24 hodiny slávy

■     ■

   Stala se mi taková neobvyklá věc. Na státní svátek 28. října mě na ulici oslovil mladý muž s fotoaparátem a zeptal se mě, zdali si mě může vyfotit. Dnes chodí po ulici spousta lidí a fotí si různé kuriozity. Tak jsem svolil. On udělal asi dva snímky a pak mi řekl, abych mu o sobě něco vyprávěl. To už se mi tolik nelíbilo, ale on se mi představil, dal mi vizitku a řekl mi, že má internetovou stránku, na které zachycuje příběhy lidí, že už jich tam má asi osm set.  Chvíli jsme si povídali, ale jemu se to zdálo příliš obecné. Řekl mi, jestli bych si vybavil nějaký silný okamžik v životě. Vybavila se mi chvíle, kdy zemřel můj otec. Chvíli jsem mu tedy vyprávěl o svém otci a o našem vzájemném vztahu. Nebylo to nic, co bych musel složitě formulovat. Otec zemřel před pěti lety a různé úvahy o něm, o sobě i o jiných lidech už jsem před lety napsal na tomto blogu. V podstatě jsem říkal jen takový sumář toho, co mě v tu chvíli napadlo. Mladý muž se zdál poněkud zaskočen. Asi čekal nějakou veselou historku, ale ono to moc veselé nebylo. Nabídl jsem mu, že pro vyjasnění může použít některé články z mého blogu, že mu pošlu odkazy. Řekl ale, že příběhy sestavuje přímo z toho, co se dozví na ulici. Rozhovory si nahrává. Teď jsem byl překvapen já, protože o nahrávání  se předem nezmínil. Ale protože jsem mu neřekl vlastně nic jiného než to, co už roky leží zasuto na tomto blogu a kdo chce, může si to přečíst, pojala mě spíš zvědavost, jak to zpracuje. Moje fotka a úryvky z mého vyprávění se objevily za čtyři dny na blogu  http://humansofprague.ihned.cz/ a také na k němu přináležející facebookové stránce https://www.facebook.com/praguehumans.  Fotografii jsem objevil asi dvě hodiny po jejím uveřejnění, protože ji sdílela jedna moje facebooková kamarádka.

   V té chvíli jsem poznal, jak rychle se něco může šířit pomocí facebooku.  Za dvě hodiny od uveřejnění označilo fotku symbolem „to se mi líbí“ 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně) a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Během prvních 24 hodin dosáhla fotka více než 1700 označení „to se mi líbí“ a 46 sdílení. Za první dvě hodiny se objevilo na facebooku  množství komentářů, ve kterých mě neznámí lidé diskutovali o tom, co bylo u fotografie napsáno.  Přidal jsem tam sám svůj vysvětlující komentář a tím komentáře voyerů prakticky ustaly, protože patrně nebyli zvyklí, že by s nimi diskutoval sám autor příběhu. Protože jsem dal do svého komentáře odkaz na jeden z článků, v nichž popisuji svůj vztah s otcem, zvedla se návštěvnost na mém blogu během 24 hodin od zveřejnění mé fotografie a příběhu více než dvacetkrát. Ovšem stejně rychle klesla. Druhý den byla vyšší už jen 3x oproti normálu a do čtyřech dnů se návštěvnost mého blogu stabilizovala na původních hodnotách. Protože autor projektu Humans of Prague přidává každý den novou fotografii s příběhem, byl ten můj příběh převrstven novými příběhy a lidi, kteří pasou po nových příbězích už chroustali další. Ale svým způsobem jsem si zažil svých 24 hodin slávy. Na přiložené fotce je vidět stav hodnocení a sdílení fotografie po dvaceti dnech. Avšak musím konstatovat, že vše se odehrálo hlavně během prvního dne. 

A nyní sem vložím onu fotku a text, tak jak jsou na blogu Humans of Prague.

■     ■

„Otec měl neustále nějaké milenky, matka brečela. Věčně se hádali, řvali na sebe. Já měl jako malý strach. Otec byl despotický, chtěl, aby všichni lidé okolo něj dělali to, co on chce. S matkou se rozvedl když mi bylo šestnáct. O dva roky později se oženil podruhé, vzal si holku, která byla jen o rok starší než já. Potřeboval mít kvůli své práci ‚urovnané rodinné vztahy‘, a tak si přal, abych se s ní a s její rodinou stýkal. To byl zvláštní vztah. Na začátku jsme na sebe divně koukali. Chodil jsem k nim každý týden na večeři. Jinak jsem k němu do bytu nesměl, ale ve stanovenou dobu, když to on nařídil, jsem tam přišel, jeho manželka uvařila večeři a vedli jsme společenskou konverzaci. V deset večer jsem musel jít domu. Jednou venku pršelo, a tak jsem se zeptal, jestli bych tam nemohl ještě chvíli zůstat. Otec mi ale řekl: ‚Takovéhle bohémské móresy tě nemůžou ani napadnout!‘ Jindy jsem tam přišel, otevřela ta jeho manželka a říkala, že otec má zpoždění. Řekla, že už uvařila večeři, a pozvala mě dovnitř. Povídali jsme si a já zjistil, že on ji trápí. Byla módní návrhářka, ale on nechtěl, aby pracovala. Musela být doma, měla od něj povolenou jen hodinovou vycházku jednou za týden. Tehdy ještě nebyly mobily, a tak ji kontroloval přes domácí telefon. Lustroval jí přátele, její kamarádky. Takhle jsme tedy zjistili, že se k nám chová podobně. Od té doby jsme se přátelili. On to postřehl a řekl mi, že si nepřeje, abych k nim nadále chodil.“

„Asi po deseti letech se rozvedli. Po mě během toho rozvodu chtěl, abych šel k soudu a řekl tam, že to byla špatná manželka. To jsem odmítl. Řekl jsem mu, že ke mně se vždy chovala slušně a u soudu jsem odpovídal podle toho, jak to bylo a ne podle toho, jak si to on přál. Řekl mi, že jsem ho zradil a už jsme se nestýkali.“

„Až po dalších dvaceti letech mi jeho známí řekli, že leží v nemocnici s Parkinsonem. Čtyři roky jsem tam za ním chodil. Jednou jsem za ním přišel se svou přítelkyní, kterou on neznal. Koupila pro něj kytku, chtěla mu ji dát. Ale on ji uviděl a říká: Slečno, tady nemůžete být, nebyla jste ohlášena. Mne také nejednou řekl: ‚Musíš jít pryč, tady nemáš co dělat.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že já tu nemocniční místnost mohl opustit, ale on ne. Už neměl svou moc, tohle jediné mu zbývalo.“

„Celý život jsem se ho bál. Ne, že bych se v životě měl s každým člověkem rád, ale on jediný dělal podrazy. Přitom vypadal jako naprosto slušný člověk. Byl vzdělaný, měl určité postavení a dokázal se přetvařovat. Na první pohled byl pro lidi okouzlující – uměl konverzovat, vykládat historky ze života. Když jsem někomu řekl o tom, co dělal, tak mi lidé říkali: ‚On to tak nemyslí!‘. Ale myslel. Byl to udavač a manipulátor s lidmi. Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“

■     ■

   Zajímavé byly hodnotící komentáře většinou od zcela neznámých lidí tak, jak se objevily pod fotografií na facebooku: Vpravo od komentáře je datum zveřejnění. Jak zjistíte, poslední komentář je už po čtyřech dnech. Ponechal jsem u komentářů i počet označení „to se mi líbí“. Pro účely tohoto blogu jsem komentáře vložil do poněkud neestetické tabulky. Kdyby se však někdo chtěl podívat, zda postupem času nějaké komentáře přibyly, může se podívat na (klikněte na) tento odkaz, vedoucí k fotografii a komentářům na facebooku Humans of Prague. 

komentáře

Martina Kovaľová	smajlík				líbí se            1  1 listopad  v 20:44
Jana Macháčková	uf..				1 listopad v 20:41
Libor Blažek	"Když umřel, tak jsem se konečně stal svobodným člověkem.“ Tomu říkám happy end!				2 listopad v 21:03
Kateřina Hůlová	asi bych za ním do té nemocnice nešla.				4 listopad v 20:41
Jíť Králová	Škoda,že pán nenašel sílu dřív a nestal se ,,svobodným"..				líbí se           4  1 listopad v 20:52
	Daniela Jančićová		To mě napadlo hned po přečtení pár řádků  i jeho manželka...		3 listopad v 1:12
Honza Parolek	Vzhledem k pánově věku je celkem jasné, co za práci asi jeho otec tehdy dělal...				líbí se          5  1 listopad v 21:40
	Lenka Juránková		A to...?		1 listopad v 22:06
	Honza Parolek		Lenka Juránková odhaduju to na komunistického funkcionáře, nebo možná fízla či špiona. Tam by pasovala jeho povaha,  vzdělání, a nutnost 'mít rodinné poměry v pořádku.'		líbí se           8  1 listopad v 22:08
	Tomáš Němec		Honza Parolek Něco podobného. Pracoval  v jednom podniku zahraničního obchodu. Docela hodně jezdil do ciziny, do té části, která byla nazývána kapitalistickou. Měl na starosti obchodování s několika firmami, které sem dovážely průmyslová elektrotechnická a elektronická zařízení.		2 listopad v 20:31
	Honza Parolek		Děkuji za upřesnění mojí domněnky, možná trochu troufale vyřčené. A děkuji za toto sdílení Vašeho příběhu. Přeji Vám hodně štěstí.		líbí se          1  2 listopad v 20:41
László Varga	chtěl bych se jen zeptat,zda máte rodinu a jaký máte vztah s dětmi?				líbí se           3 1 listopad v 21:00
Filip Sapphire	Stále váhám, jestli se na tohle dá dát „like“.				líbí se             36  1 listopad v 20:39
	Tomáš Němec			Není proč dávat like.	2 listopad v 1:49
	Braño Erdélyi			podrž myš nad ikonkou so slovom like a ukáže sa ti rad reakcií z ktorych si už možeš vybrat	2 listopad v 6:46
Bára Klimešová	... silné, díky, klobouk dolů před tímhle pánem...				1 listopad v 21:00
Zuzana Knoblochova	....manipulátor....mám někde doma knížku a je zajímavá tím, ze vám ukáže co dělat, jak se chovat k těmto lidem atd......neuvědomovala jsem si, že tihle lide tu jsou, až do doby, kdy jsem taky jednoho takového potkala.....měla jsem štěstí, že to nebyl nikdo z rodiny. Je smutně,co ten pan píše.				líbí se           2  1 listopad v 21:07
	Magdaléna Kýnová Učíková	Jak se prosím knížka jmenuje?			2 listopad v 8:59
	Zuzana Knoblochova	Nenechte sebou manipulovat - Isabelle Nazare-Aga			líbí se           1  2 listopad v 19:21
	Jana Brunclíková	Doporučuji, je to vynikající knížka.			3 listopad v 17:48
Anushka Eis	Pána obdivuji, že i přesto jak se k němu otec choval,  za nim chodil tak dlouho do nemocnice a měl o něj starost. Já mam úplně stejného otce a svobodnou nejsem ani po tom, co jsem se v 18 odstěhovala.  Bohužel je vidět, ze ty špatné vzpomínky ve Vás bohužel zůstanou celý život				líbí se           5 1 listopad v 22:50
Matěj Fous	silný příběh bez palce nahoru.				líbí se           1  1 listopad v 20:44
Blanka Østrem	Silný příběh... otec psychopat				líbí se           3  1 listopad v 20:50
Kate Kloidová	Já neváhám jestli dát like... Dala jsem ho... A to proto, že první, co mě napadlo nebylo ,,měl těžký život a je mi ho líto", ale ,,měl těžký život a jeho přístup a nadhled je odrazem silného člověka a má můj obdiv."Protože nepopřít sám sebe v takové situaci neumí každý...				líbí se           1  2 listopad v 7:29
Karel Novák	Příběhy lidí a zejména těch, co něco nehezkého prožili a nebyli schopní se bránit, je věc jedna. Hrdinové těchto příběhů nemusí být vůbec "hrdinové". Ze zkušenosti vím,  že je dobré naslouchat vždy oběma stranám. Jen z toho lze vyvodit závěry...byť jen vlastní.				2 listopad v 11:17
Vojtěch Brázda	Ty rodiče, ty naše rodiče...				1 listopad v 21:10
Lish Ti	Drsné..				1 listopad v 21:22
Tereza Hrubá	Ufff				líbí se           1  1 listopad v 21:43
Alena Lejsková	Rodiče bývají našimi největšími vrahy				líbí se           1  2 listopad v 14:30
Daniel Albrecht	Bůh vám žehnej				1 listopad v 23:35
Astrid Ka	Nejhorší je, potkat v životě psychopata, který je, jak pán píše okouzlující a navíc, když je to vlastní rodič... smutný je pak, když takovej člověk umře a lidem okolo se uleví... a nikdo vlastně necítí smutek...				líbí se           6 1 listopad v 22:13
Tereza Lévová	Rodinu si člověk opravdu nevybere. Každý má v rodině nějakého toho alkoholika, nemakačenka, hypochondra, manipulátora či zlatokopku ... Se kterými by se člověk nejraději už v životě nebavil. bohužel vždy je to rodina, takže tomu styku se moc vyhnout nedá. Snad ovsem každá rodina má i ty hodné, pracovité lidi, co si navzájem pomohou, když je to potřeba ...				líbí se           2 1 listopad v 21:08
	Jíť Králová		No nevím, já bych se s takovým člověkem rozhodne  nestýkala.. stejně, jako jsem se nestýkala se svým otcem..a že je to moje rodina mi je vcelku jedno...		líbí se           3  1 listopad v 21:29
Jana Hendericks-Budinova	Spisovatelka Louise Hay tvrdi že si rodiče vybíráme, abychom se v životě naučili lekce, které jsme se v minulých životech ještě nenaučili. hodné mé naštvalo když jsem to četla, ale začínám tomu věřit.				líbí se           9  1 listopad v 22:07
	Iveta van Art		My od nich a oni od nás...		líbí se           3   1 listopad v 22:26
	Anna Annie Čarná		no dovolte, co sa týká mojho života a mojej rodiny, ak by to bola pravda, to by bolo to najdrsnejšie nechutné zlo na světe, a ja si  to nielen ako človek nezaslúžim v tomto živote ale určite som sa taku  lekciu nepotrebovla naucit ani z minuleho. sorry, blbost		2 listopad v 11:25
	Danny Sochor		Anna Annie Čarná Díváte se na to jen z pohledu  současného života, pak Vám velmi rozumím. Sám jsem v ublíženosti žil 25 let. Pak začal číst knihy a zašel na hypnotickou regresi. Matku jsem ve středověku mučil, ona mi jen "oplácela" / vracela, co jsem do ni zasel.  S bývalou přítelkyni, jsem se točil ve 4 minulých životech. Kolotoč  ubližovaní, jednou já ji, pak zas ona mě. V minulém životě jsem ji udal,  poslal tím na smrt do koncentráku. Život má hlubší úrovně. Chcete - li  vědět pravdu o sobě a proč se Vám ději věci v životě, hledejte v sobě.		líbí se           1 4 listopad v 11:40
Zdeněk Cagaš	takových lidí po světě běhá víc…				líbí se           5  1 listopad v 20:45
Katka Atti Kreidl	Hodně silný příběh, kéž by bylo takových rodičů a partnerů co nejméně.				2 listopad v 0:42
Tina Veselá	Jak moc pánovi rozumím...... můj otec je totéž v bledě modrém. Manipulátor. Ale před jinými, cizími lidmi neobyčejně společenský a přetvařující se.				líbí se           13 1 listopad v 20:50
	Kristýna Mikšaníková		Jak já Vám i pánovi na fotografii rozumím...		1 listopad v 21:11
	Veronika Čubová		I já jsem si tuto zkušenost zažila, takže rozumím		líbí se           1  1 listopad v 21:14
	Kristýna Junová		Známe.. náročné..		1 listopad v 21:36
Cristina Keech	Zajímavý příběh, podán ve zkratce, informativně ale přesto jdou z toho příběhu cítit emoce. Já dávám palec nahoru, ale plačící smajlík u toho nesmi chybět.				líbí se           2 1 listopad v 21:09
Loly Noid Lolyová	Mám úplně totožného otce. Doufám, ze svobodná budu dřív!				líbí se             7  1 listopad v 21:41
Tatana Kindl Novakova	Já to mám v sobě dodnes a už se to nezmění.				2 listopad v 12:59
Jiří Konečný	Silný příběh...                                     S takovými lidmi se dá udělat jen jediné: Poslat do hajzlu, být od nich co nejdál a stýkat se s nimi co nejméně. Příbuzenství se přeceňuje. Nerozumím tomu, že ta matka v něčem takovém s dětmi zůstala tak dlouho a dovolila něco takového na ně působit. Ale nebyl jsem tam s nimi... Ano, okolí bude udivené, vy budete Ti špatní. Ale to je chyba toho okolí, ne vaše. Že oni soudí jen podle vnějších projevů a že si nedokážu říct "no já vlastně ale doopravdy nevím, jaký on je, jak to doma mají..."...				líbí se           21  1 listopad v 21:14
	Vendula Uherová		Bohužel, ta matka se tak hodné moc bála, hlavně toho, že by musela sama živit děti a platit byt, že nic neudělala. A to mi přijde  skoro až sobecké.		1 listopad v 21:50
Lenka Juránková	Já bych se s ním už v dospělosti vůbec nestýkala být na pánově místě. Jinak se vsadím, že pan otec vykládal ve staří všude historky na potkání, jak na něj rodina kašle... Ono někdy mají ty děti dobrý důvod se nestarat. Ale pak každý vidí jen toho ,,ubohého" starého člověka...				líbí se           19 1 listopad v 21:53
	Míca Královská Kočka		přesně a pak je v domovech důchodců všichni   litují...ale už se nikdo nezeptá jaká byla jejich minulost a jak oni se chovali  ke svým dětem/rodině ...		líbí se           3  1 listopad v 23:31
	Lenka Juránková		Nedávno tu bylo podobné téma akorát z pohledu rodiče   a nikoho tahle možnost nenapadla...  že by opuštěný starý člověk být obětí    tak úplně nemusel...		líbí se           4  1 listopad v 23:48
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Můj otec rozhodně opuštěný nebyl.  Jenom až do konce života věřil jen lidem, které si zaplatil a od kterých očekával, že budou poslušní. Dokonce i ty čtyři poslední roky, které strávil v nemocnici si platil uklízečku, která mu před tím uklízela v bytě, aby  uklízela i v jeho nemocničním pokoji a aby mu chodila obstarávat některé věci, které chtěl mít po svém. Já jsem holt nepatřil mezi lidi, kteří za peníze udělají cokoli.		líbí se           5  2 listopad v 1:09
	Lenka Juránková		TN: Děkuji za odpověď. Pokud to dobře chápu z textu,  tak jste se tedy nevídali celý život pravidelně, respektive byla 20 let pauza? Jinak přeju už jen to dobré v životě		2 listopad v 9:43
	Tomáš Němec		Lenka Juránková Ano, po jeho rozvodu s jeho druhou  ženou jsme se za dvacet let potkali asi 3x na ulici, protože jsme bydleli docela blízko sebe.		líbí se           1  2 listopad v 20:51
	Lenka Juránková		Dobře pro vás...		2 listopad v 22:33
Jan Hrudka	A co když to tak (ten otec) opravdu nemyslel...				líbí se           1  1 listopad v 21:03
	Adriána Rybárová		Vy jste asi s člověkem s narcistickou poruchou osobnosti nežil		líbí se           18  1 listopad v 21:01
	Jíť Králová		Jisté,ten otec byl vlastně míly pán a všichni to jeho hrozné chování špatně pochopili;);)..opravdu to tak není		líbí se           7  1 listopad v 21:02
	Petra Ilay		Ale myslel!		1 listopad v 21:04
	Katerina Siroka		Adriána Rybárová good point!		1 listopad v 21:30
	Adriána Rybárová		Štěpánka Podlešáková Načrtnuté rysy mezi popisy této poruchy patří, namátkou absence empatie, využívání ostatních k dosažení  svých cílů, svalování viny na okolí, potřeba ovládat a být středem pozornosti. Pan otec k ní měl přinejmenším velice blízko.		líbí se           3 1 listopad v 21:32
	Veronika Martin		A jak to myslel?		1 listopad v 22:51
	Jan Hrudka		To právě nevím a samotného by mě to i docela zajímalo.		líbí se           1  1 listopad v 22:57
	Tomáš Němec		Svým způsobem máte pravdu, pane Hrudko. Otec často dával najevo, že mu lidé ubližují a že mu nerozumí.		líbí se           1  2 listopad v 12:34
	Jan Hrudka		A nemají ho rádi, nikdo ho nemá rád...		2 listopad v 12:51
Filip Ščotka	Tak tohle je neskutečně silný...				líbí se           39 1 listopad v 20:40
Ivan Žaludek	To jste popsal přesně našeho "pana otce"..... bohužel náš ještě žije.....				líbí se           1 2 listopad v 21:10
Martin Marw Šmída	Na tohle like dát opravdu nemůžu... Jak píše někdo nade mnou, neuvěřitelně silný příběh...				líbí se           40 1 listopad v 20:41
Johanka Ulrichová	Rodiče si bohužel nevybíráme.... Jsem moc ráda, že se s tím ten pán zřejmě se ctí popasoval....				líbí se           26  1 listopad v 20:45
	Jiří Konečný		Ale můžeme si vybrat, jak bude náš vztah k nim vypadat  v dospělosti, a jestli vůbec nějaký bude.		líbí se           8 1 listopad v 21:16
	Jíť Králová		Naprostý souhlas s Jiřím!		líbí se           2 1 listopad v 21:30
	Zuza Bluza		Jiti přesně tak. Myslím, ze ta myšlienka, že sa pribuzenske  vztahy preceňuju a ludia sa nutia vychadzat s citovými mrzakmi "leborodina" je pravdivá. Ak nie je citová vazba cista, dobrá a obojstranná, takého človeka treba od seba poslat prec...a byt šťastný...		líbí se           3  2 listopad v 12:34
Sivan Bennet	wow. To je silný příběh. Je obdivuhodné, ze pak to dokáže takhle podat a udržet si zdravy nadhled. To neumí hodné lidi.				líbí se           103  1 listopad v 20:54
Irča Buršová	Podobná zkušenost. Hrozné je, jak vám to lidi nevěří, protože navenek ten člověk působí sympaticky. A že ze z toho nemůžete dlouho vymotat, že nemůžete člověka hnát k zodpovědnosti za to, že vás a další psychicky týrá.				líbí se           86  1 listopad v 21:52
	Jan Hrudka		Případně se lidi stavějí na jeho stranu a mohou ho i svým způsobem obhajovat ("on to tak nemyslel"), ale jak to vlastně myslel, se už asi nedozvíme.		líbí se           1 1 listopad v 22:41
	Bára Janečková		Jan Hrudka Ano, nebo takové to typické "ty jsi moc  přecitlivělý/á. ty si všechno moc bereš, to je holt život..." atd		líbí se           1  2 listopad v 8:21
	Irča Buršová		Já slýchala / slýchám "ale vždyť tak hrozný to není, taky by vás mohl mlátit"		líbí se           2 2 listopad v 9:28
	Jan Hrudka		Takový člověk asi týrá hlavně psychicky (ale fyzicky už asi ne, že, nebo ano?)		líbí se           1  2 listopad v 12:50
	Irča Buršová		No to je právě to - kdyby to bylo fyzicky, může se člověk  aspoň pokusit žádat o pomoc příslušné orgány, protože bude mít modřinu  nebo zlomenou ruku jako důkaz. Ale jak dokážete modřiny na duši  dekády psychického strádání? ...		líbí se           1  2 listopad v 16:25
	Jan Hrudka		To nevím, snad pomoc nějakého psychologa, mít se komu svěřit...		2 listopad v 19:13
Pavlína Nováková	Úplně mě fascinuje, jak tu někteří říkají, že to tak možná taky nemyslel ten otce či ze si rádi vyslechnou druhou stranu před vynášení soudu. Nedokážu si představit kontext, který by zasadil tuhle absolutně přesně popsanou manipulátorskou techniku do pozitivního světla. Na druhou stranu bohužel také vím, že manipulátoři často nevnímají to, co dělají, jako špatné. Mají to opředeno hromadou velmi pečlivých sebeobranných racionalizaci. Proto nikdy necítí vinu, často se vidí naopak jako oběti a žádné argumenty na světe je nikdy nepřesvědčí o tom, ze to, co dělají, ubližuje. Jsou tak ponoření do sebe, ze nejsou schopni měnit perspektivy. Obrana vůči tak systematické mu nátlaku je velmi složitá, už kvůli tomu, ze navenek jsou to často oblíbeni lidé, dokážou strhnout každého na svou stranu a překroutit cokoliv, co řeknete, ze sami začnete pochybovat o své vlastní příčetnosti.				líbí se           5  2 listopad v 13:46
	Tomáš Němec			Pavlína Nováková Popsala jste to naprosto přesně. Otec si nikdy nemyslel, že dělá něco špatně. Když od něj po šesti letech  psychického trýznění utekla jeho druhá, oproti němu velmi mladá  manželka, donutil ji pod pohrůžkami, že on zničí někoho dalšího, aby se k němu vrátila. Sám pak rozhlašoval, jak k ní byl velkorysý a vzal ji na milost, když se k němu chtěla vrátit. Rozvedli se až po dalších pěti letech života vedle sebe více méně vynuceného.	líbí se           2  2 listopad v 14:11
Markéta Mesany	smajlík				2 listopad v 12:11
Milena Macková Pěčková	S podobným člověkem se právě rozvádím...napřed jsem se musela osvobodit ve své mysli, abych měla sílu k tomu, osvobodit se i de iure! 21 společných let funguje jako řetěz na krku psa uvázaného u boudy!				líbí se           3  2 listopad v 10:30
Etheldith Dita Niesnerova	Po přečteni Tomova příběhu si říkám že možná lepší, ze žádného otce nemam.... Je to fakt hra o štěstí bud dobrej nebo špatnej a my si tohle bohužel nevybíráme				líbí se           3  2 listopad v 0:24
	Tomáš Němec			Každej máme nějakýho otce, Dito, jenže někteří ho neznají.	líbí se           1  2 listopad v 0:26
Alena Blažejovská	Díky za tu upřímnost a otevřenost.				líbí se           1  2 listopad v 17:26
Tomáš Němec	Tady konečně vidím, jak se něco může šířit na facebooku. Za dvě hodiny od uveřejnění to tady zaškrtlo 934 lidí (z toho čtyři moji tzv. facebookoví přátelé, se kterými se znám i osobně a 26 lidí tento příběh s fotografií sdílelo. Když mě před čtyřmi dny autor tohoto blogu Humans of Prague pan Tomáš Princ oslovil, o tomto nápadu a realizaci jsem nikdy neslyšel. Řekl mi, ať mu řeknu nějaký svůj silný životní zážitek. Tohle mě nějak vytanulo na mysli v první chvíli. Mluvil jsem asi hodně na přeskáčku. Pan Princ mi vysvětlil, že si moje povídání nahrál a že ho použije na tento blog. Asi kdyby se mi předem nepředstavil a nedal mi vizitku, nic bych mu neřekl. Ale byl jsem zvědav, jak to zpracuje. Já sám jsem vztah se svým otcem popsal z různých pohledů a časového sledu na svém osobním blogu. Ale protože nejsem součástí žádného projektu, v podstatě nikdo, a to včetně mých nejbližších příbuzných tyto články nečetl, přestože jsou na internetu už skoro 10 let. Dám sem jen jeden odkaz, který jsem napsal v době, kdy byl otec ještě živ. Ale najdete tam část toho, o čem jsem povídal Tomáši Princovi. Proklikávací odkazy v mých článcích nejsou funkční, protože před časem jsem musel přenést svůj systém z blogu firmy Seznam.cz (rušil v roce 2011 osobní blogy) na systém od firmy Google (blogpot). K úpravě odkazů už jsem se nikdy nedostal. Ale koho to bude zajímat, jistě si články na mém blogu podle názvů najde. Tak tady je "Náš příběh", ke kterému mě inspiroval jeden americký film -http://tomuv-denik.blogspot.cz/2006/04/the-story-of-us-nas-pribeh.html.				líbí se           85  1 listopad v 23:59
	Šárka Sedláčková			Tomáši, já taky zdravím, hned jsme tě všichni poznali.	líbí se           1  4 listopad v 20:45

   A tím 24 hodin mé internetové slávy skončilo. Nikoho z těch hodnotitelů, z nichž mnozí se vyjadřovali i obdivně to nezaujalo natolik, aby mi napsali i mimo tyto komentáře, Bylo to pro ně neosobní, jako když se dívají na televizi nebo jdou do kina. Pro mě to je poněkud smutné poznání. Na mém blogu už tento hodnotící článek zapadne a jen málokdo si ho náhodně přečte.

Ladění televize

   Tak jsem si zase jednou včera pustil televizi. Asi po dvou měsících. Nemůžu říci, že jsem se po dvou měsících podíval na televizi. Technika doběhla i mně. Na tabletu mám aplikaci, která nabízí vybrané pořady České televize. Někdy si takový pořad pustím večer z tabletu, poslouchám jen zvuk a usínám při něm. Takto jsem dvakrát usnul při otázkách Václava Moravce, kde se do sebe pustili Babiš a Kalousek. Tento týden jsem třikrát usnul při pořadu Na plovárně, kde byla hostem Marka Ebena MUDr. Kristina Höschlová, lékařka – záchranářka  a dcera známého psychiatra MUDr. Cyrila Höschla. Rozhovor s ní si někdy budu muset pustit přes den, protože byl nepochybě přínosnější než politická debata výše zmíněných pánů. 

   Ale zpátky k tomu, proč jsem si pustil televizi.  Jednou za čas ji pustím, abych ji znovu automaticky naladil. Některé programy z nabídky občas zmizí, jiné přibudou a ještě další  se přemístí na jiné místo. Tak to bylo i tentokrát. Až na to, že v první chvíli neukazovala televize vůbec nic. Nevím, jestli to bylo tím, že jí mám napojenou na společnou televizní anténu. Občané z našeho domu se rozhodli, že jim nestačí volná nabídka televizních programů, vysílaná ze žižkovské věže.  Kývli na nabídku společnosti UPC, že k nám do domu zavede jakousi lepší nabídku televizních programů a internetu a že rozvod se bude dít po stávajících kabelech ze společné televizní antény. Ten, kdo nebude chtít placenou televizi, tomu údajně nechají tu volnou. Patrně nenechali, i když by to jistě popřeli. I zapojil jsem set-top-box na pokojovou anténu a čekal, co se naladí.  Naladilo se v podstatě totéž, jen jinak přeházené a nechytilo to programy v HD rozlišení, na které můj televizor stejně není uzpůsoben. Musel jsem však programy znovu přerovnat a odstranit ty „bez signálu“, které set-top-box zaznamenal.  Zjistil jsem, že současná nabídka je 38 volných televizních stanic a 16 „bez signálu“. Ovšem ty „bez signálu“ byly jen  duplikáty těch zachytitelných.

   Při přemisťování pořadí kanálů jsem některé pořady z části či úplně shlédnul. Nejdříve aktuální díl českého seriálu Doktor Martin, který mi nabízí z archivu i tablet. Je to kultivovaný film, i když ničím přínosný. Jeho sledování neurazí, naštěstí také nevyvolává touhu vědět „jak to bude dál“.

   Narazil jsem na pořad, o kterém jsem si zprvu myslel, že je to opakování některého starého dílu pořadu Kufr, na který jsem se kdysi díval. Už jsem chtěl přecvaknout o kanál dál, ale zaujalo mě, že tam soutěží  dvě hvězdy současného Českého rozhlasu. Šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný ve dvojici se svým synem téhož jména, také zaměstnancem Českého rozhlasu a Zorka všeumělka, tedy šéfredaktorka rádia Junior Zora Jandová  ve dvojici se svou dcerou Esterkou.  Pořad uváděl jako dřív Pavel Zedníček a s ním ve dvojici jakýsi Jakub Zedníček, patrně nepříbuzní, jen shoda jmen.  Soutěž vyhrála (jak jinak) Zorka všeumělka a vyhrála i dvacet tisíc korun, které věnuje na dobročinné účely.

   Dalším pořadem, na který jsem narazil, byla slovenská obdoba pořadu Nikdo není dokonalý. Pořad ukazoval, jak vzdělanost populace za posledních 20 let pokročila.  Úkolem přítomných celebrit, kterými byli  Štefan Skrúcaný a Helena Vondráčková, bylo uhodnout, zda vůbec některý z deseti dotazovaných řekne správnou odpověď. Tedy nikoli kolik bude správných odpovědí, jako tomu bylo u české verze. Vydržel jsem jen dvě kola odpovědí. Tou méně humornou byl dotaz ve kterém roce skončila druhá světová vázka. Rozmezí odpovědí bylo od roku 1928 do roku 1989, přičemž ani jedna odpověď nebyla správná. Humornější odpovědi byly na otázku, co měli společného Stalin a Džugašvili. Z deseti odpovědí byla sice jedna správná, ale nejzajímavější byla, že to byli teplí bratři. Déle jsem tento pořad nedokázal sledovat. Před půlnocí jsem narazil na pořad, kde bývalá zpěvačka Heidi Janků odhalovala divákům  tajemství sexu. Tedy ne, že by se sama svlékala, od toho tam byly mladší, ale uváděla jednotlivé příspěvky. Doktor Radim Uzel s ní probíral možnosti sexu seniorů,  ať už doma nebo v domovech důchodců.  Jeho radou bylo, že protože ve starším věku připadá sedm žen na jednoho muže, tak má být výrazným pomocníkem vibrátor, protože ten jeden dědek by to všechno nezvládl.

   Okolo půlnoci se na několika kanálech objevily ony vědomostní soutěže, které nabízejí slušnou výhru za telefonickou odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku. Překvapilo mě, že moderátorkami těchto pořadů nebyly atraktivní blondýny, které během pořadu odkládaly spodní prádlo, jako tomu bylo dřív. Asi to Rada pro televizní a rozhlasové vysílání zakázala.

   Myslím, že není důvod, abych televizi v nejbližší době zapínal. Rádio a facebook stačí.

Narozeninová hudební koláž Jitky Hosprové

Úžasný večer v Muzeu Kampa, kde violistka Jitka Hosprová uspořádala další koncert z cyklu Procházky uměním a tentokráte zároveň oslavila s přáteli své narozeniny. Proto si s ní přišla zahrát i řada skvělých hudebníků, se kterými vystupuje průběžně na různých koncertech a a proto s jejich pomocí sestavila Jitka narozeninovou hudební koláž. Úvodní a závěrečné slovo měl náš "oblíbený" dvojkový (rozuměj : Český rozhlas Dvojka) moderátor Ondřej Kepka. Po koncertě uspořádala paní Hosprová přípitek s pohoštěním, kde jsem si hezky popovídal na rozhlasové téma se skladatelem a jazzmanem Josefem Vejvodou a bývalým hudebním redaktorem stanice Vltava Rafaelem Bromem. Byl to opravdu unikátní večer, jak po hudební, tak po společenské stránce. Byl jsem rád, že jsem paní Hosprové mohl popřát osobně.

Tato fotografie je pro mne nádhernou vzpomínkou na narozeninový koncert Jitky Hosprové 15. října 2015 a toho, že jsem jí poté mohl osobně poblahopřát.

Jak člověk pozná, že je starý

   Včera jsem se k večeru vracel od své šukací panenky. Zastavil jsem se v restauraci Na Křižovatce, abych se občerstvil pomerančovým pivem Fénix a něčím menším k snědku. Výčepní  Ládík mě už téměř automaticky natočil Fénixe, i když se pro jistotu zeptal, co si dám. Objednal jsem si i jídlo. Ládík jako vždycky objednávku opakoval. Je to takový zajímavý chasník. Stále si povídá sám pro sebe, některé věty jsou však mířeny i k okolí. Ať už k zákazníkům nebo k servírce. U vedlejšího stolu seděl tak pětadvacetiletý hoch, kterému servírka Petra přinesla svíčkovou. Za chvíli jí znovu volali do kuchyně pro další jídlo. Nesla ho a vykřikla na Ládíka: kdo má špagety carbonara? A Ládík jí opáčil: špagety carbonara má děda. A tak Petra zamířila s jídlem ke mně. Byl jsem tou identifikací poněkud překvapen. Ne, že by se mě nějak dotkla. Vždyť všichni moji spolužáci už dávno mají vnoučata. A také na četných fotografiích, na nichž se ocitám díky pohotovým fotografům v literárních kavárnách si vzhledově přijdu už dosti povadlý. Ale tím, že nemám vnoučata, nejsem na identifikaci „děda“ zvyklý, i když se tak vnitřně cítím už několik let. Ale pro Petru a Ládíka to byla identifikace zcela zřejmá, i když mě znají jen jako častého, ale nepravidelného hosta.

   Dnes je 3.srpna 2015. Mojí matce by dnes bylo 91 let. Její vrstevnice, pokud se toho věku dožijí, už bývají prababičkami. Jedné takové její vrstevnici, kterou znám od dětství, půjdu pozítří na pohřeb. Na parte jsou podepsáni: obě dcery s manželi, čtyři vnoučata a pět pravnoučat. Obě dcery, se kterými jsem vyrůstal v dětském věku na chatě, už jsou několikanásobnými babičkami. Když před sedmnácti lety zemřela moje matka, byly ony  jen matkami téměř dospělých dětí. Včera jsem si v restauraci Na Křižovatce uvědomil, že to označení „děda“ na mně vzhledem k mému věku sedí, i když na ně nejsem zvyklý. Jsou mi šedesát dva a tři čtvrtě roky. Musím jít dnes na hřbitov, abych zapálil svíčku na hrobě matky, které by dnes bylo 91 let, ale která zemřela už před sedmnácti lety. Za tři dny, 6. srpna tomu bude pět let, kdy zemřel můj otec. Tomu by bylo letos 93 let.

Compliments – album nových skladeb Lukáše Hurníka

Tento týden jsem si koupil skvělé cédéčko. Inspirovala mě k tomu pondělní Telefonotéka na stanici Vltava, kde byl hostem její šéfredaktor Lukáš Hurník. Patrně tam měl být jiný host, který se nedostavil a tak pan šéfredaktor zaskočil – viz http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3428908 Řeč se netočila jen okolo tří stanic, které má pan Hurník na starosti (Vltava, D-Dur a Jazz), ale hlavně okolo hudby, kterou se on sám zabývá, ať už jako skladatel nebo dirigent hudebního souboru. Na závěr pořadu zazněla i Hurníkova skladba Variace na téma Franka Zappy. Překvapilo mě, jak pro mne byla tato skladba „poslouchatelná“. Přiznám se, že mnohé skladby, které skládají soudobí skladatelé vážné hudby jsou pro mne „neposlouchatelné“, protože často připomínají směs ran a něčeho, co připomíná zvuky, které vydává kočka, když jí někdo tahá za ocas. Ale Hurníkova skladba mi přišla příjemná na poslech. Dozvěděl jsem se, že nové cédéčko s jeho hudbou vyšlo před několika dny. Rozhodl jsem se tedy, že si nosič seženu a v klidu poslechnu. Nejjednodušší cesta byla zajít do blízké prodejny Českého rozhlasu a tam ho měli, přestože v internetové nabídce cédéčko nebylo. Vydalo ho totiž jiné vydavatelství – viz http://www.arcodiva.cz/…/katalog-nahrav…/vazna-hudba/cd-187/
Nyní o víkendu jsem si cédéčko poslechl celkem třikrát. Znělo libozvučně. Nejsem ani v nejmenším hudební znalec, abych dokázal popsat, co se mi na skladbách líbilo. Nejspíš to, že vyjma skladby Trigon, mi nezněly příliš moderně. Nejvíc mě však potěšilo, že pan Hurník umí také něco jiného, než dělat v současné době manažera v Českém rozhlase. Skladatelé vážné hudby v České republice jsou myslím v současné době odsouzeni k tomu, že většina jejich skladeb má jedno koncertní provedení a valná většina z nich ani nevyjde na hudebním nosiči. A když už vyjde, málo lidí si tuhle hudbu koupí, protože holt se nehraje v rádiích. Pan Hurník má teoreticky výhodu, že pracuje v rozhlase na vedoucí funkci. Jenže kdyby tam své skladby pouštěl častěji, určitě by se v někom probudila závist. Za mého mládí existoval Svaz českých skladatelů. Ten pořádal každý rok Týden nové tvorby, pro který autoři všelikých žánrů skládali původní skladby. Byla to poměrně velká událost, protože tehdy nebylo ještě tolik hudebních festivalů jako dnes. Z toho týdne vydával Panton vždy několik vinylových LP desek - výběr na cd jsem objevil jen jeden - http://www.supraphonline.cz/al…/4370-tyden-nove-tvorby-1979… .. Dnes je množství hudebních vydavatelství, přesto se nové skladby nedostávají do rádií. A teď tím nemyslím jen Český rozhlas. Někdy mám dojem, že hudby je nadbytek, ale posluchačů málo. Přál bych si, aby tento text vzbudil zvědavost alespoň jednoho čtenáře, který si sežene a poslechne cédéčko Lukáše Hurníka Compliments.

Rebeka opouští facebook

Rebeka napsala: · 

Pěkné odpoledne přeji všem,

jsem na FCB asi od roku 2008 a dospěla jsem po dlouhodobém přemýšlení k závěru, že pro mě nastal čas, abych Facebook opustila.
Jestliže začnu postupně odebírat přátele z FCB, pak si to prosím neberte osobně. Jen se snažím po sobě profil "co nejvíce uklidit". Ke konci tohoto týdne profil na FCB zruším. Kdokoliv bude chtít, může být i nadále se mnou zůstat v kontaktu a může mi napsat na můj e-mail: siander@siander.cz.
Čtenáři mého blogu mohou i nadále sledovat můj blog a aktivovat si zdarma službu RSS, která Vás upozorní na můj nový blog na Vašem e-mailu: http://siander.blog.idnes.cz/
Čtenáři mých knih a novinek mohou zavítat na můj web, který se budu snažit co nejrychleji předělat, obnovit a aktualizovat: www.siander.cz
Děkuji za všechna milá slova, povzbuzování a nové kontakty!
Děkuji však i za pochopení tohoto mého kroku, Rebeka 

-----------------------------------

Tomáš napsal:

No, jak myslíte, Rebeko. Klidně si mě odeberte jako prvního. Jistě, pokud pro Vás nemá facebook smysl, není třeba, abyste na něm byla. Já mám svůj blog také, ale myslím, že ho z mých tzv. facebookových přátel občas navštěvuje jen málokdo.Konkrétně vím z těch mých skoro šesti set fcb. přátel jen o jednom. A ten ho zná ještě dříve, než jsme byli všichni na facebooku. Facebook má hodně nevýhod, ta hlavní je, že je velmi nepřehledný a člověk na něm po čase obtížně hledá i své vlastní příspěvky, natož příspěvky někoho jiného. Má však i některé výhody, které Vy jako samotářka těžko oceníte. Dají se na něm vytvářet tzv. Události. Někdo se chce sejít s určitou skupinou lidí a tak jim dá přes fejsbúk jednoduše na vědomí kdy, kde a co se tam bude dít. Kupodivu jsem se pomocí facebooku za těch pět let seznámil osobně s mnoha lidmi, se kterými bydlíme poblíž sebe celý život a bez facebooku bychom se osobně nikdy nepoznali. Facebook je oboustranně komunikační prostředek, nikoli jen jednostranný. Ne všichni lidé si píšou blog nebo mají své stránky. Nějak si nedovedu představit, že bych třeba jen jednou týdně vyhledával šest set osobních blogů nebo stránek. Docela mě mrzí, že jsem Vás nepoznal osobně, protože nejste z Prahy a nezúčastňujete se v Praze značného množství autorských čtení, vernisáží nebo amatérských koncertů. Ale ani o Vás bych se blíže nedozvěděl, nebýt facebooku a také, že jsem si vzpomněl na Vaše jméno v souvislosti s jedním pořadem v Českém rozhlase. Přeji Vám, ať se Vám bez facebooku daří lépe. A když nebude, jistě se sem můžete časem vrátit. Zdravím vás! Tomáš. (P.S. Pokud byste hledala můj blog, jeho adresa je vepsána v mé profilové fotografii, tzv. ikonce) 

Konec dlouholeté prodejny a servisu výpočetní techniky AANET.CZ v Praze na Vinohradské ulici.

Opět jedna užitečná prodejna v Praze skončila. Ale neskončila proto, že by firma zkrachovala nebo se přestěhovala. Skončila téměř ze dne na den, protože majitel domu neprodloužil firmě smlouvu, protože si patrně našel někoho lukrativnějšího (nebo si to zatím myslí).
Firma AANET.CZ, sídlící naproti Vinohradské tržnici (dnes tzv. Pavilon), se starala o mou výpočetní techniku minimálně posledních osm let. Počítačových firem a všelijakých odborníků, kteří nabízejí služby v této oblasti je zajisté mnoho. Vznikají a zanikají. Málokterá má však dnes už svou prodejnu, kam se člověk může jít poradit, když jde okolo, případně si objednat cokoli potřebného bez nutnosti mít internetové bankovnictví a nakupovat v e-shopech. Poslední léta byla prodejna AANETu rozšířena i o papírnictví a další kancelářské potřeby. Rozhodně to bude prodejna, která bude na tom místě chybět, jako o kousek vedle do dnes chybí podobně zrušená prodejna kuchyňských potřeb.
Firma AANET.CZ sice nezmizí, protože už se také částečně orientovala na internetový obchod - viz http://www.aanet.cz Ale kamenná prodejna u Vinohradské tržnice bude chybět. Chci tímto majiteli AANETu panu Marcelu Štofikovi poděkovat za dlouholetou pomoc a i za to, že renovoval můj počítač i v posledních dnech existence kamenné prodejny na Vinohradské ulici, kdy měl nad hlavu starostí s vyklízením prodejny. Doufám, pane Štofiku, že najdete prostor pro další existenci prodejny v blízkém okolí.

Divadlo Orfeus

Tento týden jsem objevil opravdu zajímavé divadlo. Nejsem si jist, zda je to divadlo poloprofesionální či amatérské. Avšak je zřejmé, že pan Radim Vašinka, principál divadla, je jistě celý život profesionálním hercem, zatímco třeba pan Jan Vaculik jistě není profesionálním hercem, i když jeho včerejší herecký výkon byl naprosto profesionální. To divadlo se jmenuje Divadlo Orfeus a sídlí v Košířích, dvě stanice tramvají za Andělem (stanice U Zvonu). Naprosto unikátní přivítání v divadle jakož i samotné multiplexové pojetí divadla nebudu prozrazovat, ale opravdu každému doporučuji návštěvu tohoto divadla. Já jsem tam byl v pátek 6. března, program si přečtete v odkazu. Zajímavé skloubení dvou komediálních jednoaktovek obsahově nesouvisejících vede k dojmu, že jsem byl na dvou různých kusech ve dva různé dny. Prostředí mě připomnělo cosi ze zašlé slávy karlínského divadelního prostoru Underground, který provozovalo mé oblíbené Neomluvené divadlo Praha. Tam jsem se kdysi seznámil osobně i s panem Janem Vaculíkem, jehož současná facebooková "událost" mě navigovala do Košíř. Potěšilo mě však, že v divadle Orfeus nebyla tak ukrutná zima, jako kdysi v Undergroundu. S radostí se ještě někdy do Orfea vypravím. Děkuji všem účinkujícím i panu režisérovi za nevšedně příjemný a zajímavý divácký zážitek!

program na březen - odkaz http://www.orfeus.cz/01index/program_unor_2015.pdf

odkaz na divadlo Orfeus

7. března 2015

Baobab je strom,
velký jako hrom.
Hrom však je jen rána,
já jsem z toho vrána.
Rána nebo zvuk,
já jsem z toho puk.
Pučálkovic Amina
a je ze mně mamina.
Břicho mám jak buben,
i když není duben.
Dnes je jenom sobota,
nečeká mně robota.
Včera, to byl pátek,
ale dnes mám svátek.
Narodil se Masaryk,
já však nejsem cholerik.
Když mi budeš přát,
budu tě mít rád,
nebude tě s*át,
až se budeš ptát,
zda mi bude večer stát
a mám-li ho kam dát.

Zemřel Josef KOBRA Kučera, spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona

Spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona
Josef KOBRA Kučera
nás 22. února 2015 opustil a zamířil do stejné hospody jako Jaroslav Hašek

Poslední rozloučení s naším význačným funkcionářem 

KOBROU bude v úterý 3. března 2015 ve 12 hodin ve Velké 

obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích.

o Kobrovi - http://www.menetekel.cz/cz/osobnosti/josef-kobra-kucera/
Kobra sám o sobě - http://csnoviny.cz/josef-kobra-kucera/

Statusovat, nestatusovat?!

David napsal:

Statusovat, nestatusovat?!
Být, či nebýt?!
Bylo by hezké sdílet to, že se mi daří a že jsem v pohodě a šťastný, ale má to cenu?!
Facebook degraduji na trochu složitější adresář s kontakty a budu se raději věnovat něčemu užitečnějšímu.
Hezký nedělní večer!

Tomáš napsal:

 Davide, to si musí rozhodnout každý sám. Mně na facebooku drží ty "události", které mi pomáhají zjistit, co se v mé nejbližší blízkosti odehrává a kam mohu jít, abych se na chvíli necítil sám. Díky facebooku jsem poznal v nejbližším okolí osobně hodně lidí, které bych bez něj neznal. Statusovaní jako takové má tu nevýhodu, že pokud člověk chce, aby si ho všímali jiní lidé, musí často přidávat nové statusy, aby se objevovaly jiným lidem, protože starší statusy se rychle propadají do internetového zapomnění. V tomhle jsou lepší blogy nebo vlastní internetové stránky, kam si člověk může psát své postřehy a snadno je najde i po několika letech. Blogy však mají dnes tu nevýhodu, že ty osobní čte nejvíce autor sám. Teď píšu o starších lidech a Tebe už počítám mezi starší lidi, i když jsi o generaci mladší než já. Ale Tvoje generace jestě není ta, která by byla většinově na facebooku. Moje generace tam není skoro vůbec. No a generace o jednu starší než jsem já, která je už skoro vymřelá, zastává stanovisko, že počítač by domů nechtěla, natož internet. Davide, už jsme se před časem bavili o tom, že třeba čteš mé statusy, ale nereaguješ na ně, protože Ti připadají příliš pesimistické. Z toho vzniklo ono naše "četl jsem", které mi připadá výstižnější než označit palec nahoru, případně dolů. Protože k určitým věcem se člověk nedokáže vyjádřit jen tak, zda se mu líbí nebo nelíbí. Já se facebook a celou výpočetní techniku snažím používat tak, aby mi pomáhaly v životě. Občas u toho strávím dost času, protože vzhledem ke svému věku už nedokážu tu techniku tak efektivně využít jako mladší lidé. Mimo to se stále objevují nějaké novinky a je pro mne obtížné rozlišit, které jsou užitečné a které jsou jenom marketingovým tahem.

Pozvánka: 14. 2. 2015: Vzpomínka na Igora Ševčíka v První pivní tramwayi se blíží

Terapie – série 2

Tento týden jsem shlédl druhou sérii televizního seriálu Terapie. 35 dílů, které jsem si před Vánocemi koupil na DVD. Na televizi se nedívám, takže ani nemám placený kanál HBO, který ho natočil. Nedá se říci, že by druhá série byla horší než ta první. Je komplikovanější o to, že se skrz ní prolíná soukromý život psychoterapeuta, což v první sérii nebylo.

   Nicméně druhá série mi připadá pravdivější. Třem pacientům ze čtyřech, které sledujeme, terapie po několika týdnech nikterak nepomůže, ale naopak jim úplně rozvrátí život. Jak ty asi řekl jeden z hrdinů, manažer Slávek Charvát - v podstatě vyhozené peníze. Přitom postava psychoterapeuta Marka Pošty je napsána tak, že je zřejmé, že se nejedná o žádného amatéra, ale renomovaného odborníka. Seriál Terapie se mi líbí právě proto, že ač je původní scénář ze zcela jiného prostředí (Izrael), velmi dobře popisuje pricipy práce psychologů. Člověk o sobě povídá zcela cizímu člověku, o kterém buď má nějaké reference nebo nejčastěji nikoli. Ten cizí člověk jen zpochybňuje vaše hodnoty, dává neurčité otázky, na které často ani nedokážete odpovědět. A když něco odpovíte, psychoterapeut vaši odpověď zpochybní. Jakoby Vás vede, ale přitom často zpochybňuje to, co mu říkáte. Často odcházíte z jednotlivých sezení velmi nespokojeni. Máte pocit, že psychoterapeut má pouze dva zájmy: aby dostal zaplaceno v hotovosti a aby vás přesvědčil o tom, abyste považovali terapii stále za neukončenou, protože na konci sezení dostane vždycky zaplaceno. Je fakt, že v seriálu se nezmiňuje česká specifika, že řada psychologů má uzavřenou smlouvu s pojišťovnami a jednou za určité období, zpravidla za měsíc, může sezení vykázat jako výkon na pojišťovnu. Zároveň vám však poví, že jedno sezení měsíčně nestačí, což ostatně velmi rychle pochopíte sami, pokud přijdete za psychologem v akutním nedobrém psychyckém stavu. Čili běžná frekvence sezení by měla být aspoň jednou týdně. Jak vyplynulo z první série Terapie, pacienti platili Marku Poštovi 1200 Kč za jedno padesátiminutové sezení. Probíhají-li tato sezení jednou týdně, znamená to měsíční výdaj téměř pět tisíc korun, čili za rok 50 až 60 tisíc. V seriálu Terapie 2 je pěkně vidět, jak pacienti odcházejí od psychoterapeuta nespokojeni, ale vždycky poslušně zaplatí. Přišlo mi to skutečně nesprávné v případě studentky Violy, která přišla za psychoterapeutem, aby jí pomohl vyrovnat se se závažnou nemocí. Dle mého názoru jí nijak příliš nepodpořil, ale vždy si nechal zaplatit.

   Řekl bych, že je to typická ukázka práce i řady psychologů, které jsem já poznal za posledních 16 let. Většina jich totiž neměla smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou. Také to nevypadalo, že by měli nějakou licenci, kterou měl hrdina seriálu Terapie. Seriál Terapie dobře ukazuje, jak je vlastní psychoterapie časově neohraničená. Vyjma té studentky ji všichni pacienti po několika týdnech přerušili, protože jim připadala velmi neuspokojivá a cítili se hůře než před ní. Marek Pošta mi připomínal mého hlavního psychologa, ke kterému chodím s přestávkami  už 13 let. Na rozdíl od nejistého Marka působí však můj psycholog velmi sebejistým dojmem, i když z něj vyjadřuje značná míra dobráckosti. Co na rozdíl od jiných psychologů, které jsem potkal před ním nebo v mezerách, kdy jsem si myslel, že se obrátím jinam bylo to, že má skutečně uzavřenou smlouvu s několika pojišťovnami a mezi jeho pravidly je i to, jak často vykáže pacienta pojišťovně. Byly období, kdy jsem ho navštěvoval i jednou týdně a tak jsem si většinu sezení hradil v hotovosti. Ale i to hrazení psychoterapie pojišťovnou alespoň jednou za čas bylo povzbuzující a také dodává psychologovi určitý rámec profesionality, ze kterého jsem měl dojem aspoň ten, že se nejedná o amatéra jako u jiných. Na druhé straně jsem se během let naučil dívat se na něj jako člověka, který má určité povahové rysy, které komunikaci s ním provázejí.

   Rozhovory s herci a tvůrci české verze seriálu Terapie (In Treatment) ve "filmu o filmu" napovídají, že se sice role výborně naučili, ale téma pro ně osobně je cizí. Seriál však výborně vystihuje reálie, postavy i práci psychoterapeuta. Jak jsem však psal v úvodu, druhé sérii by prospělo, kdyby se skutečně soustředila na pacienty, kteří nikterak nezasahují do soukromého života psychoterapeuta a kdyby tam nebyl dost neuměle naroubován psychoterapeutův soukromý život.

Odkaz na film o filmu druhé série české verze seriálu Terapie https://www.youtube.com/watch?v=vVi4-OJndbA

odkaz na trailer druhé série americké verze seriálu Terapie  https://www.youtube.com/watch?v=9Gln7V1QEnE

18. ledna 2015

Když potkám černošku,
políbím ji na nožku,
zatímco krásné Aničky
zavazují mi tkaničky
a přesto jsem pořád sám,
dnes už jen starý vysloužilý krám.
Perspektivy mého života jsou pryč,
přestože si stále od nich schovávám klíč.
Dveře kam bych ho strčil už jsem dávno minul,
zatímco čas tak rychle plynul.
Hrabě de la Ferté zmizel ve své pracovně,
zatímco já jsem se cítil ještě rajcovně.
Ten život byl nějak divně načasován,
neb nenaplnil se můj životní plán.
Krásné dívky, kdybyste přišly v jeho první polovině,
nemusel bych se dnes topit v každé volovině.
Dnes už jen hojíte moji duši,
neb tělo se čím dál míň vzruší.
Na fejsbúku jsou už jen přetvářky,
zatímco v životě zbývají jen porážky.
Kdybyste mě děvčata za pinďoura nedržela,
svíčka mého života by dávno dohořela.
Dnes už jediné mé potěšení
je mazlit se s vámi až do ranního kuropění.
Pak přijde zas bílý den
a šedé životní realitě budu vystaven.
Oteklé nohy v ortopedických botách,
opět ponesou života potah.
Na Dvojce začíná švitořit Ondřej Kepka,
co se na něj tak hezky rýmuje slovo depka.
Slušný hoch z dobré rodiny,
co nelituje vstávat v časné hodiny,
aby nám sdělil hezky česky,
že s Dvojkou je mu vždycky hezky.
Je jak Júdžín z filmu Pomáda,
jeho řeč vyznívá jak prázdná roláda.
Karel Čapek je jeho dnešním tématem,
jenže já jim nejsem stále omámen.
Oč lepši je přemýšlet o kráskách,
které jsem včera hladil po vláskách.

