Ahoj Tomáši,
jak se máš?
Nevím zda se ti doneslo, že letos bude zase sraz spolužáků z vysoké školy,
koná se 5.-6.10. v Janských
Lázních, organizuje to, jako minule, Ondra Já tam pojedu autem a nabízím
ti, že bych tě tam vzala - někde tě v Praze vyzvednu, a pak tě zase hodím
zpátky.
Dej mi
vědět, jak jsi se rozhodl.
Zdraví Katka
Ahoj Katko,
děkuju Ti za pozdrav. O srazu v Janských Lázních jsem se dozvěděl
hned, jak Ondra ještě před prázdninami rozesílal informaci s poptávkou, kdo se
zúčastní, protože mě měl v adresáři. Už tehdy jsem se rozhodl, že se tak jako
minule nezúčastním a napsal jsem mu to. Je pro mne velmi obtížné poslední léta
někam cestovat, protože můj zdravotní stav je nevypočítatelný. Nedokážu dva dny
dopředu odhadnout, jak mi bude. Nemá smysl tady vypočítávat různé neduhy, které
mě poslední léta provázejí. Ale vzhledem k nim nejsem ani nijak zábavný
společník. Čtrnáct let, které už jsem v invalidním důchodu dosti pozměnilo můj
způsob života. Několik prvních let jsem se snažil vyrovnat se s potížemi a
vrátit se zpět do práce. Ale nešlo to. Špatný zrak, zhoršující se pohyblivost a
neustálá chronická únava už mi neumožnily ani plné a ani částečné pracovní
nasazení. Také jsem byl dost zahlcen řešením různých soukromých záležitostí. O
těch já moc nikomu nevykládám, protože jsem zjistil, že z pohledu jiného (a
zvláště zdravého) člověka je můj život příjemný a spokojený, jenom já si zbytečně
stěžuju. Taky se vyskytne hodně radilů, ale nepomůže nikdo. Určitě to znáš
sama. Na druhé straně jsem si vědom, že mnoho lidí je na tom hůř než já. Ale to
mi v konkrétní situaci stejně nepomůže. Zjistil jsem, že když něco potřebuju,
nejschůdnější řešení je zaplatit si pomoc. Na to potřebuju peníze. Ale protože
jich nemám neomezeně, zase musím oželet něco jiného.
Většinou chodím na různá setkání se spolužáky, pokud se konají v
Praze. Každoročně se takhle scházíme se spolužáky z devítiletky, se spolužáky ze
střední školy dokonce každý měsíc (i když v omezeném počtu). Jenže tam si
stejně nemám o čem povídat. Děti ani vnoučata nemám, nepřepočítávám manželky,
se kterými jsem se za život rozvedl. Na otázky typu "a co vlastně celý den
děláš, když jsi doma" , "stačí
ti k životu invalidní důchod" nebo "a kam si chodíš
přivydělávat" neumím uspokojivě odpovědět. Od té doby, co přede dvěma lety
umřel Pavel a loni Maruška, o kterých jsem se domníval, že jsou zdravější
než já, uvědomuji si, jak je všechno pomíjivé. A tak žiji jen tak, jak mi
zdraví dovoluje a s lidmi, se kterými se dokážu běžně kontaktovat. A to je
poslední dva roky vlastně jen prostřednictvím facebooku. A to jsou samí noví lidé,
které jsem ještě nedávno neznal, ale mnozí z nich žijí i v mé blízkosti na
Vinohradech či na Žižkově. Zajímavé je, že lidé z mé minulosti až na nepatrné
výjimky facebook vůbec nepoužívají. Mám na facebooku různá alba fotografií a
také jsou tam moje fotky, když mě někde někdo vyfotil.. Jestli chceš, Katko,
tak se tam podívej
Milá Katko, děkuji Ti moc za nabídku dopravy na sraz, ale opravdu
tam nemám sílu jet. Nevím, co bych si s bývalými spolužáky povídal. Vzpomínat
se mi nechce, protože by mi to navodilo nepříjemné myšlenky, jak mě životní
okolnosti donutily už téměř před třiceti lety opustit mou milovanou zoologii a
zvláště etologii a nejsem si jist, zda bych na místě dokázal bojovat s
onou únavou, která mě tak často a hlavně nevyzpytatelně přepadává.
Milá Katko,
pozdravuj na srazu a třeba mi někdy napiš, jak se daří Tobě.
Ahoj!
Tomáš
