Pozdě napsaný článek - 1.část
věnováno 80.výročí založení České společnosti ornitologické a památce profesora Zdeňka Veselovského
Česká ornitologická společnost má dvě celostátní schůze. Jednu na jaře, jednu na podzim. Jarní schůze bývá výroční, to znamená, že se členové dozví i různé administrativní záležitosti, např., zprávu o hospodaření, zprávu o činnosti, zprávu revizní komise atd. Letošní jarní výroční schůze byla o to zajímavější, že zahajovala rok 80.výročí založení společnosti. Na schůzi zavzpomínalo několik významných členů na uplynulá desetiletí společnosti i na své ornitologické začátky. Jedním z nich byl i profesor Zdeněk Veselovský, bývalý dlouholetý předseda ČSO (od roku 1975), významný český zoolog, který stál téměř 30 let v čele pražské zoologické zahrady.
Profesor Zdeněk Veselovský vzpomínal na výroční schůzi ČSO na historii společnosti a na své začátky. V popředí ing. Pavel Pelz, známý lovec hlasů ptáků
Tato jarní chůze na mne poměrně velmi emotivně zapůsobila. Uvědomil jsem si, že příští rok tomu bude 30 let, kdy jsem opustil Přírodovědeckou fakultu, na které byl prof. Veselovský jedním z mých učitelů. Hned po schůzi jsem si říkal, že u příležitosti 80 let České (dříve Československé) ornitologické společnosti napíšu do Tomova deníku článek. Dokonce jsem si tentýž den připravil fotografie ze schůze a v počítači je vhodně upravil. Psaní článku jsem však z důvodu jiných naléhavostí odkládal, až se přiblížil termín podzimní schůze ČSO. Řekl jsem si tedy, že článek napíšu po podzimní schůzi. Ta se konala v sobotu 25.listopadu 2006. V pozdních večerních hodinách 24.listopadu jsem otevřel nečekaný e-mail. Profesor Veselovský po krátké těžké nemoci zemřel v motolské nemocnici, den před konáním podzimní schůze České ornitologické společnosti. Můj článek tedy přichází pozdě, i když by si ho stejně pan profesor Veselovský nikdy nepřečetl.
Ačkoli jsem absolvoval zkoušku z ornitologie právě u profesora Veselovského, nikdy jsem nebyl tím pravým ornitologem ve smyslu, jakým jím je většina kmenových členů ČSO a to i těch amatérských. Nikdy jsem nechytal ptáky a nekroužkoval je. Zajímali mě spíše savci, hlavně jejich etologie, tedy chování.
K etologii mě vlastně také přivedl profesor Veselovský. Jako student prvního ročníku gymnázia navštěvoval jsem tehdy jeho přednášky o etologii. Bylo to v roce 1969, ještě před nástupem normalizační atmosféry. Přednášky se konaly ve velké posluchárně Purkyňova ústavu v Praze na Albertově. Cyklus tehdy vedl ředitel pražské ZOO dr. Veselovský (nejsem si jist, zda byl v té době už docentem) a PhDr. Jaroslav Madlafousek z Psychiatrického ústavu ČSAV. Musím říci, že oba mě pro etologii zcela nadchli. Dozvěděl jsem se o zakladatelích etologie Niko Tinbergenovi a Konrádu Lorenzovi.
Okouzlila mě jeho kniha Praobyčejná zvířata, která vyšla v roce 1964 v nakladatelství Mladá Fronta v edici Kolumbus. V roce 1969, kdy jsem se o ní dozvěděl, už byla dávno rozebrána a tak jsem si ji opakovaně půjčoval z knihovny. Byla to vlastně první česká populární učebnice etologie. Během svého života ji profesor Veselovský stále přepracovával a doplňoval a opětovně vydával pod pozměněnými názvy. Například v roce 1974 „Vždyť jsou to jen zvířata“ a v roce 1992 „Chováme se jako zvířata?“. Posledně jmenovaná dokonce získala ocenění jako nejkrásnější kniha roku. Když vyšla ta z roku 1974, sloužila mi dokonce jako vysokoškolská skripta, protože v té době jsem dělal u profesora Veselovského i zkoušku z etologie. Poslední vydání tohoto celoživotního díla profesora Zdeňka Veselovského má název Etologie
a bylo vydáno nakladatelstvím Academia v roce 2005. Původní vydání z roku 1964 jsem sehnal v osmdesátých letech v antikvariátu.
klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
