Pozvánka: 14. 2. 2015: Vzpomínka na Igora Ševčíka v První pivní tramwayi se blíží

Terapie – série 2

Tento týden jsem shlédl druhou sérii televizního seriálu Terapie. 35 dílů, které jsem si před Vánocemi koupil na DVD. Na televizi se nedívám, takže ani nemám placený kanál HBO, který ho natočil. Nedá se říci, že by druhá série byla horší než ta první. Je komplikovanější o to, že se skrz ní prolíná soukromý život psychoterapeuta, což v první sérii nebylo.

   Nicméně druhá série mi připadá pravdivější. Třem pacientům ze čtyřech, které sledujeme, terapie po několika týdnech nikterak nepomůže, ale naopak jim úplně rozvrátí život. Jak ty asi řekl jeden z hrdinů, manažer Slávek Charvát - v podstatě vyhozené peníze. Přitom postava psychoterapeuta Marka Pošty je napsána tak, že je zřejmé, že se nejedná o žádného amatéra, ale renomovaného odborníka. Seriál Terapie se mi líbí právě proto, že ač je původní scénář ze zcela jiného prostředí (Izrael), velmi dobře popisuje pricipy práce psychologů. Člověk o sobě povídá zcela cizímu člověku, o kterém buď má nějaké reference nebo nejčastěji nikoli. Ten cizí člověk jen zpochybňuje vaše hodnoty, dává neurčité otázky, na které často ani nedokážete odpovědět. A když něco odpovíte, psychoterapeut vaši odpověď zpochybní. Jakoby Vás vede, ale přitom často zpochybňuje to, co mu říkáte. Často odcházíte z jednotlivých sezení velmi nespokojeni. Máte pocit, že psychoterapeut má pouze dva zájmy: aby dostal zaplaceno v hotovosti a aby vás přesvědčil o tom, abyste považovali terapii stále za neukončenou, protože na konci sezení dostane vždycky zaplaceno. Je fakt, že v seriálu se nezmiňuje česká specifika, že řada psychologů má uzavřenou smlouvu s pojišťovnami a jednou za určité období, zpravidla za měsíc, může sezení vykázat jako výkon na pojišťovnu. Zároveň vám však poví, že jedno sezení měsíčně nestačí, což ostatně velmi rychle pochopíte sami, pokud přijdete za psychologem v akutním nedobrém psychyckém stavu. Čili běžná frekvence sezení by měla být aspoň jednou týdně. Jak vyplynulo z první série Terapie, pacienti platili Marku Poštovi 1200 Kč za jedno padesátiminutové sezení. Probíhají-li tato sezení jednou týdně, znamená to měsíční výdaj téměř pět tisíc korun, čili za rok 50 až 60 tisíc. V seriálu Terapie 2 je pěkně vidět, jak pacienti odcházejí od psychoterapeuta nespokojeni, ale vždycky poslušně zaplatí. Přišlo mi to skutečně nesprávné v případě studentky Violy, která přišla za psychoterapeutem, aby jí pomohl vyrovnat se se závažnou nemocí. Dle mého názoru jí nijak příliš nepodpořil, ale vždy si nechal zaplatit.

   Řekl bych, že je to typická ukázka práce i řady psychologů, které jsem já poznal za posledních 16 let. Většina jich totiž neměla smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou. Také to nevypadalo, že by měli nějakou licenci, kterou měl hrdina seriálu Terapie. Seriál Terapie dobře ukazuje, jak je vlastní psychoterapie časově neohraničená. Vyjma té studentky ji všichni pacienti po několika týdnech přerušili, protože jim připadala velmi neuspokojivá a cítili se hůře než před ní. Marek Pošta mi připomínal mého hlavního psychologa, ke kterému chodím s přestávkami  už 13 let. Na rozdíl od nejistého Marka působí však můj psycholog velmi sebejistým dojmem, i když z něj vyjadřuje značná míra dobráckosti. Co na rozdíl od jiných psychologů, které jsem potkal před ním nebo v mezerách, kdy jsem si myslel, že se obrátím jinam bylo to, že má skutečně uzavřenou smlouvu s několika pojišťovnami a mezi jeho pravidly je i to, jak často vykáže pacienta pojišťovně. Byly období, kdy jsem ho navštěvoval i jednou týdně a tak jsem si většinu sezení hradil v hotovosti. Ale i to hrazení psychoterapie pojišťovnou alespoň jednou za čas bylo povzbuzující a také dodává psychologovi určitý rámec profesionality, ze kterého jsem měl dojem aspoň ten, že se nejedná o amatéra jako u jiných. Na druhé straně jsem se během let naučil dívat se na něj jako člověka, který má určité povahové rysy, které komunikaci s ním provázejí.

   Rozhovory s herci a tvůrci české verze seriálu Terapie (In Treatment) ve "filmu o filmu" napovídají, že se sice role výborně naučili, ale téma pro ně osobně je cizí. Seriál však výborně vystihuje reálie, postavy i práci psychoterapeuta. Jak jsem však psal v úvodu, druhé sérii by prospělo, kdyby se skutečně soustředila na pacienty, kteří nikterak nezasahují do soukromého života psychoterapeuta a kdyby tam nebyl dost neuměle naroubován psychoterapeutův soukromý život.

