Otec se po čtrnácti letech, kdy jsem ho neviděl, vůbec nezměnil. Nemyslím fyzicky, ale psychicky. Jako by se jeho povaha jaksi zakonzervovala. Pokračoval v despotickém nařizování, co mám a nemám dělat, jako to dělal vždycky předtím vůči lidem, u nichž byl přesvědčen, že má nad nimi moc. Vůbec ho nezajímalo, v jaké obtížné situaci se nacházím. Nepřipouštěl, že já s blížící se padesátkou mohu mít své vlastní představy o svém životě, které vycházejí už z mých životních zkušeností a nikoli z toho, co mi nařídí můj despotický otec. Komunikace s ním byla velmi obtížná, neboť on nikdy nesděloval podrobnosti o svém životě. Nezažil jsem nikdy, že by něco pro někoho udělal z lásky či přátelství, ale vždy jen pro to, když se domníval, že to pro něj bude mít několikanásobnou návratnost. Ale i on se za dva roky dostal do obtížné situace. Zemřela mu jeho třetí manželka. Nevím, zda ji měl rád, nebo zda ji považoval jen za člověka, který je tu od toho, aby se o něj staral. Já jsem z něj vždycky měl dojem, že všichni lidé jsou tu od toho, aby mu sloužili. Některé věci sám subjektivně určoval bez ohledu na reálnou skutečnost.
Mnozí z Vás jste mě říkali, že musím na něj brát ohled, protože už je starý. Ve mne nevěřil nikdo. Viditelné tělesné vady předurčují člověka k tomu, že se na něj ostatní dívají skrz prsty a pak mu říkají, že si to jen namlouvá, že to tak není. Bohužel málokdo z lidí, kteří se narodili zdraví a jejich zdravotní stav jim nebránil, aby si později vytvořili dobré rodinné zázemí, si těžko umí představit, že pro člověka, který se musí celý život prát s tělesnou nedostatečností je daleko důležitější mít okolo sebe přátelské lidské prostředí. Mnoho lidí se narodí v rodinách, kde nebyly vztahy mezi rodiči nejlepší. Avšak ti zdraví si daleko lépe mohou vytvořit vlastní rodinné zázemí. Můj zdravotní stav v mládí byl naštěstí takový, že vůlí jsem mohl překonat nepřízeň osudu a pracovat na plný pracovní úvazek.
Prací jsem naplnil mezeru citového prázdna, neboť jsem byl zmaten z různých citových pletek svého otce, který mě do nich zatahoval svou schopností obratného lidského manipulátora. Život byl jakoby předurčen až do konce. Žádná výhybka.
Ta přišla, až když matka zemřela. Uvědomil jsem si, že nyní je první a možná i poslední příležitost v mém životě, jak se naučit žít jinak, než mi umožňovali rodiče. Zdravotně postižení přátelé poslali dobrou paní, která mi potom pět let pomáhala v domácnosti a bez jejíž pomoci první dva roky by se mi vůbec nepodařilo odpoutat se od minulosti. Paní byla na rozdíl od mé matky praktická a zvláště v některých chvílích, kdy byly změny pro mne fyzicky náročné, byla ta paní pro mne nepostradatelná. Dalo by se říci, že to byla placená síla, ale na rozdíl od mých příbuzných se mi k pomoci nabídla sama. Tehdy jsem ještě nevěděl, co dnes to vím zcela jistě, že z mých příbuzných by mi ani za peníze nepomohl nikdo.
Ne proto, že by příbuzní nemohli, ale proto, že jak jsem zjistil, v mém příbuzenstvu není zvykem si navzájem pomáhat, ale ani pomoc přijímat. Sestřenice, se kterou mám společný majetek, pečlivě dbá na to, aby do mých dárků neinvestovala víc než já do dárků pro její rodinu. Dokonce byla nerada, když jsem jim dárky dával, protože pak cítila povinnost mi to vracet. Náš vztah je mimo jiné charakterizován SMS zprávou, kterou mi sestřenice poslala k mým nedávným narozeninám: „Milý Tomáši, přejeme Ti narozeninám vše nejlepší, hlavně hodně zdraví a aby se Ti podařilo najít lidi nebo alespoň jednoho člověka, se kterým se budeš cítit opravdu spokojen.“ Z tohoto přání já necítím nejmenší projev osobního vztahu a zájmu o mne samotného. Nedokáže si vážit ani majetkového odkazu našeho společného dědečka, ani práce poctivých lidí, kteří tento odkaz přes naší neschopnost zachránili.
Přes lhostejnost sestřenice k mému osudu jsem za šest let, kdy řešíme společné problémy, jsem se však u ní nesetkal s projevem nenávisti, který je vlastní mému otci. Avšak ani v její rodině necítím atmosféru lásky a vzájemného porozumění. Cítím despotismus jejího manžela, tak jak jsem ho cítil v dětství doma od svého otce. Cítím její naprostou závislost na jejím manželovi, tak jak jsem ji cítil doma u své matky. Na rozdíl od mé matky cítím však u ní s tímto stavem spokojenost.
Během svého šestiletého osamění poznal jsem rodinu, která mě svými vzájemnými vztahy zaujala. Byla to rodina jednoho instalatéra. On a jeho tři synové se podíleli na renovaci mého bytu. Bylo vidět, že i když mají na život různé názory, rodinné vztahy pro ně hodně znamenají. A to nejenom v úzké rodině, ale i širším příbuzenstvu. Byli to lidé, kteří pro mne pracovali za peníze, ale pochopili velmi dobře, že při své fyzické indispozici nedokážu manuální práci zvládnout tak dobře jako oni a v řadě požadavků mi proto vyšli vstříc.
Ze svých příbuzných musím vzpomenout tetu, téměř devadesátiletou sestru svého otce. Překvapuje mně, jak má teta mladé názory oproti mému otci, ač je o sedm let starší. Její syn, můj bratranec, má cosi z povýšené povahy mého otce. Jeho sestra je přátelštější, ale také dost odtažitá. Má poměrně širokou rodinu, ale do ní mě také nepřijala.
