24 hodiny slávy

■     ■

   Stala se mi taková neobvyklá věc. Na státní svátek 28. října mě na ulici oslovil mladý muž s fotoaparátem a zeptal se mě, zdali si mě může vyfotit. Dnes chodí po ulici spousta lidí a fotí si různé kuriozity. Tak jsem svolil. On udělal asi dva snímky a pak mi řekl, abych mu o sobě něco vyprávěl. To už se mi tolik nelíbilo, ale on se mi představil, dal mi vizitku a řekl mi, že má internetovou stránku, na které zachycuje příběhy lidí, že už jich tam má asi osm set.  Chvíli jsme si povídali, ale jemu se to zdálo příliš obecné. Řekl mi, jestli bych si vybavil nějaký silný okamžik v životě. Vybavila se mi chvíle, kdy zemřel můj otec. Chvíli jsem mu tedy vyprávěl o svém otci a o našem vzájemném vztahu. Nebylo to nic, co bych musel složitě formulovat. Otec zemřel před pěti lety a různé úvahy o něm, o sobě i o jiných lidech už jsem před lety napsal na tomto blogu. V podstatě jsem říkal jen takový sumář toho, co mě v tu chvíli napadlo. Mladý muž se zdál poněkud zaskočen. Asi čekal nějakou veselou historku, ale ono to moc veselé nebylo. Nabídl jsem mu, že pro vyjasnění může použít některé články z mého blogu, že mu pošlu odkazy. Řekl ale, že příběhy sestavuje přímo z toho, co se dozví na ulici. Rozhovory si nahrává. Teď jsem byl překvapen já, protože o nahrávání  se předem nezmínil. Ale protože jsem mu neřekl vlastně nic jiného než to, co už roky leží zasuto na tomto blogu a kdo chce, může si to přečíst, pojala mě spíš zvědavost, jak to zpracuje. Moje fotka a úryvky z mého vyprávění se objevily za čtyři dny na blogu  http://humansofprague.ihned.cz/ a také na k němu přináležející facebookové stránce https://www.facebook.com/praguehumans.  Fotografii jsem objevil asi dvě hodiny po jejím uveřejnění, protože ji sdílela jedna moje facebooková kamarádka.

   V té chvíli jsem poznal, jak rychle se něco může šířit pomocí facebooku.  Za dvě hodiny od uveřejnění označilo fotku symbolem „to se mi líbí“ 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně) a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Během prvních 24 hodin dosáhla fotka více než 1700 označení „to se mi líbí“ a 46 sdílení. Za první dvě hodiny se objevilo na facebooku  množství komentářů, ve kterých mě neznámí lidé diskutovali o tom, co bylo u fotografie napsáno.  Přidal jsem tam sám svůj vysvětlující komentář a tím komentáře voyerů prakticky ustaly, protože patrně nebyli zvyklí, že by s nimi diskutoval sám autor příběhu. Protože jsem dal do svého komentáře odkaz na jeden z článků, v nichž popisuji svůj vztah s otcem, zvedla se návštěvnost na mém blogu během 24 hodin od zveřejnění mé fotografie a příběhu více než dvacetkrát. Ovšem stejně rychle klesla. Druhý den byla vyšší už jen 3x oproti normálu a do čtyřech dnů se návštěvnost mého blogu stabilizovala na původních hodnotách. Protože autor projektu Humans of Prague přidává každý den novou fotografii s příběhem, byl ten můj příběh převrstven novými příběhy a lidi, kteří pasou po nových příbězích už chroustali další. Ale svým způsobem jsem si zažil svých 24 hodin slávy. Na přiložené fotce je vidět stav hodnocení a sdílení fotografie po dvaceti dnech. Avšak musím konstatovat, že vše se odehrálo hlavně během prvního dne. 

A nyní sem vložím onu fotku a text, tak jak jsou na blogu Humans of Prague.

■     ■

„Otec měl neustále nějaké milenky, matka brečela. Věčně se hádali, řvali na sebe. Já měl jako malý strach. Otec byl despotický, chtěl, aby všichni lidé okolo něj dělali to, co on chce. S matkou se rozvedl když mi bylo šestnáct. O dva roky později se oženil podruhé, vzal si holku, která byla jen o rok starší než já. Potřeboval mít kvůli své práci ‚urovnané rodinné vztahy‘, a tak si přal, abych se s ní a s její rodinou stýkal. To byl zvláštní vztah. Na začátku jsme na sebe divně koukali. Chodil jsem k nim každý týden na večeři. Jinak jsem k němu do bytu nesměl, ale ve stanovenou dobu, když to on nařídil, jsem tam přišel, jeho manželka uvařila večeři a vedli jsme společenskou konverzaci. V deset večer jsem musel jít domu. Jednou venku pršelo, a tak jsem se zeptal, jestli bych tam nemohl ještě chvíli zůstat. Otec mi ale řekl: ‚Takovéhle bohémské móresy tě nemůžou ani napadnout!‘ Jindy jsem tam přišel, otevřela ta jeho manželka a říkala, že otec má zpoždění. Řekla, že už uvařila večeři, a pozvala mě dovnitř. Povídali jsme si a já zjistil, že on ji trápí. Byla módní návrhářka, ale on nechtěl, aby pracovala. Musela být doma, měla od něj povolenou jen hodinovou vycházku jednou za týden. Tehdy ještě nebyly mobily, a tak ji kontroloval přes domácí telefon. Lustroval jí přátele, její kamarádky. Takhle jsme tedy zjistili, že se k nám chová podobně. Od té doby jsme se přátelili. On to postřehl a řekl mi, že si nepřeje, abych k nim nadále chodil.“

„Asi po deseti letech se rozvedli. Po mě během toho rozvodu chtěl, abych šel k soudu a řekl tam, že to byla špatná manželka. To jsem odmítl. Řekl jsem mu, že ke mně se vždy chovala slušně a u soudu jsem odpovídal podle toho, jak to bylo a ne podle toho, jak si to on přál. Řekl mi, že jsem ho zradil a už jsme se nestýkali.“

„Až po dalších dvaceti letech mi jeho známí řekli, že leží v nemocnici s Parkinsonem. Čtyři roky jsem tam za ním chodil. Jednou jsem za ním přišel se svou přítelkyní, kterou on neznal. Koupila pro něj kytku, chtěla mu ji dát. Ale on ji uviděl a říká: Slečno, tady nemůžete být, nebyla jste ohlášena. Mne také nejednou řekl: ‚Musíš jít pryč, tady nemáš co dělat.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že já tu nemocniční místnost mohl opustit, ale on ne. Už neměl svou moc, tohle jediné mu zbývalo.“

„Celý život jsem se ho bál. Ne, že bych se v životě měl s každým člověkem rád, ale on jediný dělal podrazy. Přitom vypadal jako naprosto slušný člověk. Byl vzdělaný, měl určité postavení a dokázal se přetvařovat. Na první pohled byl pro lidi okouzlující – uměl konverzovat, vykládat historky ze života. Když jsem někomu řekl o tom, co dělal, tak mi lidé říkali: ‚On to tak nemyslí!‘. Ale myslel. Byl to udavač a manipulátor s lidmi. Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“

■     ■

   Zajímavé byly hodnotící komentáře většinou od zcela neznámých lidí tak, jak se objevily pod fotografií na facebooku: Vpravo od komentáře je datum zveřejnění. Jak zjistíte, poslední komentář je už po čtyřech dnech. Ponechal jsem u komentářů i počet označení „to se mi líbí“. Pro účely tohoto blogu jsem komentáře vložil do poněkud neestetické tabulky. Kdyby se však někdo chtěl podívat, zda postupem času nějaké komentáře přibyly, může se podívat na (klikněte na) tento odkaz, vedoucí k fotografii a komentářům na facebooku Humans of Prague. 

komentáře

Martina Kovaľová	smajlík				líbí se            1  1 listopad  v 20:44
Jana Macháčková	uf..				1 listopad v 20:41
Libor Blažek	"Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“ Tomu říkám happy end!				2 listopad v 21:03
Kateřina Hůlová	asi bych za ním do té nemocnice nešla.				4 listopad v 20:41
Jíť Králová	Škoda,že pán nenašel sílu dřív a nestal se ,,svobodným"..				líbí se           4  1 listopad v 20:52
	Daniela Jančićová		To mě napadlo hned po přečtení pár řádků  i jeho manželka...		3 listopad v 1:12
Honza Parolek	Vzhledem k pánově věku je celkem jasné, co za práci asi jeho otec tehdy dělal...				líbí se          5  1 listopad v 21:40
	Lenka Juránková		A to...?		1 listopad v 22:06
	Honza Parolek		Lenka Juránková odhaduju to na komunistického funkcionáře, nebo možná fízla či špiona. Tam by pasovala jeho povaha,  vzdělání, a nutnost 'mít rodinné poměry v pořádku.'		líbí se           8  1 listopad v 22:08
	Tomáš Němec		Honza Parolek Něco podobného. Pracoval  v jednom podniku zahraničního obchodu. Docela hodně jezdil do ciziny, do té části, která byla nazývána kapitalistickou. Měl na starosti obchodování s několika firmami, které sem dovážely průmyslová elektrotechnická a elektronická zařízení.		2 listopad v 20:31
	Honza Parolek		Děkuji za upřesnění mojí domněnky, možná trochu troufale vyřčené. A děkuji za toto sdílení Vašeho příběhu. Přeji Vám hodně štěstí.		líbí se          1  2 listopad v 20:41
László Varga	chtěl bych se jen zeptat,zda máte rodinu a jaký máte vztah s dětmi?				líbí se           3 1 listopad v 21:00
Filip Sapphire	Stále váhám, jestli se na tohle dá dát „like“.				líbí se             36  1 listopad v 20:39
	Tomáš Němec			Není proč dávat like.	2 listopad v 1:49
	Braño Erdélyi			podrž myš nad ikonkou so slovom like a ukáže sa ti rad reakcií z ktorych si už možeš vybrat	2 listopad v 6:46
Bára Klimešová	... silné, díky, klobouk dolů před tímhle pánem...				1 listopad v 21:00
Zuzana Knoblochova	....manipulátor....mám někde doma knížku a je zajímavá tím, ze vám ukáže co dělat, jak se chovat k těmto lidem atd......neuvědomovala jsem si, že tihle lide tu jsou, až do doby, kdy jsem taky jednoho takového potkala.....měla jsem štěstí, že to nebyl nikdo z rodiny. Je smutně,co ten pan píše.				líbí se           2  1 listopad v 21:07
	Magdaléna Kýnová Učíková	Jak se prosím knížka jmenuje?			2 listopad v 8:59
	Zuzana Knoblochova	Nenechte sebou manipulovat - Isabelle Nazare-Aga			líbí se           1  2 listopad v 19:21
	Jana Brunclíková	Doporučuji, je to vynikající knížka.			3 listopad v 17:48
Anushka Eis	Pána obdivuji, že i přesto jak se k němu otec choval,  za nim chodil tak dlouho do nemocnice a měl o něj starost. Já mam úplně stejného otce a svobodnou nejsem ani po tom, co jsem se v 18 odstěhovala.  Bohužel je vidět, ze ty špatné vzpomínky ve Vás bohužel zůstanou celý život				líbí se           5 1 listopad v 22:50
Matěj Fous	silný příběh bez palce nahoru.				líbí se           1  1 listopad v 20:44
Blanka Østrem	Silný příběh... otec psychopat				líbí se           3  1 listopad v 20:50
Kate Kloidová	Já neváhám jestli dát like... Dala jsem ho... A to proto, že první, co mě napadlo nebylo ,,měl těžký život a je mi ho líto", ale ,,měl těžký život a jeho přístup a nadhled je odrazem silného člověka a má můj obdiv."Protože nepopřít sám sebe v takové situaci neumí každý...				líbí se           1  2 listopad v 7:29
Karel Novák	Příběhy lidí a zejména těch, co něco nehezkého prožili a nebyli schopní se bránit, je věc jedna. Hrdinové těchto příběhů nemusí být vůbec "hrdinové". Ze zkušenosti vím,  že je dobré naslouchat vždy oběma stranám. Jen z toho lze vyvodit závěry...byť jen vlastní.				2 listopad v 11:17
Vojtěch Brázda	Ty rodiče, ty naše rodiče...				1 listopad v 21:10
Lish Ti	Drsné..				1 listopad v 21:22
Tereza Hrubá	Ufff				líbí se           1  1 listopad v 21:43
Alena Lejsková	Rodiče bývají našimi největšími vrahy				líbí se           1  2 listopad v 14:30
Daniel Albrecht	Bůh vám žehnej				1 listopad v 23:35
Astrid Ka	Nejhorší je, potkat v životě psychopata, který je, jak pán píše okouzlující a navíc, když je to vlastní rodič... smutný je pak, když takovej člověk umře a lidem okolo se uleví... a nikdo vlastně necítí smutek...				líbí se           6 1 listopad v 22:13
Tereza Lévová	Rodinu si člověk opravdu nevybere. Každý má v rodině nějakého toho alkoholika, nemakačenka, hypochondra, manipulátora či zlatokopku ... Se kterými by se člověk nejraději už v životě nebavil. bohužel vždy je to rodina, takže tomu styku se moc vyhnout nedá. Snad ovsem každá rodina má i ty hodné, pracovité lidi, co si navzájem pomohou, když je to potřeba ...				líbí se           2 1 listopad v 21:08
	Jíť Králová		No nevím, já bych se s takovým člověkem rozhodne  nestýkala.. stejně, jako jsem se nestýkala se svým otcem..a že je to moje rodina mi je vcelku jedno...		líbí se           3  1 listopad v 21:29
Jana Hendericks-Budinova	Spisovatelka Louise Hay tvrdi že si rodiče vybíráme, abychom se v životě naučili lekce, které jsme se v minulých životech ještě nenaučili. hodné mé naštvalo když jsem to četla, ale začínám tomu věřit.				líbí se           9  1 listopad v 22:07
	Iveta van Art		My od nich a oni od nás...		líbí se           3   1 listopad v 22:26
	Anna Annie Čarná		no dovolte, co sa týká mojho života a mojej rodiny, ak by to bola pravda, to by bolo to najdrsnejšie nechutné zlo na světe, a ja si  to nielen ako človek nezaslúžim v tomto živote ale určite som sa taku  lekciu nepotrebovla naucit ani z minuleho. sorry, blbost		2 listopad v 11:25
	Danny Sochor		Anna Annie Čarná Díváte se na to jen z pohledu  současného života, pak Vám velmi rozumím. Sám jsem v ublíženosti žil 25 let. Pak začal číst knihy a zašel na hypnotickou regresi. Matku jsem ve středověku mučil, ona mi jen "oplácela" / vracela, co jsem do ni zasel.  S bývalou přítelkyni, jsem se točil ve 4 minulých životech. Kolotoč  ubližovaní, jednou já ji, pak zas ona mě. V minulém životě jsem ji udal,  poslal tím na smrt do koncentráku. Život má hlubší úrovně. Chcete - li  vědět pravdu o sobě a proč se Vám ději věci v životě, hledejte v sobě.		líbí se           1 4 listopad v 11:40
Zdeněk Cagaš	takových lidí po světě běhá víc…				líbí se           5  1 listopad v 20:45
Katka Atti Kreidl	Hodně silný příběh, kéž by bylo takových rodičů a partnerů co nejméně.				2 listopad v 0:42
Tina Veselá	Jak moc pánovi rozumím...... můj otec je totéž v bledě modrém. Manipulátor. Ale před jinými, cizími lidmi neobyčejně společenský a přetvařující se.				líbí se           13 1 listopad v 20:50
	Kristýna Mikšaníková		Jak já Vám i pánovi na fotografii rozumím...		1 listopad v 21:11
	Veronika Čubová		I já jsem si tuto zkušenost zažila, takže rozumím		líbí se           1  1 listopad v 21:14
	Kristýna Junová		Známe.. náročné..		1 listopad v 21:36
Cristina Keech	Zajímavý příběh, podán ve zkratce, informativně ale přesto jdou z toho příběhu cítit emoce. Já dávám palec nahoru, ale plačící smajlík u toho nesmi chybět.				líbí se           2 1 listopad v 21:09
Loly Noid Lolyová	Mám úplně totožného otce. Doufám, ze svobodná budu dřív!				líbí se             7  1 listopad v 21:41
Tatana Kindl Novakova	Já to mám v sobě dodnes a už se to nezmění.				2 listopad v 12:59
Jiří Konečný	Silný příběh...                                     S takovými lidmi se dá udělat jen jediné: Poslat do hajzlu, být od nich co nejdál a stýkat se s nimi co nejméně. Příbuzenství se přeceňuje. Nerozumím tomu, že ta matka v něčem takovém s dětmi zůstala tak dlouho a dovolila něco takového na ně působit. Ale nebyl jsem tam s nimi... Ano, okolí bude udivené, vy budete Ti špatní. Ale to je chyba toho okolí, ne vaše. Že oni soudí jen podle vnějších projevů a že si nedokážu říct "no já vlastně ale doopravdy nevím, jaký on je, jak to doma mají..."...				líbí se           21  1 listopad v 21:14
	Vendula Uherová		Bohužel, ta matka se tak hodné moc bála, hlavně toho, že by musela sama živit děti a platit byt, že nic neudělala. A to mi přijde  skoro až sobecké.		1 listopad v 21:50
Lenka Juránková	Já bych se s ním už v dospělosti vůbec nestýkala být na pánově místě. Jinak se vsadím, že pan otec vykládal ve staří všude historky na potkání, jak na něj rodina kašle... Ono někdy mají ty děti dobrý důvod se nestarat. Ale pak každý vidí jen toho ,,ubohého" starého člověka...				líbí se           19 1 listopad v 21:53
	Míca Královská Kočka		přesně a pak je v domovech důchodců všichni   litují...ale už se nikdo nezeptá jaká byla jejich minulost a jak oni se chovali  ke svým dětem/rodině ...		líbí se           3  1 listopad v 23:31
	Lenka Juránková		Nedávno tu bylo podobné téma akorát z pohledu rodiče   a nikoho tahle možnost nenapadla...  že by opuštěný starý člověk být obětí    tak úplně nemusel...		líbí se           4  1 listopad v 23:48
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Můj otec rozhodně opuštěný nebyl.  Jenom až do konce života věřil jen lidem, které si zaplatil a od kterých očekával, že budou poslušní. Dokonce i ty čtyři poslední roky, které strávil v nemocnici si platil uklízečku, která mu před tím uklízela v bytě, aby  uklízela i v jeho nemocničním pokoji a aby mu chodila obstarávat některé věci, které chtěl mít po svém. Já jsem holt nepatřil mezi lidi, kteří za peníze udělají cokoli.		líbí se           5  2 listopad v 1:09
	Lenka Juránková		TN: Děkuji za odpověď. Pokud to dobře chápu z textu,  tak jste se tedy nevídali celý život pravidelně, respektive byla 20 let pauza? Jinak přeju už jen to dobré v životě		2 listopad v 9:43
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Ano, po jeho rozvodu s jeho druhou  ženou jsme se za dvacet let potkali asi 3x na ulici, protože jsme bydleli docela blízko sebe.		líbí se           1  2 listopad v 20:51
	Lenka Juránková		Dobře pro vás...		2 listopad v 22:33
Jan Hrudka	A co když to tak (ten otec) opravdu nemyslel...				líbí se           1  1 listopad v 21:03
	Adriána Rybárová		Vy jste asi s člověkem s narcistickou poruchou osobnosti nežil		líbí se           18  1 listopad v 21:01
	Jíť Králová		Jisté,ten otec byl vlastně míly pán a všichni to jeho hrozné chování špatně pochopili;);)..opravdu to tak není		líbí se           7  1 listopad v 21:02
	Petra Ilay		Ale myslel!		1 listopad v 21:04
	Katerina Siroka		Adriána Rybárová good point!		1 listopad v 21:30
	Adriána Rybárová		Štěpánka Podlešáková Načrtnuté rysy mezi popisy této poruchy patří, namátkou absence empatie, využívání ostatních k dosažení  svých cílů, svalování viny na okolí, potřeba ovládat a být středem pozornosti. Pan otec k ní měl přinejmenším velice blízko.		líbí se           3 1 listopad v 21:32
	Veronika Martin		A jak to myslel?		1 listopad v 22:51
	Jan Hrudka		To právě nevím a samotného by mě to i docela zajímalo.		líbí se           1  1 listopad v 22:57
	Tomáš Němec		Svým způsobem máte pravdu, pane Hrudko. Otec často dával najevo, že mu lidé ubližují a že mu nerozumí.		líbí se           1  2 listopad v 12:34
	Jan Hrudka		A nemají ho rádi, nikdo ho nemá rád...		2 listopad v 12:51
Filip Ščotka	Tak tohle je neskutečně silný...				líbí se           39 1 listopad v 20:40
Ivan Žaludek	To jste popsal přesně našeho "pana otce"..... bohužel náš ještě žije.....				líbí se           1 2 listopad v 21:10
Martin Marw Šmída	Na tohle like dát opravdu nemůžu... Jak píše někdo nade mnou, neuvěřitelně silný příběh...				líbí se           40 1 listopad v 20:41
Johanka Ulrichová	Rodiče si bohužel nevybíráme.... Jsem moc ráda, že se s tím ten pán zřejmě se ctí popasoval....				líbí se           26  1 listopad v 20:45
	Jiří Konečný		Ale můžeme si vybrat, jak bude náš vztah k nim vypadat  v dospělosti, a jestli vůbec nějaký bude.		líbí se           8 1 listopad v 21:16
	Jíť Králová		Naprostý souhlas s Jiřím!		líbí se           2 1 listopad v 21:30
	Zuza Bluza		Jiti přesně tak. Myslím, ze ta myšlienka, že sa pribuzenske  vztahy preceňuju a ludia sa nutia vychadzat s citovými mrzakmi "leborodina" je pravdivá. Ak nie je citová vazba cista, dobrá a obojstranná, takého človeka treba od seba poslat prec...a byt šťastný...		líbí se           3  2 listopad v 12:34
Sivan Bennet	wow. To je silný příběh. Je obdivuhodné, ze pak to dokáže takhle podat a udržet si zdravy nadhled. To neumí hodné lidi.				líbí se           103  1 listopad v 20:54
Irča Buršová	Podobná zkušenost. Hrozné je, jak vám to lidi nevěří, protože navenek ten člověk působí sympaticky. A že ze z toho nemůžete dlouho vymotat, že nemůžete člověka hnát k zodpovědnosti za to, že vás a další psychicky týrá.				líbí se           86  1 listopad v 21:52
	Jan Hrudka		Případně se lidi stavějí na jeho stranu a mohou ho i svým způsobem obhajovat ("on to tak nemyslel"), ale jak to vlastně myslel, se už asi nedozvíme.		líbí se           1 1 listopad v 22:41
	Bára Janečková		Jan Hrudka Ano, nebo takové to typické "ty jsi moc  přecitlivělý/á. ty si všechno moc bereš, to je holt život..." atd		líbí se           1  2 listopad v 8:21
	Irča Buršová		Já slýchala / slýchám "ale vždyť tak hrozný to není, taky by vás mohl mlátit"		líbí se           2 2 listopad v 9:28
	Jan Hrudka		Takový člověk asi týrá hlavně psychicky (ale fyzicky už asi ne, že, nebo ano?)		líbí se           1  2 listopad v 12:50
	Irča Buršová		No to je právě to - kdyby to bylo fyzicky, může se člověk  aspoň pokusit žádat o pomoc příslušné orgány, protože bude mít modřinu  nebo zlomenou ruku jako důkaz. Ale jak dokážete modřiny na duši  dekády psychického strádání? ...		líbí se           1  2 listopad v 16:25
	Jan Hrudka		To nevím, snad pomoc nějakého psychologa, mít se komu svěřit...		2 listopad v 19:13
Pavlína Nováková	Úplně mě fascinuje, jak tu někteří říkají, že to tak možná taky nemyslel ten otce či ze si rádi vyslechnou druhou stranu před vynášení soudu. Nedokážu si představit kontext, který by zasadil tuhle absolutně přesně popsanou manipulátorskou techniku do pozitivního světla. Na druhou stranu bohužel také vím, že manipulátoři často nevnímají to, co dělají, jako špatné. Mají to opředeno hromadou velmi pečlivých sebeobranných racionalizaci. Proto nikdy necítí vinu, často se vidí naopak jako oběti a žádné argumenty na světe je nikdy nepřesvědčí o tom, ze to, co dělají, ubližuje. Jsou tak ponoření do sebe, ze nejsou schopni měnit perspektivy. Obrana vůči tak systematické mu nátlaku je velmi složitá, už kvůli tomu, ze navenek jsou to často oblíbeni lidé, dokážou strhnout každého na svou stranu a překroutit cokoliv, co řeknete, ze sami začnete pochybovat o své vlastní příčetnosti.				líbí se           5  2 listopad v 13:46
	Tomáš Němec			Pavlína Nováková Popsala jste to naprosto přesně. Otec si nikdy nemyslel, že dělá něco špatně. Když od něj po šesti letech  psychického trýznění utekla jeho druhá, oproti němu velmi mladá  manželka, donutil ji pod pohrůžkami, že on zničí někoho dalšího, aby se k němu vrátila. Sám pak rozhlašoval, jak k ní byl velkorysý a vzal ji na milost, když se k němu chtěla vrátit. Rozvedli se až po dalších pěti letech života vedle sebe více méně vynuceného.	líbí se           2  2 listopad v 14:11
Markéta Mesany	smajlík				2 listopad v 12:11
Milena Macková Pěčková	S podobným člověkem se právě rozvádím...napřed jsem se musela osvobodit ve své mysli, abych měla sílu k tomu, osvobodit se i de iure! 21 společných let funguje jako řetěz na krku psa uvázaného u boudy!				líbí se           3  2 listopad v 10:30
Etheldith Dita Niesnerova	Po přečteni Tomova příběhu si říkám že možná lepší, ze žádného otce nemam.... Je to fakt hra o štěstí bud dobrej nebo špatnej a my si tohle bohužel nevybíráme				líbí se           3  2 listopad v 0:24
	Tomáš Němec			Každej máme nějakýho otce, Dito, jenže někteří ho neznají.	líbí se           1  2 listopad v 0:26
Alena Blažejovská	Díky za tu upřímnost a otevřenost.				líbí se           1  2 listopad v 17:26
Tomáš Němec	Tady konečně vidím, jak se něco může šířit na facebooku. Za dvě hodiny od uveřejnění to tady zaškrtlo 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě před čtyřmi dny autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Řekl mi, ať mu řeknu nějaký svůj silný životní zážitek. Tohle mě nějak vytanulo na mysli v první chvíli. Mluvil jsem asi hodně na přeskáčku. Pan Princ mi vysvětlil, že si moje povídání nahrál a že ho použije na tento blog. Asi kdyby se mi předem nepředstavil a nedal mi vizitku, nic bych mu neřekl. Ale byl jsem zvědav, jak to zpracuje. Já sám jsem vztah se svým otcem popsal z různých pohledů a časového sledu na svém osobním blogu. Ale protože nejsem součástí žádného projektu, v podstatě nikdo, a to včetně mých nejbližších příbuzných tyto články nečetl, přestože jsou na internetu už skoro 10 let. Dám sem jen jeden odkaz, který jsem napsal v době, kdy byl otec ještě živ. Ale najdete tam část toho, o čem jsem povídal Tomáši Princovi. Proklikávací odkazy v mých článcích nejsou funkční, protože před časem jsem musel přenést svůj systém z blogu firmy Seznam.cz (rušil v roce 2011 osobní blogy) na systém od firmy Google (blogpot). K úpravě odkazů už jsem se nikdy nedostal. Ale koho to bude zajímat, jistě si články na mém blogu podle názvů najde. Tak tady je "Náš příběh", ke kterému mě inspiroval jeden americký film -http://tomuv-denik.blogspot.cz/2006/04/the-story-of-us-nas-pribeh.html.				líbí se           85  1 listopad v 23:59
	Šárka Sedláčková			Tomáši, já taky zdravím, hned jsme tě všichni poznali.	líbí se           1  4 listopad v 20:45

   A tím 24 hodin mé internetové slávy skončilo. Nikoho z těch hodnotitelů, z nichž mnozí se vyjadřovali i obdivně to nezaujalo natolik, aby mi napsali i mimo tyto komentáře, Bylo to pro ně neosobní, jako když se dívají na televizi nebo jdou do kina. Pro mě to je poněkud smutné poznání. Na mém blogu už tento hodnotící článek zapadne a jen málokdo si ho náhodně přečte.