Odkaz na film o filmu druhé série české verze seriálu Terapie https://www.youtube.com/watch?v=vVi4-OJndbA

odkaz na trailer druhé série americké verze seriálu Terapie  https://www.youtube.com/watch?v=9Gln7V1QEnE

18. ledna 2015

Když potkám černošku,
políbím ji na nožku,
zatímco krásné Aničky
zavazují mi tkaničky
a přesto jsem pořád sám,
dnes už jen starý vysloužilý krám.
Perspektivy mého života jsou pryč,
přestože si stále od nich schovávám klíč.
Dveře kam bych ho strčil už jsem dávno minul,
zatímco čas tak rychle plynul.
Hrabě de la Ferté zmizel ve své pracovně,
zatímco já jsem se cítil ještě rajcovně.
Ten život byl nějak divně načasován,
neb nenaplnil se můj životní plán.
Krásné dívky, kdybyste přišly v jeho první polovině,
nemusel bych se dnes topit v každé volovině.
Dnes už jen hojíte moji duši,
neb tělo se čím dál míň vzruší.
Na fejsbúku jsou už jen přetvářky,
zatímco v životě zbývají jen porážky.
Kdybyste mě děvčata za pinďoura nedržela,
svíčka mého života by dávno dohořela.
Dnes už jediné mé potěšení
je mazlit se s vámi až do ranního kuropění.
Pak přijde zas bílý den
a šedé životní realitě budu vystaven.
Oteklé nohy v ortopedických botách,
opět ponesou života potah.
Na Dvojce začíná švitořit Ondřej Kepka,
co se na něj tak hezky rýmuje slovo depka.
Slušný hoch z dobré rodiny,
co nelituje vstávat v časné hodiny,
aby nám sdělil hezky česky,
že s Dvojkou je mu vždycky hezky.
Je jak Júdžín z filmu Pomáda,
jeho řeč vyznívá jak prázdná roláda.
Karel Čapek je jeho dnešním tématem,
jenže já jim nejsem stále omámen.
Oč lepši je přemýšlet o kráskách,
které jsem včera hladil po vláskách.

62 let - zpráva o duševním a fyzickém stavu

   K narozeninám mi jako obvykle popřála písemně jedna z milenek mého otce. Byla milenkou mého otce zhruba v době, kdy mě bylo 10 let, ale je jen asi o 12 let starší než já. Když jí můj otec opustil, seznámila se s mou matkou a dopisovala si s ní až do matčiny smrti před šestnácti lety. Protože byla v adresáři mé matky, poslal jsem jí tehdy parte. Poté vyjádřila přání navštívit hrob mé matky, i když proto musela přijet ze svého poměrně vzdáleného bydliště. U hrobu jsem se s ní seznámil osobně. I od matky jsem věděl, že byla milenkou mého otce několik let. Když jsem o ní později říkal otci (přežil mou matku o 12 let), řekl mi, že už se na ní moc nepamatuje, protože to byla jen taková povrchní známost. Zajímavé, že ta paní si pamatuje datum narození mých rodičů i moje datum narození, aniž bych já jí to řekl. Ta paní se později sama vdala a dnes je i babičkou, ale naše rodina jí tak přirostla k srdci, že mi celých těch 16 let od matčiny smrti píše k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Vzhledem k tomu, že moje matka zemřela pouhé čtyři dny před mými 46 narozeninami, nezapomene připomenout i její úmrtí. Většinou odesílá přání k mým narozeninám v den výročí matčina úmrtí. Bavil jsem se o tom před časem i se svým psychologem, ale ten k tomu nezaujal žádný názor. Ani letos na mně ta paní, které je už před sedmdesát nezapomněla.

   Ahoj Míšo, ano, je to tak měl jsem včera narozeniny, Děkuju Ti za přání. Já se tím nikde nechlubím, na facebooku nemám datum viditelné a to, co se tam muselo vyplnit při registraci, jsem neuvedl pravdivě. Člověk nikdy neví, co ti, kteří mají k podobným datům na internetu přístup, co s tím udělají - viz poslední informace o tom, že facebook bude různá data uživatelů prodávat. Ale já stejně nerad oslavuji a hromadně už vůbec ne. Nemám sílu se přetvařovat. A vidíš to i tady. Když něco napíšu po pravdě, vyvolá to třeba takovou reakci jako napsal pan Bedřich Ludvík, který napsal " Když dospějeme, měli bychom se vymanit z dětského pohledu na své rodiče a pochopit, že máma a táta jsou pořád a hlavně - muž a žena, dvě odlišné, samostatné bytosti, které našim zplozením neztratili svou lidskou suverenitu." Jenomže on se na svět asi dívá poněkud jinak než já, když zároveň uvádí, že jeho rodiče jsou šťastně spolu 61 let. Já jsem se také od své minulosti z větší části odstřihl, ale až poté, co zemřeli oba moji rodiče, tedy v mých 58 letech. A jakýs - takýs samostatný život jsem začal až po smrti své matky, tedy ve svých 46 letech. Chápu, že je to pozdě, ale prostě jsem to jinak nedokázal a různí mravokárci mě stejně nijak nepomohli. Před deseti lety jsem si to celé napsal na blog, je to tam, v podstatě zasuté nánosem času, ovšem přes různé kritiky pro mne stále platné. Samozřejmě, že život se trochu za těch deset let posunul, ale v mém věku už nikoli ke smělým zítřkům, ale ke konci života. Nestěžuji si, jednak není komu, i když celých těch 16 let po matčině smrti navštěvuji psychology. Jenže kdo dlouhodobě nenavštěvoval psychologa, nechápe, že ani psycholog není spása. Možná, že kdybych se narodil zdravý, žil bych dnes jinak anebo bych třeba nežil vůbec, protože bych se třeba ve třiceti zabil v autě nebo bych skončil nějak jinak. Už jsem si zvykl, že na přelomu roku mívám silnější deprese než jindy. Obvykle tak od mých narozenin  až do poloviny ledna. Nikomu to nevysvětluji, pokud to jde, vyhýbám se lidem. Zvláště těm, kteří můj život nějak komentují. Jestli chceš, přečti si, co mám už deset let na internetu. Je to pro nezasvěceného asi páté přes deváté, tak máš-li teď jen tolik času, abys to přelétla pohledem, nech si to na jindy. Měj se také hezky! Tomáš

