Dětská mozková obrna - pohled postiženého - 2.část
Noviny Můžeš, r.1996, číslo 4, strana 6
Mládí
S prospěchem na základní škole jsem neměl potíže a tak jsem se přihlásil na gymnázium. V té době jsem už na žádnou rehabilitaci nechodil. Nabídky do lázní jsem odmítal, bál jsem se, že zameškám školu. Prospěch už nebyl tak dobrý. Velice na mě působil stále se zhoršující vztah mezi mými rodiči, kteří se nakonec rozvedli a otec se odstěhoval. Domnívám se, že bez této skutečnosti bych nedokázal složit maturitu.
Před maturitou dělali všichni studenti psychologické testy. Psycholožka řekla, že mi nedoporučuje, abych se hlásil na vysokou školu, že jí nikdy nemohu udělat. Tím jen posílila můj komplex méněcennosti. Ještě ve svých devatenácti letech jsem se rozhlížel, když se někdo za mnou zasmál, jestli se nesměje mně. Třídní profesor byl překvapen, že jsem dělal biologickou olympiádu a že mám doporučení na vysokou školu od vedoucího zoologického oddělení Národního muzea v Praze. Na vysokou školu jsem se dostal. Právě tam jsem se zbavil svých komplexů méněcennosti. Nikdo mi nezdůrazňoval, že jsem slabší než ostatní. Jezdil jsem se spolužáky a učiteli do přírody poznávat zvířata a rostliny. Sám jsem určoval možnosti svých sil. Spolužáci se ke mně chovali jako k sobě rovnému. Zjistil jsem, že pokud své vady nezveličuji sám, ostatní je berou přirozeně.
Teprve na vysoké škole jsem se vymanil ze stavu, kdy jen druzí určovali, co je pro mně dobré a co nikoliv. Přesto ve mně hlodaly celé studium obavy z toho, co mi předpověděla psycholožka. Celkem úspěšně jsem se dostal až k závěrečné státnici. Uvědomil jsem si, že je to poslední příležitost, jak vysokou školu nedodělat. Měl jsem absolutní okno, výpadek paměti. Státnici jsem udělal až na podruhé.
Dospělost
Po absolvování vysoké školy jsem utekl z Prahy na vesnici. Žil jsem tam šest let. Měl jsem sice pohybové problémy, ale ty mě tížily méně než neutěšené vztahy v rodině. Psychické problémy byly vždy dlouhodobě horší něž problémy tělesné. Několikrát za život jsem navštívil psychologa, ale bylo to zbytečné. Za několik let jsem dospěl k obecnějšímu závěru, že když má člověk problémy, psycholog je dokáže téměř vždy ještě ztížit. Jen jedna paní doktorka mi dala dobrou radu: "Víte, já vám mohu poradit, ale pomoci si musíte sám."
Své problémy jsem více nebo méně úspěšně řešil sám. Tím jsem se "integroval" mezi "zdravé" lidi. Ti si také leckdy neumí poradit.
klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat