Společenská přetvářka - 1.část
Ve včerejších zprávách byl opět šokující sólokapr:
■ ■
[Brno/Kuřim, 11. května] - Brněnský městský soud poslal v pátek do vazby třicetiletou ženu z Kuřimi na Brněnsku podezřelou, že půl roku týrala svého teprve osmiletého syna. Informoval o tom mluvčí policie Brno-venkov. Ženě za týrání svěřené osoby hrozí až osm let vězení. Jde o matku tří dětí. Všechny jsou v péči sociálních pracovníků brněnského sdružení Klokánek. Nadále budou potřebovat odbornou péči.
Podezřelá dálkově studuje sociální pedagogiku na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně."Vedení fakulty je celou událostí šokováno. Podobný případ se ještě nestal," řekla mluvčí univerzity Tereza Fojtová. Zdůraznila, že pokud soud uzná ženu vinnou z týrání, bude ze studia vyloučena. Doplnila, že není v silách školy předem odhalit, zda budoucí pedagog nemůže mít k dětem záporný vztah. Psychologické testování uchazečů o studium se nedělá, upřesnila mluvčí.
■ ■
klikni - televizní reportáž
■ ■
Na celé skutečnosti je nejhroznější nezájem okolí této ženy. Vypovídá její sestra, že nic nevěděla a nemohla pomoci. Já si spíš myslím, že zavírala oči, nezajímaly jí problémy vlastní sestry.
Ze zprávy vyplývá, že matka – tyranka má tři děti. Z toho třináctiletá dívka není její, ale osvojená. Jak to, že neprošla psychologickým vyšetřením, když jí úřady svěřovaly dítě do péče? Jak to, že studuje sociální pedagogiku? Obor, kde by měla spíš mít předpoklady pro to, aby pomáhala cizím lidem, nejen vlastním? Mluvčí Masarykovy univerzity řekla: „Do teď s ní nebyly žádné problémy.“ Zdá se mi, jako by se i Univerzita chtěla vyvléci ze své odpovědnosti. Hlavně, aby na obor nepadlo špatné jméno.
Ze svého vlastního života mohu říci, že (alespoň v Praze) je nezájem lidí o své lidské okolí zcela běžný. Pocítil jsem to za poslední léta mnohokrát na sobě, dočkal jsem se i odsouzení vlastních příbuzných a známých, když jsem dal najevo, že nějaké problémy mám. Před časem jsem to popsal i v článku Dilema vánočního přání, který (jak se nyní dívám) jsem do Tomova deníku vložil loni na Štědrý den. Jiný příklad ze svého života jsem už před půldruhým rokem popsal v článku Hezká zdvořilostní fráze
Řekl bych, že ženě, která se stala matkou – tyrankou přeskočilo v hlavě. Z krátkého televizního šotu vyplývá i nezájem její sestry.
„Už poslední dobou přiznávala, že je toho na ní moc“, říká sestra té ženy.
Dovedu si představit, jak ještě pár dní před tím jí mohla říci, že jí obdivuje pro to, co všechno zvládne. Nejenže jí nepomohla, ale ani jí psychicky nepodržela. O sousedech ani nemluvím. Pouze toho jednoho vyburcovalo, aby se o věc zajímal, když asi nějakým neplánovaným napojením domácího televizního okruhu shlédl týraného chlapečka.
Aniž bych chtěl matku – tyranku obhajovat, řekl bych, že se spíše jedná o současné selhávání principů života společnosti. Jistě bych mohl napsat, že takové události se stávají v celém demokratickém světě včetně USA. Ale já napíšu: selhávají principy života české společnosti.
Je na každém z nás, jak vyhodnotí lidský nezájem těch, kteří jsou okolo. Já, invalidní důchodce, si každý týden platím psychologa, abych s ním mohl mluvit o své osamocenosti a o tom, o čem nemohu mluvit s lidmi, kteří by měli být mými nejbližšími. Oni vědí, že k psychologovi chodím. Když jim to řeknu, nikdy neprojeví zájem. Nanejvýš řeknou rozpačitě: ... když ti to pomáhá...
A tito lidé, ať jsou to moji příbuzní, sousedi nebo jiní známí, si kupují Blesk, Šíp, Aha nebo podobné tiskoviny, ve kterých nyní budou hltat podrobnosti o osudu matky – tyranky. Večer pak budou čekat dlouho do noci, aby jim o tomtéž neunikl žádný detail v televizních pořadech typu „Na vlastní oči“. Nechtějí si připustit, že po čase se do takové situace mohou dostat sami.
klikni - 2.část
Komentáře
Ano, lidská lhostejnost - to je jedna z těch současných "hodnot", které se tu usadily. Strach, zbabělost, nezájem - pak už je jen kousek k zlobě, nenávisti a násilí. Ale proč takoví stále ještě jsme, to nás opravdu bolševik tak dokonale přetvořil, zdeptal v nás normální lidi? Jak dlouho to bude trvat, než se začneme chovat normálně? A začneme někdy vůbec? Umíme to ještě? Umíme si vyměňovat názory, v klidu, v pohodě, umíme se vzájemně poslouchat? Vnímáme vůbec své okolí? Díky za ten článek, je to krásný úvod k povídání, spousta myšlenek. Díky.
[2]14.05.07 22:26:14mluvka Tomáš
Já myslím, že dnes všechno už nejde svalovat "na bolševika" Milá paní Blechová, své otázky kladete v množném čísle. jenže to množné číslo často znamená, že se z toho každý z nás konkrétně vymaní. Vždyť jsme takoví všichni a způsobil to někdo zcela nekonkrétní, jakýsi "bolševik". Zkuste si, paní Blechová, položit si otázky, které jste zde zformulovala v první osobě množného čísla, zkuste si je položit v první osobě jednotného čísla. K čemu dospějete? Patrně si řeknete: já přeci taková nejsem, takoví jsou ostatní členové této společnosti. A jestliže sama sebe nevydělíte z této společnosti, zkuste si sama pro sebe (nikoli pro jiné) zkonkretizovat, proč taková jste. Nepřemýšlerjte o tom, jak vás přetvořil "bolševik", přemýšlejte o tom, jak vás formovali vaši rodiče a učitelé a zda vy dobře formujete vlastní děti.
Já za sebe o tom už uvařuju leta, jaký s tím mám problém, jestli aspoň něco z toho jsem schopná v sobě měnit. Navrch, na mne, to se musím přiznat, bolševik moc vliv mít nemohl, měla jsem krásné detství s matkou, která nějak ve své blízkosti měla spíš lidi normální, takže pokud bych v sobě něco z těchto vlastností měla (a asi mám), pak je to jen moje vina.
[4]16.05.07 06:17:41mluvka Tomáš
Nevím, nedokážu sám posoudit, zda-li na mně "bolševik" měl vliv. Tehdy bych řekl, že ne, dnes že ano. Dětství jsem tedy pěkné neměl, to už jsem kdysi popsal v článku "Dát někomu šanci" - odkaz http://tomuv.denik.sblog.cz/2005/07/17/122 . Můj otec nadával na bolševiky celý socialismus. Po roce 1989 jsem zjistil, že byl elitním spolupracovníkem StB. O existenci StB jsem do vydání Cibulkových seznamů neměl ani potuchy. Tatík tam byl uveden 5x, v pozdějších oficiálních seznamech ministerstva vnitra jen 2x, avšak byl členem vedení jednoho odboru. U nikoho jiného jsem tam takovou poznámku nenašel. Když jsem se otce zeptal, rozčílil se, obvinil mě, že na něj hledám nějakou špínu a řekl, že je v seznamu spolupracovníků uveden omylem, protože jeho nejlepší přítel byl vysokým důstojníkem StB. Přesto, že se s otcem několik dwesetiletí nestýkám, jistě jeho podlost se kterou celý život jednal s kýmkoli, na mne nějaký vliv jistě měla.
Já otce neznala, maminka se rozvedla, když mně ještě nebyly ani tři roky. Jen vím, že mu činilo dost problém i jen platit soudem určenou částku, takže i to se pak řešilo soudně a srážkou z jeho platu. Doma se o tom nemluvilo nebo jen mizivě. Podrobnosti z jeho života jsem se dozvěděla později a od cizích lidí, dnes je to všechno jedno, už zemřel. Bylo by to na delší povídání, ale na mne mohl mít otec vliv snad jen tím, že prostě nebyl - někdy je to možná lepší, v tomto případě (v mém) určitě!
[6]17.05.07 12:36:02mluvka Tomáš
To je jedno, paní Blechová. Dneska je doba, kdy si každý zdůvodní, že je správný komunistobijce. Já ještě pamatuju doby, kdy si komunisti dokázali zdůvodnit, proč jsou v KSČ. Každá doba má svoje.
Ale Tomáši já asi nejsem komunistobijec, ja jsem asi jen totální nechápavec v tomto směru. Já jsem dodnes nepochopila, jak mohl myslící jedinec v klidu a s čistým svědomím do této partaje vstoupit. A ať mi prosím nikdo nevykládá, že nevěděl ..., to opravdu ne! Tedy vstupovali prospěchářia ambiciozní jedinci, kterým více než na vlastním svědomí záleželo např. na vlastní životní kariéře, možnostech, penězích, etc. Kategorii agentů už raději úplně vynechám, grázlové vyšších zařezení tohoto režimu měli být prostě za své činy po revoluci souzeni. To není komunistobijectví, to je prostá realita, to jsou chyby, které dnes vidíme, že se staly, ale zpětně to napravit nelze. Výsledky se ale už dostavily.
[8]19.05.07 14:35:31mluvka Tomáš
Milá paní Blechová, já jsem to komunistobijci nemyslel na vás. Vás totiž neznám. Ale znám takových lidí řadu kolem sebe včetně svého vlastního otce. Ale budování profesní kariéry nepovažuji za nic špatného, ať za socialismu nebo kapitalismu. Měl jsem na vysoké škole spolužáka, kterého opravdu zajímal náš obor - zoologie. Byl dost ambiciózní. K tomu, aby si udělal kandidaturu (CSc.) a mohl učit na vysoké škole, musel být v KSČ. Tak tam vstoupil. Nikomu nic neudělal, ale taky neviděl důvod, proč by měl jít natírat sloupy vysokého napětí jako jiný náš spolužák, který do KSČ nevstoupil a nemohl pět let po VŠ sehnat místo v oboru. Dneska ten spolužák, co byl v KSČ je profesorem na vysoké škole zemědělské a ten druhý je redaktorem a spolumajitelem klasického přírodověného časopisu Vesmír. Nevím, proč by tehdy ten první, odborně schopný člověk měl přenechávat odborné místo těm neschopným jen proto, že by nevstoupil do KSČ.
