Služba lidu
Nemoha spát, pustil jsem si po půlnoci televizi. Na ČT2 dávali starší reprízu pořadu "Čaj pro třetího", ve kterém diskutují Milan Uhde a Jan Konvalinka s hostem. Tentokráte rozebírali s Jiřím Grušou, v té době českým velvyslancem v Německu, vztahy Němců a Čechů. Dnes už není Jiří Gruša velvyslancem, je opět spisovatelem a funkcionářem mezinárodního Pen klubu. Také spisovatel Dalo by se říci, že sloužil státu, byl veřejnou osobou a nyní už není ve státních službách a je opět soukromou osobou. Také spisovatel Milan Uhde byl před lety veřejnou osobou, byl předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Politiky dělím z určitého pohledu na dvě skupiny:
Jedni se dostanou do politiky náhodou, je jim nabídnuta jistá pozice. Určitou dobu ji vykonávají, mají ji jako povolání a zároveň ji berou jako obohacení svého života. Celkem bez problémů však politickou funkci po několika letech opustí a vrátí se do občanského života. Jsou to lidé, kteří mají svou profesi rádi a činnost v politice považují spíše za službu lidem než za zdroj obživy. V průběhu své politické činnosti většinou přeruší svou původní činnost a cele se věnují politické práci. Nepovažují politiku za vrchol svého života, ale za službu ostatním lidem. Nebojí se odchodu z politiky mají se kam vrátit. Mezi takové politiky považuji Michaela Kocába, Václava Fischera, Jaromíra Štětinu, Táňu Fischerovou, Sváťu Karáska, zesnulého Pavla Dostála a také Milana Uhdeho a Jiřího Grušu. I s tím, že Gruša nevykonával čistě politickou funkci, ale byl vlastně státním úředníkem.
Druzí o politické funkce dlouhodobě usilují a pokud se dostanou do vyšších pozic, berou je jako výhodné zaměstnání. Nevěnují se jim cele, ale mají spoustu vedlejších činností. Usilují o to, aby v politické funkci zůstali za každou cenu, protože občanské povolání není pro ně tolik důležité jako politická funkce. Možná, že je těší vysoká publicita - o popularitě se však často nedá mluvit. Do této skupiny podle mě patří například Stanislav Gross, Ivan Langer, Vlastimil Tlustý nebo Miroslav Kalousek, Pavel Bém, ale patřil sem i František Ringo Čech nebo Milan Knížák. Knížák sice nikdy politikem nebyl, ale zdálo se mi, že o to hodně usiloval (jenže nebyl zvolen).
Mám pocit, že mnoho politiků chápe svou funkci spíše jako prestižní společenské postavení, než určitý druh služby spoluobčanům. Nejdou do politiky s jasnou vizí toho, jaké společenské změny by chtěli dosáhnout. Jdou do politiky hlavně proto, aby byli zvoleni. Politik by si měl být vědom toho, že pokud se nepřibližuje k cíli, který si vytknul, měl by ze své funkce odstoupit. Odstoupení by nemělo být chápáno jako projev slabosti, ale jako uvědomění si toho, že na politické prosazení svého cíle v dané době nestačím nebo že doba nedospěla k tomu, aby můj cíl chápal větší počet občanů republiky. Naopak občané by dotyčného mohli zvolit v příštích volbách, protože by jim bylo jasné, že dotyčný člověk si za svým slovem stojí.
Líbila se mi televizní debata bývalého politika Milana Uhdeho a Jiřího Gruši, v té době ještě vysokého vládního úředníka, o vztahu Němců a Čechů. Diskuse se totiž odehrávala ve věcné rovině. Diskutovali dva vzdělaní lidé, kteří se vzájemně nenapadali. Možná proto, že patřili ke stejné části politického spektra. Avšak ani si vzájemně nadšeně nepřikyvovali. Snažili se objasnit problém na základě zkušeností a argumentů a obohatit nejen myšlení diváka, ale také sami pro sebe blíže analyzovat problém. Myslím, že takto kulturně by se měli naučit diskutovat i současní činní politici. Argumentace typu "vy dobře víte že lžete", "modrá šance je nebezpečím pro národ" nebo "ČSSD nemá koncepci vládnutí" mohou vést občana jen k pesimistickým úvahám, že politici se jen snaží udržet u koryta. Občan, který nevidí do zákulisních politických jednání pozoruje, že politici bez ohledu na stranickou příslušnost si hrají pouze na svém písečku, kde manipulují i veřejným míněním občanů.
Politická práce může být buď těžkou službou národu nebo příjemným živobytím. A kdo má v politice příjemnější živobytí než by měl v občanském životě, tomu se z ní nechce.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat