Životní úroveň
(11.1. 2004 11:31:15)
Tento týden jsem v televizi (ČT1) shlédl pořad o českém zdravotnictví. Kromě obvyklých úvah tam o tom, že zdravotnictví je v krizi, tam jeden lékař řekl zajímavou pravdu. Lidé chtějí jezdit na drahé zahraniční dovolené, chtějí jezdit v drahých autech a přitom chtějí, aby zdravotní péče byla zadarmo.
Uvědomil jsem si, jaká je to pravda. Před Vánoci jsem byl na setkání přátel ještě z doby před rokem 1989. Tehdy jsme byli zaměstnanci jednoho podniku. Scházeli jsme se občas na jednom pracovišti a diskutovali o tom, jak skvělé to je na západě od našich hranic, kde v podstatě nikdo z nás nebyl. Na současné schůzce bývalých přátel a jejich partnerů si jedna rodina stěžovala, jak drahý mají nájem, na druhé straně se chlubila, že se právě vrátila z desetidenní zahraniční dovolené, která stála 45 tisíc. Přemýšlel jsem tehdy o tom, že peníze na dovolenou patrně chyběly v běžném rodinném rozpočtu. Mám hodně jiných přátel, kteří mají vzhledem ke svému zdravotnímu stavu velká pohybová omezení. Nejenže nemohou na ulici vyjít bez doprovodu, ale neudělají si ani běžné domácí práce. Potřebují službu, které se dnes říká osobní asistence. Protože tito lidé sami nemohou chodit do práce a žijí z invalidních důchodů, těžko si mohou tuto péči dovolit. Stát sice přispívá, ale za tuto částku lze jen těžko najmout osobního asistenta na delší dobu.
U zdravých lidí to vyvolává dojem, že zdravotně postižený má doma služebnictvo a že to je přepych. Za socialismu nebývalo ani služebnictvo, ani osobní asistence. Do dnešní doby však zákony neumožňují si oficiálně najmout zaměstnance do své domácnosti. To se přeci dělalo za kapitalismu, že bylo možné v domácnosti zaměstnat oficiálně služku, pradlenu, kuchařku, řidiče a podobně. Dnes to jde sice také, ale přes jakési agentury, které tyto lidi oficiálně zaměstnávají. Tím se ovšem neúměrně zvýší náklady na jejich mzdu a právě třeba zdravotně postižení, kteří by tyto služby denně potřebovali, si je nemohou dovolit. Mít doma služku či hospodyni se stále považuje za cosi nemravného a něco, co je vysoce nad běžnou životní úroveň, ale mít auto za dva miliony už takový hřích není. Mít na drahou zahraniční dovolenou je považováno za normální, zrovna tak je považováno za normální, že člověk dostane (od státu či od koho vlastně?) operaci či léky v hodnotě několika set tisíc.
Tento týden jsem se musel z finančních důvodů rozloučit s paní, která mi v domácnosti pomáhala pět let. Mezi mými zdravými přáteli byla tato moje specifika považována za luxus, přestože mám od narození tělesné postižení, některé věci běžného života zvládám fyzicky jen těžko. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat. Jenže na rozdíl od svých přátel považuji za součást životní úrovně mít doma uklizeno. Neříkám, zda je to lepší nebo horší. Je fakt, že mě domácí práce trvají alespoň 5x déle než zdravému člověku a některé nezvládnu vůbec.
Zase mám míň jiných problémů. Nemusím se starat o auto a drahou zahraniční dovolenou. Jsem rád, že v mém okolí je dostatek zdravotnických zařízení.
Otázkou je, zda budu mít peníze na jejich dražší služby.
Komentáře
[1]20.04.05 11:49:14LordRaider
Svatá pravda
[2]25.04.05 13:00:22Point*
Tvoje clanky se budou cist lepe, pokud budes delat odstavce. Jinak zajimavy nazor...
Žádné komentáře:
Okomentovat