18. ledna 2015

Když potkám černošku,
políbím ji na nožku,
zatímco krásné Aničky
zavazují mi tkaničky
a přesto jsem pořád sám,
dnes už jen starý vysloužilý krám.
Perspektivy mého života jsou pryč,
přestože si stále od nich schovávám klíč.
Dveře kam bych ho strčil už jsem dávno minul,
zatímco čas tak rychle plynul.
Hrabě de la Ferté zmizel ve své pracovně,
zatímco já jsem se cítil ještě rajcovně.
Ten život byl nějak divně načasován,
neb nenaplnil se můj životní plán.
Krásné dívky, kdybyste přišly v jeho první polovině,
nemusel bych se dnes topit v každé volovině.
Dnes už jen hojíte moji duši,
neb tělo se čím dál míň vzruší.
Na fejsbúku jsou už jen přetvářky,
zatímco v životě zbývají jen porážky.
Kdybyste mě děvčata za pinďoura nedržela,
svíčka mého života by dávno dohořela.
Dnes už jediné mé potěšení
je mazlit se s vámi až do ranního kuropění.
Pak přijde zas bílý den
a šedé životní realitě budu vystaven.
Oteklé nohy v ortopedických botách,
opět ponesou života potah.
Na Dvojce začíná švitořit Ondřej Kepka,
co se na něj tak hezky rýmuje slovo depka.
Slušný hoch z dobré rodiny,
co nelituje vstávat v časné hodiny,
aby nám sdělil hezky česky,
že s Dvojkou je mu vždycky hezky.
Je jak Júdžín z filmu Pomáda,
jeho řeč vyznívá jak prázdná roláda.
Karel Čapek je jeho dnešním tématem,
jenže já jim nejsem stále omámen.
Oč lepši je přemýšlet o kráskách,
které jsem včera hladil po vláskách.