Příběh domu
V nejsem si jist, zda mám tento příspěvek zařadit do kategorie "Zábava" nebo "Lidé". Je inspirován tematickým večerem ČT2, věnovanému pražskému Žižkovu. Kromě jiných dokumentů byl jeden film věnován jedinému domu poblíž památníku na Vítkově a psychiatrické léčebny RIAPS.
Ten dům patřil na počátku 20.století básníku S.K.Neumannovi a do dnes patří jeho potomkům. V domě žil i básníkův syn, herec Stanislav Neumann a celý dokument natočil hercův vnuk Stan Neumann, který žije v Paříži. V domě žije setřenice autora filmového dokumentu (její jméno) jsem zapomněl. Zde si můžete přečíst informaci České televize k tomuto dokumentu .
Dokument mě nesmírně oslovil, protože přesto, že se týká historie jediného domu, v roce 1997 téměř ruiny, je o lidech, o rodu, jehož dva příslušníci byli výnamnými komunisty. Básník S.K. Neumann byl komunistou hlavně za první Československé republiky, čili za kapitalismu, jeho syn Stanislav si užíval slávy významného komunisty za socialismu. Byl bohatý (aspoň v měřítkách socialismu), přesto dobře nevycházel se svými příbuznými, kteří ve společném domě bydleli. Jeho syn, otec autora filmu, spáchal ještě za života herce Stanislava Neumanna v tom domě sebevraždu. Autor filmu Stan Neumann žil od svých tří let se svou matkou v Paříži a do rodného domu se podíval až po roce 1989. Je to film o domě a přesto není. Je to film hlavně o lidech, kteří v něm žili. Básník S.K.Neumann si zažil i posmrtnou slávu, protože jeho ostatky byly uloženy v nedalekém Národním památníku na Vítkově. Po roce 1989 byl popel vrácen rodině a v době natáčení filmu v roce 1989 stála urna v domě na římse kachlových kamen.
Film byl ve své podstatě velmi pochmurný. Ukazoval lesk i bídu jednoho lidského rodu. To hlavní, co ukázal bylo že osudy příbuzných se z gereračního hlediska stále proplétají, i když ti lidí spolu často nemluví. Ani herec Stanislav Neumann nemluvil se svou sestrou se kterou žil ve společném domě. Ve filmu je jejich společná fotografie z dospělosti, možná jediná. Zapózovali na ní vedle sebe při státním pohřbu jejich otce, básníka S.K. Neumana. Film ukazuje, že ani slavným a populárním lidem se nevyhýbají lidské problémy, kterí jsou běžné v neznáámých rodinách. V podstatě jsou to však jiné problémy než ty, které u dnešních slavných ukazuje dnešní bulvární tisk.
Komentáře
[1]11.07.05 16:27:19Lebeda
Na tom ČT2 se s těmi pořady ze Žižkova roztrh pytel. Jako kluk původem z Roháčovy ulice jsem se díval na všechny. A také jsem jezdil Žižkovem jako řidič tou sedmičkou na Vápenku a devítkou do Hrdlořez. Tak jsem si zavzpomínal na mládí. Ta historie domu a rodu mne příliš nedojala. Náš rod má taky svou pohnutou historii a nikdo o tom netočí filmy..
[2]11.07.05 20:07:42mluvka Tomáš
U toho filmu mi připadalo podstatné, že ho natočil příslušník zmíněného rodu. Rod mého otce udržovala pohromadě moje prateta. U ní se scházelo pravidelně asi 30 dospělých lidí a bezpočet nás, dětí. Můj otec dobré vztahy mezi příbuznými rozeštval a když prateta v osamění zemřela, širší příbuzenstvo se přestalo scházet. Můj otec se po rozvodu s mou matkou ještě 2x oženil. Když se vdávala vnučka jeho sestry (mé tety), prohlásil můj otec, že když pozvou na svatbu také mně, takže on nepřijde. Mohl bych býval přijít snadno, protože svatební hostina se odehrávala v bezprostřední blízkosti mého bydliště. Řekl mi o tom asi o půl roku později můj strýc (manžel tety) s tím, že on s tím nesouhlasil. Přesto si můj otec prosadil svou. Když jsem se na to ptal o řadu let později mé tety, řekla, že si to nepamatuje. Nejsem si jist, zda by o mém příbuzenstvu stálo za to natočit film, byť jen pro rodinný archiv. Vata století, říkal učitel přírodopisu na gymnaziu. Lidé bez významu pro sebe samé.
[3]11.07.05 23:16:41mluvka Tomáš
Smutné bylo, když se David a jeho matka, současní potomci a obyvatelé domu rodu Neumannových rozhodli, že část domu někomu pronajmou na deset let za opravu nemovitosti. David seděl na schodech před domem a řekl: "Slyšel jsem, že je lepší bydlet s cizími než s vlastními." Touha po osamostanění generací vede v naší euromamerické civilizaci k tomu, že paradoxně všichni zůstávají sami, protože se nenaučí mezigenerační toleranci. Ani k těm starším, ale ani k těm mladším. Před cizími a zvláště novými známými se člověk dovede určitou dobu přetvařovat, ale před vlastními příbuznými to celý život nejde, protože v příbuzenstvu lze v různých generacích vypátrat podobné povahové vlastnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat