Umřel člověk - 1.část
Málokdy už poslouchám televizní zpravodajství nebo čtu noviny. Jsou tam totiž jen takové informace, které mě zneklidňují, protože stále ukazují nějaké nepěkné věci, které pro můj život stejně nemají žádný význam, ani ten svět nedokážu ovlivnit k lepšímu. Většinou mi stačí rádio a internet. Jakoby média neměla o čem jiném informovat, celý týden psala a vysílala o smrti skladatele Karla Svobody. Policie uzavřela, že odešel ze života dobrovolně. Těžko to někdo jiný než policie nebo jeho nebližší mohou posoudit. Na rozdíl od jiných si nemyslím, že zrovna této události by měla média věnovat obsáhlou pozornost. To, co se celý týden odehrávalo v médiích, svědčí o úrovni této společnosti, o vztazích, které jsou mezi lidmi.
Představoval bych si, že by stačilo pouze takové stručné oznámení.
Ale obyvatelstvo, zvláště to internetové se zachovalo tak, jako když hyeny najdou mrtvolu – hned se do ní pustí.
A to i ti takzvaní intelektuálové, kteří se pasovali na svědomí národa, jako je hudební kritik Jan Rejžek.
Rejžek napsal:
■ ■
Moudře pravil soudruh Husák, že v normalizaci si každý svůj posudek psal sám. Svoboda nedráždil režim cvičnou emigrací jako Gott, takže ho pouštěli bez problémů za prací do NSR, neboť oba poslušní Karlové vozili do státní pokladny tvrdou měnu. Cynicky se zařadil k chráněncům moci a kolegové z časů Melodie si vybaví, kdo z kritizovaných umělců zvedal po uveřejnění takzvaně nepříznivé recenze telefony a kam a kterým svým večírkovým kumpánům si stěžoval.
■ ■
Jak panu Rejžkovi, tak i mnoha jiným uniklo, že umřel člověk. Byl to člověk jako každý jiný měl své chyby i klady. Jeho smrt by měla být k zamyšlení pro jeho nejbližší, pro jeho příbuzné, kolegy, přátele. Možná, že potřeboval pomoc a oni mu nepomohli. Může se to časem stát i jim, že se dostanou do podobné situace. Rozhodně taková smutná událost nemá být soustem pro lidské hyeny, jakou se ukázal být i pan Rejžek. Nezazlívám mu, že napsal komentář, ve kterém si do mrtvého Karla Svobody kopnul. Ale nemusel to dělat ještě před pohřbem. Nemusel Svobodu nijak oslavovat, mohl se komentáře zatím zdržet. Považuji za velmi nechutné, když si někdo na smrti druhého přihřívá svou vlastní polívčičku.
Při čtení Rejžkova článku se mi okamžitě vybavila osobní vzpomínka. Týká se smrti mé matky. Život mé matky velmi ovlivnil můj otec, který jí řadu let psychicky deptal. Nakonec přece jen sebrala sílu a rozvedla se. Avšak uzavřela se do sebe a do smrti se nedokázala z psychického traumatu dostat. Otec, aby vypadal navenek dobře, všude tvrdil, že se jednalo o „kulturní rozvod“ po vzájemné dohodě. Teprve po matčině smrti se mi dostal do rukou rozvodový rozsudek, který jen dokládal otcovu podlost a bezohlednost.
Matka umřela zhruba třicet let po rozvodu s mým otcem. Stálí čtenáři Tomova deníku znají několik článků, které jsem zde o svých rodičích napsal, jiní na ně třeba narazí při listování staršími články. Teprve po odchodu do penze a po dvaceti letech dalšího života matka pomalu otce ze své mysli vytěsnila. Do smrti už nedokázala najít jiný vztah. Otec se stačil ještě dvakrát oženit a mimomanželských vztahů měl bezpočet.
Na matčin pohřeb jsem otce nepozval. Nechtěl jsem, aby byl přítomen na pohřbu ženy, kterou před lety psychicky zničil. Na pohřbu se však sešli moji příbuzní z otcovy i matčiny strany, kteří se do té doby neznali. Na pohřeb přijela i druhá manželka mého otce. Všichni vyslechli proslov evangelického faráře, kterého jsem o tuto službu pořádal. Matka byla až do své dospělosti evangelička, pak z církve pro jakési názorové neshody s tehdejším farářem vystoupila. Přesto svou povahou stále zůstala věřící a v častých chvílích chmurných nálad si otevřela starý evangelický zpěvník a potichu si zpívala písně, což jí uklidňovalo. Farář povídal o tom, že lidé se přijdou se zemřelým rozloučit. Ale že je důležitější, aby ještě za života se často navštěvovali, diskutovali spolu a pomáhali si. Když člověk odejde, už se to nedá napravit.
Dvanáct příbuzných šlo se mnou na smuteční oběd. Někteří moji příbuzní z obou stran se při příležitosti smrti mé matky alespoň seznámili. Kdyby na pohřbu byl můj otec, nikdo by na oběd nešel. Otec vždy dokázal vytvořit dusnou atmosféru, ve které se při jakékoli příležitosti snažil strhnout pozornost sám na sebe a určoval, kdo s kým smí hovořit. Proto se někteří moji příbuzní vlastně za několik desítek let nepoznali. Budiž ke cti mé tety, otcovy sestry, že otce na pohřeb mé matky neupozornila předem, avšak sama přišla.
klikni – 2.část
Komentáře
Tomasi, pokud je Rejzek t.z.v. intelektual, tak mi prozrad, kdo je intelektual opravdovy? Cetl jsem jeho clanek o Svobodovi v Lidovkach a klidne bych ho spolupodepsal.
Jsem zde poprvé a tak se rozhlížím... Jsem jen o několik let mladší než Tom. Ale zdá se mi, že bych za účelem vlastní psychoterapie tuto cestu nevolil... Tomova otce neznám a nemohu tedy mít žádný názor k uvedenému textu. Je objektivní? To ví jen Tom a ani to není jisté. Zatímco obraz veřejně známých osob nám média v také či onaké kvalitě zprostředkovávají. Hyenismus? Asi ano. Ale čím kdo zachází tím také schází. Rejžek? Čtu jej pravidelně. Jistě není svědomím národa a myslím, že se za něj ani nepovažuje. Ale - kdybychom jej neměli museli bychom si ho vymyslet. Je - bohužel - jediný. A Karel Svoboda? Jeho tragický osoud budiž nám mementem o zákrutách cest na Olymp. Přeji mu na cestu vše dobré.
[3]05.02.07 19:53:52mluvka Tomáš
pro Jiřího Pallase: Jirko netvrdím, že každý si musí myslet to, co já. Za opravdové intelektuály považuji např. Zdeňka Mahlera, Tomáše Halíka, Cyrila Höschla, Danielu Fischerovou a třeba i jistého Ludvu, jehož příjmení vlastně ani neznám, ale kterého i ty znáš osobně. Já vím, že pro tebe je Jan Rejžek kapacita a v podstatě bezchybná modla, ale já si to o něm nemyslím. Co si myslím, napsal jsem v článku.
[4]05.02.07 20:02:02mluvka Tomáš
pro Jiřího Ševčíka: Pane Ševčíku, toto je můj osobní blog, tzv. deník a já zde nepíšu objektivně, ale suibjektivně. Možná, že Vy prožíváte svůj život objektivně, avšak já prožívám svůj život subjetivně. Není nutné, abyste k mému životu zaujímal stanovisko.
Souhlasím s článkem,rádobyintelektuál Rejžek je se svými jedovatými články pro smích.Vymyslet bych si ho nemusel,mně osobně by nechyběl.Beztak jeho kritiky nejsou objektivní,neboť jen kádruje umělce na ty,kteří jsou vedeni v seznamech StB,kteří podepsili Antichartu a nebo ty,kteří hráli v 30PMZ :-))).Nemohu jinak,než si Rejžkových "obětí" vážit,holt nejsem intelektuál,ale jen přízemní konzument. Co se týče Karla Svobody,mnohé z jeho písní se hrají 35-40 let a věřím,že ještě 20 let se hrát budou.Co však zbyde z článků pana Rejžka? Ačkoliv nejsem zrovna milovník V.Klause,s jeho názorem na intelektuály (inťoše,jak on říká) se ztotožňuji.Nejsou to lidé pro praktický život ani pro umění,spíš tak sedět v "Katovnách" :-))) a rádoby fundovaně glosovat.To jsme taky ve 20 dělali po hospodách a cítili jsme se hrozně moudře,jenže panu R.je dnes už přes 50 :-))).
Tomáši, je mi líto, ale Rejžek má pravdu. Myslím, že Rejžek - krom jiného - jen reagoval na všudypřítomnou pitomost okolo celebrit (i okolo této konkrétní celebrity), které jsou "důležité" akorát k tomu, aby jejich obdivovatelé mohli žít, namísto svých, náhradní životy. Rejžek v podstatě, svým způsobem, kritizuje povrchnost, která vadí i tobě - pravda, v jiném ranku, ale stejnou povrchnost, stejné lidské konání. Jakoby někdo adoroval Klause za jeho odpor vůči ekologii, protože ho celbritózně obdivuje - to vlastně kritizuje Rejžek, přeneseno na tvou půdu.
Po delším časovém odstupu: pokud se někdo rozhodne svůj ryze subjektivní život zveřejnit, a tedy v jistém smyslu objektivizovat, pak, domnívám se, je nutné počítart s tím, že někdo ke zveřejněnému zaujme stanovisko. Což je ostatně důvod, proč já tak nečiním.
[8]02.03.07 00:42:10mluvka Tomáš
Pro pana Ševčíka: nemyslím si, že zveřejnění subjektivního pohledu na život se ten pohled objektivizuje. Podle mne je stále subjektivní. Souhlasím s tím, že k tomu, co je zveřejněno, může čtenář zaujmout stanovisko. Proto tak činím.
