Dnes je světový den hospiců, domů pro důstojné umírání. Většina lidí v tzv. civilizovaném světě, kteří se dožijí vyššího věku, umírá sama a opuštěna. Příbuzní už na ně nemají čas. Odepsali je. Anebo se příbuzní o starého nemocného člověka starají, ale pak je samota a nepochopení druhých i celé společnosti stihnou také. Ten, kdo je zdráv, si nechce připustit, že i jeho se smrt týká. Nechce si připustit, že jeho čekání na smrt nemusí být jednoduché a krátké. Nechce si připustit, že i jemu se pravděpodobně stane, že až nebude soběstačný, jeho rodina, jeho lidské okolí ho opustí, už mu nevěnuje žádný čas. Že ho v lepším případě odloží do domova důchodců, aby ho neměli na očích, v horším případě, žije-li už sám, že také sám umře.
I populárním lidem se to může stát. V poměrně mladém věku umřel doma před několika lety zpěvák Miki Volek. Umřel sám doma, jeho tělo našli doma až po několika týdnech v pokročilém stupni rozkladu.
Mám kamaráda Zdeňka. Je mu 58 let, má dětskou mozkovou obrnu jako já. Celý život žil s rodiči, po smrti otce jen s matkou. Špatně se pohybuje, ruce mu také příliš dobře neslouží, nemůže mluvit bez zadrhávání. Před dvěma lety pokročilo stáří jeho matky natolik, že nebyl schopen se o ni sám starat. Pomocí přátel jí vyjednal důstojný domov důchodců. Zdeněk má dost potíží sám se sebou, přesto jezdí 2x do měsíce matku navštěvovat. Matčin rozum je patrně už velmi mdlý - nejeví zájem o okolí, i když syna ještě poznává. Zdeněk považuje návštěvu své matky za svou povinnost. Starala se o mně celý život, říká. Na druhé straně ví, že teprve nyní může žít bez despotické matky životem dospělých lidí, to je životem vlastního rozhodování. Když jsem se ho ptal, proč nedal despotickou a nesoudnou matku do domova důchodců dříve, řekl: vím, co to je žít v ústavu, vždyť jsem sám prožil v mládí devět let v Jedličkově ústavu.
Když si vezmu sám sebe, jsem na rozpacích. Vyrůstal jsem v rodině, kde moji rodiče nebyli schopni udržet fungující rodinu. Po jejich rozvodu jsem měl pocit, jakoby vinu za to svalovali na mne. Otec své rodiče jakoby zahodil nikdy mi o nich příliš nevyprávěl. Babička, na které byl otec patrně velmi citově závislý, zemřela, když otci bylo 19 let, dědeček zemřel již za mého života, když otcovi bylo 35 let. Zemřel v nějakém ústavu pro těžce nemocné lidi. Matčini rodiče zemřeli ve vyšším věku prakticky doma. Babička přežila dědečka poměrně dlouho, protože byla o dvacet let mladší. Přestože dobře nevycházela ani s jednou ze svých dvou dcer, její dcery se o ní postaraly do smrti.
Vždycky jsem přemýšlel, zda se budu schopen postarat o rodiče v době jejich stáří. Každý z nich vedl jiný život.
Otec měl ještě dvě manželky a obsáhlou řadu milenek. Přesto na stará kolena po smrti poslední manželky zůstal sám, i když si to nechce přiznat ani sám sobě. Cítí se ublíženě, že ho věk zbavil jeho předchozích sil a možností. Byl zvyklý, že se celý život o něj někdo stará a považuje to za samozřejmost do dnes. Zakládal si na tom, že má peníze a vše jde koupit a hlavně každého jde podplatit. Jenže stáří podplatit nejde. To měří každému stejně. Myslel jsem, že po smrti své matky k němu najdu cestu. Ale nešlo to. Byl by ochoten se se mnou stýkat jedině v případě, že bych bez reptání plnil jeho příkazy, jako tomu bylo v mládí. Jenže dnes už jsou jeho příkazy stařecky senilní. Nechtěl o nich diskutovat a čtyřikrát mě vyhodil ze svého bytu. Nedal na radu jiných svých přátel, aby se přestěhoval do luxusního domova důchodců. Patrně jednou zemře sám ve svém bytě.
Moje matka zemřela před sedmi lety. Žil jsem s ní celý život. Přes velké potíže posledního roku jsem se o ní dokázal postarat až do smrti. Nemusela zemřít v nemocnici. Zemřela doma. Říkám to s vědomím, že fakticky v nemocnici zemřela. Poslední dva dny života, kdy tam byla, byla už v bezvědomí.
Nevím, jaké bude konec mého života. Vzhledem k lhostejnosti, která většinou panuje mezi příbuznými ve společenské vrstvě, ve které se pohybuji, mám zatím velmi chmurné představy.
Myslím, že člověk by měl umírat doma mezi svými příbuznými. Starost o starého a těžce nemocného člověka je velmi náročná, ne každý ji fyzicky či psychicky zvládne. Hospice jsou jednou z možností, jak čekání na smrt usnadnit. Nejsou totiž jen odložišti lidských trosek. Jednou se smrt bude týkat každého z nás. Že je to daleko? Nikdy nevíme.
