Jaké to je? - 1.část

29.04.2007 18:10 - 02. Deník -trvalý odkaz

Jaké to je? - 1.část

(být invalidním důchodcem)

   V jídelně Apetit jsem potkal mladého muže. Říkám mladého, přestože ho pamatuji ještě mladšího. Ale před těmi dvanácti lety byl jistě mladší. Vypadá však úplně stejně. Menší štíhlý, vlasy ostříhané na krátko až vyholené, brýle. Jemný typ, na pohled jasný intelektuál. Tehdy jsem byl jako rozhlasový reportér na výstavě výtvarníka Jiřího Davida a on byl  na stejné výstavě kurátorem.

   Později jsme se potkávali často v místě bydliště. Občas jsme se zastavili a prohodili několik slov. Když jsem po čase přestal v rádiu dělat, naše konverzace se omezila na pozdrav. Už jsem nebyl mediálně zajímavý. Nyní jsem toho pána (jméno se už vypařilo z paměti, podoba zatím nikoli) potkal po delší době. Zeptal jsem se, jak se má. Pořád stejně. Točí v televizi pořady o výtvarném umění a dělá kurátora.  Řekl, jsem že já už jsem delší dobu v invalidním důchodu. „Jaké to je?“, zeptal se překvapeně, jako by byl znechucen, že se s takovým člověkem vůbec baví. Nečekal na odpověď, rychle se rozloučil a odešel.  mně jeho otázka taky překvapila. Ještě nikdy jsem ji nedostal. Obvykle, když někomu známému řeknu, že jsem v invalidním důchodu, řekne: tak to jsi za vodou, peníze ti jdou a nemáš žádné starosti. Ti někteří, kteří pochopí, že invalidní důchod není zdaleka průměrným platem, se ujišťují: ale chodíš přece někam do práce? Nějak nechtějí pochopit, že nechodím.

   Několik dní jsem přemýšlel, jaké to vlastně je, být invalidním důchodcem. Nevím, neumím na to zatím odpovědět. Ale uvědomil jsem si to dnes, když jsem psal odpověď na jeden e-mail. Vůbec se netýkal invalidního důchodu a přitom má odpověď je typická pro to, jak se mi žije v invalidním důchodu.

   Před třemi dny jsem byl na setkání skupinky lidí, kteří se znají z internetu. Zároveň se mi ozvali známí – manželé Jarka a Ruda, že mají tentýž den k večeru cestu do okolí mého bydliště, jestli bych s nimi nezašel někam do hospůdky. Napsal jsem jim, že do hospůdky ten den jdu a že by mě potěšilo, kdyby přišli také do oné pizzerie. Ani jsem nedoufal, že přijdou, protože ze zkušenosti vím, že lidé, v jejichž okolí se pohybuji, se neradi seznamují navzájem.  Jenže internetové setkání už bylo domluvené a docela jsem se tam těšil, protože jsem to neměl daleko. Jarka s Rudou však opravdu přišli. Začali diskutovat s lidmi, které před tím neznali a byl to docela pěkný večer. Ráno jsem poslal Jarce fotky, které jsem na setkání udělal.

   Napsala mi:

■     ■

Ahoj Tomáši,

dík za pozvání i za fotky, bylo to příjemné posezení. Na vernisáž tentokrát přijdeš? My budeme v úterý v Benešově, ve středu snad přijdeme (jestli v pondělí přežiju ty čarodějnice).

Ahoj, Jarka

■     ■

Na vernisáži měsíční periodické výtvarné výstavy  jsme se poznali. Jarku a Rudu tam přivedl Standa, můj bývalý kamarád a spolužák, se kterým jsem seděl v lavici řadu let od první třídy až do maturity. Standu jsem na vernisáž přivedl já. Standa už tam několik let nechodí, Jarka s Rudou se stali pravidelnými návštěvníky. Standa s nimi chodí do hospody jinam.  Poslední roky ubývá okruh lidí, se kterými si tam povídám anebo které aspoň dokážu poslouchat. A tak jsem Jarce napsal:

klikni - 2.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Volní novináři asi na valné hromadě Syndikátu novinářů neuspějí - 4.část

23.04.2007 02:46 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

Volní novináři asi na valné hromadě Syndikátu novinářů neuspějí - 4.část

Je to možné změnit?