62 let - zpráva o duševním a fyzickém stavu

   K narozeninám mi jako obvykle popřála písemně jedna z milenek mého otce. Byla milenkou mého otce zhruba v době, kdy mě bylo 10 let, ale je jen asi o 12 let starší než já. Když jí můj otec opustil, seznámila se s mou matkou a dopisovala si s ní až do matčiny smrti před šestnácti lety. Protože byla v adresáři mé matky, poslal jsem jí tehdy parte. Poté vyjádřila přání navštívit hrob mé matky, i když proto musela přijet ze svého poměrně vzdáleného bydliště. U hrobu jsem se s ní seznámil osobně. I od matky jsem věděl, že byla milenkou mého otce několik let. Když jsem o ní později říkal otci (přežil mou matku o 12 let), řekl mi, že už se na ní moc nepamatuje, protože to byla jen taková povrchní známost. Zajímavé, že ta paní si pamatuje datum narození mých rodičů i moje datum narození, aniž bych já jí to řekl. Ta paní se později sama vdala a dnes je i babičkou, ale naše rodina jí tak přirostla k srdci, že mi celých těch 16 let od matčiny smrti píše k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Vzhledem k tomu, že moje matka zemřela pouhé čtyři dny před mými 46 narozeninami, nezapomene připomenout i její úmrtí. Většinou odesílá přání k mým narozeninám v den výročí matčina úmrtí. Bavil jsem se o tom před časem i se svým psychologem, ale ten k tomu nezaujal žádný názor. Ani letos na mně ta paní, které je už před sedmdesát nezapomněla.

   Ahoj Míšo, ano, je to tak měl jsem včera narozeniny, Děkuju Ti za přání. Já se tím nikde nechlubím, na facebooku nemám datum viditelné a to, co se tam muselo vyplnit při registraci, jsem neuvedl pravdivě. Člověk nikdy neví, co ti, kteří mají k podobným datům na internetu přístup, co s tím udělají - viz poslední informace o tom, že facebook bude různá data uživatelů prodávat. Ale já stejně nerad oslavuji a hromadně už vůbec ne. Nemám sílu se přetvařovat. A vidíš to i tady. Když něco napíšu po pravdě, vyvolá to třeba takovou reakci jako napsal pan Bedřich Ludvík, který napsal " Když dospějeme, měli bychom se vymanit z dětského pohledu na své rodiče a pochopit, že máma a táta jsou pořád a hlavně - muž a žena, dvě odlišné, samostatné bytosti, které našim zplozením neztratili svou lidskou suverenitu." Jenomže on se na svět asi dívá poněkud jinak než já, když zároveň uvádí, že jeho rodiče jsou šťastně spolu 61 let. Já jsem se také od své minulosti z větší části odstřihl, ale až poté, co zemřeli oba moji rodiče, tedy v mých 58 letech. A jakýs - takýs samostatný život jsem začal až po smrti své matky, tedy ve svých 46 letech. Chápu, že je to pozdě, ale prostě jsem to jinak nedokázal a různí mravokárci mě stejně nijak nepomohli. Před deseti lety jsem si to celé napsal na blog, je to tam, v podstatě zasuté nánosem času, ovšem přes různé kritiky pro mne stále platné. Samozřejmě, že život se trochu za těch deset let posunul, ale v mém věku už nikoli ke smělým zítřkům, ale ke konci života. Nestěžuji si, jednak není komu, i když celých těch 16 let po matčině smrti navštěvuji psychology. Jenže kdo dlouhodobě nenavštěvoval psychologa, nechápe, že ani psycholog není spása. Možná, že kdybych se narodil zdravý, žil bych dnes jinak anebo bych třeba nežil vůbec, protože bych se třeba ve třiceti zabil v autě nebo bych skončil nějak jinak. Už jsem si zvykl, že na přelomu roku mívám silnější deprese než jindy. Obvykle tak od mých narozenin  až do poloviny ledna. Nikomu to nevysvětluji, pokud to jde, vyhýbám se lidem. Zvláště těm, kteří můj život nějak komentují. Jestli chceš, přečti si, co mám už deset let na internetu. Je to pro nezasvěceného asi páté přes deváté, tak máš-li teď jen tolik času, abys to přelétla pohledem, nech si to na jindy. Měj se také hezky! Tomáš

   Celý článek je z technických důvodů mého dřívějšího blogu u jiného poskytovatele rozdělen na tři části. Na další část se proklikneš na konci předchozí části. U tohoto článku to funguje, budeš -li můj blog prohlížet na jiných místech, odkazy pravidla nefungují, protože jsou vztaženy k původnímu blogu a předělávat všechno - na to jsem neměl sílu. Tak tedy článek o který jde, je zde - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2011/11/dilema-vanocniho-prani-1cast.htm

   Život je složitej, každej máme nějakej. Mně spíš přijde zvláštní, jaký vidím rozdíl v komunikativnosti lidí, které znám reálně desítky let a kteří žijí fyzicky okolo mě . Tím myslím příbuzné, sousedy z domu i z ulice, bývalé spolupracovníky a nebo třeba spolužáky ze všech typů škol, kterými jsem prošel, od komunikativnosti lidí, které jsem poznal osobně za poslední dva a půl roku prostřednictvím facebooku, se kterými se scházím v hospodě nebo na kulturních akcích, ale kteří nemají s mým reálným životem, ať v minulém čase nebo v současnosti nic společného. Jako by se prolínaly dva úplně jiné světy skoro na stejném prostoru. Je mi však jasné, že kdybych zrušil svůj účet na facebooku, ti reální facebookoví lidé zmizí, protože nebudu chodit na ty facebookové události. Přemýšlet o mém životě nemusíš, Míšo. Každý máme nějaký životní příběh. Znám i takové, které jsou z mého pohledu horší, Třeba hodně lidi, kteří se narodili s dětskou mozkovou obrnou jako já, ale od narození až do pozdní dospělosti potřebují osobní asistenci, kterou až do vysokého stáři dělají jejich vlastní rodiče, a když umřou, dostávají se ti lidé do naprosto neřešitelné situace. Anebo bezdomovci - ty lidské trosky, které jsme si za tohohle kapitalismu zvykli vídat okolo sebe a které média odbývají tvrzením, že žijí způsob života, který jim vyhovuje. Přitom mezi ně se mohou dostat mnozí z nás a naše současné lidské okolí nám nijak nepomůže. Ani mně není jasné, jakým způsobem se konec mého života vyvine, když jsem se s ním pral těch 62 let sám. Neumím odpovědět na dotazy svých příbuzných a známých, kteří mi občas udílejí rady, co bych měl a neměl dělat a abych se do dalších let díval optimisticky. Vím, že dokud budu soběstačný, tak to nějak půjde. Dožiju-li se nesoběstačnosti, tak mi to není vůbec jasné.

    Já už o svém životě moc nepřemýšlím. Žiju jak se dá, ze dne na den, ale snažím se nedělat chyby, které jsem už udělal. Jenže můj život je tak jiný než byl v minulosti! Vrátit nejde a ani bych ho nechtěl prožít znovu a jak dopředu, nevím. Když se oběsil Luděk Buriánek, zjistil jsem, že sebevražda by mé problémy vyřešila, jenže jsem tak zbabělý, že něco takového nedokážu. Tak holt budu čekat, jak to dopadne.

   Já jsem si posledních 12 let zvykl, že se musím okolo Vanoc vyhýbat lidem, protože nejsem schopen nic vysvětlovat. Většinou svátky proležím, protože dostanu něco jakou silnou chřipku.