Dát někomu šanci
(9.8. 2004 3:56:36)
Je tomu pět dní, kdy uplynulo 80 let od narozené mé matky. Matka umřela před šesti lety na rakovinu. Byla uvláčena životem, narodila se do špatné doby. Nejdříve byla deptána svými rodiči, kteří ji vychovávali velmi přísně. Můj dědeček nebyl příliš rád, že nemá syna, ale pouze dvě dcery. A tak se moje matka musela vyučit oboru, aby mohla později převzít dědečkovu firmu. Jednalo se o technický obor a matka byla humanitně zaměřena. Tajně, proti dědečkově vůli studovala humanitní vysokou školu. Přišel však rok 1948. dědečkovi znárodnili soudruzi firmu a matku vyhodili z vysoké školy. Matka si vzala mého otce, despotického a úskočného člověka, na němž byla citově závislá až do konce svého života, přestože se s ním po osmnáctiletém manželství rozvedla a zůstala zbytek života bez partnera. Na matce se podepsala zásadní změna poměrů, v kterých vyrůstala v mládí, kdy můj dědeček patrně udržoval určitou kulturní a rodinnou úroveň. Její humanitní zaměření se odrazilo i jejím hlavním životním zaměstnání, které strávila jako administrativní pracovnice při organizování hudebních soutěží v různých oborech vážné hudby. Přesto že uměla čtyři světové jazyky, nebyla ambiciózní a dobrá jazyková průprava jí v životě prakticky k ničemu nebyla, až na to, že četla světové autory v originále, pokud bylo možno originál za socialismu sehnat. Od života nedostala příliš šancí svůj talent a smířlivou povahu uplatnit.
Můj otec byl na rozdíl od matky velmi ambiciózní člověk. Stál o úspěch za každou cenu. Nebyl hloupý, ale zvláštní povahová vlastnost ho vedla k tomu, že obdivoval sám sebe a také od druhých vyžadoval, aby obdivovali vše, co udělal. Brzy zjistil, že pilnou prací nezíská ocenění druhých a naučil se způsobům, jak se po zádech druhých vyšplhat nahoru i za cenu různých podrazů a podlostí. Protože se však naučil velmi slušnému vystupování, tento způsob života se mu dařil vždy do chvíle, pokud se nezamotal do nějakého hospodářského podvodu. Zjistil však, že pokud má známé na určitých místech, kterým dokáže udělat protislužbu "něco za něco", může se jejich pomocí vyhnout vážným nepříjemnostem. Musel však obětovat řadu přátel, které na jedné straně podrazil, na druhé straně s nimi nebyl spokojen, protože dostatečně neobdivovali jeho společenské pozice. Velice ho těšilo, když mohl manipulovat s lidmi a vyžadovat od nich, aby se chovali tak, jak on jim určí. Říkal při tom, že jim dává šanci a považoval se při tom za velkého dobráka. To dělal jak v soukromém, tak i pracovním životě. V práci často narazil, protože jeho spolupracovníkům se nelíbilo, že pro upevnění svého postavení využívá různé intriky. Jenže právě ty ho upevňovaly v jeho postavení.
Podobně si vynucoval autoritu i ve svém soukromí. Vyžadoval, aby mu jeho příbuzní nejen projevovali úctu, ale aby ho také měli rádi. To vyústilo většinou do situace, že příbuzní a často i známí se mu podřizovali, ale lásku k němu rozhodně necítili a to mu dávali i najevo. S takovými lidmi otec většinou přestal komunikovat a na otázku, proč se s tím i oním už nestýká, říkal že mu dotyčný velmi ublížil. O důvodech se však odmítal bavit. Pokud přece jen někoho z nich někdy z novu potřeboval, vysvětlil obnovení komunikace tím, že dotyčnému dá ještě jednu šanci. Takhle si deset let pohrával i s mou matkou. Deset let se ona s ním chtěla rozvést pro neustálé neshody. On jí to nejprve rozmluvil a pak to vlastně obrátil a řekl, že jí dá ještě šanci ke společnému životu. A tak místo aby se rozvedli po sedmi letech manželství, rozvedli se až po osmnácti letech, kdy mu už matka nechtěla tolerovat dlouholetou milenku a ani ta milenka nebyla tím stavem příliš nadšena a když se otec konečně rozvedl, opustila ho i milenka.
Stejně despoticky jako k mé matce choval se můj otec i ke své druhé ženě a když od něj po šesti letech manželství ze dne na den utekla, vyhrožoval jí, že jí zničí, aby posléze, když se k němu vrátila prohlašoval, že jí dal druhou šanci. Ale tím samozřejmě ani své druhé manželství nezachránil.
Od té doby se čas od času setkávám s tím, že někdo, kdo sám nedovede vyřešit svůj vztah s někým druhým, postaví se z pozice silnějšího do role dobráka, kdy jakoby druhému dává šanci k nápravě.
Nedávno mi sdělila jedna příbuzná, že se rozhodla dát poslední šanci svému dvacetiletému synovi k nápravě. Ona i její manžel mají od synova mládí potíže v komunikaci s ním. Už kdysi jim psycholog řekl, že dítě patrně za špatnou komunikaci v rodině nemůže. Oni však tuto informaci nepřijali jako námět k přemýšlení o sobě a dále obviňovali syna ze špatného chování. V současné době je syn na střední škole, studium ho evidentně nezajímá a dva roky za sebou dokonce propadl. Nyní se na něj rodiče rozzlobili a sdělili mu, že už ho nebudou živit, aby si našel práci. Následně mu oznámili, že mu dají ještě jednu šanci a pokud udělá syn reparát a bude ještě poslední rok chodit do školy, že ho ještě ten rok budou živit. Bylo mi toho hocha líto. Zažil jsem tuhle rodinu celou pohromadě jen asi dvakrát. Setkání spočívalo v tom, že otec, hlava rodiny, mluvil dvě hodiny o své vlastní dokonalosti, o svých názorech na život. Bylo jasné, že syn s ním příliš nesouhlasí, avšak za celé dvě hodiny se odvážil vstoupit do otcova monologu jen asi dvakrát. Jeho hlas byl nejistý a očekávající patrně otcovu okamžitou výtku. Protože však rodina byla na návštěvě u mne, otec jeho připomínku bez povšimnutí přešel.
Lidé, kteří si myslí, že dávají druhým šanci, by se také měli zamyslet nad tím, jestli dává někdo šanci jim.
Komentáře
Tak tenhle článek byk moc smutný, řekla bych, že se v něm odráří Tvé dětství, které nebylo nijak radostné. Já sice taky neměla nic moc dětství, ale takhle do éteru bych to nepouštěla, připadá mi to, jako bych se svlékala donaha. Ale pakli-že Ti to pomůže....
[2]12.08.06 11:00:25mluvka Tomáš
Já myslím, že k některým nepříjemným věcem ve svém životě se musím postavit čelem. Přemýšlet o nich a nestydět se za to, že existují.
Žádné komentáře:
Okomentovat