Inspirováno fotografem Jirkou

Půlnoční krásky,
uplynulé lásky,
přidaly mi vrásky.
Hladil jsem jim vlásky
a objímal těla,
jež se ke mně měla.
Aby duše zapomněla,
že umře v samotě
i po té
příjemné
fyzické
robotě.

Inspirováno Šánou

Šána napsal:

Na dobrou noc (jitro)

Pořád si říkám - starej vole
I když to bude třeba bolet
Tak žít budu dál nezdravě
A milovat jen bezhlavě
I když mi bude třeba sto let

■■

Tomáš napsal:

Až přijdou nemoci,
nebude ti pomocí.
Dokud tě nic nebolí,
pozoruješ okolí.
Mravokárnost nemá smysl,
dokud máš veselou mysl.
Kdybych uměl žít jako ty,
nestahoval bych kalhoty.
Ale já mám potíže,
nervy spadly do díže.
Plácám se v tom životě
jako hadr na plotě.
Chybí mi ta láska,
co se rýmuje na slovo páska.
Chybí mi životě rým,
proto můj život není žádný šprým.
Každá noha jinak dlouhá,
po bezbolestné chůzi touha.
Co víš, Šáno, co ty, co ty,
co je nosit půl života
těžké ortopedické boty,
levou ruku mít chromou celý život,
nemohl být ze mne jako z otce pilot.
To se ti to tady, Šáno, pinká,
když tvůj život nebyl změněn od malinká.
Promarnil jsi svoje šance,
jak mít miliony v bance,
jak poznat, co je spokojenost
a nemuset se přitom opít na kost.

■■

Diskusí posluchačského klubu KRAP se šéfredaktorem ČRo Plus Ondřejem Nováčkem jsem byl zklamán

   V sobotu 16. dubna jsem se zúčastnil setkání Klubu rozhlasové analytické publicistiky. Tak se dnes nazývá bývalý Klub přátel Šestky. Stanice Český rozhlas 6 už několik let neexistuje, byla zrušena předchozím generálním ředitelem Českého rozhlasu Petrem Duhanem. Poněkud krkolomný nový název klubu byl zvolen proto, aby se nevztahoval přímo k názvu stanice a aby mohl mít klub i širší zaměření. Bohužel však tento posluchačský klub zatím nevzal do své přízně soukromou stanici rádio ZET, která má podobné zaměření.

   Já sám nejsem členem KRAPu, ale jeho příznivcem, protože poslouchám různé stanice Českého rozhlasu a vadí mě, že většina posluchačů nedokáže být příznivci Českého rozhlasu jako celku a zaměřuje se na poslech pouze jedné stanice.

   Klub rozhlasové analytické publicistiky je založen na iniciativě posluchačů a nikoli na marketingových nebo programových složkách Českého rozhlasu. Klub nemá klasické volené vedení, ale v jeho čele stojí skupina dobrovolníků, kteří se častěji scházejí a koordinují e-mailem hodnocení spokojenosti poslechu stanice Český rozhlas Plus, občas vypracovávají hodnocení písemné a do něj zapracovávají názory celého členstva. Snahou KRAPu je občas se sejít, vyměnit si názory na pořady osobně a také se setkat se šéfredaktorem stanice a dalšími členy či spolupracovníky redakce a v diskusi si s nimi vyměnit názory na vysílání stanice. Pro zájemce o podrobnosti odkazuji na web KRAPu - https://sites.google.com/site/klubrozhlasanalytpubl/

   Tzv. jádro KRAPu vypracovalo obsáhlou sedmnáctistránkovou analýzu vysílání stanice Český rozhlas Plus, kterou e-mailem rozeslalo členům klubu.  K osobní diskusi se laskavostí Českého rozhlasu mohl sejít KRAP přímo v hlavní budově Českého rozhlasu v prostoru tamního rozhlasového muzea nazvaného Galerie Vinohradská 12. Téměř dvě hodiny probírali členové KRAPU to, čím je i není pro ně nově zavedené 24 hodinové vysílání stanice Český rozhlas Plus přínosné i to, co jim vadí.

   Pak přišli na setkání i členové redakce – nový šéfredaktor Ondřej Nováček a redaktoři Jan Bumba a Libor Dvořák.

   Ondřej Nováček vyslovil překvapení nad tím, že setkání s redaktory stanice iniciovali sami posluchači. Je spíš zvyklý na různé průzkumy, kdy posluchače k zodpovězení vybírá nezávislá agentura. Zklamáním pro mne bylo, že pan Nováček vlastně vyčlenil KRAP z okruhu běžných posluchačů. Ti, kteří poslouchají stanici pozorně s očekáváním, že se chtějí něco dozvědět a že chtějí, aby jim informace byly podány určitým způsobem, ti vlastně nejsou pro rozhlas tolik vítáni jako ti, kteří si mechanicky zvyknou na to, co jim rozhlas předloží. To, co přítomní posluchači uváděli jako nedostatky vysílání – například spěch ve vysílání, překotná mluva, nedokončování rozhovoru, nedostačený čas pro jednotlivé pořady, to pan Nováček považoval spíše za výhodu pro získávání většího počtu povrchnějších posluchačů. Pan Bumba dokonce přišel se sdělením, že světový trend v obdobném vysílání směřuje spíš k tomu, že v budoucnu by mohly být zrušeny jednotlivé pořady a vše by se mělo podřídit proudovému vysílání.

   Přesto pan Nováček řekl, že budeme-li mít konkrétní připomínky k vysílání, že je ochoten o nich diskutovat.  Uvedl jsem tedy jako příklad četných stížností na moderátorku Barboru Tachecí stížnost,  na kterou odpovídala Rada Českého rozhlasu na březnové schůzi – viz odkaz http://www.rozhlas.cz/rada/stiznosti/_zprava/stiznost-posluchace-o-velinskeho-na-relaci-cro-plus-den-podle-brezen-2016--1598684 . Šéfredaktor Nováček přiznal, že Barbora Tachecí má řečovou vadu, ale hájil ji tím, že je to vynikající dlouholetá redaktorka. Oponoval jsem tím, že vedení jejích rozhovorů v pořadu Osobnost Plus bývá vůči dotazovaným často velmi netaktní.  Předal jsem panu Nováčkovi odkazovanou stížnost ze stránky Rady Českého rozhlasu v písemné formě. Pan Nováček jen s nelibostí konstatoval, že asi bude muset psát nějaké odpovědi na stížnosti, ale bylo vidět, že stížnosti na paní Tachecí ho nechávají zcela klidným a že je si vědom, že názory Rady Českého rozhlasu i posluchačů jsou zcela zbytečné.

   V takto srdečném rozhovoru setrval s námi pan Nováček a dva jeho kolegové téměř hodinu a půl. První se rozloučil pan Libor Dvořák, který do diskuse příliš nezasahoval, ale jehož postoj k posluchačským názorům byl poměrně chápavý. Za chvíli po něm spěchal pan Nováček na vlak do Jihlavy a krátce po něm odešel pan Bumba, neboť je redaktor bez pravomocí a tudíž asi není dobré, aby se k něčemu vyjadřoval.

   Zaujalo mě, že na setkání KRAPu přišel i muž, který se představil jako bezpečnostní analytik Českého rozhlasu. Řekl, že se nezabývá vysíláním, ale vyhodnocuje bezpečnostní riziko v budovách. Setkání KRAPu po skončení v kuloáru okomentoval tak, že před tím, než přišli redaktoři Plusu, jsme působili jako kompaktní celek, kdežto při rozhovoru s redaktory jsme působili jako individuality. Usoudil, že bychom měli mít mluvčího.

   Ze setkání jsem si odnesl dojem, že posluchači, kteří vyžadují po stanici kvalitně zpracované pořady, budou nebo už jsou na okraji zájmu vedoucích pracovníků Českého rozhlasu.

Tomáš Němec

Debata o budoucím fungování na sociálních sítích je zcela vážná věc

Lucie napsala:

Debata o budoucím fungování na sociálních sítích asi není žádná sranda. Je to zcela vážná věc. Takže budu zvědavá na webu Čro i na jiných webech. Jen tak to lze popohnat...

Začátek formuláře

Eugen napsal:

 Koho fungováni? Lidí zaměstnaných v klasických médiích?

Tomáš napsal:

 Furt je okolo mně víc lidí, kteří se pohybují mimo sociální sítě. Řekl bych, že základní dorozumívací prostředek je telefon. Ale už ne pevná linka. Přitom za mého dětství ani zdaleka každá domácnost telefon - pevnou linku neměla. Základním dorozumívacím prostředkem byl listovní dopis. Dnes už ani na většinu lidí neznám ani fyzickou adresu, kam bych papírový dopis napsal. Neexistují ani tištěné telefonní seznamy, kde se dala adresa dohledat. Děsí mě, že sociální sítě jsou ovládány soukromými firmami někde z druhého konce světa. K nim není žádné dovolání.

Rada Českého rozhlasu upozornila ve výroční zprávě na četné stížnosti posluchačů ohledně vysílání stanice Český rozhlas Dvojka

Z výroční zprávy Rady Českého rozhlasu o činnosti Českého rozhlasu za rok 2015 (strana 7):

***

"Nápadně mnoho posluchačských stížností (18) se týkalo stanice Dvojka. Navzdory nemalému tematickému rozptylu spojovalo řadu podnětů směřujících vůči Dvojce to, že pisatelé – často s pádnými argumenty –poukazovali na přílišnou podbízivost zvukové grafi ky i řečového chování některých moderátorů. Rada ČRo si ke většině došlých stížností vyžádala vyjádření od vedení Českého rozhlasu. U agendy týkající se Dvojky (a nejen u ní) opakovaně docházelo k tomu, že poskytnutá vyjádření od ČRo dle mínění radních nebyla adekvátní posluchačským podnětům a argumentům, o které se kritika opírala. Rada ČRo se proto v některých svých odpovědích posluchačům kriticky vymezila vůči vyjádřením poskytnutým Českým rozhlasem. S ohledem na to i kvůli výkyvům v poslechovosti stanice Dvojka se radní rozhodli uspořádat veřejnou debatu o situaci a směřování stanice Dvojka. Předpokládaný termín je v období uzávěrky této výroční zprávy (20. 3. 2016) 11. květen 2016."

***

odkaz (zpráva ve formátu pdf - http://media.rozhlas.cz/_binary/03599460.pdf )

Hana Švejnohová reagovala na vlnách Dvojky na ANALÝZU VYBRANÝCH POŘADŮ STANICE ČRO DVOJKA, kterou nechala vypracovat Rada Českého rozhlasu

   Dnešní díl pořadu "Nezatloukat" začala Hana Švejnohová tím, jak dopadl její pořad v odborné analýze pořadů Dvojky. Analýzu nechala vypracovat Rada Českého rozhlasu - viz odkaz http://media.rozhlas.cz/_binary/03588581.pdf  . Paní Švejnohová řekla, že se s výsledky analýzy plně ztotožňuje.  Myslím, že se analýzy, které konečně dotlačila Rada ČRo k nějakému konkrétnímu výsledku, stanou tématem obveselení Duhanových a v případě pořadu "Nezatloukat" i Ostrého pohrobků v Českém rozhlase.

   Zde je odkaz na stránku Rady Českého rozhlasu, k níž jsou připnuty čtyři odborné analýzy pořadů Českého rozhlasu- http://www.rozhlas.cz/rada/tiskovezpravy/_zprava/ctyri-odborne-analyzy-vysilani-ceskeho-rozhlasu-v-roce-2015--1593820 . Na tyto analýzy vyčlenil Český rozhlas v loňském roce skoro šest milionů korun. Nyní budou sloužit k radosti těch zaměstnanců a spolupracovníků Českého rozhlasu, jejichž pořady budou analýzy kritizovat. Podle mého názoru škoda peněz.

Doporučuji Vám poslechnout si ze záznamu alespoň několik prvních vět pořadu Nezatloukat 
odkaz http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3600829

Stojí za přečtení - Změn k lepšímu se nedočkáme, je přesvědčen posluchač po nástupu nového generálního ředitele Českého rozhlasu

Stojí za přečtení - I po pěti letech by posluchači chtěli návrat názvu stanice Český rozhlas Praha

Marcel Šůcha už půl roku nevysílá na rádiu Kiss 98

 Od 1. září 2015 se už ani jednou neozval hlas mého  nejoblíbenějšího moderátora Marcela Šůchy na pražském rádiu Kiss 98. Čtyři roky bylo pro mě jeho ranní vysílání od 6 do 9 hodin vrtaným osvěžením v rozhlasovém éteru. Bylo to období, kdy do Českého rozhlasu nastoupil jako generální ředitel Peter Duhan a pod jeho vedením se pro mě téměř všechny stanice Českého rozhlasu staly neposlouchatelnými.

   Šůchův humor mě pomáhal vstávat. Překonal jsem i to, že hudební portfolio rádia Kiss 98 neodpovídalo přímo mému vkusu. Marcel Šůcha však dlouhodobě dokazoval, že mluvené slovo nemusí být ani na soukromém hudebním rádiu pouze vatovou výplní. Časem jsem si oblíbil i další moderátory – Pepu Libického, Martina Hájka, Petra Ticháčka, Vláďu Krásu a Davida Krédla. Vysílání oživovaly zprávařky, mezi kterými mě nejvíce zaujala Šárka Pašťalková.

Rádio Kiss 98 je regionální rádio, je součástí sítě rádií Kiss, jejich cílem je především živit se reklamou. Ale i ta reklama byla po určitou dobu dělána vtipně prostřednictvím hlasu herce Jana Maxiána. Pak se vysílání začalo měnit nepříjemným způsobem. Pražské zprávařky byly propuštěny a pražské zprávy začalo vytvářet jiné Kiss rádio. Na vlnách Kiss 98 se objevil pro mě nepříjemný hlas Jonáše Novotného. Začali se rychle střídat i denní moderátoři. Marcel Šůcha a jeho Ranní kartáč však naštěstí zůstávali.  Hlas Marcela Šůchy byl naposled slyšet 31. srpna 2015 a pak jakoby se po něm slehla zem. Jeho dvacetileté působení v rádiu se už zdálo řediteli Kiss rádií Martinu Hrochovi asi už příliš dlouhé. V krátké době zmizeli i další moji oblíbení moderátoři a rádio  Kiss 98 se zařadilo do nadbytku zbytečných hudebních rádií, které poletují českým rozhlasovým éterem a zvláště v Praze.

   Čekal jsem, že se hlas Marcela Šůchy objeví v jiném rádiu, ale nestalo se tak. Nevšiml si ho ani veřejnoprávní rozhlas, který kdysi přetáhl do Radiožurnálu  Petra Krále z podobného soukromého rádia Blaník.

   Myslím, že by bylo osvěžující, kdyby se Marcel Šůcha opět někde vynořil. Škoda jeho talentu, když rozhlasový éter je přeplněn netalentovanými rozhlasovými redaktory a moderátory.

Připomeňme si zvukovou upoutávku na Ranní kartáč Marcela Šůchy na rádiu Kiss 98. 

Několik vět Vojtěcha Varyše

   Na facebookové stránce pana Ondřeje Suchého se mi objevil odkaz na článek jisté Aničky Vančové, která 19. února kritizovala to, co napsal jistý Vojtěch Varyš v Mladé Frontě dnes 11. února o své návštěvě představení Divadla Semafor a o svých pocitech ze hry Čochtanův divotvorný hrnec.  Snažil jsem se originál Varyšova článku najít na volném internetu, bohužel tam však nebyl. Shánět více než týden staré tištěné noviny je pro mne téměř nemožné.  Takové tištěné noviny prosviští časem a pokud je nikdo nepřipomene, zmizí to, co v nich bylo napsáno v propadlišti dějin.  Nicméně Anička Vančová  si patrně 11. února MF DNES koupila a  svou rozhořčenou kritiku Varyšovy divadelní recenze pověsila na internet, Kritika Aničky Vančové na rozdíl od Varyšova článku je snadno dostupná.  Jmenuje se „Primitivní, trapný humor, starýzmatený pán, co už patří do domova důchodců… Tragická zpráva o útoku na JiříhoSuchého. Komentátor to přepískl, škrabopisný hanopis, bouří se čtenáři“

Pod facebookovým odkazem pana Ondřeje Suchého bylo již více než sto rozhořčených komentářů na podporu pana Jiřího Suchého.

   Například Pavel Harazim napsal:

 „Článek p. Varyše jsem nečetl. Nicméně pro mě a moji generaci P. Suchý je kulturní fenomén. Pane Suchý skláním se před Vámi a nic si z toho nedělejte. Blbci se najdou v každé době,“ 

Zarazilo mě, kolik lidí podobně vyjádřilo své rozhořčení, aniž Varyšův článek  četlo. Já jsem četl už řadu Varyšových divadelních recenzí. Některé byly pro mne hodně diskutabilní. Na rozdíl od mnoha komentátorů, kteří slyšeli jméno Vojtěcha Varyše nyní poprvé v souvislosti s Jiřím Suchým, já vím, že je to vystudovaný divadelní vědec a divadelními recenzemi se zabývá už řadu let.

   Ačkoli většina komentátorů se hned dala strhnout davovou psychózou na podporu pana Jiřího Suchého a divadla Semafor, já jsem hledal, kde bych si článek, který způsobil tolik rozruchu, mohl přečíst.  Kupodivu jeho sken jsem našel na webové stránce pana Jiřího Suchého. Pan Suchý ho připojil ke své obsáhlé reakci Jaroslavu Pleslovi, šéfredaktorovi deníku MF DNES – viz  Zápisník Jiřího Suchého .

 Pro objasnění, co vlastně způsobilo takový rozruch, vkládám Varyšův článek i sem.

Pro ty, kteří si myslí, že se neznámý Varyš náhle objevil jen proto, aby zaútočil na pana Jiřího Suchého, doporučuji, aby si přečetli například některou z jeho 66 divadelních recenzí umístěných na serveru NADIVADLO – viz Vojtěch Varyš.

 Vojtěcha Varyše dlouhodobě zajímá pojetí elit ve společnosti a jejich postavením oproti „normálním lidem“. Doporučuji shlédnout jeho televizní debatu s egyptologem Miroslavem Bártou o moralizování elit . odkaz na záznam České televize z 19. 8. 2015.

   Neupírám Vojtovi Varyšovi (kterého znám řadu let osobně) právo na kritický názor, dokonce ani jeho postoj na odmítnutí Semaforu. Co mi však na tom článku vadí je, že se tváří jako recenze semaforského představení, ale je to spíš takový výkřik, jakých je dnes plný facebook. Už to, že Varyš přiznává, že opustil představení před koncem, je věc, za kterou by se měl stydět. To by snad profesionální divadelní kritik neměl nikdy udělat anebo by to aspoň neměl veřejně přiznat, protože tím snižuje svou odbornou úroveň Připadá mi to, jako kdyby chirurg odešel od rozdělané operace s tím, že ono to nějak dopadne i bez něj. Z reakce Jiřího Suchého je vidět, že jeho odpověď je daleko fundovanější než Varyšova kritika.

   Nyní vložím komentář, který jsem přidal včera mezi tu více než stovku komentářů pod status, v němž bratr pana Jiřího Ondřej sdílel rozhořčený článek Aničky Vančové, tedy ještě před tím, než jsem měl možnost si článek Vojtěcha Varyše přečíst v plném znění:

■   ■

Bohužel mohu jen konstatovat, že patrně jen mizivá menšina onen komentovaný článek opravdu četla. Asi se o něm dozvěděli jako já pouze z onoho recenzního článku, který je odkazován v tomto statusu. Budu si muset onen článek opatřit, abych si ho přečetl, přestože týden staré noviny těžko půjde sehnat. Znám mnohé jiné Varyšovy recenze. Vím, že jsou tvrdé. Jenže nikoho celkem nenazvedly, až když se dotkl národního pokladu, jakým je pan Jiří Suchý. Vojtěchu, Vojtěchu, cos to udělal? Budeš za to tvrdě pykat! Musím však se pana Jiřího Suchého také zastat. Nedávno jsem viděl v televizi záznam představení "Koncert o čtyřech kapitolách" -http://www.ceskatelevize.cz/.../11267066865.../21554215207/ Pravda, představením jako takovým jsem nebyl příliš uchvácen. Obdivoval jsem však, že ho pan Jiří Suchý dal dohromady ve věku, kdy jeho mnohým současníkům už to ani moc nemyslí a jsou tolik stiženi chorobami stáří, že se aktivně nemohou věnovat už ničemu. Ve zmíněném televizním záznamu byl občas pohled do publika. Sál opravdu nebyl nabit mladými lidmi. Ale byl úplně plný. Plný lidí, blížících se věkem věku pana Jiřího Suchého. Zaznamenal jsem i několik známých tváří - např. prof. Pafko, režisérka Sommerová, novinář Hvížďala. Na publiku bylo vidět, že je s představením spokojené a že se na pana Jiřího Suchého rádo přišlo podívat. I starší lidé mají nárok jít do divadla na něco, co se jim líbí. Suchého Semafor je totiž spojen s jejich vzpomínkami na mládí a oni stárnou s ním. To zatím mladý Vojtěch Varyš nemůže pochopit. Možná, že jen ve svém článku (který já jsem nečetl), jen nezohlednil to, že on patrně nepatří mezi cílové publikum současného Semaforu. Rozhodně současný Semafor má stále pro koho hrát. Myslím, že by mu náležela i vyšší dotace než kterou zmiňuje Varyš.  Jiří Suchý totiž mnohokrát říkal, že vzhledem omezeným financím může psát jen velmi komorní hry s malým obsazením. Jako velký klad pana Jiřího Suchého musím vyzvednout, že nemá dlouhodobý pořad ve veřejnoprávním rozhlase, což mají jiní starší umělci, patrně aby se na ně nezapomnělo. Tím nemyslím zrovna jeho bratra Ondřeje Suchého. Ten tam sice pořad má, ale živil se celý život jako rozhlasový a televizní redaktor. Myslím však, že pokud máme demokracii, tak že i mladý divadelní kritik Vojtěch Varyš může napsat, co si myslí o představení pana Suchého, které navštívil. Varyš rozhodně není ten, který ovlivňuje rozdělování dotací.

■   ■ 

   Závěrem chci říct, proč jsem celý tenhle svůj  dlouhý článek napsal a vlastně tím jen Varyšův kritický  článek zviditelnil. Pro mě osobně je Semafor Jiřího Suchého nezpochybnitelná hodnota našeho divadelnictví a kultury vůbec. Myslím si však, že Varyšova kritika nemůže Semaforu nijak uškodit. Už proto že je hodně odfláknutá, není postavena na argumentech, ale na kritikově snaze stát se sám středem pozornosti. Ale tím hlavním důvodem je, kolik se na facebooku okamžitě ozvalo lidí kteří Varyšův článek znali jen z doslechu a z druhé ruky, ale neopomněli se o něm vyjádřit pohrdlivě a napsat, že „ho nikdo nezná“. Divadelních kritik napsal Vojtěch Varyš už tolik, že pokud se někdo zajímá o divadlo, o Varyšovi už slyšel.  Poněkud mi to připomnělo situaci, která byla v roce 1989, když jsme mnozí byli vybízeni, abychom odsoudili petici Několik vět, kterou však jen málokdo měl příležitost číst. Rozdíl je v tom. že Varyš není disident ani prominent a divadlo Semafor není závislé na tom, co o něm napíše jeden divadelní kritik ze zcela jiné generace. To je poprasku kvůli několika větám Vojtěcha Varyše!

Dodatek:

Na facebooku napsal význačný divadelní režisér a spisovatel David Drábek káravý status směrem k Vojtěchu Varyšovi. Z diskuse pod tímto statusem jsem se dozvěděl, že Varyšův článek nebyl recenzí divadelního představení, ale glosa. Já jsem také nepochopil, že to není recenze představení, ale glosa. To jsem se dozvěděl až z nějaké odpovědi, kterou tam Vojta výše napsal. Facebook je bohužel dost nepřehledný, takže sem odkaz lze dát jen přibližný. Vojta píše "nešlo o recenzi“  Já občas, někdy většinou jeho myšlenkovým pochodům nerozumím. Nevěděl jsem původně, že jeho článek o panu Suchém je napsán v rámci jeho pravidelné rubriky v MF DNES. To Anička Vančová, jejíž původní článek (rozhořčení) odkazoval Jiřího bratr Ondřej Suchý, neuvedla. Jak jsem napsal výše, takové jedno číslo tištěného deníku prosviští historií, a kdo si ho nekoupí ten den, už nemá šanci. Myslím, že novináři, píšící do tzv. renomovaných periodik by se měli naučit různé drobné literární žánry naučit rozlišovat tak, aby to poznali i čtenáři.

   Vojta je určitý typ bohéma, který patrně nemá potuchy o praktickém každodenním provozu divadla. Já jsem nepochopil, proč by nemělo být provozováno divadlo, do kterého zrovna já nechodím. V Semaforu jsem byl osobně naposled asi v roce 1972 na hře Čarodějky. Přitom však uznávám, že toto divadlo má smysl. Nesouhlasím s Varyšovým výrokem že "divadla jako muzea nefungují". I když takové typicky muzeální divadlo znám jen jedno a to je Divadlo Járy Cimrmana, které své staré hry udržuje stále živé.

Co v Radioforu odhalila stálá přispěvatelka, posluchačka Věra Bosáková

Dnešní tzv, kontaktní pořad Radiofórum na stanici Český rozhlas Plus  byl na téma, zdali má smysl manželství. Stálá posluchačka paní Věra Bosáková se svěřila s tím, že zůstala svobodná. Moderátorka Helena Šulcová se překvapeně zeptala čím to a paní Bosáková sdělila, že manžel by po ní možná chtěl sex příliš často. Zároveň sdělila, že muži se jí líbí, že v okolí se jí líbí osmnáctiletý mladík,  Zároveň však řekla, že má splněno, protože potomka má a potomek je už v manželství. Jindy velice ostrá moderátorka Helena Šulcová vedla celý pořad velmi laskavě, ale nakonec se ukázalo, že se její povaha patrně nezmírnila, jen bojuje s nemocí, protože závěr pořadu prokašlala. Přemýšlel jsem, jestli paní Šulcová také nekašle na manželství.

Doporučuji pořad k poslechu! Skvělá půlhodinka veřejnoprávního rozhlasu!

odkaz na záznam http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3568221

Přeřek

Na ČRo Dvojka zazněl dnes v 8 hodin ve zprávách nádherný přeřek. A totiž že nákladnímu kolu upadlo auto. Takováto věc je úsměvní, stane-li se jednou za čas zprávařce, která jinak čte léta naprosto zřetelně krásným znělým hlasem a dokáže vyslovit různá krkolomná jména i místa ze světa jakoby nic. Zatímco na jiné stanici protěžovaná tzv. moderátorka celé hodiny do vysílání šišlá, skáče hostům do řeči a dává najevo, že je to ona, kdo určuje, co má zpovídaný člověk odpovědět. To mi už tolik úsměvné nepřipadá. To jsou ty paradoxy duhanovského rozhlasu.

Už zase "my" a "oni"

Můj komentář z facebookové diskuse

Už je to zase "my" a "oni" jako za socialismu. Jenom není jasné., kdo jsme "my" a kdo jsou "oni". Jestlipak pan Vaculík dělí diváky, kteří příjdou do divadla Orfeus na "my" a "oni" podle politických názorů? V diskusí pod statusem pana Michaela Třeštíka napsal jakýsi pan Jan Kašpar, že mnozí z nás mají pocit, že dokážou řešit světovou politiku a přitom je nezajímá to, co je bezprostředně okolo nich. Manželka, dětí, sousedí, spolupracovníci v práci ani to, že ráno zase vyjde slunce. Každej nemá to štěstí, že si může povídat se Zitou Senkovou jako pan Kosatík, který tady píše výše. a přitom ho poslouchá ještě několik desítek tisíc lidí, kteří kvůli hejbavým obrázkům v televizi nezavrhli rádio. A přitom "Spolu nám je hezky", jak opakuje neustále omílaný slogan na stanici Český rozhlas Dvojka. Komu spolu? Sluníčkářům a Abbartošovcům?

Variace na Zajdu

Zajda napsal:

Von ten fejzbuk se podobá životu.
Takovýmu zrychlenýmu životu.
Má svý fáze...
Zrození, pak dlouho nic, páč nechodíme.
Jen se batolíme. A pak se učíme psát, komunikovat...
Pak přijde puberta a lásky!
To na sebe nabalíme tolik! Přátel...
A pak přijde nuda...To je běžnej život.
Složenky, co k večeři...Stereotypní vejce na slanině...
A přijde krize! A přátelé jdou ke dnu...
Mnozí zde žebrají podvodně...
A pak přijde stáří...A možná i povodně!
A nakonec hledíme smrti do očí...
A ty povrchní přátele ať jen si satelit ochočí!
Oni to nevidí...A já vlastně taky ne...
Jdu do důchodu! A se mnou i pivo! Jak by ne?

Tomáš napsal:

My jsme ti důchodci vltavská krev,

my umíme zbaviti zrno od plev.

Zatímco se od zrna odděluje pleva,

my zpíváme: levá, levá, levá!

Pak si zajdu pro Zajdu

 a se Zajdou najdem nějakou rajdu,

aby nám promačkala koule,

až se nám za ušima budou dělat boule.

A když uslyšíte náš srdceryvný výkřik,

nic se nestalo,

to jen dostavil se náš poslední výstřik.

 A pak už jenom v parku na lavičce,

budou dva důchodci plést hlavu jakési babičce.

Bude to však jen už iluze mládí,

kdy důchodci budou rádi,

že si ještě vzpomenou,

jak před padesáti lety

běhali za stejnou Helenou.

Taky už máš po sezóně
jako my dva se Zajdou,
i když občas monotónně
houpem se třebas s mladou rajdou.
Zajda ten je sice spíš už na chlast,,
ale pro mne mladá slečna
je podobná past.
Jedno zdali z Prahy neb ze Zbečna,
hlavně, že je mazlivá.
Žádný kecy, jdeme na věc,
se staříkem soucit má.
Když je hra u konce
a děda zavře svůj antikvariát,
ona ho zkasíruje
a vrací se mezi svůj lumpenproletariát.
On pak skončí v Jiným Kafi,
kde se vedou společenské blafy,
kde vdané paničky jen flitrujou
řka, že doma svého manžela milujou.
Bohužel všichni máme stejný kříž,
noc uteče a jsme zas smrti o den blíž.
Mladá rajda ta to ještě neví,
i když už poznala
jakej je život prevít.
Jednou bude mít taky po sezóně,
i když se dnes houpe v bocích
tak příjemně a monotónně.

Tereza Pergnerová - fotky z Lea (po deseti letech)

     Tenhle můj blog, který jsem založil už téměř před jedenácti lety dnes kromě mně už skoro nikdo nečte. Počítadlo je na mizivé denní hodnotě. Dřív jsem podle něj sledoval, které články někdo čte nebo které padnou do oka elektronickým vyhledavačům. Před deseti lety se mi stalo to, co dnes, že návštěvnost blogu ze dne na den prudce stoupla. Zkoumal jsem, čím to je a přišel jsem na to, Před těmi deseti lety jsem to popsal v článku Tereza Pergnerová - fotky z Lea. Podstata je ta, že jsem psal o úplně něčem jiném, ale vyhledavače braly články naprosto mechanicky, i když můj článek žádné fotky neobsahoval a pojednával obecně o informační hodnotě časopisů. Termín byl prohlížeči vyhledán ve chvíli, kdy byl před deseti lety vysílán pořad „13. komnata Terezy Pergnerové“, o němž jsem tedy napsal i ve výše uvedeném článku v souvislosti s návštěvností blogu.

   Včera a dnes se mi přihodilo totéž. Návštěvnost blogu stoupla ze dne na den skoro desetkrát. I zkoumal jsem na počítadle, co vyhledavače tak zaujalo. A byl to opět výraz „Tereza Pergnerová - fotky z Lea“. Přemýšlel jsem proč. Na televizi se běžně nedívám, ale podíval jsem se do programu. Jana Cíglerová natočila po deseti letech opět pořad z tohoto cyklu s Terezou Pergnerovou a časopis Leo tam zmínily. Myslím, že ten časopis už dnes vůbec neexistuje, ale před takovými patnácti až dvaceti lety byl běžně prodáván v každé trafice. Tehdy ještě nebyl tolik rozšířen internet a papírovým časopisům s lechtivou tématikou se dařilo lépe. Jak je ale patrné, zájem se jen přesunul na internet a lidé jsou v tomto směru zvědaví do dnes. Možná, že tu „kauzu“ neměly paní Cíglerová s paní Pergnerovou v pořadu po deseti letech už vůbec zmiňovat. Tu mě napadá, jak lidé jsou za každého režimu a v každé době dychtiví po pikantních osudech jiných lidí,  ale jen těch známých z televize z tzv. šoubyznysu. Pokud vidí v tramvaji jiné lidi, kteří mají obecný název „bezdomovci“, zájem opadá. Vadí jim, že tito jiní lidé páchnou, protože se nemají kde umýt, Myslím, že s každým bezdomovcem by se dal natočit stejný pořad o jeho spletitém osudu jako s lidmi, kteří se střídají na obrazovkách televizí. 

Pozvánka: 13. 2. 2016: Vzpomínka na Igora Ševčíka v První pivní tramwayi se blíží

V únoru před 65 lety se narodil výtvarník Igor Ševčík. Opustil nás před třinácti lety. Ale mi na něj zavzpomínáme jako obvykle druhou sobotu v únoru, tedy letos 13. února a jako obvykle v První pivní tramwayi na Spořilově na konečné tramvajové linky číslo 11 a to od 14 do 17 hodin. 

Přátele zve jako obvykle jeho manželka Katka.

PF 2016

Všem náhodným čtenářům Tomova deníku přeji vše nejlepší v roce 2016! 

Facebook a telefonický rozhovor

Je zvláštní, kolik lidí, má potřebu něco napsat na facebook, když jim není dobře nebo když se cítí sami. Dělám to také. Vím, že můj život je vztahově nenaplněn.. Ale četbou příspěvků na facebooku zjišťuji, kolik lidí je na to stejně. Napíšou na facebook, protože v jejich okolí není nikdo, koho by jejich vnitřní život oslovoval anebo tam nějací lidé jsou, ale žijí paralelní životy.

   Včera večer jsem po dlouhé době mluvil s manželkou mého kamaráda, který zemřel letos v únoru. Patrně jsem zavolal nevhod, protože sledovala televizní seriál Sběratelé kostí. Dělá mi potíže volat lidem, kteří sledují televizi. V podstatě je tam pořád něco, o co je rozhovorem připravuji. Avšak přesto jsme si povídali asi čtvrt hodiny. Zemřelého kamaráda jsem znal od počátku devadesátých let. Byl to bohém, výtvarník, novinář, umělec. Měl mnohé nectnosti, ale jednu zvláštní kladnou vlastnost. Dokázal okolo sebe sdružovat lidi a pořádat různé akce, kde vznikala dlouhodobá přátelství. Měl mnoho vizí, ale málokterou dokázal dotáhnout do konce. Oporou mu byla právě manželka, která stála v pozadí jeho činnosti a dokázala řadu jeho myšlenek realizovat prakticky. Mnohokrát jí na akcích, které pořádal, poděkoval, protože si byl vědom své neschopnosti při dotažení praktických problémů. Byli nerozlučná dvojice. On, který šířil myšlenky a vize, vtahoval do děje umělce různých zaměření a ona, která stála v pozadí, ale bez jejího smyslu pro realitu by se neobešel. A on letos zemřel. Nebylo to náhle. Se zdravotními potížemi se potýkal několik desetiletí. Potíže si často způsoboval svým způsobem života. Několikrát byl v nemocnici na pokraji smrti, ale vždy se na čas dal dohromady. Působil dojmem jakési nesmrtelnosti. Vždycky se ze všeho vylízal. Ale letos v únoru ho zubatá přece jen dostihla. Na jeho manželce jsem při včerejším telefonním rozhovoru slyšel, že se jí stalo to, co mnoha ženám, které stály v pozadí profesní kariéry svého manžela. Ztratila životní náplň. Je už v penzijním věku, ale ještě chodí z finančních důvodů do práce a po večerech likviduje obsáhlou pozůstalost po manželovi. Ten byl celoživotním sběratelem všeho. Převážně kresleného a knižního humoru, ať už cenného nebo bezcenného. A najednou to bez něho všechno ztratilo smysl.

   Proč píšu o manželce svého kamaráda nesourodě s úvodním odstavcem o psaní na facebook. Říkal jsem té paní, že jsem se právě vrátil ze křtu knihy, kterou napsala maminka mojí facebookové kamarádky Ivany Vostřákové. S Ivanou jsem se seznámil vlastně dříve osobně než na facebooku. Bylo to ale na fotografické výstavě, kterou před časem pořádala skupina fotografů, kteří se dali dohromady prostřednictvím facebooku (skupina 3+1). Manželka mého zemřelého kamaráda mi řekla, že jí nemusím poučovat o tom, co je facebook. Že na něm sice není, protože je jeho odpůrkyní, ale že dobře ví, co to je od lidí, kteří na facebooku jsou. Řekl jsem jí, že facebook využívám hlavně k tomu, že mohu sledovat společenské události, které se odehrávají v mém nejbližším okolí. V jejím hlase jsem slyšel, jak jí už ruším od sledování televize. Rozloučili jsme se s neurčitým příslibem, že si někdy příští rok zavoláme a půjdeme si popovídat někam na kafe. Na druhé straně chápu tu její současnou prázdnotu, kterou asi letos prožívá. Uvažuji o tom, jestli by jí přece jen ten facebook nepomohl, jako už pomáhá pět let mně.

Vánoční dopis psychologovi

   Milý Čárlí,

je to už víc než rok, co jsem naposled navštívil Vaší ordinaci.  Ne, že bych neměl potřebu Vás v průběhu toho roku navštívit, ale v podstatě nevím, o čem bych povídal. Naše sezení jste vždy zahajoval otázkou: tak povídejte, co je nového. A ono není nového nic.  Dostal jsem se do fáze, kdy neřeším žádné vztahy s lidmi. Mám pocit, že mě žádní lidé neobklopují. Ti, co se vyskytují okolo mě, tj. třeba obyvatelé domu, ve kterém bydlím, sestřenice, o které jsem Vám mnohokrát vyprávěl a podobně, na mně koukají přes prsty a já už nemám sílu někomu se vnucovat.  Snažím se ale chodit mezi lidi. Sleduji na facebooku různé kulturní akce, které se odehrávají v mém okolí a navštěvuji je. Většinou jsou to různá autorská čtení amatérských spisovatelů a básníků, doprovázená hudbou amatérských hudebníků. Chodí tam střídavě několik desítek stejných lidí, tak mám dojem, že někoho znám. Obvykle si po takové produkci dáme něco k pití, chvíli si povídáme a společně se vyfotíme. V příloze Vám posílám jednu takovou fotografii z minulého týdne.

   Letos to byly tři roky, kdy jsem přestal brát všechny léky včetně antidepresiv. Jsem rád, že se zatím nemusím zase k žádným lékům uchylovat. Je fakt, že bývám stále dost často unaven, ale připadá mi, že to není tak hrozné, jako když jsem bral léky. Všechno mi jde hodně pomalu. Sleduji svou hmotnost, mám okolo 100 kg, ale už se mi nedaří hubnout jako v letech 2007 a 2008, kdy jsem zhubnul až na 83 kg, jestli si ještě vzpomínáte.  Stále mě bolí nohy, přesto se občas snažím obejít Vinohrady, abych se trochu pohyboval. Mám takovou trasu dlouhou 3 km, obejdu ji za 70 minut, ale většinou si pak musím lehnout a ten den už nic neudělám. Stále mám pocit, že žiju mimo tento svět.

   Před měsícem se mi stala zvláštní věc. Oslovil mě na ulici mladý muž a zeptal se mě, zda si mě může vyfotit. Pak mi řekl, že má internetovou stránku, kam dává fotografie lidí, které vyfotí v Praze a doplní ji nějakým jejich příběhem. Pověděl jsem mu o svém vztahu s otcem. Něco, co už mám v hlavě dlouhodobě přežvýkané i díky tomu, že jsem to mnohokrát probíral s Vámi. Ten člověk si udělal zvukový záznam a pak to k fotografii více méně opsal a dokonce i přeložil do angličtiny a dal to na tu internetovou stránku i na facebook. Tam to během dne přečetlo mnoho lidí a někteří moje vyprávění i komentovali. Další den už tam ten fotograf dal fotku někoho dalšího a tak po několika dnech „zmizela“ má fotka pod nánosem fotek dalších lidí. Bylo to takových mých 24 hodin slávy. Napsal jsem si o tom článek na svůj blog. Kdyby Vás to zajímalo, tak si ho můžete přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/11/24-hodiny-slavy.html

   O minulých Vánocích jsem si koupil na DVD druhou sérii televizního seriálu Terapie, jejíž první sérii jsem Vám před časem věnoval. Nevím, jestli jste se na ni podíval. Mně ten seriál pomohl utvořit si vlastní náhled na to, co mohu od psychoterapie očekávat. Během roku jsem se občas na některé díly podíval znova a použil je svým způsobem k vlastnímu rozjímání nebo takovou náhražku návštěvy u Vás.  O té druhé sérii jsem si napsal recenzi na blog. Kdyby Vás to zajímalo, můžete si ji přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/02/terapie-serie-2.html

   Milý Čárlí, poslední rok se necítím tak vyčerpán, ale pociťuji beznaděj a neschopnost zorganizovat si život. Nejsem schopen se pořád vtírat do přízně lidí, u nichž mám pocit, že se na mě dívají přes prsty. Dělám, jen co stačím. Nemám doma uklizeno a je mi to jedno. Je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Chtěl bych nebýt sám, ale vím, že se mi to už v tomhle životě nepodaří. Nejsem schopen se nikomu přizpůsobit pro společné žití a ani nevidím nikoho, koho by můj osud zajímal.

   Letos to bylo 17 let, co umřela moje matka a 5 let, co umřel můj otec.  Vůbec si nedovedu vysvětlit, že těch 17 let žiju já. Nedovedu si představit, jaký by byl můj život, kdyby matka žila ještě o deset let déle. Ale teprve po smrti otce mám dojem, že žiju sám za sebe. Jenomže to neumím.

   Milý Čárlí, někdy mám dojem, že Vy jste jediný člověk, se kterým bych si chtěl popovídat, protože za ta léta toho o mně víte nejvíc. Ale jste o pět let starší než já, máte své problémy a klienti Vás zasypávají svými problémy. Jsem rád, že jste mi pomohl přežít otce. Byl to jediný člověk v mém životě, který mě nenáviděl. Pro jiné lidi jsem vzduch nebo mnou dokonce pohrdají. Ale ta celoživotní nenávist byla něco jiného.

   Pokud jste to dočetl až sem, klidně si mě někam zapište do výkazu pojišťovny, že jsem Vás navštívil.  Doufám, že jste relativně zdráv a že i Vaše paní nemá zdravotní obtíže. Asi se to nedozvím. Psycholog svého pacienta nekontaktuje. Třeba se ozvu příští rok, abych se dozvěděl, zda ještě provozujete praxi.  

   Přeji Vám hezké prožití svátků vánočních a v novém roce hodně zdraví Vám i Vaší rodině.

24 hodiny slávy

■     ■

   Stala se mi taková neobvyklá věc. Na státní svátek 28. října mě na ulici oslovil mladý muž s fotoaparátem a zeptal se mě, zdali si mě může vyfotit. Dnes chodí po ulici spousta lidí a fotí si různé kuriozity. Tak jsem svolil. On udělal asi dva snímky a pak mi řekl, abych mu o sobě něco vyprávěl. To už se mi tolik nelíbilo, ale on se mi představil, dal mi vizitku a řekl mi, že má internetovou stránku, na které zachycuje příběhy lidí, že už jich tam má asi osm set.  Chvíli jsme si povídali, ale jemu se to zdálo příliš obecné. Řekl mi, jestli bych si vybavil nějaký silný okamžik v životě. Vybavila se mi chvíle, kdy zemřel můj otec. Chvíli jsem mu tedy vyprávěl o svém otci a o našem vzájemném vztahu. Nebylo to nic, co bych musel složitě formulovat. Otec zemřel před pěti lety a různé úvahy o něm, o sobě i o jiných lidech už jsem před lety napsal na tomto blogu. V podstatě jsem říkal jen takový sumář toho, co mě v tu chvíli napadlo. Mladý muž se zdál poněkud zaskočen. Asi čekal nějakou veselou historku, ale ono to moc veselé nebylo. Nabídl jsem mu, že pro vyjasnění může použít některé články z mého blogu, že mu pošlu odkazy. Řekl ale, že příběhy sestavuje přímo z toho, co se dozví na ulici. Rozhovory si nahrává. Teď jsem byl překvapen já, protože o nahrávání  se předem nezmínil. Ale protože jsem mu neřekl vlastně nic jiného než to, co už roky leží zasuto na tomto blogu a kdo chce, může si to přečíst, pojala mě spíš zvědavost, jak to zpracuje. Moje fotka a úryvky z mého vyprávění se objevily za čtyři dny na blogu  http://humansofprague.ihned.cz/ a také na k němu přináležející facebookové stránce https://www.facebook.com/praguehumans.  Fotografii jsem objevil asi dvě hodiny po jejím uveřejnění, protože ji sdílela jedna moje facebooková kamarádka.

   V té chvíli jsem poznal, jak rychle se něco může šířit pomocí facebooku.  Za dvě hodiny od uveřejnění označilo fotku symbolem „to se mi líbí“ 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně) a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Během prvních 24 hodin dosáhla fotka více než 1700 označení „to se mi líbí“ a 46 sdílení. Za první dvě hodiny se objevilo na facebooku  množství komentářů, ve kterých mě neznámí lidé diskutovali o tom, co bylo u fotografie napsáno.  Přidal jsem tam sám svůj vysvětlující komentář a tím komentáře voyerů prakticky ustaly, protože patrně nebyli zvyklí, že by s nimi diskutoval sám autor příběhu. Protože jsem dal do svého komentáře odkaz na jeden z článků, v nichž popisuji svůj vztah s otcem, zvedla se návštěvnost na mém blogu během 24 hodin od zveřejnění mé fotografie a příběhu více než dvacetkrát. Ovšem stejně rychle klesla. Druhý den byla vyšší už jen 3x oproti normálu a do čtyřech dnů se návštěvnost mého blogu stabilizovala na původních hodnotách. Protože autor projektu Humans of Prague přidává každý den novou fotografii s příběhem, byl ten můj příběh převrstven novými příběhy a lidi, kteří pasou po nových příbězích už chroustali další. Ale svým způsobem jsem si zažil svých 24 hodin slávy. Na přiložené fotce je vidět stav hodnocení a sdílení fotografie po dvaceti dnech. Avšak musím konstatovat, že vše se odehrálo hlavně během prvního dne. 

A nyní sem vložím onu fotku a text, tak jak jsou na blogu Humans of Prague.

■     ■

„Otec měl neustále nějaké milenky, matka brečela. Věčně se hádali, řvali na sebe. Já měl jako malý strach. Otec byl despotický, chtěl, aby všichni lidé okolo něj dělali to, co on chce. S matkou se rozvedl když mi bylo šestnáct. O dva roky později se oženil podruhé, vzal si holku, která byla jen o rok starší než já. Potřeboval mít kvůli své práci ‚urovnané rodinné vztahy‘, a tak si přal, abych se s ní a s její rodinou stýkal. To byl zvláštní vztah. Na začátku jsme na sebe divně koukali. Chodil jsem k nim každý týden na večeři. Jinak jsem k němu do bytu nesměl, ale ve stanovenou dobu, když to on nařídil, jsem tam přišel, jeho manželka uvařila večeři a vedli jsme společenskou konverzaci. V deset večer jsem musel jít domu. Jednou venku pršelo, a tak jsem se zeptal, jestli bych tam nemohl ještě chvíli zůstat. Otec mi ale řekl: ‚Takovéhle bohémské móresy tě nemůžou ani napadnout!‘ Jindy jsem tam přišel, otevřela ta jeho manželka a říkala, že otec má zpoždění. Řekla, že už uvařila večeři, a pozvala mě dovnitř. Povídali jsme si a já zjistil, že on ji trápí. Byla módní návrhářka, ale on nechtěl, aby pracovala. Musela být doma, měla od něj povolenou jen hodinovou vycházku jednou za týden. Tehdy ještě nebyly mobily, a tak ji kontroloval přes domácí telefon. Lustroval jí přátele, její kamarádky. Takhle jsme tedy zjistili, že se k nám chová podobně. Od té doby jsme se přátelili. On to postřehl a řekl mi, že si nepřeje, abych k nim nadále chodil.“

„Asi po deseti letech se rozvedli. Po mě během toho rozvodu chtěl, abych šel k soudu a řekl tam, že to byla špatná manželka. To jsem odmítl. Řekl jsem mu, že ke mně se vždy chovala slušně a u soudu jsem odpovídal podle toho, jak to bylo a ne podle toho, jak si to on přál. Řekl mi, že jsem ho zradil a už jsme se nestýkali.“

„Až po dalších dvaceti letech mi jeho známí řekli, že leží v nemocnici s Parkinsonem. Čtyři roky jsem tam za ním chodil. Jednou jsem za ním přišel se svou přítelkyní, kterou on neznal. Koupila pro něj kytku, chtěla mu ji dát. Ale on ji uviděl a říká: Slečno, tady nemůžete být, nebyla jste ohlášena. Mne také nejednou řekl: ‚Musíš jít pryč, tady nemáš co dělat.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že já tu nemocniční místnost mohl opustit, ale on ne. Už neměl svou moc, tohle jediné mu zbývalo.“

„Celý život jsem se ho bál. Ne, že bych se v životě měl s každým člověkem rád, ale on jediný dělal podrazy. Přitom vypadal jako naprosto slušný člověk. Byl vzdělaný, měl určité postavení a dokázal se přetvařovat. Na první pohled byl pro lidi okouzlující – uměl konverzovat, vykládat historky ze života. Když jsem někomu řekl o tom, co dělal, tak mi lidé říkali: ‚On to tak nemyslí!‘. Ale myslel. Byl to udavač a manipulátor s lidmi. Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“

■     ■

   Zajímavé byly hodnotící komentáře většinou od zcela neznámých lidí tak, jak se objevily pod fotografií na facebooku: Vpravo od komentáře je datum zveřejnění. Jak zjistíte, poslední komentář je už po čtyřech dnech. Ponechal jsem u komentářů i počet označení „to se mi líbí“. Pro účely tohoto blogu jsem komentáře vložil do poněkud neestetické tabulky. Kdyby se však někdo chtěl podívat, zda postupem času nějaké komentáře přibyly, může se podívat na (klikněte na) tento odkaz, vedoucí k fotografii a komentářům na facebooku Humans of Prague. 

komentáře

Martina Kovaľová	smajlík				líbí se            1  1 listopad  v 20:44
Jana Macháčková	uf..				1 listopad v 20:41
Libor Blažek	"Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“ Tomu říkám happy end!				2 listopad v 21:03
Kateřina Hůlová	asi bych za ním do té nemocnice nešla.				4 listopad v 20:41
Jíť Králová	Škoda,že pán nenašel sílu dřív a nestal se ,,svobodným"..				líbí se           4  1 listopad v 20:52
	Daniela Jančićová		To mě napadlo hned po přečtení pár řádků  i jeho manželka...		3 listopad v 1:12
Honza Parolek	Vzhledem k pánově věku je celkem jasné, co za práci asi jeho otec tehdy dělal...				líbí se          5  1 listopad v 21:40
	Lenka Juránková		A to...?		1 listopad v 22:06
	Honza Parolek		Lenka Juránková odhaduju to na komunistického funkcionáře, nebo možná fízla či špiona. Tam by pasovala jeho povaha,  vzdělání, a nutnost 'mít rodinné poměry v pořádku.'		líbí se           8  1 listopad v 22:08
	Tomáš Němec		Honza Parolek Něco podobného. Pracoval  v jednom podniku zahraničního obchodu. Docela hodně jezdil do ciziny, do té části, která byla nazývána kapitalistickou. Měl na starosti obchodování s několika firmami, které sem dovážely průmyslová elektrotechnická a elektronická zařízení.		2 listopad v 20:31
	Honza Parolek		Děkuji za upřesnění mojí domněnky, možná trochu troufale vyřčené. A děkuji za toto sdílení Vašeho příběhu. Přeji Vám hodně štěstí.		líbí se          1  2 listopad v 20:41
László Varga	chtěl bych se jen zeptat,zda máte rodinu a jaký máte vztah s dětmi?				líbí se           3 1 listopad v 21:00
Filip Sapphire	Stále váhám, jestli se na tohle dá dát „like“.				líbí se             36  1 listopad v 20:39
	Tomáš Němec			Není proč dávat like.	2 listopad v 1:49
	Braño Erdélyi			podrž myš nad ikonkou so slovom like a ukáže sa ti rad reakcií z ktorych si už možeš vybrat	2 listopad v 6:46
Bára Klimešová	... silné, díky, klobouk dolů před tímhle pánem...				1 listopad v 21:00
Zuzana Knoblochova	....manipulátor....mám někde doma knížku a je zajímavá tím, ze vám ukáže co dělat, jak se chovat k těmto lidem atd......neuvědomovala jsem si, že tihle lide tu jsou, až do doby, kdy jsem taky jednoho takového potkala.....měla jsem štěstí, že to nebyl nikdo z rodiny. Je smutně,co ten pan píše.				líbí se           2  1 listopad v 21:07
	Magdaléna Kýnová Učíková	Jak se prosím knížka jmenuje?			2 listopad v 8:59
	Zuzana Knoblochova	Nenechte sebou manipulovat - Isabelle Nazare-Aga			líbí se           1  2 listopad v 19:21
	Jana Brunclíková	Doporučuji, je to vynikající knížka.			3 listopad v 17:48
Anushka Eis	Pána obdivuji, že i přesto jak se k němu otec choval,  za nim chodil tak dlouho do nemocnice a měl o něj starost. Já mam úplně stejného otce a svobodnou nejsem ani po tom, co jsem se v 18 odstěhovala.  Bohužel je vidět, ze ty špatné vzpomínky ve Vás bohužel zůstanou celý život				líbí se           5 1 listopad v 22:50
Matěj Fous	silný příběh bez palce nahoru.				líbí se           1  1 listopad v 20:44
Blanka Østrem	Silný příběh... otec psychopat				líbí se           3  1 listopad v 20:50
Kate Kloidová	Já neváhám jestli dát like... Dala jsem ho... A to proto, že první, co mě napadlo nebylo ,,měl těžký život a je mi ho líto", ale ,,měl těžký život a jeho přístup a nadhled je odrazem silného člověka a má můj obdiv."Protože nepopřít sám sebe v takové situaci neumí každý...				líbí se           1  2 listopad v 7:29
Karel Novák	Příběhy lidí a zejména těch, co něco nehezkého prožili a nebyli schopní se bránit, je věc jedna. Hrdinové těchto příběhů nemusí být vůbec "hrdinové". Ze zkušenosti vím,  že je dobré naslouchat vždy oběma stranám. Jen z toho lze vyvodit závěry...byť jen vlastní.				2 listopad v 11:17
Vojtěch Brázda	Ty rodiče, ty naše rodiče...				1 listopad v 21:10
Lish Ti	Drsné..				1 listopad v 21:22
Tereza Hrubá	Ufff				líbí se           1  1 listopad v 21:43
Alena Lejsková	Rodiče bývají našimi největšími vrahy				líbí se           1  2 listopad v 14:30
Daniel Albrecht	Bůh vám žehnej				1 listopad v 23:35
Astrid Ka	Nejhorší je, potkat v životě psychopata, který je, jak pán píše okouzlující a navíc, když je to vlastní rodič... smutný je pak, když takovej člověk umře a lidem okolo se uleví... a nikdo vlastně necítí smutek...				líbí se           6 1 listopad v 22:13
Tereza Lévová	Rodinu si člověk opravdu nevybere. Každý má v rodině nějakého toho alkoholika, nemakačenka, hypochondra, manipulátora či zlatokopku ... Se kterými by se člověk nejraději už v životě nebavil. bohužel vždy je to rodina, takže tomu styku se moc vyhnout nedá. Snad ovsem každá rodina má i ty hodné, pracovité lidi, co si navzájem pomohou, když je to potřeba ...				líbí se           2 1 listopad v 21:08
	Jíť Králová		No nevím, já bych se s takovým člověkem rozhodne  nestýkala.. stejně, jako jsem se nestýkala se svým otcem..a že je to moje rodina mi je vcelku jedno...		líbí se           3  1 listopad v 21:29
Jana Hendericks-Budinova	Spisovatelka Louise Hay tvrdi že si rodiče vybíráme, abychom se v životě naučili lekce, které jsme se v minulých životech ještě nenaučili. hodné mé naštvalo když jsem to četla, ale začínám tomu věřit.				líbí se           9  1 listopad v 22:07
	Iveta van Art		My od nich a oni od nás...		líbí se           3   1 listopad v 22:26
	Anna Annie Čarná		no dovolte, co sa týká mojho života a mojej rodiny, ak by to bola pravda, to by bolo to najdrsnejšie nechutné zlo na světe, a ja si  to nielen ako človek nezaslúžim v tomto živote ale určite som sa taku  lekciu nepotrebovla naucit ani z minuleho. sorry, blbost		2 listopad v 11:25
	Danny Sochor		Anna Annie Čarná Díváte se na to jen z pohledu  současného života, pak Vám velmi rozumím. Sám jsem v ublíženosti žil 25 let. Pak začal číst knihy a zašel na hypnotickou regresi. Matku jsem ve středověku mučil, ona mi jen "oplácela" / vracela, co jsem do ni zasel.  S bývalou přítelkyni, jsem se točil ve 4 minulých životech. Kolotoč  ubližovaní, jednou já ji, pak zas ona mě. V minulém životě jsem ji udal,  poslal tím na smrt do koncentráku. Život má hlubší úrovně. Chcete - li  vědět pravdu o sobě a proč se Vám ději věci v životě, hledejte v sobě.		líbí se           1 4 listopad v 11:40
Zdeněk Cagaš	takových lidí po světě běhá víc…				líbí se           5  1 listopad v 20:45
Katka Atti Kreidl	Hodně silný příběh, kéž by bylo takových rodičů a partnerů co nejméně.				2 listopad v 0:42
Tina Veselá	Jak moc pánovi rozumím...... můj otec je totéž v bledě modrém. Manipulátor. Ale před jinými, cizími lidmi neobyčejně společenský a přetvařující se.				líbí se           13 1 listopad v 20:50
	Kristýna Mikšaníková		Jak já Vám i pánovi na fotografii rozumím...		1 listopad v 21:11
	Veronika Čubová		I já jsem si tuto zkušenost zažila, takže rozumím		líbí se           1  1 listopad v 21:14
	Kristýna Junová		Známe.. náročné..		1 listopad v 21:36
Cristina Keech	Zajímavý příběh, podán ve zkratce, informativně ale přesto jdou z toho příběhu cítit emoce. Já dávám palec nahoru, ale plačící smajlík u toho nesmi chybět.				líbí se           2 1 listopad v 21:09
Loly Noid Lolyová	Mám úplně totožného otce. Doufám, ze svobodná budu dřív!				líbí se             7  1 listopad v 21:41
Tatana Kindl Novakova	Já to mám v sobě dodnes a už se to nezmění.				2 listopad v 12:59
Jiří Konečný	Silný příběh...                                     S takovými lidmi se dá udělat jen jediné: Poslat do hajzlu, být od nich co nejdál a stýkat se s nimi co nejméně. Příbuzenství se přeceňuje. Nerozumím tomu, že ta matka v něčem takovém s dětmi zůstala tak dlouho a dovolila něco takového na ně působit. Ale nebyl jsem tam s nimi... Ano, okolí bude udivené, vy budete Ti špatní. Ale to je chyba toho okolí, ne vaše. Že oni soudí jen podle vnějších projevů a že si nedokážu říct "no já vlastně ale doopravdy nevím, jaký on je, jak to doma mají..."...				líbí se           21  1 listopad v 21:14
	Vendula Uherová		Bohužel, ta matka se tak hodné moc bála, hlavně toho, že by musela sama živit děti a platit byt, že nic neudělala. A to mi přijde  skoro až sobecké.		1 listopad v 21:50
Lenka Juránková	Já bych se s ním už v dospělosti vůbec nestýkala být na pánově místě. Jinak se vsadím, že pan otec vykládal ve staří všude historky na potkání, jak na něj rodina kašle... Ono někdy mají ty děti dobrý důvod se nestarat. Ale pak každý vidí jen toho ,,ubohého" starého člověka...				líbí se           19 1 listopad v 21:53
	Míca Královská Kočka		přesně a pak je v domovech důchodců všichni   litují...ale už se nikdo nezeptá jaká byla jejich minulost a jak oni se chovali  ke svým dětem/rodině ...		líbí se           3  1 listopad v 23:31
	Lenka Juránková		Nedávno tu bylo podobné téma akorát z pohledu rodiče   a nikoho tahle možnost nenapadla...  že by opuštěný starý člověk být obětí    tak úplně nemusel...		líbí se           4  1 listopad v 23:48
