřela moje matka a 5 let, co umřel můj otec.  Vůbec si nedovedu vysvětlit, že těch 17 let žiju já. Nedovedu si představit, jaký by byl můj život, kdyby matka žila ještě o deset let déle. Ale teprve po smrti otce mám dojem, že žiju sám za sebe. Jenomže to neumím.

   Milý Čárlí, někdy mám dojem, že Vy jste jediný člověk, se kterým bych si chtěl popovídat, protože za ta léta toho o mně víte nejvíc. Ale jste o pět let starší než já, máte své problémy a klienti Vás zasypávají svými problémy. Jsem rád, že jste mi pomohl přežít otce. Byl to jediný člověk v mém životě, který mě nenáviděl. Pro jiné lidi jsem vzduch nebo mnou dokonce pohrdají. Ale ta celoživotní nenávist byla něco jiného.

   Pokud jste to dočetl až sem, klidně si mě někam zapište do výkazu pojišťovny, že jsem Vás navštívil.  Doufám, že jste relativně zdráv a že i Vaše paní nemá zdravotní obtíže. Asi se to nedozvím. Psycholog svého pacienta nekontaktuje. Třeba se ozvu příští rok, abych se dozvěděl, zda ještě provozujete praxi.  

   Přeji Vám hezké prožití svátků vánočních a v novém roce hodně zdraví Vám i Vaší rodině.

Divadlo Orfeus

Tento týden jsem objevil opravdu zajímavé divadlo. Nejsem si jist, zda je to divadlo poloprofesionální či amatérské. Avšak je zřejmé, že pan Radim Vašinka, principál divadla, je jistě celý život profesionálním hercem, zatímco třeba pan Jan Vaculik jistě není profesionálním hercem, i když jeho včerejší herecký výkon byl naprosto profesionální. To divadlo se jmenuje Divadlo Orfeus a sídlí v Košířích, dvě stanice tramvají za Andělem (stanice U Zvonu). Naprosto unikátní přivítání v divadle jakož i samotné multiplexové pojetí divadla nebudu prozrazovat, ale opravdu každému doporučuji návštěvu tohoto divadla. Já jsem tam byl v pátek 6. března, program si přečtete v odkazu. Zajímavé skloubení dvou komediálních jednoaktovek obsahově nesouvisejících vede k dojmu, že jsem byl na dvou různých kusech ve dva různé dny. Prostředí mě připomnělo cosi ze zašlé slávy karlínského divadelního prostoru Underground, který provozovalo mé oblíbené Neomluvené divadlo Praha. Tam jsem se kdysi seznámil osobně i s panem Janem Vaculíkem, jehož současná facebooková "událost" mě navigovala do Košíř. Potěšilo mě však, že v divadle Orfeus nebyla tak ukrutná zima, jako kdysi v Undergroundu. S radostí se ještě někdy do Orfea vypravím. Děkuji všem účinkujícím i panu režisérovi za nevšedně příjemný a zajímavý divácký zážitek!

program na březen - odkaz http://www.orfeus.cz/01index/program_unor_2015.pdf

odkaz na divadlo Orfeus

7. března 2015

Baobab je strom,
velký jako hrom.
Hrom však je jen rána,
já jsem z toho vrána.
Rána nebo zvuk,
já jsem z toho puk.
Pučálkovic Amina
a je ze mně mamina.
Břicho mám jak buben,
i když není duben.
Dnes je jenom sobota,
nečeká mně robota.
Včera, to byl pátek,
ale dnes mám svátek.
Narodil se Masaryk,
já však nejsem cholerik.
Když mi budeš přát,
budu tě mít rád,
nebude tě s*át,
až se budeš ptát,
zda mi bude večer stát
a mám-li ho kam dát.

Statusovat, nestatusovat?!

David napsal:

Statusovat, nestatusovat?!
Být, či nebýt?!
Bylo by hezké sdílet to, že se mi daří a že jsem v pohodě a šťastný, ale má to cenu?!
Facebook degraduji na trochu složitější adresář s kontakty a budu se raději věnovat něčemu užitečnějšímu.
Hezký nedělní večer!

Tomáš napsal:

 Davide, to si musí rozhodnout každý sám. Mně na facebooku drží ty "události", které mi pomáhají zjistit, co se v mé nejbližší blízkosti odehrává a kam mohu jít, abych se na chvíli necítil sám. Díky facebooku jsem poznal v nejbližším okolí osobně hodně lidí, které bych bez něj neznal. Statusovaní jako takové má tu nevýhodu, že pokud člověk chce, aby si ho všímali jiní lidé, musí často přidávat nové statusy, aby se objevovaly jiným lidem, protože starší statusy se rychle propadají do internetového zapomnění. V tomhle jsou lepší blogy nebo vlastní internetové stránky, kam si člověk může psát své postřehy a snadno je najde i po několika letech. Blogy však mají dnes tu nevýhodu, že ty osobní čte nejvíce autor sám. Teď píšu o starších lidech a Tebe už počítám mezi starší lidi, i když jsi o generaci mladší než já. Ale Tvoje generace jestě není ta, která by byla většinově na facebooku. Moje generace tam není skoro vůbec. No a generace o jednu starší než jsem já, která je už skoro vymřelá, zastává stanovisko, že počítač by domů nechtěla, natož internet. Davide, už jsme se před časem bavili o tom, že třeba čteš mé statusy, ale nereaguješ na ně, protože Ti připadají příliš pesimistické. Z toho vzniklo ono naše "četl jsem", které mi připadá výstižnější než označit palec nahoru, případně dolů. Protože k určitým věcem se člověk nedokáže vyjádřit jen tak, zda se mu líbí nebo nelíbí. Já se facebook a celou výpočetní techniku snažím používat tak, aby mi pomáhaly v životě. Občas u toho strávím dost času, protože vzhledem ke svému věku už nedokážu tu techniku tak efektivně využít jako mladší lidé. Mimo to se stále objevují nějaké novinky a je pro mne obtížné rozlišit, které jsou užitečné a které jsou jenom marketingovým tahem.

Terapie – série 2

Tento týden jsem shlédl druhou sérii televizního seriálu Terapie. 35 dílů, které jsem si před Vánocemi koupil na DVD. Na televizi se nedívám, takže ani nemám placený kanál HBO, který ho natočil. Nedá se říci, že by druhá série byla horší než ta první. Je komplikovanější o to, že se skrz ní prolíná soukromý život psychoterapeuta, což v první sérii nebylo.

   Nicméně druhá série mi připadá pravdivější. Třem pacientům ze čtyřech, které sledujeme, terapie po několika týdnech nikterak nepomůže, ale naopak jim úplně rozvrátí život. Jak ty asi řekl jeden z hrdinů, manažer Slávek Charvát - v podstatě vyhozené peníze. Přitom postava psychoterapeuta Marka Pošty je napsána tak, že je zřejmé, že se nejedná o žádného amatéra, ale renomovaného odborníka. Seriál Terapie se mi líbí právě proto, že ač je původní scénář ze zcela jiného prostředí (Izrael), velmi dobře popisuje pricipy práce psychologů. Člověk o sobě povídá zcela cizímu člověku, o kterém buď má nějaké reference nebo nejčastěji nikoli. Ten cizí člověk jen zpochybňuje vaše hodnoty, dává neurčité otázky, na které často ani nedokážete odpovědět. A když něco odpovíte, psychoterapeut vaši odpověď zpochybní. Jakoby Vás vede, ale přitom často zpochybňuje to, co mu říkáte. Často odcházíte z jednotlivých sezení velmi nespokojeni. Máte pocit, že psychoterapeut má pouze dva zájmy: aby dostal zaplaceno v hotovosti a aby vás přesvědčil o tom, abyste považovali terapii stále za neukončenou, protože na konci sezení dostane vždycky zaplaceno. Je fakt, že v seriálu se nezmiňuje česká specifika, že řada psychologů má uzavřenou smlouvu s pojišťovnami a jednou za určité období, zpravidla za měsíc, může sezení vykázat jako výkon na pojišťovnu. Zároveň vám však poví, že jedno sezení měsíčně nestačí, což ostatně velmi rychle pochopíte sami, pokud přijdete za psychologem v akutním nedobrém psychyckém stavu. Čili běžná frekvence sezení by měla být aspoň jednou týdně. Jak vyplynulo z první série Terapie, pacienti platili Marku Poštovi 1200 Kč za jedno padesátiminutové sezení. Probíhají-li tato sezení jednou týdně, znamená to měsíční výdaj téměř pět tisíc korun, čili za rok 50 až 60 tisíc. V seriálu Terapie 2 je pěkně vidět, jak pacienti odcházejí od psychoterapeuta nespokojeni, ale vždycky poslušně zaplatí. Přišlo mi to skutečně nesprávné v případě studentky Violy, která přišla za psychoterapeutem, aby jí pomohl vyrovnat se se závažnou nemocí. Dle mého názoru jí nijak příliš nepodpořil, ale vždy si nechal zaplatit.

   Řekl bych, že je to typická ukázka práce i řady psychologů, které jsem já poznal za posledních 16 let. Většina jich totiž neměla smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou. Také to nevypadalo, že by měli nějakou licenci, kterou měl hrdina seriálu Terapie. Seriál Terapie dobře ukazuje, jak je vlastní psychoterapie časově neohraničená. Vyjma té studentky ji všichni pacienti po několika týdnech přerušili, protože jim připadala velmi neuspokojivá a cítili se hůře než před ní. Marek Pošta mi připomínal mého hlavního psychologa, ke kterému chodím s přestávkami  už 13 let. Na rozdíl od nejistého Marka působí však můj psycholog velmi sebejistým dojmem, i když z něj vyjadřuje značná míra dobráckosti. Co na rozdíl od jiných psychologů, které jsem potkal před ním nebo v mezerách, kdy jsem si myslel, že se obrátím jinam bylo to, že má skutečně uzavřenou smlouvu s několika pojišťovnami a mezi jeho pravidly je i to, jak často vykáže pacienta pojišťovně. Byly období, kdy jsem ho navštěvoval i jednou týdně a tak jsem si většinu sezení hradil v hotovosti. Ale i to hrazení psychoterapie pojišťovnou alespoň jednou za čas bylo povzbuzující a také dodává psychologovi určitý rámec profesionality, ze kterého jsem měl dojem aspoň ten, že se nejedná o amatéra jako u jiných. Na druhé straně jsem se během let naučil dívat se na něj jako člověka, který má určité povahové rysy, které komunikaci s ním provázejí.

   Rozhovory s herci a tvůrci české verze seriálu Terapie (In Treatment) ve "filmu o filmu" napovídají, že se sice role výborně naučili, ale téma pro ně osobně je cizí. Seriál však výborně vystihuje reálie, postavy i práci psychoterapeuta. Jak jsem však psal v úvodu, druhé sérii by prospělo, kdyby se skutečně soustředila na pacienty, kteří nikterak nezasahují do soukromého života psychoterapeuta a kdyby tam nebyl dost neuměle naroubován psychoterapeutův soukromý život.

Odkaz na film o filmu druhé série české verze seriálu Terapie https://www.youtube.com/watch?v=vVi4-OJndbA

odkaz na trailer druhé série americké verze seriálu Terapie  https://www.youtube.com/watch?v=9Gln7V1QEnE

Kolik je tak normální mít přátel

David napsal:

Kolik je tak normální mít přátel. Nemyslím známý. 1, 2, nebo i více? Napište mi prosím kolik si myslíte z vlastní zkušenosti.

Tomáš napsal:
Já jsem měl vlastně vždycky přátele ze školy nebo ze zaměstnání. Taky jsem tam strávil nejvíc času. Podařilo se mi vystudovat obor, který mi byl celý život největším koníčkem. Se spolužáky z vysoké školy jsem se stýkal i v profesním životě, protože jsme jednak měli stejného koníčka a jednak se jednalo o úzký obor, i když jsme byli rozeseti po celé republice. Po roce 1989 se to nějak celé změnilo. Když jsem přestal chodit do zaměstnání, vypadl jsem z toho úplně. Za celý dospelý věk jsem měl jenom jednoho přítele se kterým jsem se seznámil mimo obor. Byl o generaci starší, byli jsme naprosto rozdílní, neměli žádné společné známé a přesto nám to přátelství vydrželo 30 let. Loni zemřel. Mívali jsme v životě období, kdy jsme se neviděli několik let a mezitím období, kdy jsme se viděli každý týden. Znal jsem ho v době, kdy byl v plné síle i v době, kdy už to neměl v hlavě v pořádku. Tady mám toho kamaráda na obrázku, ale i na živém obrázku, tedy krátkém videu, které mi připomíná jeho projev ještě z doby, kdy to byl on. Tedy už nikoli v plné tělesné síle, ale ještě při smyslech. Nevím, jestli se Vám to video podaří otevřít. Je krátké, má necelou minutu - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2013/04/zemrel-bedrich-franic.html

Deprese

Včera jsem navštívil skvělé představení Neomluveného divadla podle Gogolovy Ženitby v nuselském Divadle bez hranic. Jako vše, co jsem viděl v nastudování tohoto souboru, byla i Ženitba skvělá. Po představení jsem měl možnost s několika členy souboru prohodit pár slov. Jeden se pozastavil i nad mými tematickými statusy a povídá: jako bys měl deprese. Jak to hezky odhadl! Na představení jsem totiž jel přímo ze sezení od psychoterapeutky. Jenže kdo deprese nemívá, připadají mu jako takový neuchopitelný výmysl, výmluva. Něco, co se jednoduše dá zahnat léky nebo vypocením v posteli jako chřipka.

PF 2013

Krásné svátky vánoční a šťastný vstup do roku 2013 přeje dnes už asi jen bývalým čtenářům Tomova deníku
mluvka Tomáš

13. září 2012

Ahoj Tomáši,

jak se máš? Nevím zda se ti doneslo, že letos bude zase sraz spolužáků z vysoké školy,  koná  se 5.-6.10. v Janských Lázních, organizuje to, jako minule, Ondra Já tam pojedu autem a nabízím ti, že bych tě tam vzala - někde tě v Praze vyzvednu, a pak tě zase hodím zpátky.

Dej mi vědět, jak jsi se rozhodl.

 Zdraví Katka

Ahoj Katko,

děkuju Ti za pozdrav. O srazu v Janských Lázních jsem se dozvěděl hned, jak Ondra ještě před prázdninami rozesílal informaci s poptávkou, kdo se zúčastní, protože mě měl v adresáři. Už tehdy jsem se rozhodl, že se tak jako minule nezúčastním a napsal jsem mu to. Je pro mne velmi obtížné poslední léta někam cestovat, protože můj zdravotní stav je nevypočítatelný. Nedokážu dva dny dopředu odhadnout, jak mi bude. Nemá smysl tady vypočítávat různé neduhy, které mě poslední léta provázejí. Ale vzhledem k nim nejsem ani nijak zábavný společník. Čtrnáct let, které už jsem v invalidním důchodu dosti pozměnilo můj způsob života. Několik prvních let jsem se snažil vyrovnat se s potížemi a vrátit se zpět do práce. Ale nešlo to. Špatný zrak, zhoršující se pohyblivost a neustálá chronická únava už mi neumožnily ani plné a ani částečné pracovní nasazení. Také jsem byl dost zahlcen řešením různých soukromých záležitostí. O těch já moc nikomu nevykládám, protože jsem zjistil, že z pohledu jiného (a zvláště zdravého) člověka je můj život příjemný a spokojený, jenom já si zbytečně stěžuju. Taky se vyskytne hodně radilů, ale nepomůže nikdo. Určitě to znáš sama. Na druhé straně jsem si vědom, že mnoho lidí je na tom hůř než já. Ale to mi v konkrétní situaci stejně nepomůže. Zjistil jsem, že když něco potřebuju, nejschůdnější řešení je zaplatit si pomoc. Na to potřebuju peníze. Ale protože jich nemám neomezeně, zase musím oželet něco jiného.

Většinou chodím na různá setkání se spolužáky, pokud se konají v Praze. Každoročně se takhle scházíme se spolužáky z devítiletky, se spolužáky ze střední školy dokonce každý měsíc (i když v omezeném počtu). Jenže tam si stejně nemám o čem povídat. Děti ani vnoučata nemám, nepřepočítávám manželky, se kterými jsem se za život rozvedl. Na otázky typu "a co vlastně celý den děláš, když jsi doma" ,  "stačí ti k životu invalidní důchod" nebo "a kam si chodíš přivydělávat" neumím uspokojivě odpovědět. Od té doby, co přede dvěma lety umřel Pavel a loni Maruška, o kterých jsem se domníval, že jsou zdravější než já, uvědomuji si, jak je všechno pomíjivé. A tak žiji jen tak, jak mi zdraví dovoluje a s lidmi, se kterými se dokážu běžně kontaktovat. A to je poslední dva roky vlastně jen prostřednictvím facebooku. A to jsou samí noví lidé, které jsem ještě nedávno neznal, ale mnozí z nich žijí i v mé blízkosti na Vinohradech či na Žižkově. Zajímavé je, že lidé z mé minulosti až na nepatrné výjimky facebook vůbec nepoužívají. Mám na facebooku různá alba fotografií a také jsou tam moje fotky, když mě někde někdo vyfotil.. Jestli chceš, Katko, tak se tam podívej

Milá Katko, děkuji Ti moc za nabídku dopravy na sraz, ale opravdu tam nemám sílu jet. Nevím, co bych si s bývalými spolužáky povídal. Vzpomínat se mi nechce, protože by mi to navodilo nepříjemné myšlenky, jak mě životní okolnosti donutily už téměř před třiceti lety opustit mou milovanou zoologii a zvláště etologii a nejsem si jist,  zda bych na místě dokázal bojovat s onou únavou, která mě tak často a hlavně nevyzpytatelně přepadává.

Milá Katko,

pozdravuj na srazu a třeba mi někdy napiš, jak se daří Tobě.

Ahoj! 

Tomáš

12. září 2012

Jsme malý národ, prý si nevidíme přes plot.
Neumíme dělat činy a tak nám radí ti z Číny,
Vietnamu Ukrajiny i Ruska, naše povaha je kluzká.
Bojíme se cizinců, přivedou nás do chudobinců.
Je jich plný dvoreček, pláče český tvoreček.
Seberou nám práci, protože jsme leváci.

Český hřbet se radši skloní anebo si triko honí.
Hrdost jsme nedostali do vínku, to raději počůráme plínku.
Sebevědomí má ministryně kultury, když honí ty divadelní potvory.
Ředitel Národního divadla ten už spadl do propadla.
Kéž by se i paní Hanáková za ním propadla.

Kéž by se vrátila léta šedesátá a my bychom si opět řekli,
že naše kultura vzkvétá.
V podzemí vinohradského klubu, hraje divadelník na svou hubu,
přednáší verše Václava Hraběte,
zatímco národ se směje klimbání knížete.
Ideály jsou postaveny naruby
a rádia plivou komerční otruby.

11. září 2012

11. září před jedenácti lety vznikly tu dva světy.
Čtyři letadla spadla v Americe a tří tisíc lidí nebylo tu více.
Ta akce vyvolala celosvětový strach a hledal se masový vrah.
Svět se změnil, nedůvěrou pěnil. Kdo s kým a pro koho?
Našli ho až po deseti letech, vyplenili jeho pelech.

Ani dnes však svět neví, zda si někdy porozumí
lidé z opačného konce, aniž by jim zvonily smrti zvonce.
Lásku, svobodu a mír před padesáti lety chtěli hippies,
jak ten čas letí. Bylo by třeba nové takové hnutí,
aby se lidi potkávali s chutí.
Čech, Rus, Američan či Íránec dali by si spolu dlabanec,
bohatí by pustili chlup, aby i chudí měli něco na zub.

Je nás na světě mnoho, všichni stárneme,
na konci životní pouti stejně umřeme.
Místo abychom si ničili život, dejme si spolu pivo,
lahodný čaj či kávu a řekněme si dobrou zprávu,
že na světě chceme mír, abychom mohli jíst v klidu kozí sýr.

10. září 2012

Ležel jsem za pecí u misky a olizoval tenisky.
Můj pán Jarda četl noviny  a já sledoval  hodiny.
Už se mi chce na záchod a také na kratší nebo delší pochod
okolo naší ulice a očůrávat krabice, nároží domů a obchodů.

Úderem kostelního zvonu přišla paní domu a povídá:
Jardo nebuď tu jak kulisa, vem vodítko a mazej venčit psa.
Cestou vynes odpadky a až půjdeš nazpátky,
kup tam ňáký noviny, Frontu, Blesk či Právo
Jarda pustil noviny, co četl už hodiny a řek
mlč ty krávo, kecáš víc než zdrávo,
sama hejbej páteří, já připravil večeři, na plotně jsou brojleři.

Pak však sebral vodítko, plácnul mě s ním přes lýtko
a už jsme ze schodů běželi, pak jsme sudy váleli,
doběhli jsme na náměstí a tam Jarda dostal pěstí
Stál tam paní domu milenec, ňákej Pepa Volenec.
Jardovi luplo v palici, dal Volencovi palicí,
viděla to paní domu, běžela, nevěděla ke komu.
Pak si vybrala Volence, křikla: Jardo běž do kredence,
mám tam kysličník a náplasti, ať se mu ta rána nezamastí.

Jarda křičí: Á,  tak Pepa Volenec, to je ten tvůj milenec?
Táhněte už oba, já si vezmu Boba, vyvenčím ho za chvilku.
Takže došlo k rozchodu, pět dní zbývá do rozvodu.

Zase ležím u misky, a olizuju tenisky.
Můj pán Jarda čte Blesk  a souží ho stesk.
A pak jdeme na procházku, Volenec má novou lásku.
Je to naše paní domu a ta dává, neví komu.