6. 2. 2007

Alternativní sýry

06.02.2007 11:48 - 02. Deník -trvalý odkaz

Alternativní sýry


  Občas se při poslechu rozhlasu dozvím něco, s čím se setkávám každý den a nevím o tom. Včera 5.2. 2007 mluvila na stanici Praha mluvčí Sdružení na ochranu spotřebitelů Mgr. Ivana Picková  o alternativních sýrech. pochopil jsem, že se jedná o podvod, který nabízejí výrobci kupujícím. Jsou to sýry vyrobené nikoli z mléka, ale z rostlinných tuků. Paní Pickovou ani příliš nezajímalo, zda se jedná o jídla zdravá či nezdravá, ale štvalo ji, že se sýry mohou vyrábět jinak než z mléka. Dokonce jí ani nevadilo, že se tyto potraviny prodávají, ale podle ní by se neměly jmenovat sýry, když nejsou vyrobeny z mléka.

    V diskuzní části pořadu se jedna inteligentnější posluchačka zeptala, proč paní Picková říká „alternativní sýry“, když se nejedná o žádnou  alternativu, ale o náhražku neboli imitaci. Paní Picková se zaradovala, že konečně ví, jak tomu říkat. Jiní posluchači se ptali, jak mají tyto náhražky rozeznat. Paní Picková řekla, že hlavně podle údajů na obalu, že vzhledově a chuťově je náhražku velmi těžké poznat. Uvedla, že ve větší míře tyto náhražky používají restaurační zařízení – pizzerie jimi nahrazují sýry v pizzách a restaurace je používají ve smažených sýrech. Paní Picková přece jen dala určitou pomůcku: dáte-li si v restauraci smažený sýr, tak ten pravý z mléka se při krájení lepí na vidličku, táhne se a nejde dobře ukrojit, zatímco „smažák“ vyrobený z rostlinných tuků se krájí dobře. Posluchačům poradila, že když si v restauraci dají něco v čem je sýr, mají si nechat přinést obal suroviny. připadlo mi to trochu úsměvné. Vzpomněl jsem si však, že jsem nedávno jedl smažený sýr, který se mi dobře krájel a při jídle se mi podařilo sousto rozkousat a dobře spolknout. Mám rád smažený sýr, ale občas mi vadím že se táhne. Při polykání mám jednu část sousta už téměř v žaludku, zatímco ta druhá se drzí v ústech. Jsou spojeny úzkou sýrovou nití a já mám dojem, že se udusím. Zatím to vždy dobře dopadlo.  Přemýšlel jsem, zda ta náhražka nemůže být i zdravější. Rostlinné tuky jsou údajně zdravější než živočišné.

   Paní Picková uvedla, že informace o „alternativních sýrech“ přináší i nejnovější číslo časopisu Štít spotřebitele. Podíval jsem se na stránku SOS (Sdružení obrany spotřebitelů). Bylo tam avizováno:

     
Dalším velkým tématem, kterému dlouhodobě věnujeme pozornost, jsou sýry. Nikoliv však sýry skutečné – tedy mléčné, ale ty nepravé, falešné, vyrobené z rostlinných tuků, které se čím dál častěji vyskytují nejen na prodejních pultech obchodů, ale co hůř, v restauracích a pizzeriích. Přinášíme vám interview s předním českým odborníkem na mléčné výrobky Jiřím Kopáčkem, který čtenářům osvětlí důvod vzniku mléčných analogů a upozorní na způsob, jak je rozeznat od pravých mléčných produktů.
     

   Časopis  „Štít spotřebitele“ jsem nikde v trafice neviděl. Škoda. Možná, že by byl užitečnější než deníky Blesk nebo Šíp. Ale na to asi finanční prostředky  sdružení SOS patrně nestačí.

    Aspoň díky Českému rozhlasu vím, že existují sýrové imitace.
Komentáře
Článek je bez komentářů

4. 2. 2007

Umřel člověk - 2.část

04.02.2007 18:50 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Umřel člověk - 2.část


   V den pohřbu jsem poslal otci parte. Za několik dní jsem od něj dostal tento dopis:

     
   Milý Tomáši,

obdržel jsem od Tebe smutnou zprávu o úmrtí tvé maminky.
Dovol, abych Ti projevil svoji i mojí ženy hlubokou soustrast nad ztrátou pro tebe nesmírně vzácnou a pro mě moji první životní partnerkou, se kterou jsem prožíval dobré i zlé plných 18 let. Nikdy nezapomenu, že pro Tvoji maminku i mě bylo nejméně 12 let velmi šťastných.  Je mě nesmírně líto, že jsi mě poslal úmrtní oznámení tak pozdě, neboť jsem jej obdržel až v úterý 8.prosince polední poštou a pohřeb byl již v pátek 4.12. t.r. To jsem od Tebe nečekal, že půjdeš tak daleko.  Mě se to opravdu hluboce dotklo a myslím, že přes naše rozdílné názory si to od Tebe nezasloužím.

   Věděl jsem, že maminka má problémy s nohama, ale že je tak vážně nemocná, to jsem netušil. To jsi mne nemohl alespoň zavolat? Nemíním při tak smutné události psát dlouhý dopis. Jsem si dobře vědom, co pro Tebe a Tvoje uzdravování po narození maminka všechno  udělala a jak se obětovala, aby Ti umožnila zmenšit následky nešťastné Tvé choroby. Ale aby to mohla dělat,  opustit své zaměstnání a plně se Ti věnovat, musel jsem já velmi tvrdě pracovat a vydělávat za velmi obtížných podmínek a neustálého politického pronásledování. Nechce se mě na tu dobu vzpomínat, ale měl jsem často pocit, že si to neuvědomuješ.  Jinak bys přeci nemohl takovou věc provést, žes mě včas neoznámil, co se s maminkou děje.

   Rád bych  Tě nakonec požádal, abys mě dodatečně napsal, kam maminku uložíš k věčnému spánku, abych mohl alespoň dodatečně přijít a s kytičkou ji poděkovat za to dobré, co jsme spolu prožili.

   Jsem přesvědčen, že jsi se v posledních letech o maminku pečlivě staral a tak ji částečně splatil její obětavost a péči o Tebe. Za to přijmi můj dík.

   Přeji Ti brzké zotavení a kdybys přeci jen někdy potřeboval radu nebo pomoc, ujišťuji Tě, že se můžeš vždy na mě obrátit, přestože jsem již také starý a ne zcela zdravotně v pořádku. Přeci jen si myslím, že jsem zůstal Tvým otcem.

   S pozdravem
                                   táta
     

   Po přečtení tohohle dopisu jsem byl opravdu rád, že otec na pohřbu mé matky nebyl přítomen. Do dopisu zapomněl otec napsat, že způsob jeho „politického pronásledování“ v době mého dětství spočíval v tom, že byl spolupracovníkem a později i elitním agentem StB, což mu umožňovalo ve chvílích touhy po důležitosti nad svými nejbližšími nasazovat své „mocné známé“ a jeho práce nebyla nikdy tak tvrdá, jak neustále všem okolo předhazoval. Já jsem do vydání Cibulkových seznamů ani nevěděl,  že nějaké StB existuje a co to je. Ale pak už jsem se nedivil, že otec se vždy dokázal dostat z různých nepříjemností. Jenže patně to nebylo jeho mimořádnými schopnostmi, kterými se vždy chlubil.  I zkušenosti dalších let, kdy by se vztah s mým otcem mohl případně zlepšit, (protože matka, která jakoby před tím mezi námi stála, už nežila), ukázaly, že to není možné. Otec zůstal mým otcem jenom v podobných dopisech, ale jeho činy byly obráceny proti mně.

   Smrt není záležitostí širokého obecenstva. Pro ty blízké by však měla vždy být důvodem k zamyšlení, že umřel člověk.   To se týká jak  lidí obecně známých, tak i zcela neznámých.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Umřel člověk - 1.část

04.02.2007 18:45 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Umřel člověk - 1.část


  Málokdy už poslouchám televizní zpravodajství nebo čtu noviny. Jsou tam totiž jen takové informace, které mě zneklidňují, protože stále ukazují nějaké nepěkné věci, které pro můj život stejně nemají žádný význam, ani ten svět nedokážu ovlivnit k lepšímu. Většinou mi stačí rádio a internet.  Jakoby média neměla o čem jiném informovat, celý týden psala a vysílala o smrti skladatele Karla Svobody. Policie uzavřela, že odešel ze života dobrovolně. Těžko to někdo jiný než policie nebo jeho nebližší mohou posoudit.  Na rozdíl od jiných si nemyslím, že zrovna této události by měla média věnovat obsáhlou pozornost. To, co se celý týden odehrávalo v médiích, svědčí o úrovni této společnosti, o vztazích, které jsou mezi lidmi.

   Představoval bych si, že by stačilo pouze takové stručné oznámení.
Ale obyvatelstvo, zvláště to internetové se zachovalo tak, jako když hyeny najdou mrtvolu – hned se do ní pustí.

A to i ti takzvaní intelektuálové, kteří se pasovali na svědomí národa, jako je hudební kritik Jan Rejžek.


Rejžek napsal:
     
Moudře pravil soudruh Husák, že v normalizaci si každý svůj posudek psal sám. Svoboda nedráždil režim cvičnou emigrací jako Gott, takže ho pouštěli bez problémů za prací do NSR, neboť oba poslušní Karlové vozili do státní pokladny tvrdou měnu. Cynicky se zařadil k chráněncům moci a kolegové z časů Melodie si vybaví, kdo z kritizovaných umělců zvedal po uveřejnění takzvaně nepříznivé recenze telefony a kam a kterým svým večírkovým kumpánům si stěžoval.
     

   Jak panu Rejžkovi, tak i mnoha jiným uniklo, že umřel člověk.  Byl to člověk jako každý jiný měl své chyby i klady. Jeho smrt by měla být k zamyšlení pro jeho nejbližší, pro jeho příbuzné, kolegy, přátele. Možná, že potřeboval pomoc a oni mu nepomohli. Může se to časem stát i jim, že se dostanou do podobné situace. Rozhodně taková smutná událost nemá být soustem pro lidské hyeny, jakou se ukázal být i pan Rejžek. Nezazlívám mu, že napsal komentář, ve kterém si do mrtvého Karla Svobody kopnul. Ale nemusel to dělat ještě před pohřbem. Nemusel Svobodu nijak oslavovat, mohl se komentáře zatím zdržet. Považuji za velmi nechutné, když si někdo na smrti druhého přihřívá svou vlastní polívčičku.

   Při čtení Rejžkova článku se mi okamžitě vybavila osobní vzpomínka. Týká se smrti mé matky. Život mé matky velmi ovlivnil můj otec, který jí řadu let  psychicky deptal. Nakonec přece jen sebrala sílu a rozvedla se. Avšak uzavřela se do sebe a do smrti se nedokázala z psychického traumatu dostat. Otec, aby vypadal navenek dobře, všude tvrdil, že se jednalo o „kulturní rozvod“ po vzájemné dohodě. Teprve po matčině smrti se mi dostal do rukou rozvodový rozsudek, který jen dokládal otcovu podlost a bezohlednost.

   Matka umřela zhruba třicet let po rozvodu s mým otcem. Stálí čtenáři Tomova deníku znají několik článků, které jsem zde o svých rodičích napsal, jiní na ně třeba narazí při listování staršími články. Teprve po odchodu do penze a po dvaceti letech dalšího života matka pomalu otce ze své mysli vytěsnila. Do smrti už nedokázala najít jiný vztah. Otec se stačil ještě dvakrát oženit a mimomanželských vztahů měl bezpočet.

   Na matčin pohřeb jsem otce nepozval. Nechtěl jsem, aby byl přítomen na pohřbu ženy, kterou před lety psychicky zničil. Na pohřbu se však sešli moji příbuzní z otcovy i matčiny strany, kteří se do té doby neznali. Na pohřeb přijela i druhá manželka mého otce. Všichni vyslechli proslov evangelického faráře, kterého jsem o tuto službu pořádal. Matka byla až do své dospělosti evangelička, pak z církve pro jakési názorové neshody s tehdejším farářem vystoupila. Přesto svou povahou stále zůstala věřící a v častých chvílích chmurných nálad si otevřela starý evangelický zpěvník a potichu si zpívala písně, což jí uklidňovalo. Farář povídal o tom, že lidé se přijdou se zemřelým rozloučit.  Ale že je důležitější, aby ještě za života se často navštěvovali, diskutovali spolu a pomáhali si. Když člověk odejde, už se to nedá napravit.

   Dvanáct příbuzných šlo se mnou na smuteční oběd. Někteří moji příbuzní z obou stran se při příležitosti smrti mé matky alespoň seznámili. Kdyby na pohřbu byl můj otec, nikdo by na oběd nešel. Otec vždy dokázal vytvořit dusnou atmosféru, ve které se při jakékoli příležitosti snažil strhnout pozornost sám na sebe a určoval, kdo s kým smí hovořit.  Proto se někteří moji příbuzní vlastně za několik desítek let nepoznali. Budiž ke cti mé tety, otcovy sestry, že otce na pohřeb mé matky neupozornila předem, avšak sama přišla.


klikni – 2.část
Komentáře
[1]05.02.07 15:35:11Jiri Pallas - www
Tomasi, pokud je Rejzek t.z.v. intelektual, tak mi prozrad, kdo je intelektual opravdovy? Cetl jsem jeho clanek o Svobodovi v Lidovkach a klidne bych ho spolupodepsal.
[2]05.02.07 19:15:30jiří ševčík - www - 
Jsem zde poprvé a tak se rozhlížím... Jsem jen o několik let mladší než Tom. Ale zdá se mi, že bych za účelem vlastní psychoterapie tuto cestu nevolil... Tomova otce neznám a nemohu tedy mít žádný názor k uvedenému textu. Je objektivní? To ví jen Tom a ani to není jisté. Zatímco obraz veřejně známých osob nám média v také či onaké kvalitě zprostředkovávají. Hyenismus? Asi ano. Ale čím kdo zachází tím také schází. Rejžek? Čtu jej pravidelně. Jistě není svědomím národa a myslím, že se za něj ani nepovažuje. Ale - kdybychom jej neměli museli bychom si ho vymyslet. Je - bohužel - jediný. A Karel Svoboda? Jeho tragický osoud budiž nám mementem o zákrutách cest na Olymp. Přeji mu na cestu vše dobré.
[3]05.02.07 19:53:52mluvka Tomáš
pro Jiřího Pallase: Jirko netvrdím, že každý si musí myslet to, co já. Za opravdové intelektuály považuji např. Zdeňka Mahlera, Tomáše Halíka, Cyrila Höschla, Danielu Fischerovou a třeba i jistého Ludvu, jehož příjmení vlastně ani neznám, ale kterého i ty znáš osobně. Já vím, že pro tebe je Jan Rejžek kapacita a v podstatě bezchybná modla, ale já si to o něm nemyslím. Co si myslím, napsal jsem v článku.
[4]05.02.07 20:02:02mluvka Tomáš
pro Jiřího Ševčíka: Pane Ševčíku, toto je můj osobní blog, tzv. deník a já zde nepíšu objektivně, ale suibjektivně. Možná, že Vy prožíváte svůj život objektivně, avšak já prožívám svůj život subjetivně. Není nutné, abyste k mému životu zaujímal stanovisko.
[5]10.02.07 21:41:07Jirka - 
Souhlasím s článkem,rádobyintelektuál Rejžek je se svými jedovatými články pro smích.Vymyslet bych si ho nemusel,mně osobně by nechyběl.Beztak jeho kritiky nejsou objektivní,neboť jen kádruje umělce na ty,kteří jsou vedeni v seznamech StB,kteří podepsili Antichartu a nebo ty,kteří hráli v 30PMZ :-))).Nemohu jinak,než si Rejžkových "obětí" vážit,holt nejsem intelektuál,ale jen přízemní konzument. Co se týče Karla Svobody,mnohé z jeho písní se hrají 35-40 let a věřím,že ještě 20 let se hrát budou.Co však zbyde z článků pana Rejžka? Ačkoliv nejsem zrovna milovník V.Klause,s jeho názorem na intelektuály (inťoše,jak on říká) se ztotožňuji.Nejsou to lidé pro praktický život ani pro umění,spíš tak sedět v "Katovnách" :-))) a rádoby fundovaně glosovat.To jsme taky ve 20 dělali po hospodách a cítili jsme se hrozně moudře,jenže panu R.je dnes už přes 50 :-))).
[6]24.02.07 13:40:54František Kostlán - www - 
Tomáši, je mi líto, ale Rejžek má pravdu. Myslím, že Rejžek - krom jiného - jen reagoval na všudypřítomnou pitomost okolo celebrit (i okolo této konkrétní celebrity), které jsou "důležité" akorát k tomu, aby jejich obdivovatelé mohli žít, namísto svých, náhradní životy. Rejžek v podstatě, svým způsobem, kritizuje povrchnost, která vadí i tobě - pravda, v jiném ranku, ale stejnou povrchnost, stejné lidské konání. Jakoby někdo adoroval Klause za jeho odpor vůči ekologii, protože ho celbritózně obdivuje - to vlastně kritizuje Rejžek, přeneseno na tvou půdu.
[7]01.03.07 19:48:12jiří ševčík - 
Po delším časovém odstupu: pokud se někdo rozhodne svůj ryze subjektivní život zveřejnit, a tedy v jistém smyslu objektivizovat, pak, domnívám se, je nutné počítart s tím, že někdo ke zveřejněnému zaujme stanovisko. Což je ostatně důvod, proč já tak nečiním.
[8]02.03.07 00:42:10mluvka Tomáš
Pro pana Ševčíka: nemyslím si, že zveřejnění subjektivního pohledu na život se ten pohled objektivizuje. Podle mne je stále subjektivní. Souhlasím s tím, že k tomu, co je zveřejněno, může čtenář zaujmout stanovisko. Proto tak činím.

Zbytečnost nedělních poledních televizních debat

04.02.2007 14:39 - 06. Politika -trvalý odkaz

Zbytečnost nedělních poledních televizních debat


  Zhruba po měsíci jsem si v neděli 4.února v poledne  pustil televizi, abych se podíval na politické debaty.

ČT1 – Otázky Václava Moravce:  hlavními hosty byli ministr zdravotnictví Tomáš Julínek a jeho předchůdce David Rath. Zkušenosti s těmito pány z předcházejících diskuzí signalizují hlavní motiv takovéto diskuze – ukázat protivníkovi, kdo má navrch a před řadovými občany dále zatemnit situaci ve zdravotnictví. Nehledat východiska, ale ukazovat na rozpory a sdělovat divákům, že spoludiskutér je nekompetentní lhář. Podívaná to mohla být jistě zajímavá, asi tak na úrovni veselého vyprávění Petra Novotného nebo některých povídek Šimka a Grossmana. Jinak ztráta času, protože z hlediska utvoření si nějakého názoru je takovýto pořad pro diváka spíše zmatečný a vedoucí k hluboké beznaději o nekompetentnosti všech, kdo současný chod českého zdravotnictví ovlivňují. Otázky Václava Moravce jsem proto tentokrát sledoval jen asi pět minut.

Prima – Nedělní partie. hlavními hosty byli ministryně obrany Vlasta Parkanová a místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu Lubomír Zaorálek. Tématem bylo umístění amerického radaru na území České republiky v rámci americké (proti)raketové základny v Evropě. Přestože tyto politiky považuji za daleko chytřejší a kultivovanější než předešlé, kteří vystoupili na ČT jedna, výsledek byl obdobný. Situace byla taková, že paní Parkanová vystupovala v roli obhájce umístění radaru na českém území, pan Zaorálek jako jeho odpůrce. Ovšem bylo zřetelné, že paní Parkanová se v problematice příliš nevyzná. Toho využíval pan Zaorálek, ke kterému se jistě dřív určité informace dostávaly snadněji, protože za vlády ČSSD před volbami byl předsedou Poslanecké sněmovny. Jediné, co mi připadlo logické bylo, že paní Parkanová řekla, že současná vláda pokračuje pouze ve vyjednáváních, která v minulých čtyřech letech nastolila vláda sociální demokracie. Pan Zaorálek zaujal pozici jakože o ničem neví. Jako divák jsem pochopil, že se opět nedozvím nic a budu jen svědkem vzájemného obviňování a proto jsem televizi po deseti minutách vypnul.

   V souvislosti s diskuzí o umístění části americké základny na českém území se v posledním týdnu „zviditelnil“ v médiích předseda Humanistické strany Jan Tamáš jako mluvčí občanské iniciativy Ne základnám, ne radarům. Rád bych upozornil na pořad Českého rozhlasu1 „O kom se mluví“  ze dne 1.února 2007, kde Jana Tamáše podrobil detailnímu výslechu v této problematice Jan Pokorný. Jan Pokorný byl v roli jakéhosi testovatele, který zkoumal přesvědčivost Tamášových argumentů  proti americké základně a radaru. Přestože Tamáš není součástí ani české legislativy ani exekutivy a jeho informace o jednáních a situaci byli jistě nulové nebo vycházející z veřejně dostupných informací, jeho argumenty proti americké raketové základně i radaru jsou pro běžného občana (tedy pro mně) daleko srozumitelnější než vše mlhou zastírající diskuze Parkanová – Zaorálek. Škoda, že paní Parkanová se vyslovila o iniciativě „Ne základnám, ne radarům“ ve smyslu, že používá podpásové argumenty. Nevím, jak mohou občané používat proti své vládě podpásové argumenty. Naopak, občané si vládu platí, aby jim sloužila a proto kroky, které vláda podniká, by měly být občanům srozumitelné. V současné době to vidím tak, že kroky vládní i opoziční strany jsou občanům nesrozumitelné a zamlžené. Politici si uvědomují, že v politice každý chvilku tahá pilku a tak si vládní i opoziční role přehazují jak horké brambory. Ale to příliš neslouží občanům České republiky. 

   Zmiňovaný rozhovor Jana Tamáše a Jana pokorného v pořadu „O kom se mluví“ si můžete přečíst v tištěném přepisu na stránce Radiožurnálu.
Komentáře
Článek je bez komentářů