 Uplynuly další čtyři a půl měsíce. Web Klubu volných novinářů je stále na spadnutí, ale stále není v provozu. Já jsem komunikaci s webmastrem panem Ondřejem Austem vzdal před měsícem. Pan Aust má spoustu jiných povinností. Ale hlavně: vše prochází nakonec přísnýma cenzurníma rukama pana předsedy Jelínka. Co neodpovídá jeho názorům, není schváleno.  Dokončení webu KVN zůstalo na panu Ungárovi.  Protože internetu rozumí ještě o něco méně než já, prosadil si nikoli e-mailovou, ale osobní konzultaci s webmastrem panem Austem.   Schůzka se konala v pátek 20. dubna před předvolební schůzí v presscentru Pan Ungár mě požádal, abych byl také přítomen. Pan Aust nám věnoval tři hodiny ze svého vytíženého času. Provedl kompromisní technické úpravy na téměř hotovém webu KVN a zacvičil pana Ungára v nejnutnější obsluze.  Stránku jistě mohl připojit jednoduchým odkazem z centrálního webu Syndikátu, tak jako jsou už nyní připojeny weby regionálních organizací Syndikátu. Neudělal to. Vyslovil požadavek, aby  pan Ungár nejdříve nechal schválit všemocným předsedou panem Miroslavem Jelínkem.

   Propadl jsem opět beznaději.  Připadám si jako vnitřní nepřítel Syndikátu. Avšak vím, že tomu tak není. Existence Klubu volných novinářů někoho ohrožuje v mocenském postavení. Jenže já si myslím, že vedoucí funkcionáři Syndikátu novinářů by měli sloužit těm, kdo si je zvolili a přispívat k usnadnění novinářské profese. Funkce by k tomu měla být prostředkem, nikoli cílem.

   Klub volných novinářů, který má v současné době včetně pětičlenného výboru jen sedm aktivních členů, těžko sežene patnáct podpisů byť jen jednomu delegátovi na valnou hromadu Syndikátu. Přitom při počtu 800 volných novinářů ve členské základně Syndikátu novinářů by mohl mít přes padesát delegátů. Není jak oslovit těch 800 lidí. Navíc pan Jelínek nám dal šeptandou najevo, že se máme zajímat jen o pražské členy Syndikátu, nikoli o ty mimopražské.

   Web Klubu volných novinářů je připraven ke spuštění. Mám však nepříjemný pocit, že se opět vyskytnou nějaké potíže, a žádný z volných novinářů si nebude moci přečíst VÝZVU ke spolupráci a vstupu do Klubu volných novinářů. Proto na ni dávám v této chvíli odkaz sem. Je už dlouho připravena a před volbami do řídícího výboru Syndikátu by neměla zůstat utajena. Bez větší podpory se nepodaří prosadit potíže při řešení publikování a komunikaci s vydavateli. Volný novinář má dnes prakticky vždy potíže s autorskými právy na odevzdaný článek. Sám to však nevyřeší.

  Volební řád pro volby delegátů valné hromady z roku 2002 je velmi komplikovaný a téměř nedává možnost volným novinářům, kteří většinou pracují sami, aby se nějak dali dohromady. V roce 2002 patrně Syndikát novinářů neměl ještě webovou stránku a běžný přístup na internet byl tehdy pro většinu lidí daleko obtížnější než dnes. Volební řád byl sice zopakován v letošním dubnovém Mediažurnálu, ale na webu Syndikátu nebyl připomenut.  Někdo může namítnout, že je to pouhé opomenutí. Avšak mnoho takových drobných opomenutí jen přispívá k chaosu, neinformovanosti členů a jejich nezájmu o dění v Syndikátu a tak zvýhodňuje současné funkcionáře pro volby v dalším období.

   Z těchto důvodů připomínám volební řád pro volby delegátů valné hromady i zde, v sekci pro volné novináře na stránkách Tomova deníku.

■     ■

■     ■

   Volní novináři, členové Syndikátu novinářů, kteří si tento můj článek přečtete, přijďte na další dvě volební shromáždění před valnou hromadou. Přijďte 4. a 18. května (pátky) ve 14 hodin do Presscentra Syndikátu novinářů, Senovážné náměstí 23, Praha 1, 3.patro. Nezapomeňte si vzít svou členskou legitimaci.  Napište nám na e-mailovou adresu kvn.sncr@seznam­.cz. Vyzvedněte si v kanceláři Syndikátu arch kandidáta a požádejte o hlas své kolegy. Pomozte prosadit více volných novinářů mezi delegáty valné hromady 22.června! Pomozte změnit vedení Syndikátu! Pravděpodobně to nepomůže, ale za pokus to stojí! Další možnost bude až za tři roky!

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Volní novináři asi na valné hromadě Syndikátu novinářů neuspějí - 3.část

23.04.2007 02:38 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

Volní novináři asi na valné hromadě Syndikátu novinářů neuspějí - 3.část

Je to možné změnit?

   Není mi ani jasné, proč by funkcionář nemohl projevit svůj názor, který je odlišný od nějakého ústředního stanoviska. Naopak – tím, že svůj názor zveřejní, tak by později mohl docílit toho, že by se k jeho mínění připojili další členové vedení Syndikátu nebo že by členové Syndikátu tento názor podpořili. To, že členové Syndikátu nemají prostor k tomu, aby projevili svůj názor či stanovisko odlišné od nějakého proudu, který tvoří předseda a jeho pomocníci, znemožňuje, aby se našli lidé, kteří mají společné názory k určité věci.

   Teď bych se vrátil k poslední části článku Těžký rozjezd Klubu volných novinářů SN ČR. Končil 6.prosince 2006.

   7.prosince 2007 jsme byli jako zástupci nově ustavovaného Klubu volných novinářů pozváni na řídící výbor, kde měl být vznik Klubu volných novinářů schválen. Průběh celého jednání řídícího výboru mě velmi překvapil. Ustavení Klubu volných novinářů byla sice okrajová záležitost, ale způsob vedení jednání mi připadal zvláštní. Když předseda Syndikátu pan Jelínek řekl, že se bude hlasovat o ustavení klubu, tak se mnozí přítomní divili. Předseda klubu volných novinářů mají všichni ve svých složkách, že si je měli přečíst a že jistě jsou s nimi seznámeni. Nevypadalo to, že by si stanovy někdo přečetl, ale ustavení Klubu volných novinářů bylo odhlasováno velice rychle. Já jako jeden z přítomných zástupců  přípravného výboru jsem veřejně vyslovil svůj názor, že při současném personálním složení výboru (samí starobní a invalidní důchodci) není šance na delší přežití klubu. Garant řídícího výboru za vznik klubu místopředseda pan Radko Kubičko mi řekl, že když nechci, nemusím v klubu pracovat, že je to moje soukromá věc.  My, přítomní členové výboru Klubu volných novinářů jsme v podstatě ani neviděli, jak vypadalo znění stanov, které bylo odhlasováno, protože my jsme ho v písemné podobě při hlasování nedostali (chápu, že jsme nehlasovali, ale měli jsme vědět, o jakém znění se hlasovalo.

   Překvapilo mě, jakým způsobem se na řídícím výboru jednalo o odprodeji ochranné známky na Svět v obrazech. Zřejmě předseda pan Jelínek to chtěl velice rychle spláchnout ze stolu, ale lidé se vyptávali a vypadalo to, jako by tu ochrannou známku nechtěli prodat. Pan Jelínek řekl, že o tuto známku projevil zájem neznámý zájemce prostřednictvím advokátní kanceláře. V diskuzi se vyskytly připomínky, že takto by se ochranná známka neměla nabízet, že by měl být uveřejněn zájem Syndikátu tuto známku prodat a měla by být vybrána nejvyšší nabídka. Předseda Jelínek oponoval, že v tom nevidí Syndikát žádný smysl.  Když má někdo zájem známku koupit, mělo by se nabídky využít, protože možní později už podobná nabídka nebude. Členové řídícího výboru chtěli vědět, kdo o tu známku má zájem,  ale pan Jelínek řekl, že ani on to neví. V krátké diskuzi přítomní diskutovali o tom, že by se známka měla prodat, ale až po zjištění nabídek. Pak došlo k hlasování. V hlasování byla tak nešťastně formulována otázka,  že byl schválen prodej, ale nepřihlíželo se k tomu, jakým způsobem.  Někteří členové se proti tomu bouřili. Místopředseda pan Kubičko řekl, že už to jednou odhlasovali a že už to tak musí zůstat, i když on sám údajně byl proti prodeji. Vystoupil také pan Adam Černý z Hospodářských novin a řekl, že jediná možnost je revokovat toto hlasování a hlasovat znovu. Nikdo však návrh na nové hlasování nepodal. Pan Kubičko, přestože znovu tvrdil, že on byl proti prodeji, tak sám nové hlasování také nepodnítil.

   Po schůzi řídícího výboru jsem požádal předsedu Syndikátu pana Jelínka o rozmluvu ohledně připravovaného webu KVN. Pan Jelínek mi řekl, že nemá smysl o tom diskutovat, že všechno je jasné. Po schůzi ke mně přišel pan Kubičko a řekl mi, že jsou na mě stížnosti, že píšu, že o Syndikátu píšu kritické články do Tomova deníku, ale že on mi drží palce, ať píšu dál. V té chvíli uplynuly už tři měsíce od září, kdy se Klub volných novinářů začal scházet. Pořád se nedařilo web Klubu volných novinářů dovést do zdárného konce k trvalému napojení na centrální web Syndikátu novinářů ČR.  Tak jsem se již na této schůzi řídícího výboru poprosil pana Kubička, zda by nedal pokyn webmasterovi panu Ondřeji Austovi, aby intenzivněji zapracoval na připojení stránek Klubu volných novinářů. Slíbil. Od té doby se neozval. Já jsem už na stránkách Tomova deníku neinformoval o práci Klubu volných novinářů, abych tak nezavdával příčinu k dalším stížnostem a zvětšování nechuti vyšších syndikátních funkcionářů k tomuto klubu.

klikni - 4.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Volní novináři asi na valné hromadě Syndikátu novinářů neuspějí - 2.část

23.04.2007 02:29 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

Volní novináři asi na valné hromadě Syndikátu novinářů neuspějí - 2.část

Je to možné změnit?

   Upozornil jsem pana Punčocháře na špatnou komunikaci uvnitř Syndikátu. Upozornil jsem na to, že podle mého názoru je v Syndikátu uplatňováno příliš direktivní řízení. V květnu minulého roku řídící výbor inicioval schůzku volných novinářů a inicioval založení klubu, přestože věděl, že o něj v minulosti nebyl zájem a klub volných novinářů se prakticky už před deseti lety rozpadl. Řekl jsem panu Punčochářovi, že nechápu, proč členové grémia Syndikátu iniciovali vznik klubu volných novinářů a prakticky celý rok dělají vše proto, aby se tento klub nemohl prosadit a pro nezájem aby se zase rozpadl. Syndikát neumožňuje komunikaci s nikým, kdo by se do toho klubu mohl přihlásit. Neumožňuje ani získání adres nebo kontaktů na členy Syndikátu, které by klub mohl oslovit.

   Pan Punčochář řekl, že poskytnutí informací o členstvu spadá pod ochranu osobních údajů a že zájemci mají možnost si o vzniku klubu přečíst v Mediažurnálu nebo na webových stránkách. Upozornil jsem na to, že už od září loňského roku se snažíme s panem Ungárem založit webovou stránku Klubu volných novinářů. Byla už v pokusné verzi připravena 7.prosince 2006, v den, kdy jsme byli pozváni na schůzi řídícího výboru Syndikátu, která hlasovala o založení Klubu volných novinářů. Přesto se stále vyskytovaly nové a nové potíže a stránka dosud nebyla napojena na centrální web Syndikátu. Již  před tím jsem nabízel místopředsedovi Syndikátu panu Kubičkovi možnost, aby diskuze o budoucnosti klubu spolu s uveřejňováním mých postřehů byla zatím vedena na mém blogu. A to pouze do doby, než bude oficiální web Klubu volných novinářů spuštěn.

   Pan Punčochář řekl, že zveřejňování odkazů na soukromé stránky není na webu Syndikátu možné, vzhledem k protisyndikátním článkům, které byly uveřejněny v Tomově deníku. Do té chvíle pan Punčochář nevěděl, že já jsem autorem Tomova deníku. Tak jsem mu to sdělil.  Pan Punčochář řekl, že nemá nic proti mým názorů, ale že vycházím ze lživých údajů.

   Já osobně si myslím, že jsem nic lživého o Syndikátu novinářů do Tomova deníku, v rubricehttp://tomuv.denik.sblog.cz/klub_volnych_novinaru/  nic lživého nenapsal. Napsal jsem pouze své názory na vedení Syndikátu novinářů a to i názory negativní. Poukázal jsem, co podle mého názoru nefunguje a na tom, myslím, není nic špatného a zvláště ne lživého.

   Paní a pán, kteří přišli na volební shromáždění mimo členů Klubu volných novinářů sdělili,  že také oni se potýkají s tím, že nevědí, co vlastně mají správně podle vedení Syndikátu dělat.

   Zopakoval jsem panu Punčochářovi, že si myslím, že řídící výbor nekomunikuje se členy Syndikátu. Pan Punčochář mi na to řekl, že přede dvěma lety zveřejnil nějakou anketu, která se týkala názorů členstva a že od té doby se výsledky této ankety řídí.

   Předseda Klubu volných novinářů pan Chrastina se mě zastal a řekl, že  moje stránka je moje soukromá stránka, že nevyjadřuje názory Syndikátu a že není třeba brát na mou stránku zřetel. Pan Punčochář to připustil a zopakoval, že web Syndikátu nemůže mít odkazy na soukromou stránku.

   Snažil jsem se vysvětlit panu Punčochářovi, že vedení Syndikátu nepřipouští diskuze se členy, že na webu Syndikátu nejsou možné diskuze nebo články z rozmanitými pohledy na určitá řešení. Řekl jsem, že já trvám na tom, aby web Klubu volných novinářů takovou možnost dikuzí a komentářů umožňoval. Jednalo by se samozřejmě o příspěvky členů Syndikátu.

   Pan Punčochář řekl, že taková diskuze může být i na webu Syndikátu. Na mou otázku, proč tomu tak již dávno není, se tvářil rozpačitě.

   Opakoval jsem svou otázku, proč zmizely z článku na webu termíny volebních shromáždění novinářů působících v Praze. Pan Punčochář připustil, že chybička se vloudila.

   Za výbor Klubu volných novinářů jsme panu Punčochářovi sdělili, že již do několika čísel Mediažurnálu jsme dávali výzvu volným novinářům, aby vstoupili do klubu.  Tato výzva se tam neobjevila.  O vzniku Klubu volných novinářů tam byla vždy jen zcela  bezvýznamná poznámka. Pan Punčochář řekl, že Mediažurnál trpí tím, že jsou tam určité nepřesnosti a dokonce i pravopisné chyby. Mediažurnál nechce nikdo dělat. Pan Jindřich Beránek, důchodce, který se Mediažurnálem zabývá, tak patrně na to sám nestačí.

   Vznikla  i malá debata o tom, zda Mediažurnál má být pouze úředním věstníkem nebo má-li obsahovat i publicistické články. Sám pan Punčochář byl v tomto směru rozpačitý a nevěděl si rady.

   Opravdu mi není jasné, proč by člen Syndikátu novinářů nemohl mít svůj vlastní názor a nemohl ho nikde projevit. Proč by na oficiálním webu Syndikátu nemohly být odkazy na stránky jednotlivých členů. Možná, že je to proto, že většina členů Syndikátu nejenom že nemá svou vlastní stránku, ale podle mých zkušeností z posledního roku řada z nich ani neumí pracovat s počítačem, nemá počítač ani internet doma, musí chodit pracovat na počítač a internet například do presscentra Syndikátu novinářů. Já bych přitom řekl, že novinář by měl mít přístup internetu i z domova, aby stále sledoval dění.  Opak mi připadá spíše zvláštností.

klikni - 3.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů