Narozeninová hudební koláž Jitky Hosprové

Úžasný večer v Muzeu Kampa, kde violistka Jitka Hosprová uspořádala další koncert z cyklu Procházky uměním a tentokráte zároveň oslavila s přáteli své narozeniny. Proto si s ní přišla zahrát i řada skvělých hudebníků, se kterými vystupuje průběžně na různých koncertech a a proto s jejich pomocí sestavila Jitka narozeninovou hudební koláž. Úvodní a závěrečné slovo měl náš "oblíbený" dvojkový (rozuměj : Český rozhlas Dvojka) moderátor Ondřej Kepka. Po koncertě uspořádala paní Hosprová přípitek s pohoštěním, kde jsem si hezky popovídal na rozhlasové téma se skladatelem a jazzmanem Josefem Vejvodou a bývalým hudebním redaktorem stanice Vltava Rafaelem Bromem. Byl to opravdu unikátní večer, jak po hudební, tak po společenské stránce. Byl jsem rád, že jsem paní Hosprové mohl popřát osobně.

Tato fotografie je pro mne nádhernou vzpomínkou na narozeninový koncert Jitky Hosprové 15. října 2015 a toho, že jsem jí poté mohl osobně poblahopřát.

Jak člověk pozná, že je starý

   Včera jsem se k večeru vracel od své šukací panenky. Zastavil jsem se v restauraci Na Křižovatce, abych se občerstvil pomerančovým pivem Fénix a něčím menším k snědku. Výčepní  Ládík mě už téměř automaticky natočil Fénixe, i když se pro jistotu zeptal, co si dám. Objednal jsem si i jídlo. Ládík jako vždycky objednávku opakoval. Je to takový zajímavý chasník. Stále si povídá sám pro sebe, některé věty jsou však mířeny i k okolí. Ať už k zákazníkům nebo k servírce. U vedlejšího stolu seděl tak pětadvacetiletý hoch, kterému servírka Petra přinesla svíčkovou. Za chvíli jí znovu volali do kuchyně pro další jídlo. Nesla ho a vykřikla na Ládíka: kdo má špagety carbonara? A Ládík jí opáčil: špagety carbonara má děda. A tak Petra zamířila s jídlem ke mně. Byl jsem tou identifikací poněkud překvapen. Ne, že by se mě nějak dotkla. Vždyť všichni moji spolužáci už dávno mají vnoučata. A také na četných fotografiích, na nichž se ocitám díky pohotovým fotografům v literárních kavárnách si vzhledově přijdu už dosti povadlý. Ale tím, že nemám vnoučata, nejsem na identifikaci „děda“ zvyklý, i když se tak vnitřně cítím už několik let. Ale pro Petru a Ládíka to byla identifikace zcela zřejmá, i když mě znají jen jako častého, ale nepravidelného hosta.

   Dnes je 3.srpna 2015. Mojí matce by dnes bylo 91 let. Její vrstevnice, pokud se toho věku dožijí, už bývají prababičkami. Jedné takové její vrstevnici, kterou znám od dětství, půjdu pozítří na pohřeb. Na parte jsou podepsáni: obě dcery s manželi, čtyři vnoučata a pět pravnoučat. Obě dcery, se kterými jsem vyrůstal v dětském věku na chatě, už jsou několikanásobnými babičkami. Když před sedmnácti lety zemřela moje matka, byly ony  jen matkami téměř dospělých dětí. Včera jsem si v restauraci Na Křižovatce uvědomil, že to označení „děda“ na mně vzhledem k mému věku sedí, i když na ně nejsem zvyklý. Jsou mi šedesát dva a tři čtvrtě roky. Musím jít dnes na hřbitov, abych zapálil svíčku na hrobě matky, které by dnes bylo 91 let, ale která zemřela už před sedmnácti lety. Za tři dny, 6. srpna tomu bude pět let, kdy zemřel můj otec. Tomu by bylo letos 93 let.

Compliments – album nových skladeb Lukáše Hurníka

Tento týden jsem si koupil skvělé cédéčko. Inspirovala mě k tomu pondělní Telefonotéka na stanici Vltava, kde byl hostem její šéfredaktor Lukáš Hurník. Patrně tam měl být jiný host, který se nedostavil a tak pan šéfredaktor zaskočil – viz http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3428908 Řeč se netočila jen okolo tří stanic, které má pan Hurník na starosti (Vltava, D-Dur a Jazz), ale hlavně okolo hudby, kterou se on sám zabývá, ať už jako skladatel nebo dirigent hudebního souboru. Na závěr pořadu zazněla i Hurníkova skladba Variace na téma Franka Zappy. Překvapilo mě, jak pro mne byla tato skladba „poslouchatelná“. Přiznám se, že mnohé skladby, které skládají soudobí skladatelé vážné hudby jsou pro mne „neposlouchatelné“, protože často připomínají směs ran a něčeho, co připomíná zvuky, které vydává kočka, když jí někdo tahá za ocas. Ale Hurníkova skladba mi přišla příjemná na poslech. Dozvěděl jsem se, že nové cédéčko s jeho hudbou vyšlo před několika dny. Rozhodl jsem se tedy, že si nosič seženu a v klidu poslechnu. Nejjednodušší cesta byla zajít do blízké prodejny Českého rozhlasu a tam ho měli, přestože v internetové nabídce cédéčko nebylo. Vydalo ho totiž jiné vydavatelství – viz http://www.arcodiva.cz/…/katalog-nahrav…/vazna-hudba/cd-187/
Nyní o víkendu jsem si cédéčko poslechl celkem třikrát. Znělo libozvučně. Nejsem ani v nejmenším hudební znalec, abych dokázal popsat, co se mi na skladbách líbilo. Nejspíš to, že vyjma skladby Trigon, mi nezněly příliš moderně. Nejvíc mě však potěšilo, že pan Hurník umí také něco jiného, než dělat v současné době manažera v Českém rozhlase. Skladatelé vážné hudby v České republice jsou myslím v současné době odsouzeni k tomu, že většina jejich skladeb má jedno koncertní provedení a valná většina z nich ani nevyjde na hudebním nosiči. A když už vyjde, málo lidí si tuhle hudbu koupí, protože holt se nehraje v rádiích. Pan Hurník má teoreticky výhodu, že pracuje v rozhlase na vedoucí funkci. Jenže kdyby tam své skladby pouštěl častěji, určitě by se v někom probudila závist. Za mého mládí existoval Svaz českých skladatelů. Ten pořádal každý rok Týden nové tvorby, pro který autoři všelikých žánrů skládali původní skladby. Byla to poměrně velká událost, protože tehdy nebylo ještě tolik hudebních festivalů jako dnes. Z toho týdne vydával Panton vždy několik vinylových LP desek - výběr na cd jsem objevil jen jeden - http://www.supraphonline.cz/al…/4370-tyden-nove-tvorby-1979… .. Dnes je množství hudebních vydavatelství, přesto se nové skladby nedostávají do rádií. A teď tím nemyslím jen Český rozhlas. Někdy mám dojem, že hudby je nadbytek, ale posluchačů málo. Přál bych si, aby tento text vzbudil zvědavost alespoň jednoho čtenáře, který si sežene a poslechne cédéčko Lukáše Hurníka Compliments.