   Celý článek je z technických důvodů mého dřívějšího blogu u jiného poskytovatele rozdělen na tři části. Na další část se proklikneš na konci předchozí části. U tohoto článku to funguje, budeš -li můj blog prohlížet na jiných místech, odkazy pravidla nefungují, protože jsou vztaženy k původnímu blogu a předělávat všechno - na to jsem neměl sílu. Tak tedy článek o který jde, je zde - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2011/11/dilema-vanocniho-prani-1cast.htm

   Život je složitej, každej máme nějakej. Mně spíš přijde zvláštní, jaký vidím rozdíl v komunikativnosti lidí, které znám reálně desítky let a kteří žijí fyzicky okolo mě . Tím myslím příbuzné, sousedy z domu i z ulice, bývalé spolupracovníky a nebo třeba spolužáky ze všech typů škol, kterými jsem prošel, od komunikativnosti lidí, které jsem poznal osobně za poslední dva a půl roku prostřednictvím facebooku, se kterými se scházím v hospodě nebo na kulturních akcích, ale kteří nemají s mým reálným životem, ať v minulém čase nebo v současnosti nic společného. Jako by se prolínaly dva úplně jiné světy skoro na stejném prostoru. Je mi však jasné, že kdybych zrušil svůj účet na facebooku, ti reální facebookoví lidé zmizí, protože nebudu chodit na ty facebookové události. Přemýšlet o mém životě nemusíš, Míšo. Každý máme nějaký životní příběh. Znám i takové, které jsou z mého pohledu horší, Třeba hodně lidi, kteří se narodili s dětskou mozkovou obrnou jako já, ale od narození až do pozdní dospělosti potřebují osobní asistenci, kterou až do vysokého stáři dělají jejich vlastní rodiče, a když umřou, dostávají se ti lidé do naprosto neřešitelné situace. Anebo bezdomovci - ty lidské trosky, které jsme si za tohohle kapitalismu zvykli vídat okolo sebe a které média odbývají tvrzením, že žijí způsob života, který jim vyhovuje. Přitom mezi ně se mohou dostat mnozí z nás a naše současné lidské okolí nám nijak nepomůže. Ani mně není jasné, jakým způsobem se konec mého života vyvine, když jsem se s ním pral těch 62 let sám. Neumím odpovědět na dotazy svých příbuzných a známých, kteří mi občas udílejí rady, co bych měl a neměl dělat a abych se do dalších let díval optimisticky. Vím, že dokud budu soběstačný, tak to nějak půjde. Dožiju-li se nesoběstačnosti, tak mi to není vůbec jasné.

    Já už o svém životě moc nepřemýšlím. Žiju jak se dá, ze dne na den, ale snažím se nedělat chyby, které jsem už udělal. Jenže můj život je tak jiný než byl v minulosti! Vrátit nejde a ani bych ho nechtěl prožít znovu a jak dopředu, nevím. Když se oběsil Luděk Buriánek, zjistil jsem, že sebevražda by mé problémy vyřešila, jenže jsem tak zbabělý, že něco takového nedokážu. Tak holt budu čekat, jak to dopadne.

   Já jsem si posledních 12 let zvykl, že se musím okolo Vanoc vyhýbat lidem, protože nejsem schopen nic vysvětlovat. Většinou svátky proležím, protože dostanu něco jakou silnou chřipku.

Debata o Nákladovém nádraží na Žižkově, Stropnický - Hujová

Včera jsem se  šel podívat na diskusi o budoucnosti nákladového nádraží v Praze na Žižkově. Nádražní budova byla nedávno prohlášena národní kulturní památkou a bylo tak znemožněno developerské společnosti Sekyra Group ji zbourat. Nyní se vedou diskuse o jejím využití a o možnostech financování rekonstrukce. Obsazení panelistů bylo skvělé: pokud si to pamatuji náměstek generálního ředitele Českých drah, jeden z ředitelů Sekyra group, architekt zabývající se tímto územím, zástupkyně památkového ústavu, ministr kultury Herman a místostarosta MČ Praha 3 Matěj Stropnický. Ovšem nejlepší byl závěr celé diskuse, kdy měli možnost se vyslovit přítomní občané. Starší muž bílé pleti, ale špatně hovořící česky, sdělil něco v tom smyslu, že se zabýváme hloupostmi místo abychom nákladové nádraží zbourali a postavili na jeho místě korejské městečko. Řekl, že i Korejci by měli mít u nás svá práva. V diskusi občanů vystoupila také starostka Prahy 3 Vladislava Hujová a vyslovila zásadní nespokojenost s tím, že na pódiu sedí místostarosta Matěj Stropnický a nikoli ona. Stropnický to vysvětlil tím, že za diskusním stolem nesedí ředitelé organizací, kteří jsou v problému zainteresováni, ale výkonní náměstci, kteří se problematikou zabývají. Výjimkou byl podle Stropnického pouze ministr kultury, který byl přítomen místo své náměstkyně, dlící momentálně na dovolené. Vystoupení paní starostky Hujové mě poměrně nepříjemně překvapilo. Vypadalo to, jako by nepovažovala Matěje Stropnického za dostatečně kompetentního zástupce Prahy 3 v této diskusi. Pravda, Stropnický patrně sbíral předvolební body. Ovšem jeho argumenty v celé diskusi byly fundované a z minulosti je mi jasné, že ví o celém problému víc než paní Hujová. O minulých volbách jsem volil jeho uskupení Žižkov (nejen) sobě a včera jsem se opět přesvědčil, že to byla nejlepší varianta. Doufám, že Stropnický nepřipustí, aby místo nákladového nádraží stálo korejské městečko.

