Pohřební nálada
Dnešek byl pochmurný. Šel jsem spát vlastně už dnes – v jednu hodinu po půlnoci. Noční rozhlasové zprávy přinesly smutnou novinu o smrti hudebního skladatele Karla Svobody. Údajně sebevražda. Vida, starý člověk může mít všechno – peníze, mladou ženu, malé dítě, světový úspěch a přesto ho cosi přiměje k tomu, že už dál nechce žít. Něco se v hlavě nahromadí a řekne mu – už to nemá cenu. Připomnělo mi to nedávnou smrt jiného známého hudebníka – Jiřího Brabce. Nebyl sice tak slavný, ale také měl mladou manželku a malé dítě.
V noci jsem si připadal jak na moři. Větrné nárazy se opíraly do dřevěných okenních rámů, dřevo vrzalo, ložnicí se proháněla meluzína. Přemýšlel jsem, jestli ráno nezruším dva týdny ohlášenou návštěvu u alergologa ve Vinohradské nemocnici.
Ráno bylo stejně pochmurné jako noc, obloha zatažená, ale při pohledu z okna bylo jasné, že sníh na chodníku roztál. Vypravil jsem se do nemocnice. Do nemocnice samozřejmě nechodím příliš rád, ale po návštěvě mám vždy sladkou tečku. V cukrárně Katka v ulici U Vinohradské nemocnice si dávám kávu s mlékem a malý zákusek. Už z dálky jsem objevil před cukrárnou nový barevný poutač. Pomyslel jsem si, že cukrárna se patrně snaží přilákat nové zákazníky, kteří ji zatím míjejí bez povšimnutí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zblízka zjistil, že nový reklamní poutač je na pohřební službu. Říkal jsem si – proč se asi pohřební služba přestěhovala? Že by dostala výpověď? Vždycky sídlila naproti cukrárně v čísle 8. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se nejedná o pohřební službu Tranquilitas, ale o pohřební službu Elpis. Pohlédl jsem přes ulici. Pohřební služba Tranquilitas byla na svém místě. S chmurnými myšlenkami jsem šel přes celou Vinohradskou nemocnici až na její spodní část ve Vršovicích a přemýšlel, jestli jedna z pohřebních služeb zvítězí v konkurenčním boji nebo zda je Vinohradská nemocnice stačí zásobovat obě.
pohřební ústav Tranquilitas, U Vinohradské nemocnice 8
pohřební ústav Elpis, U Vinohradské nemocnice 9
Vracel jsem se z Vinohradské nemocnice, dal jsem si v cukrárně Katka kávu s mlékem a rakvičku se šlehačkou. Kiosky na Vinohradské ulici byly obloženy novinami, které přinášely na titulní stránce zprávu o smrti Karla Svobody.
Na rozdíl od mnoha jiných dní mě fyzicky nic nebolelo, ani mi nebylo špatně. Slunko přece jen povylezlo zpoza temných mraků a rozpouštělo další zbytky sněhu v černé pouliční čvachtanici. Přesto jsem měl pohřební náladu.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat