Hovínková ulice - 2.část
Máme poměrně malý výtah. Pan inženýr s bíglem bydlí až pod střechou, já zhruba uprostřed a pan docent matematicko-fyzikální fakulty z nás nejníže. Pan docent pod vlivem naší předchozí diskuze se rozhodl jít pěšky. Já, pan inženýr z pátého patra a pes Týna jsme se nasoukali do výtahu. Pan inženýr slyšel pouze poslední část diskuze a tak jsem mu zopakoval, jak je na novém chodníku nasráno od psů a že nechápu, proč SE ten nový chodník vlastně dělal, když za chvíli bude poset psími exkrementy. Snad by bylo lepší ty psy, kteří znečišťují nový chodník postřílet, povídám. Výtah se mezitím zastavil a já vystoupil. Ještě než se dveře výtahu zavřely, slyšel jsem, jak pan inženýr povídá: Týno, neboj se, já tě nedám.
Chápu, že psi se musí vyprazdňovat stejně tak jako musí žrát. Nikdy jsem však nepochopil, proč je lidé vězní v městských bytech. Pes je zvíře smečky. Psí smečku jim člověk vzal a nahradil lidskou smečkou. Naopak, lidskou skupinu nemá dnes mnoho lidí rádo.
Řada lidí nedokáže pomoci nejbližším lidem, příbuzným či sousedům. Aby nahradili lidské vztahy, pořídí si zvíře, nejlépe psa nebo kočku.
Známý americký psycholog M. Scott Peck píše ve své knize „Nevyšlapanou cestou“:
■ ■
Všimněme si několika rozdílů mezi vztahem k jiné lidské bytosti a k domácímu zvířeti. Především je naše komunikace se psem nebo kočkou velice omezená ve srovnání s tím, jak můžeme komunikovat s lidmi, pokud o to stojíme. Co si náš pes nebo kočka myslí, nevíme. Tato neznalost nám umožňuje, abychom do nich promítali své vlastní myšlenky a pocity. Proto nám připadají emocionálně blízcí, i když to vůbec nemusí odpovídat realitě. Za druhé – s našimi domácími mazlíčky jsme spokojeni jen tehdy, pokud jejich vůle odpovídá naší. Na tomto základě si je obvykle vybíráme a pokud se jejich vůle začne s naší významně rozcházet, zbavujeme se jich. Domácí zvíře, které proti nám protestuje nebo i bojuje, u nás obvykle příliš dlouho nevydrží. Jediná škola, kam je posíláme, aby se jejich rozum nebo duch rozvinul, je škola poslušnosti. U lidí si však můžeme přát, aby měli vlastní vůli. Právě tato snaha po samostatném rozvinutí toho druhého patří k typickým znakům skutečné Nechceme, aby vyrostla a odešla z domova. lásky. A konečně, u domácích zvířat se snažíme podporovat i jejich závislost na nás. Chceme, aby ležela na svém místě u našeho krbu. Ceníme si na nich více věrnosti než nezávislosti. Považuji za nesmírně významné, abychom si uvědomili, jak to s láskou k domácím zvířatům je, protože řada lidí dovede milovat jen mazlíčky a nedokáže milovat jiné lidské bytosti.
■ ■
Bylo by možné s psychologem Peckem diskutovat o tom, jaký je rozdíl mezi nezávislostí a bezohledností k druhým. Je skutečností, že současná pražská dlažba je tvořena jako neprodyšná kamenná, betonová či asfaltová podlaha. Pokud někde zůstávají stromy, je jim přesně vymezeno, do jakého rozsahu smí růst. Jsou různě ohrazeny, aby se k nim psy nemohli dostat. Parků uprostřed města je málo, zpravidla je tam napsáno, že volné pobíhání psů je zakázáno.
Je možné i nějakou vyhláškou zakázat držení psů v určitých zónách. nevyřeší to problém mnoha psů, kteří už v Praze a také jinde existují. I kdyby skutečně všichni majitelé psů sbírali po svých psech hovínka, pes musí i močit. Nemá opět možnost jinam než na dlažbu. Pes má také zakódováno, že musí značkovat své teritorium. Tedy močit na sloupy či domy. Tam moč zasychá a páchne. Páchne lidem ne psům. Psy nemohou za to, že je lidé zavřeli někam, kam nepatří. Nemohou ani za to, že lidé vyšlechtili plemena, která by nebyla schopna samostatného života a jejichž účelem je opravdu jen být mazlíčky svým majitelům.
Za mého mládí bylo v Praze povolání, kterému se říkalo metař. Každé ráno chodili metaři s kárkou po ulici a smetali psí hovínka a jiné nečistoty. Jednotlivě, koštětem a lopatou. Dnes jsou metařská auta. velká ale i malá na chodníky. Ale ta nejsou schopna zamést jednotlivá hovínka.
klikni - 3.část
Komentáře
No já se obávám, že domácí pes, by na svobodě nepřežil. A hovna si máme po sobě uklízet, já je taky uklízím. Stačí k tomu igelitový pytlík.
Ta teorie od Pecka se mi moc nelíbí. Má babička si pořídila jezevčíka. Poslední roky žije sama a pes je pro ni společník. Když ještě mívala velkou zahradu prakticky mimo civilizaci, tak díky společnosti psa se večer méně bála. Nyní sama říká, že je ráda, když musí nejméně třikrát denně se psem ven. Každý den chodí k nám na zahradu, nebo dělá několikahodinové procházky po okolí (to je výhoda Třebíče, ze města jste pryč v řádu minut). Navíc se díky psům často seznamuje s dalšími pejskaři. Zná takhle hodně různých lidí odlišného věku. Pes je přítel člověka, to mi nikdo nevymluví. Ohleduplnost je ale jiná věc. Ale poplatky na psy, které se platí radnici je úplně normální věc. Malý peníz to není (tedy jen důchodci mají poplatky sníženy prakticky na minimum) a možná z těchto poplatků by se měl částečně platit i úklid. Nebylo by asi od věci poplatky zvýšit v zájmu čistých ulic