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Můj otec rozhodně opuštěný nebyl.  Jenom až do konce života věřil jen lidem, které si zaplatil a od kterých očekával, že budou poslušní. Dokonce i ty čtyři poslední roky, které strávil v nemocnici si platil uklízečku, která mu před tím uklízela v bytě, aby  uklízela i v jeho nemocničním pokoji a aby mu chodila obstarávat některé věci, které chtěl mít po svém. Já jsem holt nepatřil mezi lidi, kteří za peníze udělají cokoli.		líbí se           5  2 listopad v 1:09
	Lenka Juránková		TN: Děkuji za odpověď. Pokud to dobře chápu z textu,  tak jste se tedy nevídali celý život pravidelně, respektive byla 20 let pauza? Jinak přeju už jen to dobré v životě		2 listopad v 9:43
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Ano, po jeho rozvodu s jeho druhou  ženou jsme se za dvacet let potkali asi 3x na ulici, protože jsme bydleli docela blízko sebe.		líbí se           1  2 listopad v 20:51
	Lenka Juránková		Dobře pro vás...		2 listopad v 22:33
Jan Hrudka	A co když to tak (ten otec) opravdu nemyslel...				líbí se           1  1 listopad v 21:03
	Adriána Rybárová		Vy jste asi s člověkem s narcistickou poruchou osobnosti nežil		líbí se           18  1 listopad v 21:01
	Jíť Králová		Jisté,ten otec byl vlastně míly pán a všichni to jeho hrozné chování špatně pochopili;);)..opravdu to tak není		líbí se           7  1 listopad v 21:02
	Petra Ilay		Ale myslel!		1 listopad v 21:04
	Katerina Siroka		Adriána Rybárová good point!		1 listopad v 21:30
	Adriána Rybárová		Štěpánka Podlešáková Načrtnuté rysy mezi popisy této poruchy patří, namátkou absence empatie, využívání ostatních k dosažení  svých cílů, svalování viny na okolí, potřeba ovládat a být středem pozornosti. Pan otec k ní měl přinejmenším velice blízko.		líbí se           3 1 listopad v 21:32
	Veronika Martin		A jak to myslel?		1 listopad v 22:51
	Jan Hrudka		To právě nevím a samotného by mě to i docela zajímalo.		líbí se           1  1 listopad v 22:57
	Tomáš Němec		Svým způsobem máte pravdu, pane Hrudko. Otec často dával najevo, že mu lidé ubližují a že mu nerozumí.		líbí se           1  2 listopad v 12:34
	Jan Hrudka		A nemají ho rádi, nikdo ho nemá rád...		2 listopad v 12:51
Filip Ščotka	Tak tohle je neskutečně silný...				líbí se           39 1 listopad v 20:40
Ivan Žaludek	To jste popsal přesně našeho "pana otce"..... bohužel náš ještě žije.....				líbí se           1 2 listopad v 21:10
Martin Marw Šmída	Na tohle like dát opravdu nemůžu... Jak píše někdo nade mnou, neuvěřitelně silný příběh...				líbí se           40 1 listopad v 20:41
Johanka Ulrichová	Rodiče si bohužel nevybíráme.... Jsem moc ráda, že se s tím ten pán zřejmě se ctí popasoval....				líbí se           26  1 listopad v 20:45
	Jiří Konečný		Ale můžeme si vybrat, jak bude náš vztah k nim vypadat  v dospělosti, a jestli vůbec nějaký bude.		líbí se           8 1 listopad v 21:16
	Jíť Králová		Naprostý souhlas s Jiřím!		líbí se           2 1 listopad v 21:30
	Zuza Bluza		Jiti přesně tak. Myslím, ze ta myšlienka, že sa pribuzenske  vztahy preceňuju a ludia sa nutia vychadzat s citovými mrzakmi "leborodina" je pravdivá. Ak nie je citová vazba cista, dobrá a obojstranná, takého človeka treba od seba poslat prec...a byt šťastný...		líbí se           3  2 listopad v 12:34
Sivan Bennet	wow. To je silný příběh. Je obdivuhodné, ze pak to dokáže takhle podat a udržet si zdravy nadhled. To neumí hodné lidi.				líbí se           103  1 listopad v 20:54
Irča Buršová	Podobná zkušenost. Hrozné je, jak vám to lidi nevěří, protože navenek ten člověk působí sympaticky. A že ze z toho nemůžete dlouho vymotat, že nemůžete člověka hnát k zodpovědnosti za to, že vás a další psychicky týrá.				líbí se           86  1 listopad v 21:52
	Jan Hrudka		Případně se lidi stavějí na jeho stranu a mohou ho i svým způsobem obhajovat ("on to tak nemyslel"), ale jak to vlastně myslel, se už asi nedozvíme.		líbí se           1 1 listopad v 22:41
	Bára Janečková		Jan Hrudka Ano, nebo takové to typické "ty jsi moc  přecitlivělý/á. ty si všechno moc bereš, to je holt život..." atd		líbí se           1  2 listopad v 8:21
	Irča Buršová		Já slýchala / slýchám "ale vždyť tak hrozný to není, taky by vás mohl mlátit"		líbí se           2 2 listopad v 9:28
	Jan Hrudka		Takový člověk asi týrá hlavně psychicky (ale fyzicky už asi ne, že, nebo ano?)		líbí se           1  2 listopad v 12:50
	Irča Buršová		No to je právě to - kdyby to bylo fyzicky, může se člověk  aspoň pokusit žádat o pomoc příslušné orgány, protože bude mít modřinu  nebo zlomenou ruku jako důkaz. Ale jak dokážete modřiny na duši  dekády psychického strádání? ...		líbí se           1  2 listopad v 16:25
	Jan Hrudka		To nevím, snad pomoc nějakého psychologa, mít se komu svěřit...		2 listopad v 19:13
Pavlína Nováková	Úplně mě fascinuje, jak tu někteří říkají, že to tak možná taky nemyslel ten otce či ze si rádi vyslechnou druhou stranu před vynášení soudu. Nedokážu si představit kontext, který by zasadil tuhle absolutně přesně popsanou manipulátorskou techniku do pozitivního světla. Na druhou stranu bohužel také vím, že manipulátoři často nevnímají to, co dělají, jako špatné. Mají to opředeno hromadou velmi pečlivých sebeobranných racionalizaci. Proto nikdy necítí vinu, často se vidí naopak jako oběti a žádné argumenty na světe je nikdy nepřesvědčí o tom, ze to, co dělají, ubližuje. Jsou tak ponoření do sebe, ze nejsou schopni měnit perspektivy. Obrana vůči tak systematické mu nátlaku je velmi složitá, už kvůli tomu, ze navenek jsou to často oblíbeni lidé, dokážou strhnout každého na svou stranu a překroutit cokoliv, co řeknete, ze sami začnete pochybovat o své vlastní příčetnosti.				líbí se           5  2 listopad v 13:46
	Tomáš Němec			Pavlína Nováková Popsala jste to naprosto přesně. Otec si nikdy nemyslel, že dělá něco špatně. Když od něj po šesti letech  psychického trýznění utekla jeho druhá, oproti němu velmi mladá  manželka, donutil ji pod pohrůžkami, že on zničí někoho dalšího, aby se k němu vrátila. Sám pak rozhlašoval, jak k ní byl velkorysý a vzal ji na milost, když se k němu chtěla vrátit. Rozvedli se až po dalších pěti letech života vedle sebe více méně vynuceného.	líbí se           2  2 listopad v 14:11
Markéta Mesany	smajlík				2 listopad v 12:11
Milena Macková Pěčková	S podobným člověkem se právě rozvádím...napřed jsem se musela osvobodit ve své mysli, abych měla sílu k tomu, osvobodit se i de iure! 21 společných let funguje jako řetěz na krku psa uvázaného u boudy!				líbí se           3  2 listopad v 10:30
Etheldith Dita Niesnerova	Po přečteni Tomova příběhu si říkám že možná lepší, ze žádného otce nemam.... Je to fakt hra o štěstí bud dobrej nebo špatnej a my si tohle bohužel nevybíráme				líbí se           3  2 listopad v 0:24
	Tomáš Němec			Každej máme nějakýho otce, Dito, jenže někteří ho neznají.	líbí se           1  2 listopad v 0:26
Alena Blažejovská	Díky za tu upřímnost a otevřenost.				líbí se           1  2 listopad v 17:26
Tomáš Němec	Tady konečně vidím, jak se něco může šířit na facebooku. Za dvě hodiny od uveřejnění to tady zaškrtlo 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě před čtyřmi dny autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Řekl mi, ať mu řeknu nějaký svůj silný životní zážitek. Tohle mě nějak vytanulo na mysli v první chvíli. Mluvil jsem asi hodně na přeskáčku. Pan Princ mi vysvětlil, že si moje povídání nahrál a že ho použije na tento blog. Asi kdyby se mi předem nepředstavil a nedal mi vizitku, nic bych mu neřekl. Ale byl jsem zvědav, jak to zpracuje. Já sám jsem vztah se svým otcem popsal z různých pohledů a časového sledu na svém osobním blogu. Ale protože nejsem součástí žádného projektu, v podstatě nikdo, a to včetně mých nejbližších příbuzných tyto články nečetl, přestože jsou na internetu už skoro 10 let. Dám sem jen jeden odkaz, který jsem napsal v době, kdy byl otec ještě živ. Ale najdete tam část toho, o čem jsem povídal Tomáši Princovi. Proklikávací odkazy v mých článcích nejsou funkční, protože před časem jsem musel přenést svůj systém z blogu firmy Seznam.cz (rušil v roce 2011 osobní blogy) na systém od firmy Google (blogpot). K úpravě odkazů už jsem se nikdy nedostal. Ale koho to bude zajímat, jistě si články na mém blogu podle názvů najde. Tak tady je "Náš příběh", ke kterému mě inspiroval jeden americký film -http://tomuv-denik.blogspot.cz/2006/04/the-story-of-us-nas-pribeh.html.				líbí se           85  1 listopad v 23:59
	Šárka Sedláčková			Tomáši, já taky zdravím, hned jsme tě všichni poznali.	líbí se           1  4 listopad v 20:45

   A tím 24 hodin mé internetové slávy skončilo. Nikoho z těch hodnotitelů, z nichž mnozí se vyjadřovali i obdivně to nezaujalo natolik, aby mi napsali i mimo tyto komentáře, Bylo to pro ně neosobní, jako když se dívají na televizi nebo jdou do kina. Pro mě to je poněkud smutné poznání. Na mém blogu už tento hodnotící článek zapadne a jen málokdo si ho náhodně přečte.