Kolik je tak normální mít přátel

David napsal:

Kolik je tak normální mít přátel. Nemyslím známý. 1, 2, nebo i více? Napište mi prosím kolik si myslíte z vlastní zkušenosti.

Tomáš napsal:
Já jsem měl vlastně vždycky přátele ze školy nebo ze zaměstnání. Taky jsem tam strávil nejvíc času. Podařilo se mi vystudovat obor, který mi byl celý život největším koníčkem. Se spolužáky z vysoké školy jsem se stýkal i v profesním životě, protože jsme jednak měli stejného koníčka a jednak se jednalo o úzký obor, i když jsme byli rozeseti po celé republice. Po roce 1989 se to nějak celé změnilo. Když jsem přestal chodit do zaměstnání, vypadl jsem z toho úplně. Za celý dospelý věk jsem měl jenom jednoho přítele se kterým jsem se seznámil mimo obor. Byl o generaci starší, byli jsme naprosto rozdílní, neměli žádné společné známé a přesto nám to přátelství vydrželo 30 let. Loni zemřel. Mívali jsme v životě období, kdy jsme se neviděli několik let a mezitím období, kdy jsme se viděli každý týden. Znal jsem ho v době, kdy byl v plné síle i v době, kdy už to neměl v hlavě v pořádku. Tady mám toho kamaráda na obrázku, ale i na živém obrázku, tedy krátkém videu, které mi připomíná jeho projev ještě z doby, kdy to byl on. Tedy už nikoli v plné tělesné síle, ale ještě při smyslech. Nevím, jestli se Vám to video podaří otevřít. Je krátké, má necelou minutu - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2013/04/zemrel-bedrich-franic.html

Předtím a potom

Někteří lidé mají takový život, který plyne jako voda. Pokud jsou v něm nějaké změny, navazují na sebe plynule a logicky. Jiným lidem změní život něco, co oddělí život na "předtím" a "potom".. Pro mně to byl rok 1998. Souhra několika událostí během toho roku. Od té doby se můj život dostal do úplně jiných kolejí, než kam jsem ho do té doby směřoval. Několik let jsem se snažil, aby se život vrátil do kolejí, kde byl před tím. Už se mi to nepodařilo. Už je to 16 let. Občas si říkám, jaký by byl můj život, kdyby ... Jenže jsou to takové úvahy jako co by se stalo, kdyby Němci vyhráli 2. světovou válku. Jiná věc je, jak působím na lidi, se kterými se dnes setkávám. Jsou to úplně jiní lidé než před rokem 1998. Působím na ně jako spokojený bezproblémový dobrák. Docela by se mi líbilo, kdyby tomu tak bylo i v mém nitru. Bohužel tomu tak není. ZATÍM v tom lze žít. Ale stále víc si uvědomuji, jak je to odlišné od toho, co bylo před rokem 1998.

Humanistické centrum - program květen - červen 2014

Roztržka ve výboru Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně kvůli placení členských příspěvků

■     ■

Hana Ondřichová, projektová manažerka, asistentka, napsala členům SDMO:

Vážení,

z pověření  vedení SDMO, o. s. Vám posílám sdělení, kterou naleznete níže, pod čarou .

S přáním krásných dnů.

Hana Ondřichová

projektová manažerka, asistentka

Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (SDMO), o. s.

Klimentská 1236/9, Praha 1

www.dmoinfo.cz

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení členové, klienti, zaměstnanci, přátelé a příznivci.

Ve středu 30.4.2014 jste obdrželi email, s výpisem fiktivní členské základny a výzvou k zaplacení členského příspěvku, který Vám rozeslala z emailu SDMO, o.s., členka výboru, Ing. Štěpánková.

V důsledku politováníhodného podvodného jednání paní místopředsedkyně, se, bohužel, stalo, že byli za členy označeni také někteří lidé, kteří rozhodně členy SDMO, o.s. lege artis nejsou a býti nemohou. Nebyli totiž nikdy oficiálně přijati za členy v souladu s pravidly dle Stanov SDMO, o.s.. Někteří lidé možná naopak netuší, že by již členy být neměli. Dokonce o svém "členství" někteří ani nevěděli, jak jsme zjistili. Jde o zásadně citlivou problematiku, protože od nezpochybnitelné členské základny se odvíjí garance legality celé SDMO, o.s.

 Jako vedení SDMO, o.s. považujeme za nezbytné se všem dotčeným osobám, jménem SDMO, o.s., omluvit za mystifikaci a slíbit, že učiníme nutná opatření, aby se již nikdy takové pochybení nemohlo opakovat. Prosíme Vás, abyste rozhodně nikdo žádné příspěvky neposílali ani jinak neplatili. V rámci nutné transformace občanských sdružení na spolky, v souvislosti s novým občanským zákoníkem, bude muset být na příští Valné hromadě záležitost s členskými příspěvky řešena a dořešena, stejně jako platnost členství některých členů, kteří nejeví aktivní zájem o členství anebo jsou neznámí. Nová legislativa zároveň stanovuje další kritéria, která bude nutné dodržet. S určitostí lze konstatovat, že členy nemohou být zaměstnanci

Za SDMO, o.s.

 PhDr. Mgr. Libor Novosád, Ph.D.

předseda

 Jan Remeš

místopředseda

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

■     ■

Jitka Štěpánková, místopředsedkyně SDMO, napsala členům SDMO:

Vážení členové SDMO,

dovolte, abych i já mohla reagovat na dnešní zprávu pánů Novosáda a Remeše. Na začátek jedna důležitá informace pro Vás - pan Novosád není právoplatným členem již od 3.3. 2014 , což potvrzuje i jeho zpráva ( viz.výpis z korespondence výboru 1). Poté, co jsem panu Novosádovi zaslala informaci o aktualizaci stavu členské základny, včetně výzvy k zaplacení členského příspěvku, pan Novosád odpověděl, že členský příspěvek platit nehodlá. Výbor proto přišel s návrhem zavést tzv. čestné členství.  Pan Remeš však v následné diskusi varoval, že by existence čestného členství mohla narušit požadované padesátiprocentní zastoupení OZP ve členské základně. Status čestného člena nebyl zaveden a tudíž jím nemůže být ani pan Novosád.

Pokud bych se měla vyjádřit k dnešní "omluvě" výše zmíněných pánů, ráda bych zmínila jen skutečnost, že veškeré zprávy, které jste ode mne obdržely, byly zasílány na základě požadavku pana Remeše. Na jednom z prvních emailů týkajících se aktualizace členské základny a první informace o členských příspěvcích se dokonce společně se mnou pan Remeš aktivně podílel, tento email byl zaslán až po schválení jednotlivých členů výboru. Obdobně i k zaslání informace s výzvou k platbám členských příspěvků proběhlo ve spolupráci s paní Hankou Ondřichovou a  panem Remešem.

 Ohledně "neschválených" členů mohu jen říci, že jsem vycházela z přihlášek osob, které o členství zájem projevily. Seznam potenciálních členů tedy tvořili všichni ti, kteří chtějí členy být i nadále, případně ti, co v rámci aktualizace členské základny o členství zájem projevili. Souhlasím s panem Remešem v tom, že se tak v rámci aktualizace členské základny dostali na seznam i ti, kteří v minulosti členy nebyli. Jak jsem již zmínila, vycházela jsem z žádostí o členství v SDMO. Jak správně zmínil pan Remeš, dle aktuálně platných Stanov je členem pouze ten, jehož žádost o členství byla výborem schválena -ne všechny žádosti, které mi však byly minulým výborem předány tímto schvalovacím procesem prošly. Podle toho, co mám k dispozici například nikdy nebyl přijat ani pan Remeš. Právě z tohoto důvodu byl do seznamu platných členů zahrnut každý, kdo o členství zájem projevil.

S přáním pěkného dne

Ing. Jitka Štěpánková


Výpis korespondence výboru 1:

---------- Původní zpráva ----------
Od: Libor Novosád

Komu: Jitka Štěpánková

Datum: 3. 3. 2014 13:20:27
Předmět: Re: členství SDMO, o.s.

Dobrý den,

oficiálně sděluji, že o členství v SDMO nadále zájem nemám.
Pro SDMO jsem pracoval 20 let, leccos se povedlo, leccos ne, tak to v životě bývá.
Kromě projektu JPD 3 jsem za svoji práci nebyl honorován a dělal to pro dobro věci. Z Liberce a při práci na PedF UK to bylo časově i ekonomicky únosné.
Nyní však každá cesta reprezentuje 1 den a cca 1.200,-Kč (= jízdné a výpadek výdělku) a je to téměř neskloubitelné s mým pedagogickým a odb. působením v Olomouci a Brně.
Toto mi rovněž brání čerpat jakékoliv služby SUR, i když rehabku bych potřeboval, takže...
V případě zájmu ze strany SDMO, mohu poskytovat konzultace ap. na základě faktury či DPP.
Myslím, že s novým výborem a lidmi, byť ne se vším mohu souhlasit, je SDMO životaschopné a má šanci se rozvjet.
Samozřejmě vím, že ukončení mého členství znamená i složení funkce předsedy. Věřím, že najdete někoho flexibilního a produktivního.

V dobrém a s přáním všeho dobrého
LN

■     ■

■     ■

Tomáš Němec, člen SDMO, napsal výboru SDMO:

Výboru Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně

                                                                                       8. 5. 2014

Vážení,

tento e-mail posílám paní Štěpánkové jako člence výboru SDMO a kopii paní Ondřichové jako ZAMĚSTNANKYNI SDMO.

    Obdržel jsem dva e-maily, z jichž jeden poslala zaměstnankyně SDMO paní Ondřichová, (obsahoval sdělení členů výboru SDMO pana Novosáda a pana Remeše) a druhý e-mail napsala členka výboru SDMO paní Štěpánková. Pochopil jsem, že výbor SDMO není momentálně jednotný, co se týká placení příspěvků SDMO. Na rozdíl od pana Novosáda jsem byl přítomen poslední Valné hromadě, kde se o placení příspěvků jednalo. Placení členských příspěvků považuji za zcela zásadní věc, i když je možno diskutovat o jejich výši, rodinném členství a podobně. Zaplacení ročního členského příspěvku však vidím jako jedinou možnost, jak člen projeví zájem o členství ve spolku SDMO.  Dopis pana Novosáda, oznamující jeho vystoupení ze SDMO se mi zdá rozumný. Už před několika lety, kdy předsedkyní SDMO přestala být dr. Šprynarová a předsedou se stal pan Novosád, vyslovil jsem osobně tehdejším  pražským členům výboru SDMO své pochybnosti, že pan Novosád může efektivně na dálku z Liberce řídit tuto hlavně pražskou organizaci. Bylo mi však řečeno, že pan Novosád je člověk, který má vliv o oblasti, které se týkají neziskového sektoru a lidí zdravotně postižených. Na žádné z dalších valných hromad už jsem pana Novosáda osobně neviděl a tudíž jsem ani neslyšel jeho osobní názor k tomu, jak se staví k funkci předsedy SDMO, do které byl ostatními členy výboru zvolen. Jak jsem měl možnost kdysi pana Novosáda ve středisku SDMO vidět, jeho tělesné postižení je poměrně značné a cestování po Prahy mu patrně činí potíže. Vidím  sám na sobě, jak se potíže spojené s dětskou mozkovou obrnou s věkem zvětšují.

    Vadí mi poměrně nenávistný tón dopisu, který je nadepsán "Omluva SDMO, o.s.", který je podepsán panem Novosádem a panem Remešem. Z předchozího dopisu pana Novosáda,  který přeposlala paní Štěpánková vyplývá, že pan Novosád vystoupil ze SDMO a vzdal se funkce předsedy. O tom, bohužel, na webu SDMO není ani zmínky stejně tak jako tam chybí informace o současném složení výboru SDMO. Podle mého názoru, pokud se členové výboru nyní, téměř po půl roce od valné hromady, na níž bylo schváleno zavedení členských příspěvků, po rezignačním dopise pana Novosáda, a po té, kdy je jedna členka výboru SDMO obviněna dvěma (???) dalšími členy výboru z podvodného jednání, nemohou shodnout, měli by svolat mimořádnou valnou hromadu, kde by mělo dojít k dovolbě výboru za odstoupivšího pana Novosáda, aby mohl být zvolen nový předseda a vyjasněna zmatečná výzva o placení/neplacení členského příspěvku. 

   Členský příspěvek přijdu do střediska v nejbližších dnech zaplatit osobně, jak jsem se po zaslání informace o placení domluvil korespondenčně s paní Štěpánkovou.

   Protože nechci, aby tato moje reakce při dalších neshodách mezi členy výboru SDMO někde zmizela, zveřejním ji na facebookové stránce Střediska ucelené rehabilizace pod příspěvkem - viz https://www.facebook.com/sdmocz#!/sdmocz/posts/10152455710709136 a na svém blogu Tomův deník - http://tomuv-denik.blogspot.cz/, kde v sekci "Zdravotně postižení lidé" dlouhodobě publikuji své názory na činnost SDMO.

S pozdravem

Tomáš Němec

■     ■

16. března 2014

Dalekáť cesta má,

marné volání.

Duše má stoná,

kdo ji ochrání?

Nevěřím na slovo Boží,

když sám obracím se v loži.

Báro, Anny, Denisko,

až zase přilehnete,

pak zmáčknu na svém PC

tlačítko DELETE.

Vyzmizíkuji svou duši,

i ty sexuální pudy

co ji ruší.

Humanistické centrum v Praze otevřeno

Nedaleko náměstí I. P. Pavlova v Praze bylo otevřeno Humanistické centrum.

KOBRA 70

Česká unie karikaturistů oslaví 70. narozeniny svého význačného člena a místopředsedy a také spolupředsedy Strany mírného pokroku v mezích zákona Josefa KOBRY Kučery výstavou jeho karikatur. Výstava bude na obvyklém místě - restaurace / galerie SEDM KONŠELů, Žatecká 10, Praha 1, od 4. do 31. března 2014. Vernisáž, oslavné projevy a další 4. března v 17. hodin.

Babiš

Milý Marceli, máš pravdu, že panu Babišovi by bylo asi lepší v Agrofertu. Třeba se do toho vůbec neměl pouštět, ale na druhé straně horní příčce státu je z vůle voličů. Těch, co k volbám přišli i těch, co k volbám nepřišli. To je už taková daň demokracie. Také by tento stát mohl vést Slávek Sobotka ruku v ruce s Markem Bendou. To jsou ti praví politici, kteří nikdy nechodili jinam do práce než do nějakého zastupitelského orgánu. Ale také je tam zvolili voliči i nevoliči. Pamatuji dobu, kdy v novinách vycházely takové soubory portrétů pánů/soudruhů v kravatách. Pod některým tím souborem bylo napsáno členové vlády České/Československé socialistické republiky, pod jiným členové Ústředního výboru Komunistické strany Československa a pod tím třetím členové Sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Jednotliví soudruzi mezi těmito soubory občas kolovali a já jsem až do svých 37 let nechápal, jaký je mezi těmi skupinami rozdíl. Ale rozhodně se do nich ti soudruzi nedostali nějakými všeobecnými volbami. Prostě někde se rozhodlo a oznámilo se to v novinách. Členové Parlamentu, tedy v tehdejší době Národního shromáždění nikde vyobrazeni nebyli. Já jsem vůbec nevěděl, že se tam schvalují zákony. Bylo všeobecně známo, že členem Národního shromáždění se stávají lidé za dobrou práci. Třeba dojičky nebo horníci. Někdy přemýšlím,jestli to nebylo lepší. Lidi aspoň mohli nadávat na komunisty. Dnes. 25 let po pádu toho režimu stále nadávají na komunisty. Ale já si myslím, že už mohou nadávat jenom sami na sebe. Ale oni maximálně nadávají těm druhým, ale rozhodně ne sami sobě. Ten Babiš to aspoň zkusil. Sám za sebe. No tak si musí nechat nadávat. Kdyby zůstal v Agrofertu, čecháčkové by mu jen po straně záviděli majetek, ale nenadávali by mu. Já jsem ho nevolil. Bohužel však musím přijmout, že byl zvolen. V tzv. svobodných volbách. Tak hezký den, Marceli!

Pozvánka: 15. 2. 2014: Vzpomínka na Igora Ševčíka v První pivní tramwayi se blíží

Deprese

Včera jsem navštívil skvělé představení Neomluveného divadla podle Gogolovy Ženitby v nuselském Divadle bez hranic. Jako vše, co jsem viděl v nastudování tohoto souboru, byla i Ženitba skvělá. Po představení jsem měl možnost s několika členy souboru prohodit pár slov. Jeden se pozastavil i nad mými tematickými statusy a povídá: jako bys měl deprese. Jak to hezky odhadl! Na představení jsem totiž jel přímo ze sezení od psychoterapeutky. Jenže kdo deprese nemívá, připadají mu jako takový neuchopitelný výmysl, výmluva. Něco, co se jednoduše dá zahnat léky nebo vypocením v posteli jako chřipka.

Obrazy handicapovaného umělce Ondřeje Zajíce

Ondřej Zajíc je člověk postižený progresivní svalovou dystrofií, upoutaný na lůžko a závislý na pomoc přístrojů. Prožil téměř klinickou smrt a určitou dobu strávil v umělém spánku. V té době měl neuvěřitelné představy, které potom pomocí malby prostřednictvím počítače vtělil do obrazů. Několik těchto obrazů je vystaveno v pražském klubu, restauraci a vinotéce Mandragora v Korunní ulici v Praze na Vinohradech. Výstava je prodejní, obrazy je možno si na místě zakoupit a přispět tak Ondřejovi na léčbu těžkého onemocnění a usnadnění nezáviděníhodného způsobu života.

Zažít město jinak

   Procházel jsem podzimním náměstím. Před kostelem stálo velké  černé pódium, na kterém se měla večer odehrávat grandiózní představení pro lid. Pod pódiem na trávníku množství stánků s různými pochutinami. Klobásky, pečené maso, frgály, preclíky, pivo, víno. A hlavně burčák. Hektolitry burčáku, bílého i červeného, sladkého i suchého. Koupil jsem si dvě deci sladkého bílého a pomalu se prodíral davem. Vypadalo to, že hospodářská krize ani neexistuje. Lidé se cpali pečenými klobáskami i burčákem. Jakoby se  z okolních pražských ulic, jinak poloprázdných, chtěli všichni vměstnat  do tohoto omezeného prostoru. Kupuji si langošovou placku. S česnekem?, ptá se starý prodavač. Udělejte mi to, jak jste zvyklý…. standardní provedení. Od pánve s olejem se otočí paní. Teď jste udělal manželovi radost, někteří lidé chtějí bez česneku. Bez česneku to není ono, dodává prodavač a potírá placku směsí. Přidá kečup a posype sýrem. Beru velkou placku na pergamenovém papíře do obou rukou a usedám na blízkou lavičku.  Přede mnou lezou děti na nafukovací skluzavku, s výskotem se spouští dolů a poskakují na nafouknuté plachtě.  Ve chvíli, kdy mám pusu plně nacpanou jídlem a tváře i ruce červené od kečupu zvoní kdesi v tašce mobil. Jako vždycky v tu nejnevhodnější dobu. Už jsem si zvykl a ani mně to nerozčiluje.  Telefon po chvíli utichne, protože se hovor přepne do hlasové schránky. Tam málokdy někdo nechá vzkaz. V klidu dojím, otřu si ruce i tváře od kečupu a vylovím mobil. Kupodivu se neobjeví neznámé číslo, které většinou patří nabízeči něčeho, třeba levných telefonních poplatků konkurenčního operátora.   Místo čísla jméno volajícího. Volám tedy zpět. Nájemce obchodu mi sděluje, že jeho obchodu se nedaří, jak by chtěl a už po několikáté mi předestírá onu žalostnou zprávu, že se mu opět nepodařilo sehnat peníze na nájem a proto hodlá v brzku provozovnu uzavřít. Koktavě sděluje, že by nerad zůstal něco dlužen, ale je mi jasné, že dlužen zůstane a pohledávka bude nedobytná.  Nájemce mi sděluje, že zítra odlétá do ciziny a vrátí se až za půldruhého měsíce. Doufá, že v jeho zahraniční pobočce  mu půjdou obchody lépe. Vida, myslím si, na cestu do zahraničí máš, ale na zaplacení v tuzemsku nemáš. Ale nechává mě to klidným. Starosti odkládám na příští týden.

   Opouštím náměstí  a vydávám se zažít město jinak. V chudší části čtvrti je jiný typ lidové veselice. Žádné honosné pódium se světelnými efekty, ale pódium vytvořené z kovových latěk a prostěradel. Levné mikrofony a reproduktory. Střídají se zde amatérské alternativní skupiny. Ta právě vystupující přijela ze severu Čech. Dva lidoví písničkáři nadávají v písni na život a na poměry. Vedle dívka u stolku prodává chleba s tvarohem a rajčetem.  O kousek dál je k mání levný alkoholický mošt cider, čti sajdr.  Jakési ekologické hnutí sbírá staré mobilní telefony a nabízí kávu zdarma.  Jeden z posledních prodejců hudby na pevných nosičích přinesl ukázat svou produkci. Nedaleko v domě je otevřena zcela nová obrazová galerie. Na stěnách několik obrazů neurčitého obsahu a na stolku před galerií výstavní katalog. Jméno umělce mi samozřejmě nic neříká.

   Na konci ulice je malá divadelní scéna. Právě tam dva studenti divadelní školy hrají představení o Bobu a Bobkovi, podle kreslené knížky zemřelého karikaturisty. Hned vedle spí na holé zemi bezdomovec. Nikdo si ho nevšímá, jen asi pětiletý chlapec na něj hledí jako u vytržení. Ukazuje ho tatínkovi.  Ten mu cosi vysvětluje a obrací synka k pódiu. Bob a Bobek je to, co tě má zajímat, hochu, nikoli člověk, který nemá kde bydlet.

   Je vlahý podzimní večer. Nechce se mi domů a tak pokračuji svou pouť městem.  Když už jsou nohy zemdlelé, zamířím do klubu k odpočinku. Barmanka mi přináší kávu a já sleduji cvrkot.  Skupinka anglicky hovořících Indů popíjí pivo.  Dvě děvčata si odnášejí od baru nápoj v plechovce.   Právě když jsem dopil kávu, objevuje se moje oblíbená šukací panenka. Ahoj, volá z dálky a přistupuje ke stolku, jdeš za mnou? Ani nevím, odpovídám, byl jsem se dnes jen tak projít.  Holky mi řekly, že jsi tady, povídá ona, tak jsem za tebou přišla.  Jde k baru a nechá si uvařit zelený čaj, její oblíbený. Na zpáteční cestě se ještě jednou zeptá: půjdeš ke mně? Ale jo, přisvědčuji a vstávám. Tahle svlečna mě vždycky dokáže uhranout měkkostí a hebkostí své kůže.  Pokaždé stejně a pokaždé jinak. Jako ten dnešní den, který se jmenoval: Zažít město jinak.

Abiturientský večírek

Setkání se spolužáky z gymnázia po 41 letech. Sešlo se nás 8, dokonce i spolužačka z Kanady. Většina spolužáků nepřišla, protože byli loni na kulatém výročí. Ale nic se nestalo. Průběh obvyklý: několik piv, večeře, káva. Většina přítomných sděluje, kolik let či měsíců jim zbývá do důchodu. Já nic, já už tam několik let sem. Papírové fotky už se neukazují, Všichni vytahují mobily, ukazují druhým chaty, vnoučata či obrázky z cest na displeji mobilů. Bezdotykové mobily bleskají a dělají památeční fotografie večera. Facebook nikdo kromě mě nepoužívá. Jen e-maily a mobilní telefony. Kdyby to nebylo tak blízko,asi bych tam také nešel. Životem se nějak neshoduji se svými spolužáky. Vyprávět nemá cenu. Nebyl jsem ani v New Yorku, ani v Hamburku. Avšak na stará kolena je mi to celkem jedno. Jsem rád, že bez problému dojdu domů. To ten život utekl.

Blbej den

Dnes byl vyloženě blbej den. Sice počasí bylo tady u nás na Vinohradech pěkně, ale měl jsem nepříjemný plánovaný rozhovor, kterému už nebylo jak se vyhnout. Posilnil jsem se před ním dvěma becherovkami, pak po čtvrthodinovém trapném oboustranném mlčení jsem řekl, co jsem musel říci, což vyvolalo nepochopení, které jsem očekával a afektovanou reakci, kterou jsem také očekával. Cítil jsem se přitom jako bych vlezl tygrovi do klece a vyrušil ho z příjemného zažívání. Když to skončilo, dal jsem si ještě pivo a takovou pivní limonádu, které se říká snad cider, šel jsem domů, z vyčerpání jsem si lehl a spal tři hodiny. Zítra bude ještě druhý díl tohoto jednání. Nevím, jestli jste někdy jednali s člověkem, kterého jste považovali za vyloženě hloupého a zároveň urážlivého, vztahovačného a podezřívavého, kterému jste museli říct, jak se věci mají, i když za a) víte, že to stejně nepochopí, protože se považuje za chytřejšího než vy a za b) že tím uškodíte hlavně sám sobě, protože tím ještě zvýšíte jeho komplex méněcennosti, ale prostě situace dospěla tak daleko, že ten okamžik už nemůžete obejít. A to bylo právě dneska.

Zemřel Bedřich Franic

Ve věku 86 let zemřel dne 15. dubna 2013 pan Bedřich Franic z Prahy.

... a oživlý obrázek (video) 16. 6. 2006

Byl jsi dobrý člověk, Beďare! Ať je Ti tam nahoře tak dobře, jako Ti bylo na tomto světě, když jsi byl v plné síle. Tomáš