Zuzana napsala:
Jak se máš?
Tuhle otázku slyšíme nebo pokládáme každý den. Stala se z ní
společenská fráze, jakási záchytná berlička, když se na ulici potkáme. Možnost,
jak začít.
„Jak se máš?“
„Dobře a ty?“
Jenže když se zamyslíte, tahle zdánlivě obyčejná otázka míří
mnohem hlouběji. Málokdo ji dneska skutečně chápe. Ona se totiž neptá na to,
jak se má naše práce, naše auto, naše hypotéka nebo naše rodina.
Ona se ptá: Jak se máš TY? Jak máš sám sebe?
Žijeme v době, kdy máme zdánlivě všechno. Máme plné diáře,
stovky přátel na sítích, plné nákupní košíky a neustálý přístup k informacím.
Lidé mají kolikrát všechno. Jen ne sebe. Ztratili jsme se v tom nekonečném
shonu a plnění očekávání druhých.
Jak napsal geniální Oscar Wilde: „Žít, to je ta nejvzácnější
věc na světě. Většina lidí jenom existuje.“
Ano, existujeme pro své šéfy, partnery, děti, sledující. Ale
kdy naposledy jsme existovali sami pro sebe? Kdy naposledy jsme se zastavili a
podívali do zrcadla? Ani ne tak proto, abychom zkontrolovali jak nám to sluší,
ale abychom se zeptali toho člověka uvnitř: „Hej, ty tam, jsi v pořádku?"
Být sám se sebou je pro nás dnes ta nejtěžší disciplína.
Antoine de Saint-Exupéry ve svém Malém princi připomíná: „Je mnohem obtížnější
soudit sám sebe než soudit druhé.“ Stejně tak je těžší naslouchat vlastnímu
tichu než okolnímu hluku.
Máme strach se zastavit, protože v tom tichu bychom mohli
uslyšet, že nám vlastně něco chybí. Že jsme sice obklopeni vším, ale uvnitř
jsme opuštění.
Už Marcus Aurelius věděl, že „štěstí tvého života závisí na
druhu tvých myšlenek.“ A pokud naše myšlenky patří jen povinnostem a cizím
životům, nemůžeme mít sami sebe. Mít sám sebe znamená znát své hranice. Znamená
to umět říct „ne“ věcem, které nás vyčerpávají, abychom mohli říct „ano“ své
vlastní duši. Znamená to odpustit si chyby a přestat se trestat za to, že
nejsme dokonalí.
Až se vás příště někdo zeptá „Jak se máš?“, neodbývejte to
rychlým „Jde to“. Zastavte se na sekundu. A pokud se vás dnes nikdo nezeptal,
zeptejte se sami sebe. Protože v dnešním světě je až příliš snadné mít plný
telefon a přitom mít úplně prázdnou duši. Máme baterii nabitou na sto procent,
ale vlastní energii na nule. Máme tisíce aplikací na spojení s celým světem,
ale ztratili jsme signál sami k sobě. Přitom, kolik z nás má vlastní já na
čekací listině.
Jak se tedy dneska opravdu máš?
Tomáš napsal:
Zajímavá otázka, Zuzko. Hudebnice Terezie Kovalová říká
takovým otázkám "small talk". Jako že se mluví, jenom aby se nemlčelo
a nebylo trapné ticho. Plně s ní souhlasím. Nemám rád dobré otázky. Většina
lidí, kteří se tě takto zeptají, se vůbec nechce dozvědět, jak se máš tečka Je
to jenom jako aby se nemlčelo. Povím takovou příhodu. Mám doma takový hlásič.
Na ruce nosím tlačítko, které kdybych zmáčknul, tak se mi ozve organizace s
názvem Život 90 a někdo se mě zeptá, co se děje. Několikrát se mi stalo, že jsem
to tlačítko zmáčknul omylem. Tak jenom nahlásím že to byl omyl. Tomu se říká
služba. K této službě náleží ještě takový přídatek. Jednou za týden mě zavolali
z té organizace Život 90 a nějaká paní se mě zeptala: "Je všechno v
pořádku? "Já jsem samozřejmě řekl že je všechno v pořádku. Co také jiného
bych říkal? Párkrát jsem se těch paní zeptal, co by se stalo, kdybych řekl že
není všechno v pořádku. Nevěděli, co odpovědět. Nikdy se nezeptali třeba jestli
něco nepotřebuji. To nepatří do jejich náplně práce po třech letech pravidelné
týdenní otázky "Je všechno v pořádku? "Jsem tyto telefonické otázky
zrušil a nechal jsem si jenom to tlačítko. To tlačítko znamená, že když třeba
upadnu a nebudu moct vstát a dokážu to tlačítko zmáčknout, oni se snad ozvou. Anebo
když pohybové čidlo ukáže že se mnoho hodin nehýbu. Pak prý někdo od nich
přijede a určí, jestli má přivolat sanitku anebo rovnou pohřební vůz. Zatím se
hýbu. Vždycky si říkám: dneska to ještě jde. Zdvořilostní otázky, kterým
Terezie Kovalová říká "small talks" opravdu nepotřebuji tečka spíš
prohlubují mou samotu. Omlouvám se za případné chyby nebo překlepy, komentář
diktuji do mobilu a nechce se mi ho po sobě opravovat.
Zuzana napsala:
Tome, děkuju ti za tohle. Máš naprostou pravdu, tyhle
prázdné otázky ze slušnosti člověka vlastně jenom víc izolují, protože nikoho
nezajímá skutečná odpověď. Ta historka s Životem 90 je sice absurdní, ale
přesně vystihuje, jak to dneska chodí. Jsem ráda, že mi věci píšeš tak, jak je
opravdu cítíš, bez nějakého divadla. A mimochodem, mobil to nadiktoval skvěle,
rozuměla jsem úplně všemu. Přeju ti, ať to dneska ještě jde co nejdéle, a
klidně mi napiš (nebo nadiktuj) cokoliv dalšího, kdykoliv budeš mít chuť. Na
small talky u mě zapomeň
Žádné komentáře:
Okomentovat