První prezident nové České republiky Václav Havel se občas dostal do sporu s ostatními složkami zákonodárné a výkonné moci. Václav Havel byl po dlouhé době v historii Československa opět prezidentem, který dal této funkci její samostatnou náplň. Po dlouhá léta před ním byla funkce prezidenta jen jakousi doplňkovou rolí k funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V době České republiky se funkce prezidenta stala nepolitickou, zatímco předseda vlády logicky zůstal funkcí politickou. Václav Havel musel najít pro prezidenta novou, samostatnou cestu. Často mu bylo vyčítáno, že se věnuje spíš oblasti zahraniční než domácí. Václav Havel byl prezidentem jaksi "z vůle lidu". I při svém posledním jmenování uváděl, že si nedokáže představit, že by o prezidentské křeslo s někým soupeřil. V době počátků jeho prezidentování nebyla ještě vytvořená česká politická scéna a mohl ji více ovlivnit. Jistě se jako dramatik snažil být více hybatelem dějin a doba mu to umožňovala. Přesto se snažil dát i funkci prezidenta rutinní náplň, ze které by mohli vycházet i jeho nástupci. Uvědomoval si, že v českém ústavním systému nemá prezident tak výrazné postavení jako ve Spojených státech amerických nebo v Rusku. Začal využívat možnosti upozorňovat na chyby v zákonech tím, že je nepodepsal a vrátil zpět do parlamentu. Svým způsobem, který mu byl mnohdy vyčítán, vzal do ruky institut udělování milostí. Jistě pamatujeme, jak v době vládní krize při rozpadu ODS pověřil přípravným jednáním o sestavením nové vlády lidovce Josefa Luxe, aniž by se Lux později automaticky stal premiérem. Václav Havel musel často velmi bruslit na poli měnící se české legislativy, ale i při svém často až příliš idealistickém vidění světa velmi přispěl k jejímu zdokonalení. Byl to však vlastně jakýsi "nestandardní" prezident, jak by jistě mohl říci jeho následovník Václav Klaus.
Václav Klaus se dostal do funkce prezidenta jiným způsobem. Po třinácti letech fungování nové demokracie měl už leccos za sebou. Sám se aktivně po celou dobu na tvorbě nového Českého státu podílel, ať už jako ministr financí, předseda vlády nebo předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu. Poznal zblízka výkonnou i zákonodárnou moc, podílel se na celém transformačním období. Byl již volen Parlamentem z několika kandidátů. Z určitého pohledu byly tyto volby úsměvné. Ostatní kandidáti říkali: "Kandiduji proto, že ta či ona skupina mě navrhla". Jen Václav Klaus ve všech kolech říkal: "Chci být prezidentem". A bylo dobře, že se jím stal. Prezidentem, ale i jiným představitelem státu má být člověk s vlastním odhodláním. Václav Klaus už však byl v jiné pozici než Václav Havel. On se nemůže ve všem vymlouvat na čtyřicet let totality. Na dnešních chybách nové demokracie se podílel i on osobně. Přestože Václav Klaus udělal ve svých předchozích funkcích závažné chyby, myslím, že mu není možno leckteré z nich vyčítat. Pracoval v nevyzkoušené době a musel činit rozhodnutí. Někdy je totiž lepší udělat špatné rozhodnutí než neudělat rozhodnutí žádné. V období své prezidentské funkce má možnost určité chyby korigovat. Používá k tomu prostředí, které mu vytvořil a kde mu cestu proklestil Václav Havel. Je dobře, že Klaus nepřevzal tyto možnosti mechanicky a že uplatňuje svůj přístup. Je dobře, že vrací zákony, které se mu nelíbí zpět do Parlamentu, je dobře, že uplatňuje poněkud pragmatičtějším způsobem i institut udělování milostí. Přestože já osobně jsem eurooptimistou, myslím, že je dobře, že Klaus se vstupem do úřadu prezidenta neuložil do šuplíku svůj postoj euroskeptika. Za ta léta, která Klaus pracuje ve vrcholné politice, měl jistě možnost udělat si detailnější představu o Evropské unii než kdokoli z nás, běžných občanů. Kdyby nedal najevo svůj osobní názor, kdyby byl pouhým vykonavatelem toho, co odhlasuje Parlament a připraví vláda, byla by to zajisté chyba. V české politice je málo osobností, které stojí za svou ideou, za svým přesvědčením bez ohledu na osobní prospěch.
V současné době vypukl spor mezi Soudcovskou unií a prezidentem Klausem.
Spor mezi Soudcovskou unií a prezidentem je důsledkem toho, že Klaus se minulý týden rozhodl nejmenovat mezi soudce 32 justičních čekatelů kvůli tomu, že jsou mladší 30 let. Chtěl tím podle svých spolupracovníků upozornit na problém, na nějž poukazoval již delší dobu. V návrzích, které mu předkládali ministři spravedlnosti, byla vždy řada lidí, kteří ještě nedosáhli třicítky. Ministerstvo i soudci se kvůli Klausovu postoji obávají přetížení soudů, které se už teď potýkají se záplavou nevyřešených případů.
"Jmenování soudců je z hlediska prezidenta republiky rozhodovacím procesem, a nikoli automatismem, a proto v žádném případě nemohu souhlasit s vaším výrokem, že 'prezident republiky nemá možnost rozhodnout se na základě vlastní úvahy, že soudce nejmenuje'," napsal Klaus. Podle něj ústava svěřuje prezidentu konkrétní pravomoci.
Myslím, že je dobře, že Klaus jednal podle vlastního uvážení. Je fakt, že soudy jsou zavaleny dlouho neřešenými případy. Klaus si však uvědomuje, že chybou dnešní legislativy je to, že všelijak záplatuje akutní naléhavosti a tím vznikají v legislativě další chyby. Pokud má někdo soudit druhé lidi, patrně by měl mít nějaké životní zkušenosti. Často totiž vidíme, že soudy nerozhodují, nebo si případy přehazují z jedné instance na druhou. Výklad zákona je různý. Jinak ho vykládá obhájce, jinak žalobce, jinak soudce. I různí soudci vykládají zákon jinak, ukládají jiné tresty nebo vydávají osvobozující rozsudek. Já, který jsem naprostý laik, bych se domníval, že než se někdo dopracuje k soudcovskému rozhodování, musí mít alespoň nějaké praktické zkušenosti ze všech stran práva - jako obhájce, žalobce a třeba i jako komerční právník. A ono tomu tak není! Jsem rád, že i v tomto případě zaujal prezident Klaus své stanovisko a že se nezalekl, že musí vysvětlovat a nemůže vlastně nic nařídit. Možná, že nakonec bude donucen jmenovat mladé soudce tak, jako mu jeho pravomoci neumožňovaly nejmenovat Grossovu vládu, i když jejím složením příliš nadšen nebyl. Ale je dobře, že se snaží o své pravdě přesvědčit i Soudcovskou unii.
Jsem rád, že žádný z našich dvou českých prezidentů nebyl pouhým kladečem věnců.
