Dýně

22.10.2009 23:32 - 02. Deník -trvalý odkaz

Dýně

   Přečetl jsem si na webu jeden článek,  v němž ji jedna česká slečna stýská nad tím, že by chtěla slavit halloween a že nemůže sehnat dostatečně velkou dýni. Zaujalo mě to natolik, že jsem si vyhledal, co je to halloween .

Ve wikipedii se praví:

■     ■

   Halloween je svátek, který se slaví 31. října, většinou dětmi, které se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu nebo Vám něco provedu) a „koledují“ o sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglických mluvících zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii, Novém Zélandu aj. V Česku se Halloween moc neslaví.

Tradičními znaky Halloweenu jsou dýně, speciálně vyřezané se svíčkou uvnitř (tzv. Jack-o'-Lantern), dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. Barvy černá a oranžová.

■     ■

   Nevím, jak mají být takové dýně na halloween velké. Viděl jsem maličké vyřezávané dýničky v prodejně Madal Bal na pražské Floře, ale celkem běžně je vídávám i v pražských obchodech ovocem a zeleninou. Jsou zhruba velké jako lidská hlava. Dnes jsem dvě takové nabídky vyfotil.

Tyto krásné dýně byly vystaveny ve Vršovicích před vietnamskou zeleninou. Vietnamka si myslela, že si asi dýni koupím, ale já jsem si ji jen vyfotil. To mladé vietnamské paní připadalo dost podivné.

Dýně září z dálky  i za typickou vietnamskou dodávkou.

Večer jsem šel nakoupit do blízkého supermarketu Albert na pražských Vinohradech a dýni jsem uviděl opět. Neváhal jsem se vrátit domů pro fotoaparát a dýni vyfotit.

Jestlipak taková dýně na halloween musí být ještě větší? A jestlipak se v Anglii si každý tu dýni pro halloween koupí, vydlabe a preparuje sám nebo už se kupuje hotová, něco jako v Česku lampión?

   Vidíte – lampión! Za mého dětství jsme chodili 7. listopadu do lampiónového průvodu a oslavovali Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Někdo měl v lampiónu svíčku, jiný v ní měl žárovičku na baterku. Škoda, že lampiónové průvody zanikly. Tím, že jim byl dán politický podtext, automaticky byly odstraněny  tzv. sametovou revolucí v roce 1989. Ani nevím, jestli se ještě dnes lampióny prodávají v každém papírnictví jako kdysi. Východní rituály jsou zvolna nahrazovány těmi západními. První máj – lásky čas v době tepla byl nahrazen sv. Valentýnem v zimě, Mezinárodní den žen v březnu byl nahrazen svátkem matek v květnu a nyní patrně lampiónový průvod bude po letech nahrazen halloweenem. Že bychom tedy navštívili vietnamské zelináře a pustili se do dlabání dýní? S tím ovšem musí začít mladá generace, která radostné lampiónové průvody nepamatuje.

lampión

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

O mrtvých jen dobře - 3.část

18.10.2009 01:57 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 3.část

   Já jsem  Miroslava Jelínka poznal až v posledních třech letech jeho života, kdy jsem se více méně omylem zapojil do obnovování Klubu volných novinářů, ustaveného v devadesátých letech a poté rozpadlého. Miroslav Jelínek se mi jevil jako sebestředný stařec, který nedokáže vnímat realitu a je pravým opakem stále vnímavého Jana Petránka.  Nikdy jsem nepochopil, proč se obklopil dvěma mladými místopředsedy – Radkem Kubičkem a Janem Punčochářem, kteří si nedokázali jako novináři vydobýt profesionální uznání nejen kolegů, ale ani čtenářů a posluchačů. Celou dobu jsem měl pocit, že tito hoši dokázali využít odtržení starého pána od reality a dovedně jím manipulovat k dosažení jakýchsi svých cílů. Zájemce odkazuji například na své články Záměry pánů Kubička a Punčocháře a Valná hromada Syndikátu novinářů ČR a Sedm kulí, ale i další v sekcihttp://tomuv.denik.sblog.cz/klub_volnych_novinaru/

   Starý pan Jelínek se zasloužil o to, že Syndikát novinářů při jeho osmiletém vedení zůstal profesní organizací většinou novinářů naprosto ignorovanou nebo chápanou čistě formálně. Nevychoval žádné své nástupce, kteří by byli novinářskou obcí ctěni. (Pokud se ovšem novináři dokážou navzájem ctít pouze na základě profesních dovedností bez ohledu na názorové rozdíly.)

   Pana Miroslava Jelínka je mi jako člověka velmi líto. Narodil se do špatné doby.  V dětství zažil 2. světovou válku. Jako mladý se zapojil do obnovy československého státu a za svou angažovanost musel na dlouhá léta zaplatit zákazem výkonu profese. Když se opět k novinářské profesi mohl vrátit, byl už za zenitem svých schopností. Ne každému člověku je dáno, aby si udržel pružné myšlení jako pan Jan Petránek. Nelze mu to zazlívat. Jediné, co je mu možné vytknout je, že byl na sklonku svého života málo sebekritický a při poslední valné hromadě Syndikátu novinářů opět kandidoval do řídícího výboru a nechal se zvolit předsedou. Tím vydal Syndikát novinářů nezodpovědnému vedení pánů Jana Punčocháře a Radka Kubička.

   Na páně Jelínkův pohřeb přišli většinou novináři senioři – členové Klubu Pražského jara. To jsou většinou ti, kteří byli z médií po roce 1969 vyhozeni. V Syndikátu novinářů je i mnoho těch seniorů, kteří pracovali v médiích až do roku 1989. Ti však leckdy už těžko shánějí práci dnes. Na pohřbu se potkali i ti, kteří zákulisně soupeří o moc v Syndikátu.

   Syndikát novinářů totiž na noze vláčí kouli v podobě majetku ve výši mnoha desítek milionů. Člověk, který tam nemá na všechny strany osobní kontakty, se v tom nevyzná. Není možno ověřit si, kdo mluví pravdu a kdo hájí čí zájmy. Já sám ve snaze pomoci dobré věci jsem letos v únoru podlehl přemlouvání jedné takové skupinky a stal jsem se předsedou nově založeného Odborového svazu novinářů. Naštěstí pánové, kteří mě k tomu přemluvili, pochopili brzy, že nejsem tak snadno manipulovatelný jako pan Miroslav Jelínek a už mi nesdělují, co bych měl a neměl udělat. Už se neozývají vůbec. Ale kdo ví, co se stane, až se někdo v Syndikátu novinářů chopí moci po zemřelém panu Miroslavu Jelínkovi.

   Pohřeb pana Miroslava Jelínka se konal za velmi chmurného počasí.  Vytrvale padal drobný déšť se sněhem a byla zima. Pomalu jsem vycházel ze strašnického krematoria. Přede mnou rozpačitě šli oba místopředsedové Syndikátu novinářů ČR Punčochář a Kubičko. Choulili se pod jedním deštníkem. Možná, že přemýšleli o tom, kdo z nich se nyní stane předsedou Syndikátu, nebo uvažovali, kdo je svrhne.

   Abych setřásl nepříjemné myšlenky, zašel jsem do známé cukrárny a dal jsem si štamprličku becherovky a dobrý zákusek. Byl to prohřešek proti mé dvouleté redukční dietě, ale pomohl mi vnímat zase cosi jiného. U vedlejšího stolku seděli dva mladí muži. Částečně se spolu bavili, částečně se nevnímali a telefonovali kamsi svými mobily nebo psali zprávy.

Uvědomil jsem si tu rozdílnost myšlení generací. Tito hoši zajisté nehledí dozadu na to, co bylo před čtyřiceti, ba třeba jen dvaceti lety. Mysleli dopředu. Způsobem, který už „osmašedesátníci“ nejsou schopni zvládnout.  Aby se Česká republika dostala dopředu, musí tato mladá generace převzít moc. I v ní budou idealisté, i v ní budou Kubičkové a Punčochářové. Ale nebudou zatíženi minulostí. Oni ještě nechápou, že i oni zestárnou a budou stejně zkostnatělí jako dnešní staří.