Rebeka opouští facebook

Rebeka napsala: · 

Pěkné odpoledne přeji všem,

jsem na FCB asi od roku 2008 a dospěla jsem po dlouhodobém přemýšlení k závěru, že pro mě nastal čas, abych Facebook opustila.
Jestliže začnu postupně odebírat přátele z FCB, pak si to prosím neberte osobně. Jen se snažím po sobě profil "co nejvíce uklidit". Ke konci tohoto týdne profil na FCB zruším. Kdokoliv bude chtít, může být i nadále se mnou zůstat v kontaktu a může mi napsat na můj e-mail: siander@siander.cz.
Čtenáři mého blogu mohou i nadále sledovat můj blog a aktivovat si zdarma službu RSS, která Vás upozorní na můj nový blog na Vašem e-mailu: http://siander.blog.idnes.cz/
Čtenáři mých knih a novinek mohou zavítat na můj web, který se budu snažit co nejrychleji předělat, obnovit a aktualizovat: www.siander.cz
Děkuji za všechna milá slova, povzbuzování a nové kontakty!
Děkuji však i za pochopení tohoto mého kroku, Rebeka 

-----------------------------------

Tomáš napsal:

No, jak myslíte, Rebeko. Klidně si mě odeberte jako prvního. Jistě, pokud pro Vás nemá facebook smysl, není třeba, abyste na něm byla. Já mám svůj blog také, ale myslím, že ho z mých tzv. facebookových přátel občas navštěvuje jen málokdo.Konkrétně vím z těch mých skoro šesti set fcb. přátel jen o jednom. A ten ho zná ještě dříve, než jsme byli všichni na facebooku. Facebook má hodně nevýhod, ta hlavní je, že je velmi nepřehledný a člověk na něm po čase obtížně hledá i své vlastní příspěvky, natož příspěvky někoho jiného. Má však i některé výhody, které Vy jako samotářka těžko oceníte. Dají se na něm vytvářet tzv. Události. Někdo se chce sejít s určitou skupinou lidí a tak jim dá přes fejsbúk jednoduše na vědomí kdy, kde a co se tam bude dít. Kupodivu jsem se pomocí facebooku za těch pět let seznámil osobně s mnoha lidmi, se kterými bydlíme poblíž sebe celý život a bez facebooku bychom se osobně nikdy nepoznali. Facebook je oboustranně komunikační prostředek, nikoli jen jednostranný. Ne všichni lidé si píšou blog nebo mají své stránky. Nějak si nedovedu představit, že bych třeba jen jednou týdně vyhledával šest set osobních blogů nebo stránek. Docela mě mrzí, že jsem Vás nepoznal osobně, protože nejste z Prahy a nezúčastňujete se v Praze značného množství autorských čtení, vernisáží nebo amatérských koncertů. Ale ani o Vás bych se blíže nedozvěděl, nebýt facebooku a také, že jsem si vzpomněl na Vaše jméno v souvislosti s jedním pořadem v Českém rozhlase. Přeji Vám, ať se Vám bez facebooku daří lépe. A když nebude, jistě se sem můžete časem vrátit. Zdravím vás! Tomáš. (P.S. Pokud byste hledala můj blog, jeho adresa je vepsána v mé profilové fotografii, tzv. ikonce) 

Konec dlouholeté prodejny a servisu výpočetní techniky AANET.CZ v Praze na Vinohradské ulici.

Opět jedna užitečná prodejna v Praze skončila. Ale neskončila proto, že by firma zkrachovala nebo se přestěhovala. Skončila téměř ze dne na den, protože majitel domu neprodloužil firmě smlouvu, protože si patrně našel někoho lukrativnějšího (nebo si to zatím myslí).
Firma AANET.CZ, sídlící naproti Vinohradské tržnici (dnes tzv. Pavilon), se starala o mou výpočetní techniku minimálně posledních osm let. Počítačových firem a všelijakých odborníků, kteří nabízejí služby v této oblasti je zajisté mnoho. Vznikají a zanikají. Málokterá má však dnes už svou prodejnu, kam se člověk může jít poradit, když jde okolo, případně si objednat cokoli potřebného bez nutnosti mít internetové bankovnictví a nakupovat v e-shopech. Poslední léta byla prodejna AANETu rozšířena i o papírnictví a další kancelářské potřeby. Rozhodně to bude prodejna, která bude na tom místě chybět, jako o kousek vedle do dnes chybí podobně zrušená prodejna kuchyňských potřeb.
Firma AANET.CZ sice nezmizí, protože už se také částečně orientovala na internetový obchod - viz http://www.aanet.cz Ale kamenná prodejna u Vinohradské tržnice bude chybět. Chci tímto majiteli AANETu panu Marcelu Štofikovi poděkovat za dlouholetou pomoc a i za to, že renovoval můj počítač i v posledních dnech existence kamenné prodejny na Vinohradské ulici, kdy měl nad hlavu starostí s vyklízením prodejny. Doufám, pane Štofiku, že najdete prostor pro další existenci prodejny v blízkém okolí.

Divadlo Orfeus

Tento týden jsem objevil opravdu zajímavé divadlo. Nejsem si jist, zda je to divadlo poloprofesionální či amatérské. Avšak je zřejmé, že pan Radim Vašinka, principál divadla, je jistě celý život profesionálním hercem, zatímco třeba pan Jan Vaculik jistě není profesionálním hercem, i když jeho včerejší herecký výkon byl naprosto profesionální. To divadlo se jmenuje Divadlo Orfeus a sídlí v Košířích, dvě stanice tramvají za Andělem (stanice U Zvonu). Naprosto unikátní přivítání v divadle jakož i samotné multiplexové pojetí divadla nebudu prozrazovat, ale opravdu každému doporučuji návštěvu tohoto divadla. Já jsem tam byl v pátek 6. března, program si přečtete v odkazu. Zajímavé skloubení dvou komediálních jednoaktovek obsahově nesouvisejících vede k dojmu, že jsem byl na dvou různých kusech ve dva různé dny. Prostředí mě připomnělo cosi ze zašlé slávy karlínského divadelního prostoru Underground, který provozovalo mé oblíbené Neomluvené divadlo Praha. Tam jsem se kdysi seznámil osobně i s panem Janem Vaculíkem, jehož současná facebooková "událost" mě navigovala do Košíř. Potěšilo mě však, že v divadle Orfeus nebyla tak ukrutná zima, jako kdysi v Undergroundu. S radostí se ještě někdy do Orfea vypravím. Děkuji všem účinkujícím i panu režisérovi za nevšedně příjemný a zajímavý divácký zážitek!

program na březen - odkaz http://www.orfeus.cz/01index/program_unor_2015.pdf

odkaz na divadlo Orfeus

7. března 2015

Baobab je strom,
velký jako hrom.
Hrom však je jen rána,
já jsem z toho vrána.
Rána nebo zvuk,
já jsem z toho puk.
Pučálkovic Amina
a je ze mně mamina.
Břicho mám jak buben,
i když není duben.
Dnes je jenom sobota,
nečeká mně robota.
Včera, to byl pátek,
ale dnes mám svátek.
Narodil se Masaryk,
já však nejsem cholerik.
Když mi budeš přát,
budu tě mít rád,
nebude tě s*át,
až se budeš ptát,
zda mi bude večer stát
a mám-li ho kam dát.

Zemřel Josef KOBRA Kučera, spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona

Spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona
Josef KOBRA Kučera
nás 22. února 2015 opustil a zamířil do stejné hospody jako Jaroslav Hašek

Poslední rozloučení s naším význačným funkcionářem 

KOBROU bude v úterý 3. března 2015 ve 12 hodin ve Velké 

obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích.

o Kobrovi - http://www.menetekel.cz/cz/osobnosti/josef-kobra-kucera/
Kobra sám o sobě - http://csnoviny.cz/josef-kobra-kucera/

Statusovat, nestatusovat?!

David napsal:

Statusovat, nestatusovat?!
Být, či nebýt?!
Bylo by hezké sdílet to, že se mi daří a že jsem v pohodě a šťastný, ale má to cenu?!
Facebook degraduji na trochu složitější adresář s kontakty a budu se raději věnovat něčemu užitečnějšímu.
Hezký nedělní večer!

Tomáš napsal:

 Davide, to si musí rozhodnout každý sám. Mně na facebooku drží ty "události", které mi pomáhají zjistit, co se v mé nejbližší blízkosti odehrává a kam mohu jít, abych se na chvíli necítil sám. Díky facebooku jsem poznal v nejbližším okolí osobně hodně lidí, které bych bez něj neznal. Statusovaní jako takové má tu nevýhodu, že pokud člověk chce, aby si ho všímali jiní lidé, musí často přidávat nové statusy, aby se objevovaly jiným lidem, protože starší statusy se rychle propadají do internetového zapomnění. V tomhle jsou lepší blogy nebo vlastní internetové stránky, kam si člověk může psát své postřehy a snadno je najde i po několika letech. Blogy však mají dnes tu nevýhodu, že ty osobní čte nejvíce autor sám. Teď píšu o starších lidech a Tebe už počítám mezi starší lidi, i když jsi o generaci mladší než já. Ale Tvoje generace jestě není ta, která by byla většinově na facebooku. Moje generace tam není skoro vůbec. No a generace o jednu starší než jsem já, která je už skoro vymřelá, zastává stanovisko, že počítač by domů nechtěla, natož internet. Davide, už jsme se před časem bavili o tom, že třeba čteš mé statusy, ale nereaguješ na ně, protože Ti připadají příliš pesimistické. Z toho vzniklo ono naše "četl jsem", které mi připadá výstižnější než označit palec nahoru, případně dolů. Protože k určitým věcem se člověk nedokáže vyjádřit jen tak, zda se mu líbí nebo nelíbí. Já se facebook a celou výpočetní techniku snažím používat tak, aby mi pomáhaly v životě. Občas u toho strávím dost času, protože vzhledem ke svému věku už nedokážu tu techniku tak efektivně využít jako mladší lidé. Mimo to se stále objevují nějaké novinky a je pro mne obtížné rozlišit, které jsou užitečné a které jsou jenom marketingovým tahem.

Pozvánka: 14. 2. 2015: Vzpomínka na Igora Ševčíka v První pivní tramwayi se blíží

Terapie – série 2

Tento týden jsem shlédl druhou sérii televizního seriálu Terapie. 35 dílů, které jsem si před Vánocemi koupil na DVD. Na televizi se nedívám, takže ani nemám placený kanál HBO, který ho natočil. Nedá se říci, že by druhá série byla horší než ta první. Je komplikovanější o to, že se skrz ní prolíná soukromý život psychoterapeuta, což v první sérii nebylo.

   Nicméně druhá série mi připadá pravdivější. Třem pacientům ze čtyřech, které sledujeme, terapie po několika týdnech nikterak nepomůže, ale naopak jim úplně rozvrátí život. Jak ty asi řekl jeden z hrdinů, manažer Slávek Charvát - v podstatě vyhozené peníze. Přitom postava psychoterapeuta Marka Pošty je napsána tak, že je zřejmé, že se nejedná o žádného amatéra, ale renomovaného odborníka. Seriál Terapie se mi líbí právě proto, že ač je původní scénář ze zcela jiného prostředí (Izrael), velmi dobře popisuje pricipy práce psychologů. Člověk o sobě povídá zcela cizímu člověku, o kterém buď má nějaké reference nebo nejčastěji nikoli. Ten cizí člověk jen zpochybňuje vaše hodnoty, dává neurčité otázky, na které často ani nedokážete odpovědět. A když něco odpovíte, psychoterapeut vaši odpověď zpochybní. Jakoby Vás vede, ale přitom často zpochybňuje to, co mu říkáte. Často odcházíte z jednotlivých sezení velmi nespokojeni. Máte pocit, že psychoterapeut má pouze dva zájmy: aby dostal zaplaceno v hotovosti a aby vás přesvědčil o tom, abyste považovali terapii stále za neukončenou, protože na konci sezení dostane vždycky zaplaceno. Je fakt, že v seriálu se nezmiňuje česká specifika, že řada psychologů má uzavřenou smlouvu s pojišťovnami a jednou za určité období, zpravidla za měsíc, může sezení vykázat jako výkon na pojišťovnu. Zároveň vám však poví, že jedno sezení měsíčně nestačí, což ostatně velmi rychle pochopíte sami, pokud přijdete za psychologem v akutním nedobrém psychyckém stavu. Čili běžná frekvence sezení by měla být aspoň jednou týdně. Jak vyplynulo z první série Terapie, pacienti platili Marku Poštovi 1200 Kč za jedno padesátiminutové sezení. Probíhají-li tato sezení jednou týdně, znamená to měsíční výdaj téměř pět tisíc korun, čili za rok 50 až 60 tisíc. V seriálu Terapie 2 je pěkně vidět, jak pacienti odcházejí od psychoterapeuta nespokojeni, ale vždycky poslušně zaplatí. Přišlo mi to skutečně nesprávné v případě studentky Violy, která přišla za psychoterapeutem, aby jí pomohl vyrovnat se se závažnou nemocí. Dle mého názoru jí nijak příliš nepodpořil, ale vždy si nechal zaplatit.

   Řekl bych, že je to typická ukázka práce i řady psychologů, které jsem já poznal za posledních 16 let. Většina jich totiž neměla smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou. Také to nevypadalo, že by měli nějakou licenci, kterou měl hrdina seriálu Terapie. Seriál Terapie dobře ukazuje, jak je vlastní psychoterapie časově neohraničená. Vyjma té studentky ji všichni pacienti po několika týdnech přerušili, protože jim připadala velmi neuspokojivá a cítili se hůře než před ní. Marek Pošta mi připomínal mého hlavního psychologa, ke kterému chodím s přestávkami  už 13 let. Na rozdíl od nejistého Marka působí však můj psycholog velmi sebejistým dojmem, i když z něj vyjadřuje značná míra dobráckosti. Co na rozdíl od jiných psychologů, které jsem potkal před ním nebo v mezerách, kdy jsem si myslel, že se obrátím jinam bylo to, že má skutečně uzavřenou smlouvu s několika pojišťovnami a mezi jeho pravidly je i to, jak často vykáže pacienta pojišťovně. Byly období, kdy jsem ho navštěvoval i jednou týdně a tak jsem si většinu sezení hradil v hotovosti. Ale i to hrazení psychoterapie pojišťovnou alespoň jednou za čas bylo povzbuzující a také dodává psychologovi určitý rámec profesionality, ze kterého jsem měl dojem aspoň ten, že se nejedná o amatéra jako u jiných. Na druhé straně jsem se během let naučil dívat se na něj jako člověka, který má určité povahové rysy, které komunikaci s ním provázejí.

   Rozhovory s herci a tvůrci české verze seriálu Terapie (In Treatment) ve "filmu o filmu" napovídají, že se sice role výborně naučili, ale téma pro ně osobně je cizí. Seriál však výborně vystihuje reálie, postavy i práci psychoterapeuta. Jak jsem však psal v úvodu, druhé sérii by prospělo, kdyby se skutečně soustředila na pacienty, kteří nikterak nezasahují do soukromého života psychoterapeuta a kdyby tam nebyl dost neuměle naroubován psychoterapeutův soukromý život.

Odkaz na film o filmu druhé série české verze seriálu Terapie https://www.youtube.com/watch?v=vVi4-OJndbA

odkaz na trailer druhé série americké verze seriálu Terapie  https://www.youtube.com/watch?v=9Gln7V1QEnE

18. ledna 2015

Když potkám černošku,
políbím ji na nožku,
zatímco krásné Aničky
zavazují mi tkaničky
a přesto jsem pořád sám,
dnes už jen starý vysloužilý krám.
Perspektivy mého života jsou pryč,
přestože si stále od nich schovávám klíč.
Dveře kam bych ho strčil už jsem dávno minul,
zatímco čas tak rychle plynul.
Hrabě de la Ferté zmizel ve své pracovně,
zatímco já jsem se cítil ještě rajcovně.
Ten život byl nějak divně načasován,
neb nenaplnil se můj životní plán.
Krásné dívky, kdybyste přišly v jeho první polovině,
nemusel bych se dnes topit v každé volovině.
Dnes už jen hojíte moji duši,
neb tělo se čím dál míň vzruší.
Na fejsbúku jsou už jen přetvářky,
zatímco v životě zbývají jen porážky.
Kdybyste mě děvčata za pinďoura nedržela,
svíčka mého života by dávno dohořela.
Dnes už jediné mé potěšení
je mazlit se s vámi až do ranního kuropění.
Pak přijde zas bílý den
a šedé životní realitě budu vystaven.
Oteklé nohy v ortopedických botách,
opět ponesou života potah.
Na Dvojce začíná švitořit Ondřej Kepka,
co se na něj tak hezky rýmuje slovo depka.
Slušný hoch z dobré rodiny,
co nelituje vstávat v časné hodiny,
aby nám sdělil hezky česky,
že s Dvojkou je mu vždycky hezky.
Je jak Júdžín z filmu Pomáda,
jeho řeč vyznívá jak prázdná roláda.
Karel Čapek je jeho dnešním tématem,
jenže já jim nejsem stále omámen.
Oč lepši je přemýšlet o kráskách,
které jsem včera hladil po vláskách.

62 let - zpráva o duševním a fyzickém stavu

   K narozeninám mi jako obvykle popřála písemně jedna z milenek mého otce. Byla milenkou mého otce zhruba v době, kdy mě bylo 10 let, ale je jen asi o 12 let starší než já. Když jí můj otec opustil, seznámila se s mou matkou a dopisovala si s ní až do matčiny smrti před šestnácti lety. Protože byla v adresáři mé matky, poslal jsem jí tehdy parte. Poté vyjádřila přání navštívit hrob mé matky, i když proto musela přijet ze svého poměrně vzdáleného bydliště. U hrobu jsem se s ní seznámil osobně. I od matky jsem věděl, že byla milenkou mého otce několik let. Když jsem o ní později říkal otci (přežil mou matku o 12 let), řekl mi, že už se na ní moc nepamatuje, protože to byla jen taková povrchní známost. Zajímavé, že ta paní si pamatuje datum narození mých rodičů i moje datum narození, aniž bych já jí to řekl. Ta paní se později sama vdala a dnes je i babičkou, ale naše rodina jí tak přirostla k srdci, že mi celých těch 16 let od matčiny smrti píše k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Vzhledem k tomu, že moje matka zemřela pouhé čtyři dny před mými 46 narozeninami, nezapomene připomenout i její úmrtí. Většinou odesílá přání k mým narozeninám v den výročí matčina úmrtí. Bavil jsem se o tom před časem i se svým psychologem, ale ten k tomu nezaujal žádný názor. Ani letos na mně ta paní, které je už před sedmdesát nezapomněla.

   Ahoj Míšo, ano, je to tak měl jsem včera narozeniny, Děkuju Ti za přání. Já se tím nikde nechlubím, na facebooku nemám datum viditelné a to, co se tam muselo vyplnit při registraci, jsem neuvedl pravdivě. Člověk nikdy neví, co ti, kteří mají k podobným datům na internetu přístup, co s tím udělají - viz poslední informace o tom, že facebook bude různá data uživatelů prodávat. Ale já stejně nerad oslavuji a hromadně už vůbec ne. Nemám sílu se přetvařovat. A vidíš to i tady. Když něco napíšu po pravdě, vyvolá to třeba takovou reakci jako napsal pan Bedřich Ludvík, který napsal " Když dospějeme, měli bychom se vymanit z dětského pohledu na své rodiče a pochopit, že máma a táta jsou pořád a hlavně - muž a žena, dvě odlišné, samostatné bytosti, které našim zplozením neztratili svou lidskou suverenitu." Jenomže on se na svět asi dívá poněkud jinak než já, když zároveň uvádí, že jeho rodiče jsou šťastně spolu 61 let. Já jsem se také od své minulosti z větší části odstřihl, ale až poté, co zemřeli oba moji rodiče, tedy v mých 58 letech. A jakýs - takýs samostatný život jsem začal až po smrti své matky, tedy ve svých 46 letech. Chápu, že je to pozdě, ale prostě jsem to jinak nedokázal a různí mravokárci mě stejně nijak nepomohli. Před deseti lety jsem si to celé napsal na blog, je to tam, v podstatě zasuté nánosem času, ovšem přes různé kritiky pro mne stále platné. Samozřejmě, že život se trochu za těch deset let posunul, ale v mém věku už nikoli ke smělým zítřkům, ale ke konci života. Nestěžuji si, jednak není komu, i když celých těch 16 let po matčině smrti navštěvuji psychology. Jenže kdo dlouhodobě nenavštěvoval psychologa, nechápe, že ani psycholog není spása. Možná, že kdybych se narodil zdravý, žil bych dnes jinak anebo bych třeba nežil vůbec, protože bych se třeba ve třiceti zabil v autě nebo bych skončil nějak jinak. Už jsem si zvykl, že na přelomu roku mívám silnější deprese než jindy. Obvykle tak od mých narozenin  až do poloviny ledna. Nikomu to nevysvětluji, pokud to jde, vyhýbám se lidem. Zvláště těm, kteří můj život nějak komentují. Jestli chceš, přečti si, co mám už deset let na internetu. Je to pro nezasvěceného asi páté přes deváté, tak máš-li teď jen tolik času, abys to přelétla pohledem, nech si to na jindy. Měj se také hezky! Tomáš

   Celý článek je z technických důvodů mého dřívějšího blogu u jiného poskytovatele rozdělen na tři části. Na další část se proklikneš na konci předchozí části. U tohoto článku to funguje, budeš -li můj blog prohlížet na jiných místech, odkazy pravidla nefungují, protože jsou vztaženy k původnímu blogu a předělávat všechno - na to jsem neměl sílu. Tak tedy článek o který jde, je zde - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2011/11/dilema-vanocniho-prani-1cast.htm

   Život je složitej, každej máme nějakej. Mně spíš přijde zvláštní, jaký vidím rozdíl v komunikativnosti lidí, které znám reálně desítky let a kteří žijí fyzicky okolo mě . Tím myslím příbuzné, sousedy z domu i z ulice, bývalé spolupracovníky a nebo třeba spolužáky ze všech typů škol, kterými jsem prošel, od komunikativnosti lidí, které jsem poznal osobně za poslední dva a půl roku prostřednictvím facebooku, se kterými se scházím v hospodě nebo na kulturních akcích, ale kteří nemají s mým reálným životem, ať v minulém čase nebo v současnosti nic společného. Jako by se prolínaly dva úplně jiné světy skoro na stejném prostoru. Je mi však jasné, že kdybych zrušil svůj účet na facebooku, ti reální facebookoví lidé zmizí, protože nebudu chodit na ty facebookové události. Přemýšlet o mém životě nemusíš, Míšo. Každý máme nějaký životní příběh. Znám i takové, které jsou z mého pohledu horší, Třeba hodně lidi, kteří se narodili s dětskou mozkovou obrnou jako já, ale od narození až do pozdní dospělosti potřebují osobní asistenci, kterou až do vysokého stáři dělají jejich vlastní rodiče, a když umřou, dostávají se ti lidé do naprosto neřešitelné situace. Anebo bezdomovci - ty lidské trosky, které jsme si za tohohle kapitalismu zvykli vídat okolo sebe a které média odbývají tvrzením, že žijí způsob života, který jim vyhovuje. Přitom mezi ně se mohou dostat mnozí z nás a naše současné lidské okolí nám nijak nepomůže. Ani mně není jasné, jakým způsobem se konec mého života vyvine, když jsem se s ním pral těch 62 let sám. Neumím odpovědět na dotazy svých příbuzných a známých, kteří mi občas udílejí rady, co bych měl a neměl dělat a abych se do dalších let díval optimisticky. Vím, že dokud budu soběstačný, tak to nějak půjde. Dožiju-li se nesoběstačnosti, tak mi to není vůbec jasné.

    Já už o svém životě moc nepřemýšlím. Žiju jak se dá, ze dne na den, ale snažím se nedělat chyby, které jsem už udělal. Jenže můj život je tak jiný než byl v minulosti! Vrátit nejde a ani bych ho nechtěl prožít znovu a jak dopředu, nevím. Když se oběsil Luděk Buriánek, zjistil jsem, že sebevražda by mé problémy vyřešila, jenže jsem tak zbabělý, že něco takového nedokážu. Tak holt budu čekat, jak to dopadne.

   Já jsem si posledních 12 let zvykl, že se musím okolo Vanoc vyhýbat lidem, protože nejsem schopen nic vysvětlovat. Většinou svátky proležím, protože dostanu něco jakou silnou chřipku.

Debata o Nákladovém nádraží na Žižkově, Stropnický - Hujová

Včera jsem se  šel podívat na diskusi o budoucnosti nákladového nádraží v Praze na Žižkově. Nádražní budova byla nedávno prohlášena národní kulturní památkou a bylo tak znemožněno developerské společnosti Sekyra Group ji zbourat. Nyní se vedou diskuse o jejím využití a o možnostech financování rekonstrukce. Obsazení panelistů bylo skvělé: pokud si to pamatuji náměstek generálního ředitele Českých drah, jeden z ředitelů Sekyra group, architekt zabývající se tímto územím, zástupkyně památkového ústavu, ministr kultury Herman a místostarosta MČ Praha 3 Matěj Stropnický. Ovšem nejlepší byl závěr celé diskuse, kdy měli možnost se vyslovit přítomní občané. Starší muž bílé pleti, ale špatně hovořící česky, sdělil něco v tom smyslu, že se zabýváme hloupostmi místo abychom nákladové nádraží zbourali a postavili na jeho místě korejské městečko. Řekl, že i Korejci by měli mít u nás svá práva. V diskusi občanů vystoupila také starostka Prahy 3 Vladislava Hujová a vyslovila zásadní nespokojenost s tím, že na pódiu sedí místostarosta Matěj Stropnický a nikoli ona. Stropnický to vysvětlil tím, že za diskusním stolem nesedí ředitelé organizací, kteří jsou v problému zainteresováni, ale výkonní náměstci, kteří se problematikou zabývají. Výjimkou byl podle Stropnického pouze ministr kultury, který byl přítomen místo své náměstkyně, dlící momentálně na dovolené. Vystoupení paní starostky Hujové mě poměrně nepříjemně překvapilo. Vypadalo to, jako by nepovažovala Matěje Stropnického za dostatečně kompetentního zástupce Prahy 3 v této diskusi. Pravda, Stropnický patrně sbíral předvolební body. Ovšem jeho argumenty v celé diskusi byly fundované a z minulosti je mi jasné, že ví o celém problému víc než paní Hujová. O minulých volbách jsem volil jeho uskupení Žižkov (nejen) sobě a včera jsem se opět přesvědčil, že to byla nejlepší varianta. Doufám, že Stropnický nepřipustí, aby místo nákladového nádraží stálo korejské městečko.

Kolik je tak normální mít přátel

David napsal:

Kolik je tak normální mít přátel. Nemyslím známý. 1, 2, nebo i více? Napište mi prosím kolik si myslíte z vlastní zkušenosti.

Tomáš napsal:
Já jsem měl vlastně vždycky přátele ze školy nebo ze zaměstnání. Taky jsem tam strávil nejvíc času. Podařilo se mi vystudovat obor, který mi byl celý život největším koníčkem. Se spolužáky z vysoké školy jsem se stýkal i v profesním životě, protože jsme jednak měli stejného koníčka a jednak se jednalo o úzký obor, i když jsme byli rozeseti po celé republice. Po roce 1989 se to nějak celé změnilo. Když jsem přestal chodit do zaměstnání, vypadl jsem z toho úplně. Za celý dospelý věk jsem měl jenom jednoho přítele se kterým jsem se seznámil mimo obor. Byl o generaci starší, byli jsme naprosto rozdílní, neměli žádné společné známé a přesto nám to přátelství vydrželo 30 let. Loni zemřel. Mívali jsme v životě období, kdy jsme se neviděli několik let a mezitím období, kdy jsme se viděli každý týden. Znal jsem ho v době, kdy byl v plné síle i v době, kdy už to neměl v hlavě v pořádku. Tady mám toho kamaráda na obrázku, ale i na živém obrázku, tedy krátkém videu, které mi připomíná jeho projev ještě z doby, kdy to byl on. Tedy už nikoli v plné tělesné síle, ale ještě při smyslech. Nevím, jestli se Vám to video podaří otevřít. Je krátké, má necelou minutu - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2013/04/zemrel-bedrich-franic.html

Předtím a potom

Někteří lidé mají takový život, který plyne jako voda. Pokud jsou v něm nějaké změny, navazují na sebe plynule a logicky. Jiným lidem změní život něco, co oddělí život na "předtím" a "potom".. Pro mně to byl rok 1998. Souhra několika událostí během toho roku. Od té doby se můj život dostal do úplně jiných kolejí, než kam jsem ho do té doby směřoval. Několik let jsem se snažil, aby se život vrátil do kolejí, kde byl před tím. Už se mi to nepodařilo. Už je to 16 let. Občas si říkám, jaký by byl můj život, kdyby ... Jenže jsou to takové úvahy jako co by se stalo, kdyby Němci vyhráli 2. světovou válku. Jiná věc je, jak působím na lidi, se kterými se dnes setkávám. Jsou to úplně jiní lidé než před rokem 1998. Působím na ně jako spokojený bezproblémový dobrák. Docela by se mi líbilo, kdyby tomu tak bylo i v mém nitru. Bohužel tomu tak není. ZATÍM v tom lze žít. Ale stále víc si uvědomuji, jak je to odlišné od toho, co bylo před rokem 1998.

Humanistické centrum - program květen - červen 2014

Roztržka ve výboru Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně kvůli placení členských příspěvků

■     ■

Hana Ondřichová, projektová manažerka, asistentka, napsala členům SDMO:

Vážení,

z pověření  vedení SDMO, o. s. Vám posílám sdělení, kterou naleznete níže, pod čarou .

S přáním krásných dnů.

Hana Ondřichová

projektová manažerka, asistentka

Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (SDMO), o. s.

Klimentská 1236/9, Praha 1

www.dmoinfo.cz

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení členové, klienti, zaměstnanci, přátelé a příznivci.

Ve středu 30.4.2014 jste obdrželi email, s výpisem fiktivní členské základny a výzvou k zaplacení členského příspěvku, který Vám rozeslala z emailu SDMO, o.s., členka výboru, Ing. Štěpánková.

V důsledku politováníhodného podvodného jednání paní místopředsedkyně, se, bohužel, stalo, že byli za členy označeni také někteří lidé, kteří rozhodně členy SDMO, o.s. lege artis nejsou a býti nemohou. Nebyli totiž nikdy oficiálně přijati za členy v souladu s pravidly dle Stanov SDMO, o.s.. Někteří lidé možná naopak netuší, že by již členy být neměli. Dokonce o svém "členství" někteří ani nevěděli, jak jsme zjistili. Jde o zásadně citlivou problematiku, protože od nezpochybnitelné členské základny se odvíjí garance legality celé SDMO, o.s.

 Jako vedení SDMO, o.s. považujeme za nezbytné se všem dotčeným osobám, jménem SDMO, o.s., omluvit za mystifikaci a slíbit, že učiníme nutná opatření, aby se již nikdy takové pochybení nemohlo opakovat. Prosíme Vás, abyste rozhodně nikdo žádné příspěvky neposílali ani jinak neplatili. V rámci nutné transformace občanských sdružení na spolky, v souvislosti s novým občanským zákoníkem, bude muset být na příští Valné hromadě záležitost s členskými příspěvky řešena a dořešena, stejně jako platnost členství některých členů, kteří nejeví aktivní zájem o členství anebo jsou neznámí. Nová legislativa zároveň stanovuje další kritéria, která bude nutné dodržet. S určitostí lze konstatovat, že členy nemohou být zaměstnanci

Za SDMO, o.s.

 PhDr. Mgr. Libor Novosád, Ph.D.

předseda

 Jan Remeš

místopředseda

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

■     ■

Jitka Štěpánková, místopředsedkyně SDMO, napsala členům SDMO:

Vážení členové SDMO,

dovolte, abych i já mohla reagovat na dnešní zprávu pánů Novosáda a Remeše. Na začátek jedna důležitá informace pro Vás - pan Novosád není právoplatným členem již od 3.3. 2014 , což potvrzuje i jeho zpráva ( viz.výpis z korespondence výboru 1). Poté, co jsem panu Novosádovi zaslala informaci o aktualizaci stavu členské základny, včetně výzvy k zaplacení členského příspěvku, pan Novosád odpověděl, že členský příspěvek platit nehodlá. Výbor proto přišel s návrhem zavést tzv. čestné členství.  Pan Remeš však v následné diskusi varoval, že by existence čestného členství mohla narušit požadované padesátiprocentní zastoupení OZP ve členské základně. Status čestného člena nebyl zaveden a tudíž jím nemůže být ani pan Novosád.

Pokud bych se měla vyjádřit k dnešní "omluvě" výše zmíněných pánů, ráda bych zmínila jen skutečnost, že veškeré zprávy, které jste ode mne obdržely, byly zasílány na základě požadavku pana Remeše. Na jednom z prvních emailů týkajících se aktualizace členské základny a první informace o členských příspěvcích se dokonce společně se mnou pan Remeš aktivně podílel, tento email byl zaslán až po schválení jednotlivých členů výboru. Obdobně i k zaslání informace s výzvou k platbám členských příspěvků proběhlo ve spolupráci s paní Hankou Ondřichovou a  panem Remešem.

 Ohledně "neschválených" členů mohu jen říci, že jsem vycházela z přihlášek osob, které o členství zájem projevily. Seznam potenciálních členů tedy tvořili všichni ti, kteří chtějí členy být i nadále, případně ti, co v rámci aktualizace členské základny o členství zájem projevili. Souhlasím s panem Remešem v tom, že se tak v rámci aktualizace členské základny dostali na seznam i ti, kteří v minulosti členy nebyli. Jak jsem již zmínila, vycházela jsem z žádostí o členství v SDMO. Jak správně zmínil pan Remeš, dle aktuálně platných Stanov je členem pouze ten, jehož žádost o členství byla výborem schválena -ne všechny žádosti, které mi však byly minulým výborem předány tímto schvalovacím procesem prošly. Podle toho, co mám k dispozici například nikdy nebyl přijat ani pan Remeš. Právě z tohoto důvodu byl do seznamu platných členů zahrnut každý, kdo o členství zájem projevil.

S přáním pěkného dne

Ing. Jitka Štěpánková


Výpis korespondence výboru 1:

---------- Původní zpráva ----------
Od: Libor Novosád

Komu: Jitka Štěpánková

Datum: 3. 3. 2014 13:20:27
Předmět: Re: členství SDMO, o.s.

Dobrý den,

oficiálně sděluji, že o členství v SDMO nadále zájem nemám.
Pro SDMO jsem pracoval 20 let, leccos se povedlo, leccos ne, tak to v životě bývá.
Kromě projektu JPD 3 jsem za svoji práci nebyl honorován a dělal to pro dobro věci. Z Liberce a při práci na PedF UK to bylo časově i ekonomicky únosné.
Nyní však každá cesta reprezentuje 1 den a cca 1.200,-Kč (= jízdné a výpadek výdělku) a je to téměř neskloubitelné s mým pedagogickým a odb. působením v Olomouci a Brně.
Toto mi rovněž brání čerpat jakékoliv služby SUR, i když rehabku bych potřeboval, takže...
V případě zájmu ze strany SDMO, mohu poskytovat konzultace ap. na základě faktury či DPP.
Myslím, že s novým výborem a lidmi, byť ne se vším mohu souhlasit, je SDMO životaschopné a má šanci se rozvjet.
Samozřejmě vím, že ukončení mého členství znamená i složení funkce předsedy. Věřím, že najdete někoho flexibilního a produktivního.

V dobrém a s přáním všeho dobrého
LN

■     ■

■     ■

Tomáš Němec, člen SDMO, napsal výboru SDMO:

Výboru Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně

                                                                                       8. 5. 2014

Vážení,

tento e-mail posílám paní Štěpánkové jako člence výboru SDMO a kopii paní Ondřichové jako ZAMĚSTNANKYNI SDMO.

    Obdržel jsem dva e-maily, z jichž jeden poslala zaměstnankyně SDMO paní Ondřichová, (obsahoval sdělení členů výboru SDMO pana Novosáda a pana Remeše) a druhý e-mail napsala členka výboru SDMO paní Štěpánková. Pochopil jsem, že výbor SDMO není momentálně jednotný, co se týká placení příspěvků SDMO. Na rozdíl od pana Novosáda jsem byl přítomen poslední Valné hromadě, kde se o placení příspěvků jednalo. Placení členských příspěvků považuji za zcela zásadní věc, i když je možno diskutovat o jejich výši, rodinném členství a podobně. Zaplacení ročního členského příspěvku však vidím jako jedinou možnost, jak člen projeví zájem o členství ve spolku SDMO.  Dopis pana Novosáda, oznamující jeho vystoupení ze SDMO se mi zdá rozumný. Už před několika lety, kdy předsedkyní SDMO přestala být dr. Šprynarová a předsedou se stal pan Novosád, vyslovil jsem osobně tehdejším  pražským členům výboru SDMO své pochybnosti, že pan Novosád může efektivně na dálku z Liberce řídit tuto hlavně pražskou organizaci. Bylo mi však řečeno, že pan Novosád je člověk, který má vliv o oblasti, které se týkají neziskového sektoru a lidí zdravotně postižených. Na žádné z dalších valných hromad už jsem pana Novosáda osobně neviděl a tudíž jsem ani neslyšel jeho osobní názor k tomu, jak se staví k funkci předsedy SDMO, do které byl ostatními členy výboru zvolen. Jak jsem měl možnost kdysi pana Novosáda ve středisku SDMO vidět, jeho tělesné postižení je poměrně značné a cestování po Prahy mu patrně činí potíže. Vidím  sám na sobě, jak se potíže spojené s dětskou mozkovou obrnou s věkem zvětšují.

    Vadí mi poměrně nenávistný tón dopisu, který je nadepsán "Omluva SDMO, o.s.", který je podepsán panem Novosádem a panem Remešem. Z předchozího dopisu pana Novosáda,  který přeposlala paní Štěpánková vyplývá, že pan Novosád vystoupil ze SDMO a vzdal se funkce předsedy. O tom, bohužel, na webu SDMO není ani zmínky stejně tak jako tam chybí informace o současném složení výboru SDMO. Podle mého názoru, pokud se členové výboru nyní, téměř po půl roce od valné hromady, na níž bylo schváleno zavedení členských příspěvků, po rezignačním dopise pana Novosáda, a po té, kdy je jedna členka výboru SDMO obviněna dvěma (???) dalšími členy výboru z podvodného jednání, nemohou shodnout, měli by svolat mimořádnou valnou hromadu, kde by mělo dojít k dovolbě výboru za odstoupivšího pana Novosáda, aby mohl být zvolen nový předseda a vyjasněna zmatečná výzva o placení/neplacení členského příspěvku. 

   Členský příspěvek přijdu do střediska v nejbližších dnech zaplatit osobně, jak jsem se po zaslání informace o placení domluvil korespondenčně s paní Štěpánkovou.

   Protože nechci, aby tato moje reakce při dalších neshodách mezi členy výboru SDMO někde zmizela, zveřejním ji na facebookové stránce Střediska ucelené rehabilizace pod příspěvkem - viz https://www.facebook.com/sdmocz#!/sdmocz/posts/10152455710709136 a na svém blogu Tomův deník - http://tomuv-denik.blogspot.cz/, kde v sekci "Zdravotně postižení lidé" dlouhodobě publikuji své názory na činnost SDMO.

S pozdravem

Tomáš Němec

■     ■

16. března 2014

Dalekáť cesta má,

marné volání.

Duše má stoná,

kdo ji ochrání?

Nevěřím na slovo Boží,

když sám obracím se v loži.

Báro, Anny, Denisko,

až zase přilehnete,

pak zmáčknu na svém PC

tlačítko DELETE.

Vyzmizíkuji svou duši,

i ty sexuální pudy

co ji ruší.

Humanistické centrum v Praze otevřeno

Nedaleko náměstí I. P. Pavlova v Praze bylo otevřeno Humanistické centrum.