Řeka života začíná u pramene dětství

06.05.2007 15:24 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Řeka života začíná u pramene dětství

o filmu Forrest Gump

  Na filmu Forrest  Gump jsem nebyl v kině.  Do kina většinou nechodím. Televizní kanály volně šířené jsou dnes čtyři a pořád potřebují něčím krmit. Takže je pravděpodobné, že každý světový film v nich stejně končí. Ten film dokonce už v televizi dávali a nikoli jednou. Několikrát jsem viděl kousky, ale film mě nezaujal. Připadal mi zdlouhavý. Tentokrát jsem se rozhodl, že ho shlédnu celý, zda v něm najdu přece jen něco pro sebe zajímavého. Mohu říci, že i tentokrát jsem se musel hodně nutit, abych se během filmu nezačal věnovat nějaké jiné činnosti. Nesourodost scén sjednocovaná vyprávěním hlavního hrdiny sedícího na lavičce městského autobusu se mi nelíbila. Přece však v závěru filmu přišel okamžik, kdy jsem si uvědomil, co udělalo i pro mne film přínosným.

   Film je o hloupém muži, jehož IQ je pouhých 70. Jako dítě nosí na nohách jakési protézy. Chůze v nich mu má srovnat křivě se vyvíjející páteř.  Hoch žije s matkou, která mu dodává životní sebedůvěru a učí ho, že se nemá kvůli nízké inteligenci cítit méněcenným.

   Forrest se už v první třídě seznámí s půvabnou a chytrou stejně starou spolužačkou. Ona ho doučuje, oba spolu tráví hodně času. Dívka Jenny má sestry a otce. Náznakem vyplyne už zpočátku filmu, že otec své dcery zneužívá. Opožděný Forrest tuto věc nechápe. Vzhledem ke svým sportovním (nikoli znalostním) schopnostem Forrest absolvuje i univerzitu. Už na univerzitě se jeho životní cesta s Jenny rozejde. On je na ní jako osamělý člověk citově závislý, ale jinak si dovede v životě poradit. Po škole se dostává s americkou armádou do Vietnamu. Tam vynikne jeho houževnatost a dobrý charakter. Jenny mezitím žije citově nestálý život a snaží se uniknout svému dětství. Nedaří se jí to.

   Po návratu z Vietnamu je Forrest  vyznamenán za statečnost. Věnuje se pak hraní ping pongu za Spojené státy. Dosáhne významných úspěchů a je několikrát přijat prezidenty Spojených států. Opět se setkává s Jenny. Ta už je vyčerpaná nikam nevedoucím citovým blouděním. Jenny považuje Forresta za kamaráda, odmítá ho jako stálého partnera. Stále se mu vzdaluje.

   Je však citově labilní a nedokáže si najít stálého partnera.  

   Shodou životních okolností, ale také díky své houževnatosti se s jednoduchého  Forresta stává bohatý muž. Přesto se nechá zadarmo zaměstnat jako střihač trávníku. Peníze nejsou pro něj důležité.

   Jenny dospěje k poznání, že jednoduchého Forresta vlastně celý život miluje a přijíždí za ním do jejich společného rodiště. Procházejí se a povídají si. Náhodně se dostanou do blízkosti Jennina rodného domku. Jenny si uvědomuje, že zde začalo neštěstí jejího života, když jí v dětství otec znásilňoval. Opět prchá.

   Po několika letech dostává Forrest od Jenny dopis, ve kterém ho žádá, aby ji přijel navštívit.  Forrest potkává u Jenny svého malého synka, o kterém do té doby neměl tušení. Jenny se mu svěřuje, že je smrtelně nemocná. Forrest jí i synovi nabízí péči ve svém domě. Tentokrát Jenny žádá o ruku jeho. Vezmou se, ale nejsou spolu dlouho. Jenny brzy umírá. Forrest se stará o svého syna sám. Syn je na rozdíl od něj chytrý. Film končí ve stejném místě, ve kterém začal, jen o generaci dál.

   Nikoli film samotný, ale právě ukázka řeky života od pramene až mohutnou řeku mě ukázaly určité paralely mezi mým životem a tím filmem, i když můj osud je naprosto odlišný.

   Film ukazuje, že rodinné zázemí v dětství je pro člověka důležité po celý život. Krásná, chytrá žena v životě nedosáhla spokojeného života, protože její dětství ji znejistělo na celý život. Duševně zaostalý muž nechtěně dosáhl velkých úspěchů, protože jeho citové zázemí v dětství bylo pevné.

komentáře 2

Komentáře

[1]06.05.07 18:15:04František Kostlán - www

Ahoj Tomáši, zaujala mne ta "červená nit" prolínající filmem, že i "hloupý" muž si "může splnit" americký sen. To je - mám pocit - poselství Američanů ostatním. Jinak americkými filmy opravdu nejsem nadšen, až na naprosté výjimky jako jsou Moderní doba a Diktátor od Chaplina či česko-americký Přelet nad kukaččím hnízdem :-) a několika málo dalšími... často mi připadají po americku "přeslazené". To se týká i celkového vyznění F. G. Měj se hezky, František

[2]06.05.07 22:07:11Tenisák - www

Dobrý film, koukal jsem se, líbil.

Na druhém volebním shromáždění Syndikátu opětovně malá účast

06.05.2007 10:13 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

Na druhém volebním shromáždění Syndikátu opětovně malá účast

Volní novináři patrně nemají zájem o zástupce na valné hromadě

   Na druhé předvolební shromáždění (4.5.2007) přišlo opět jen 5 volných novinářů. Jeden z nich jsem byl já a jeden fotograf už dal hlas na minulém shromáždění. Získal jsem pro delegáta Klubu volných novinářů tři hlasy.

   Za vedení Syndikátu přišel pan Jindřich Beránek, redaktor  syndikátního věstníku Mediažurnál.

   Pana Beránka znám dlouho, ač jsem téměř o generaci mladší. Před třinácti lety jsme se začali potkávat  na tiskových konferencích. Pan Beránek je členem Klubu pražského jara, který sdružuje novináře vyhozené po roce 1968 z médií pro své postoje. Jindřich Beránek už je ve věku, kdy neusiluje o kariéru. Práci v Syndikátu dělá z dlouholetého zájmu a hlavně proto, že se může setkat s letitými přáteli. Popovídání s ním bylo na rozdíl od jiných členů vedení Syndikátu, se kterými jsem se za poslední rok setkal, přátelské a lidské. Pan Beránek povídal i o svém mládí, které prožil v Pařížské ulici. Řekl, že píše už třetí knihu z historie gymnázia, které navštěvoval. To je mně velmi sympatické. Setkal jsem se za posledních třináct let s několika novináři jeho věku, kteří rádi píšou bez ohledu na to, zda jim dílko někdo vydá. To mi u mladších představitelů Syndikátu chybí.

   Pana Beránka jsem často potkával i v Centru nezávislé žurnalistiky. Bylo to místo, kde se tehdy novináři opravdu mohli setkávat a diskutovat spolu o profesních problémech, ti mladší nebo méně zkušenější se tam mohli i vzdělat. Centru nezávislé žurnalistiky mělo na rozdíl od současného Syndikátu novinářů i přátelskou atmosféru. Vytvářela jí paní Olga Jeřábková se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky. Bylo to profesní centrum, nikoli odborové. Možná, že rozdílnost atmosféry od Syndikátu novinářů spočívala v tom, že za vším nevisel jako rušivá síla nevyřešený majetek po bývalém Svazu novinářů z dob socialismu. Na druhém předvolebním setkání v presscentru vyslovil pan Beránek svůj osobní názor, že kdyby bylo na něm, on by souboj se státem o dům Syndikátu v Pařížské ulici nebo vyrovnání se státem dávno opustil a věnoval se perspektivám Syndikátu.

    Zeptal jsem se pana Beránka i na jeho názor na Mediažurnál, jehož úroveň je podle mně velmi špatná. Připomněl jsem Mediažurnál před několika lety. Tehdy vycházel měsíčně a přinášel různé články, nebyl jen strohým věstníkem.  Nyní jako věstník vychází ve velmi redukované podobě a jen jako čtvrtletník. Pan Beránek mě opravil. Mediažurnál vychází jen třikrát do roka. Pan Beránek vysvětlil, že před časem chtěla řídící rada Syndikátu Mediažurnál úplně zrušit a informace publikovat jen na webových stránkách. 70 procent členů Syndikátu si však přálo zachovat Mediažurnál v tištěné podobě.

   Nyní už zbývá jen jedno předvolební setkání v presscentru Syndikátu na Senovážném náměstí v Praze. Nezbývá mi než opět  vyzvat ty členy Syndikátu novinářů, kteří nejsou spojeni s žádnou větší redakcí. Přijďte 18. května (pátek) ve 14 hodin a pomozte delegovat zástupce Klubu volných novinářů na valnou hromadu! Nezapomeňte si svou členskou legitimaci!  Předem vám děkuji!

   Uvítám zde u všech článků o Klubu volných novinářů diskuzi novinářů - členů Syndikátu novinářů o problémech Syndikátu, zvláště pak o práci volných novinářů, alespoň do té doby než vedení Syndikátu (jmenovitě jeho předseda pan Miroslav Jelínek) povolí oficiální stránku Klubu volných novinářů včetně otevřené diskuze.

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Klub Vltava - veselá vzpomínka na Jiřího Horčičku

04.05.2007 09:41 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Klub Vltava - veselá vzpomínka na Jiřího Horčičku

   27.března 2007, v den svých osmdesátých narozenin, zemřel rozhlasový režisér Jiří Horčička.

 V květnovém setkání pražského Klubu Vltava uspořádala paní režisérka Hana Kofránková nádherný, nikoli smutný, ale opravdu veselý a příjemný vzpomínkový večer.

   Jiří Horčička byl přítomen.  Na pódiu stál jeho velký portrét  z roku 2003, kdy pan Horčička navštívil Klub Vltava. Menší fotografie připomínaly Horčičku v různých životních obdobích.

Vinohradské Studio 2 Českého rozhlasu bylo zaplněno do posledního místečka. Kromě stálých posluchačů přišla na pana Horčičku zavzpomínat řada osobností. Mě vždycky zajímají ti, o kterých je slyšet v odhlášení hry. Tentokrát přišly opravdové legendy,  o kterých jsem slýchal už v dobách svého dětství.  Tehdy často hlasatelka hlásila: zvuk – Zdeněk Škopán, záznam a střih – Jitka Borkovcová. Tady jsou:

 

   Písničkami doprovodil večer pan Rudolf Pellar za klavírního doprovodu dr. Vladimíra Truce (spodní obrázek z těch tří výše), další dvě rozhlasové legendy. Pan Pellar zpíval písničky na texty básníka Josefa Kainara, krásné to šansony. Vždycky jsem si říkal, že je škoda, že rozhlas více pana Pellara s jeho výrazným a  znělým hlasem více neobsazoval před třiceti lety. Nedávno mu rozhlas jako splátku tohoto dluhu vydal CD (první album za jeho osmdesátiletého života).

Přišli i herci, kteří s Jiřím Horčičkou Pracovali: Růžena Merunková, Vladimír Brabec, Miloš Hlavica, Taťána Medvecká, Luděk Munzar.

   Paní Kofránková pustila ukázky z her režiséra Horčičky v podání každého herce, který na setkání přišel. Na obrázku vidíte Luďka Munzara. Vyprávěl o tom, jak režisér Horčička při natáčení mluvil velmi hlasitě.  Pan Munzar vypnul reprobednu z režie, herci sledovali, jak němý Horčička v režii gestikuluje a nevěděli, co říká. Munzar je uklidňoval, že všechno bude v pořádku. Když na konci záběru Luděk Munzar reprobednu zase zapnul, herci slyšeli, jak Horčička povídá: teď to bylo v pořádku.

Luďku Munzarovi pustila Hana Kofránková nejdramatičtější scénu z dramatizované četby na pokračování „Let do nebezpečí“.  Dokonalá zvuková atmosféra studia vzbuzovala pocit, jakože my všichni posluchači sedíme v nouzově přistávajícím letadle.

   V závěru pořadu předala paní Kofránková kytici růží, která celý večer zdobila portrét Jiřího Horčičky, jeho manželce. Paní Jarmila Horčičková krátce pohovořila o svém 27 letém manželství s Jiřím Horčičkou. Oba svedl dohromady sám pan Horčička po úmrtí jejich předchozích partnerů. Paní Horčičková byla dojata krásným večerem, který stanice Vltava uspořádala.

   Ještě řadu minut po odchodu posluchačů vzpomínali umělci s rozhlasovými pracovníky v uprázdněném studiu na společné zážitky

Toto bylo pravděpodobně předposlední setkání klubu Vltava v historickém Studiu 2 v přízemí historické budovy Českého rozhlasu. Zanedlouho i toto studio jako celá budova projde zásadní rekonstrukcí.

   Celý večer byl tak zajímavý a poutavý, že by stálo za to ho odvysílat  pro širší okruh posluchačů na stanici Praha.

 Na závěr upozorním na další článek o tomto setkání klubu Vltava. Článek se jmenuje Jiří Horčička - člověk profesionál a jeho autorem je Beatmen. Článek vyšel na speciální webové stránce “Panáček v říši mluveného slova“,  která se specializuje na rozhlasové hry a mluvené slovo.

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Nevíme, co je veřejnost

03.05.2007 09:17 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

Nevíme, co je veřejnost

 V Tomově deníku jsem propagoval besedu  "Mají být veřejnoprávní média - ČT a ČR - důležitým prvkem demokratického informačního prostoru, nebo nástrojem politické propagandy?"

    Bohužel marně. Odborná novinářská veřejnost se téměř nedostavila. Avšak beseda měla dostatek posluchačů, neb se jí zúčastnili studenti Vyšší odborné školy publicistiky,  v jejíž prostorách proběhla.

 V úvodu objasnil smysl besedy přednášející školy publicista a nakladatel Vladimír Bystrov. Cílem je diskutovat o problémech, které hýbou společností. Proto škola požádala o spolupráci Syndikát novinářů ČR, což je podle Bystrova hybrid mezi odborovou a stavovskou organizací, spíše však stavovskou.

   Moderátorem diskuze byl Jan Punčochář, místopředseda Syndikátu, jeho diskuzním oponentem Radko Kubičko, také místopředseda Syndikátu novinářů, jinak oba redaktoři Českého rozhlasu. Hosty byly Ing. Václav Žák, předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a Jiří Ješ, novinář, donedávna předseda Rady ČTK.

   Pan Punčochář řekl, že si bude s hosty chvíli povídat a až uvidí, že studenti jsou velmi netrpěliví  a že přetlak jejich otázek je takový, že hrozí explozí tak jim dá slovo.  Pan Punčochář řekl, že bude chodit s mikrofonem a až uvidí,  že otázka ztrácí souvislost, sebere tazateli mikrofon a tím ho zcela nedemokraticky vyřadí z diskuze. Bohužel jak průběh následujících dvou hodin ukázal přetlak otázek studentů nebyl žádný. Asi po hodince rozhovoru pozvaných hostů začali pozvolna opouštět sál. Na můj dotaz to pan Bystrov zdůvodnil tak, že musejí na jiné přednášky.

   Ale abych se vrátil k obsahu besedy.  V úvodním vystoupení se Václav Žák zamyslel nad účelem veřejnoprávních médií. Řekl, že si myslí,  že problém je v tom, že prakticky nikdo nerozumí tomu, co je to veřejnost. Kdo nerozumí tomu, co je to veřejnost, tak nemůže ani rozumět tomu, co jsou to veřejnoprávní média, protože to považuje za nesmysl.  V době socialismu  existoval stát, který byl veden avantgardou a pak existovala společnost, kterou avantgarda vedla. Existovalo jasné dělení na MY a ONI. Dělení na my a oni je tradiční český osud už od dob Rakousko-Uherska až po komunistický režim.  Avšak na západě je nejdůležitější občanská společnost. Ta koordinuje samu sebe, nemá nad sebou nějaké „ONI“, které jí řídí. Řídí samu sebe a jí se musí zodpovídat stát i politické strany. Aby se občanská společnost mohla řídit, potřebuje kvalitní informace. Největším zkreslovatelem informací je politika a soukromé firmy. V Británii se zavedl systém, který odstínil médium od firem tím, že nemá reklamu  a od politiky odstínil médium ustavením rady, která volí management. Rada je nezávislá na výsledku voleb. Pan Žák hned dodal, že to v České republice neexistuje. Dále pan Žák popsal způsob volby rad na západě a u nás.

   Nebudu popisovat průběh celých oněch dvou hodin. Mezi hosty se rozvinula diskuze schematicky podobná té, jakou vídáváme v neděli v poledne na televizních obrazovkách. Hosté a moderátor si vystačili sami. Ani si neuvědomovali, že jsou ve škole a že by mohli diskutovat se studenty. V určité chvíli se beseda změnila v přednášku pana Žáka. Upozornil jsem na to, ale už bylo pozdě. Pan Kubičko mi řekl, že vstup do diskuze je demokratický a že kdyby studenti chtěli, jistě by do diskuze vstoupili. Vyzval je k diskuzi, ale nikdo se na nic neptal. Začal jsem tedy diskutovat já sám. Pan Kubičko mě hned opravil, že v mém příspěvku je řada nepřesností. Laskavý pan Ješ, který vstupoval do celé diskuze jen umírněně, řekl, že bychom přece jen měli dát příležitost studentům.

   Přihlásil se přece jen jeden student, který nastolil otázku kolem současného vedení České televize, zvláště pana Lamberta a chtěl vědět, jaký by byl správný postup Rady České televize i jejího ředitele. Bylo zajímavé, že student říkal své logické argumenty k tomu problému, zatímco pan Kubičko, zvyklý z rozhlasu usměrňovat diskutéry, mu sděloval, jaký je správný pohled na věc. Pan Punčochář jako moderátor diskuze evidentně svou roli nezvládl.

   Jako sdělení nástin problematiky studentům to byla celkově užitečná přednáška, jako debata byla tato akce pro mne zklamáním. Zjistil jsem, že redaktoři  Českého rozhlasu a zároveň čelní představitelé Syndikátu novinářů neumějí diskutovat s veřejností. Nebýt přítomnosti pana Jiřího Ješe, ze kterého vždy vyzařuje  moudrost a laskavost, zůstal by ve mne jen rozpačitý pocit.

   Přivítal bych v komentářích názory těch studentů, kteří se besedy zúčastnili a z jakýchkoli důvodů se během ní nijak neprojevili.

komentáře 1

Komentáře

[1]03.05.07 18:27:20František Kostlán - www - email

Ahoj Tomáši, to je opravdu smutná zpráva. Já do velké míry souhlasím s tím, co říkal Václav Žák, ale způsob té besedy, jak jej popisuješ, mi přijde opravdu podivný. Já jsem besedoval se studenty Všší školy publicistiky či třeba Literární akademie několikrát a vždy se ptali hodně a se zájmem a rozběhla se živá diskuse, Je ovšem pravda, že jsme tam byli jen dva, myslím ne - studenti, starší lidé. Možná je to tím, že zde bylo příliš lidí? Díky za článek, František