   Nemá smysl se vracet do minulosti. O mrtvých jen dobře. Syndikát novinářů mohou pohřbít jen ti živí, pokud budou opakovat chyby mrtvých.

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

O mrtvých jen dobře - 2.část

18.10.2009 01:47 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 2.část

   Velmi citlivě se rozloučil s Miroslavem Jelínkem známý rozhlasový publicista a jeho vrstevník Jan Petránek. Hovořil o celoživotním dialogu, který s panem Jelínkem vedl. Vyzdvihl jeho novinářskou preciznost a organizační schopnosti. Závěr jeho procítěného rozloučení však byl ještě smutnější. Petránek konstatoval, že není od Miroslava Jelínka příliš věkově vzdálen a tudíž se s ním možná neloučí nadlouho. Za Hospodářské noviny se s Miroslavem Jelínkem rozloučil šéfredaktor Petr Šimůnek. Pohovořil o Jelínkovi jako o laskavém, milém člověku. Do své smrti byl Miroslav Jelínek zaměstnán v Hospodářských novinách jako vedoucí oddělení styku se čtenáři. Za Syndikát novinářů, jehož byl pan Jelínek předsedou od roku 2001, se s ním nerozloučil nikdo.

   Nejpodrobnější životopis Miroslava Jelínka jsem našel ve zprávě časopisu Týden.  Píše se tam, že Jelínek vystudoval v padesátých minulého století letech žurnalistiku a od roku 1960 do roku 1969 byl šéfredaktorem deníku Mladá fronta.  Podílel se na obrodném procesu, a proto byl usnesením ÚV KSČ zbaven funkce.  V období tzv. normalizace pracoval jako izolatér a výškový montér ve výrobním družstvu. Do mediální sféry se vrátil po listopadu 1989 jako šéfredaktor obnoveného časopisu MY 90-91, posléze vedl deník Právo lidu. Do samého závěru svého života byl redaktorem Hospodářských novin.

Zapojil se do obnovy novinářské organizace, která s názvem Syndikát novinářů ČR nahradila zkompromitovaný Československý svaz novinářů. Současně byl předsedou Klubu novinářů Pražského jara 1968. V posledním období se jako předseda Syndikátu novinářů ČR intenzivně věnoval obhajobě zájmů novinářů zejména ve vztahu k tzv. "náhubkovému" zákonu. "V jeho osobě odchází významný novinář, který se nikdy nezpronevěřil svým zásadám a přesvědčení," uvedli zástupci syndikátu.

klikni - 3.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

O mrtvých jen dobře - 1.část

18.10.2009 01:40 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 1.část

   Ve čtvrtek 8. října mi napsal pan Sígl, starší novinář, kterého si nesmírně vážím pro jeho činorodost: „Nevíš, kdy má pohřeb Miroslav Jelínek? Bombarduji dotazy Syndikát novinářů a na jejich stránkách nic není, telefon nikdo nebere“.

   Nevěděl jsem ani, že pan Jelínek, předseda Syndikátu novinářů České republiky, zemřel. Poměrům v Syndikátu jsem se nedivil. Předseda Syndikátu už byl starý a o chod Syndikátu se měl starat jeho mladý místopředseda Jan Punčochář, který si vydupal před dvěma lety na řídícím výboru Syndikátu novinářů místo placeného manažera.  Z něj se letos v létě po anglicku vypařil do televize Prima. To však by bylo jiné téma, o kterém si můžete přečíst v článku Valná hromada Syndikátu novinářů ČR a Sedm kulí.

   Ale abych se vrátil k informaci o úmrtí a pohřbu pana Jelínka. Na konec přece jen na web Syndikátu kdosi potřebné informace vložil. Nerad se na web Syndikátu dívám. Nikdy nebyl příliš kvalitní, ale placený manažer Punčochář z něj udělal poměrně nepřehlednou záležitost. Podívejte se sami. Součástí webu Syndikátu novinářů je internetový časopis Mediažurnál. Ten již tři měsíce nefunguje a ukazuje takovouto chybu:

 

   Toto jsou jen drobnosti, které jsou jen malou ukázkou toho, jak starý pan Jelínek vedení Syndikátu novinářů nezvládal a obklopil se lidmi, kteří jím mohli snadno manipulovat. Zdálo se, že krátce před smrtí prohlédl a do internetového Mediažurnálu napsal článek, kritizující vlastního místopředsedu Jana Punčocháře. Za nedlouho poté přestal internetový Mediažurnál fungovat. Měl ho na starosti pan Punčochář. Kdo ho má na starosti nyní, to ví patrně jen Bůh.

Na pohřeb pana Jelínka přišli z drtivé většiny jeho vrstevníci – senioři.

 

   Svým způsobem je aktivní v Syndikátu novinářů České republiky pouze tato skupina. Jiné věkové skupiny novinářů možná ani odchod předsedy Syndikátu novinářů nezaznamenaly nebo ho nepovažovaly za významný.

klikni - 2.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Výstava "1969 - 1989 Od pendreku k pendreku"

14.10.2009 13:20 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Výstava "1969 - 1989 Od pendreku k pendreku"

V úterý 13. 10. 2009 byla zahájena výstava „1969 -1989 Od pendreku k pendreku aneb Jak nás humor přešel a jak se nám vrátil". Výstava je ve foyeru Magistrátu hl. m. Prahy (Škodův palác v Jungmannově ulici). Na vernisáži promluvil publicista a pracovník Magistrátu Ivan Bednář a zazpíval Wabi Daněk. Autor výstavy Josef Kobra Kučera použil při připomenutí dvacetiletí normalizace koláží, dobových písemných parodií a v neposlední řadě i svých kreslených fuseklíků.

Dobový dokument, který je součástí koláže na horním obrázku jsem vystřihl, abyste si mohli přečíst jeho text.

Ačkoli už nemáme veksláky, zdá se mi čímsi toto provolání aktuální.

Vernisáž byla krátká. Ivan Bednář, muž mnoha povolání, někdejší šéfredaktor deníku Telegraf a nyní magistrátní úředník připomněl, že i po dvaceti letech od roku 1989 se komunisté stále snaží dostat k moci.  Jeho projev rušili hlasitou mluvou občané, patrně nezaměstnaní, kteří v bezprostřední blízkosti prohlíželi internet, možná hledali zaměstnání. Bednář řekl, že humor v našem životě je nahrazen hororem. 

Na obrázku si všimněte Kobrova Fuseklíka - postavička pronášející komentáře.

Autor výstavy Kobra upozornil, že kresleného humoru, který by byl vystavován systematicky, je dnes jen velice málo.  Připomněl Klub Mánes, kam se před několika lety přenesly Salony kresleného humoru z Malostranské besedy, která je dlouhodobě v rekonstrukci.

Vernisáž oživil svými písničkami Wabi Daněk.

Z vernisáže můžete shlédnout krátké video.

Jak jste možná postřehli, ani zpěv Wabi Daňka nepodnítil kolemjdoucí návštěvníky Magistrátu ke zpomalení chůze. Všichni procházeli rychle a bez zájmu, patrně drceni koly současného českého pseudokapitalismu. Možná, že kdyby tito lidé viděli, jak policie odtahuje na ulici špatně zaparkované auto, se zájmem by se zastavili.

Kobra, Šlapeto a Wabi při prohlídce výstavy.

Po skončení vernisáže jsme zašli do blízké občerstvovny a pokračovali v diskusi.

   Kdo z prvních čtenářů tohoto článku má rád kreslený humor, může navštívit 377. SALON kresleného humoru. Bude to výstava k 85. narozeninám Vladimíra Mašaty, Její vernisáž bude tentokráte mimořádně ve čtvrtek 15. října. v 17.oo v Klubu Mánes.

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů