Románová prvotina
Jiřího Fučikovského Dušebraní s podtitulem „normalizační pornobrak“ je
nezvyklým pohledem na rok 1977, který je
známý vznikem Charty 77.
Téměř celý rok
prožíváme očima devatenáctiletého učně spojové techniky Timiho. Timi žije poměrně bujný život na
pražském Žižkově. Jeho intenzivní život v partě stejně starých lidí je
propleten šedivostí té doby, která je dána politickou situací normalizačních
let. Timi patří mezi tzv. závadové mladé lidi. S tímto oficiálním termínem
mládeže vyvržené socialistickým režimem se setkáváme až téměř v závěru příběhu,
kdy se o Timiho začne zajímat Státní bezpečnost. Timi však není žádným disidentem. Je to mladý kluk, který chce žít po svém, ale do
života mu vstupují konvence té doby. Už to, že má dlouhé vlasy, kterých se
nechce vzdát, ho bez ohledu na cokoli jiného staví na okraj společnosti.
Román Dušebraní má
nezvyklou stavbu. S hlavním hrdinou se seznamujeme zpočátku hlavně
prostřednictvím jeho bohatého sexuálního života, který Timi podrobně popisuje. Život v partě a v žižkovských hospodách
mu nabízí různé příležitosti, kterých hojně využívá a nestydí se za ně. Celý
román je psán v žižkovském slangu a proto i názory na sex
devatenáctiletého hrdiny jsou psány velmi otevřeně a bez uměleckých příkras.
Slova, která jsou chápána většinou jako vulgární, zde vulgární nejsou a mají
své opodstatnění. Život přináší Timimu hodně erotických zážitků, a ty jsou popisovány duší devatenáctiletého kluka,
který samozřejmě nepoužívá lékařské termíny, ale výrazy, které se používaly
mezi dospívající učňovskou mládeží. Ani slovo, pro které byl kdysi načas vyobcován prezident Miloš Zeman z Českého
rozhlasu, zde není používáno v hanlivém, ale v čistě popisném významu, i
když je hojně frekventované.
Občas se Timi názorově střetává se světem dospělých, kteří se mu snaží nastínit
takzvaný slušný život. Avšak ani své rodiče přitom nebere příliš vážně. Zásadní
diskusi se svou matkou na toto téma popisuje
Timi slovy:
„Taky se mě pokouší
poučovat o sexuálním životě a furt vypráví, že správnej muž má píchat jen jednu
ženu. Ona teda samozřejmě neříká píchat ale říká spát. Samozřejmě že je mnohem
lepší s ní píchat. Když jsem tohle řek mámě tak se tak strašně nasrala že
se mi pokoušela dát pár facek. Byla to hrozná sranda. Párkrát jsem ji uhnul a
pak se začala smát i ona. To je u ní ale dost vzácný.“
Timiho velkým koníčkem
je rocková hudba. Shání nahrávky zahraničních skupin, ale ty se samozřejmě v obchodech
neprodávají. Tak chodí kupovat či směňovat desky na burzu, která je ovšem také
nelegální, nebo si půjčuje od kamarádů několikáté kopie nahrávek na
magnetofonových páscích.. Nechápe, proč tuto hudbu režim zakazuje a v jeho
duši se probouzí nenávist k režimu:
„… tohle jsou moji milovaní Zeppelíni. Jen o
hodně tvrdší než dřív. Poslouchám a vznáším se v jinejch galaxiích. První
stranu jedu už potřetí. Jediný co mi kazí radost je neodbytná myšlenka, že
tuhle skvělou kapelu nikdy nezažiju na koncertě. Tuhle ani žádnou jinou.
Neuvidím nic protože ty kreténi sem
nepustí ani maďarskou Omegu. Nechápu proč tý rudý bandě vadí i muzika. Vaděj
jim taky filmy i knížky. Vadí jim úplně všechno. Bože! Jak já je nenávidím!“
Timi si uvědomuje,
jak socialistický režim spoutá touhu každého člověka a jeho představu o
vlastním svobodném životě:
„Proč taky člověk žije?
Aby chodil každej den do práce. Z práce potom na stranickou a z ní na
odborářskou schůzi. A ze schůze domů čumět chvíli na televize a spát. A tak
pořád dokola. Rok za rokem až do důchodu nebo do smrti. Cokoliv jen tohle ne.
To totiž není žádnej
život. To je jen ubohý přežívání. Život se má žít. A když už žít nejde tak je
lepší umřít. Hlavně se neplazit a nepřežívat. Radši umřít mladej“,
Takhle Timi uvažuje
a nenachází v úvahách východisko. Najednou však dojde ke zvratu a to když
doma ve schránce najde předvolání na obvodní
oddělení veřejné bezpečnosti, tedy na na
fízlárnu. Určitou shodou náhod, podpořenou i jeho způsobem života v partě milující
rockovou hudbu, se kolem něj začne stahovat smyčka Státní bezpečnosti. Vlastně
nic neprovedl, ale vybočuje z průměru. Byl státní bezpečností označen nálepkou závadová mládež.
Není cílem této
úvahy vyprávět obsah románu Dušebraní (normalizační pornobrak).. Ale teprve po
přečtení celého díla jsem si uvědomil význam toho nezvyklého názvu. Socialistický režim sebral Timimu duši. A on je tak mladý, že se ještě ani nestačil vybouřit z puberty,.
Dušebraní je
románovou prvotinou Jiřího Fučíkovského. Je obdivuhodné, jak autor dokázal
pojmout období, od něhož nás letos dělí čtyřicet let, a které je přesto
dodnes omíláno poměrně schematickým způsobem
všemi médii, nebo jak se říkalo dříve – sdělovacími prostředky. Celá ta
tehdejší politická situace je jen jakousi divadelní kulisou na pozadí intenzivního
života hlavního hrdiny. Má však ještě jinou rovinu, která je v první půli
románu v popředí. Je to znalost života určité části mládeže, o níž se
tehdy nemluvilo a o níž se nemluví vlastně ani dnes, protože její protagonisté
zestárli a dnešní mladí patrně žijí jinak.
Ukazuje však něco, co má přesah do dneška. Že život, který probíhá z očí
do očí, jen těžko může být nahrazen internetem a sociálními sítěmi. V knize
je spousta návodů na to „jak sbalit holku“. Zdá se mi, že i dnešní život je
spoután tolika omezením, že bere mladým hochům iniciativu k seznamování.
Přitom, jak říká Timi v jedné ze svých úvah: „Sexuálně vyhladovělá ženská je ale úplně to nejlepší co může chlapa co
má rád ženský potkat.“
Na knize Dušebraní
se mi líbí i její promyšlenost. Je psána svěžím jazykem. Vlastní děj je protkán
spoustou vedlejších historek, že mi to chvílemi připomnělo Haškova Švejka. Jazyk odpovídá myšlení devatenáctiletého učně
a tomu odpovídá i pravopis. V souvětích autor nepoužívá interpunkci. Jsou
zde některé drobné pravopisné chyby, na nichž je však patrné, že jsou používány
záměrně. Například jedno n ve slově povinnost nebo psaní slova přijdu jako „přídu“.
Jiří Fučikovský
vydal svůj román vlastním nákladem v nakladatelství Kampe krátce před
prázdninami roku 2017. Vzhledem k této skutečnosti a možná i navzdory jí je kniha velmi pěkně
graficky upravena. Je vydána na silnějším papíře a s vtipnou obálkou Kateřiny
Marinové. Větší písmo má podle autora připomínat policejní protokoly tehdejší
doby. Ponurost doby připomíná na každé stránce vodotisk symbolu státního znaku
Sovětského svazu – srp a kladivo.
Román Dušebraní
(normalizační pornobrak) vyšel v poměrně malém nákladu a proto se jistě
nedostane ke všem zájemcům. Jistě by bylo vhodné, kdyby se ho ujal i některý
větší nakladatelský dům a vydal ho ve větším nákladu, Na rozdíl od let
sedmdesátých je výhodou této doby, že autoři mohou vydávat svá díla bez
cenzurních zásahů anebo bez komerčního tlaku. Nepochybuji o tom, že román se
pro svou syrovou mluvu nebude někomu líbit. Myslím však, že je dobře, že se
autor mohl vyjadřovat, tak jak chtěl a tím ukázal řeč doby. Také oceňuji dobrou
znalost pražského Žižkova sedmdesátých let.
Protože román Dušebraní považuju za velmi zdařilý, věnoval jsem ho zhruba
desítce lidí včetně šéfredaktora jedné ze stanic Českého rozhlasu. Určitým
zklamáním pro mne je, že ohlas, ať už pozitivní nebo negativní je zatím
minimální. Na svém blogu o něm napsal pouze jeden člověk, zaměstnáním skladník
v supermarketu.
Tato úvaha se týká knihy:
název: Dušebraní (normalizační pornobrak)
autor: Jiří Fučikovský
stran 337
vydalo nakladatelství KAMPE
rok vydání: 2017
ISBN 978-88-906512-6-5
