Je zvláštní, kolik lidí, má potřebu něco napsat na facebook,
když jim není dobře nebo když se cítí sami. Dělám to také. Vím, že můj život je
vztahově nenaplněn.. Ale četbou příspěvků na facebooku zjišťuji, kolik lidí je
na to stejně. Napíšou na facebook, protože v jejich okolí není nikdo, koho by
jejich vnitřní život oslovoval anebo tam nějací lidé jsou, ale žijí paralelní
životy.
Včera večer jsem po
dlouhé době mluvil s manželkou mého kamaráda, který zemřel letos v únoru.
Patrně jsem zavolal nevhod, protože sledovala televizní seriál Sběratelé kostí.
Dělá mi potíže volat lidem, kteří sledují televizi. V podstatě je tam pořád
něco, o co je rozhovorem připravuji. Avšak přesto jsme si povídali asi čtvrt
hodiny. Zemřelého kamaráda jsem znal od počátku devadesátých let. Byl to bohém,
výtvarník, novinář, umělec. Měl mnohé nectnosti, ale jednu zvláštní kladnou
vlastnost. Dokázal okolo sebe sdružovat lidi a pořádat různé akce, kde vznikala
dlouhodobá přátelství. Měl mnoho vizí, ale málokterou dokázal dotáhnout do
konce. Oporou mu byla právě manželka, která stála v pozadí jeho činnosti a
dokázala řadu jeho myšlenek realizovat prakticky. Mnohokrát jí na akcích, které
pořádal, poděkoval, protože si byl vědom své neschopnosti při dotažení
praktických problémů. Byli nerozlučná dvojice. On, který šířil myšlenky a vize,
vtahoval do děje umělce různých zaměření a ona, která stála v pozadí, ale bez
jejího smyslu pro realitu by se neobešel. A on letos zemřel. Nebylo to náhle.
Se zdravotními potížemi se potýkal několik desetiletí. Potíže si často
způsoboval svým způsobem života. Několikrát byl v nemocnici na pokraji smrti,
ale vždy se na čas dal dohromady. Působil dojmem jakési nesmrtelnosti. Vždycky
se ze všeho vylízal. Ale letos v únoru ho zubatá přece jen dostihla. Na jeho
manželce jsem při včerejším telefonním rozhovoru slyšel, že se jí stalo to, co
mnoha ženám, které stály v pozadí profesní kariéry svého manžela. Ztratila
životní náplň. Je už v penzijním věku, ale ještě chodí z finančních důvodů do
práce a po večerech likviduje obsáhlou pozůstalost po manželovi. Ten byl
celoživotním sběratelem všeho. Převážně kresleného a knižního humoru, ať už
cenného nebo bezcenného. A najednou to bez něho všechno ztratilo smysl.
Proč píšu o
manželce svého kamaráda nesourodě s úvodním odstavcem o psaní na facebook.
Říkal jsem té paní, že jsem se právě vrátil ze křtu knihy, kterou napsala
maminka mojí facebookové kamarádky Ivany Vostřákové. S Ivanou jsem se seznámil
vlastně dříve osobně než na facebooku. Bylo to ale na fotografické výstavě,
kterou před časem pořádala skupina fotografů, kteří se dali dohromady
prostřednictvím facebooku (skupina 3+1). Manželka mého zemřelého kamaráda mi
řekla, že jí nemusím poučovat o tom, co je facebook. Že na něm sice není,
protože je jeho odpůrkyní, ale že dobře ví, co to je od lidí, kteří na
facebooku jsou. Řekl jsem jí, že facebook využívám hlavně k tomu, že mohu
sledovat společenské události, které se odehrávají v mém nejbližším okolí. V
jejím hlase jsem slyšel, jak jí už ruším od sledování televize. Rozloučili jsme
se s neurčitým příslibem, že si někdy příští rok zavoláme a půjdeme si
popovídat někam na kafe. Na druhé straně chápu tu její současnou prázdnotu,
kterou asi letos prožívá. Uvažuji o tom, jestli by jí přece jen ten facebook
nepomohl, jako už pomáhá pět let mně.
Žádné komentáře:
Okomentovat