Slečna Julie
V neděli 19.6. uvedla ČT nové nastudování klasické hry Augusta Strindbrega "Slečna Julie". Uvodem budu citovat oficiální popis pořadu:
Dnes už klasickou divadelní hru Augusta Strindberga pojal režisér Jiří Krejčík ve své televizní adaptaci po svém. Zatímco u Strindberga jde o vztah stárnoucí šlechtičny k mladému sluhovi, u režiséra Krejčíka je tomu právě naopak. Jeho slečna Julie je mladá, dvacetiletá žena a sluha Jean je starší, zkušenější muž. Jen postava kuchařky Kristy zůstála stejná. Samotná zápletka, ke které prý Strindberga inspirovala novinová zpráva z "černé kroniky" zůstává v Krejčíkově pojetí stejná... O svatojánské noci zůstane mladá šlechtična Julie na zámku sama. Otec odjel do Stokholmu na úřady. Zatímco čeleď ve stodole tancuje a opíjí se, ona je osamělá a nudí se. Z rozmaru, nudy a zvědavosti svede o něco staršího sluhu Jeana. Ten se nejdřív brání, ale pak se chopí nečekané příležitosti. Kvůli Julii hodí za hlavu i svůj vztah s hraběcí kuchařkou Kristou. Ráno přijde vystřízlivění. Julie osciluje mezi láskou a strachem z budoucnosti. Jean jí nabízí útěk. Útěk za otcovi peníze. Jean přemluví Julii, aby vyloupila otcův trezor. Julie to udělá, ale nenajde dost odvahy k útěku. Takto zastihne podivné milence příjezd hraběte. Jean bere peníze a šperky a prchá pryč, zatímco Julie jde do stodoly a zabije se.
Teď moje úvaha. Není ani tak o hře samotné, jako o jejím obecnějším přesahu. Vycházím ze ztvárnění v této inscenaci. Julie i Jean jsou produkty své doby. Každý je zasazen do světa, v němž vyrůstal. Julie na zámku a Jean v podzámčí. Oba by se rádi ze svého prostředí vymanili a neví jak na to. To čiší z celé inscenace více než krátkodobé milostné vzplanutí. Julie si na závěr uvědomuje, že bez společenské vrstvy, jejíž je součástí, neznamená nic a nedokáže bez ní žít. Jean, jehož závěr hry odsuzuje do role padoucha, vlastně jen využívá příležitosti, která se mu naskytla, aby unikl osudu celoživotně poníženého člověka. Osudu, který mu také dalo do vínku prostředí, do něhož se narodil.
I náš život je stále ovlivněn lidským prostředím, do něhož jsme se narodili a z něhož často nedokážeme uniknout. Dnes nemohu napsat, že jsme součástí nějaké společenské vrstvy, protože za socialismu se rozdíly mezi společenskými vrstvami setřely. Dítě intelektuála bylo často potrestáno tím, že se nedostalo na vysokou školu, zatímco dítě "s dobrým dělnickým původem" se na školu dostalo snadněji. Ani jedno s těch dětí za svůj původ nemohlo, avšak tento původ dopředu určil jeho osud.
Dnes se opět karty zamíchaly. Přestože se po roce 1989 zviditelnily staré šlechtické rody, nepodařilo se jim ve společnosti dosáhnout původního významu, i když nědy restituovaly poměrně rozsáhlý majetek. Princip života dřívější šlechty nespočíval v obchodování s rodinným majetkem, ale v jeho udržování a rozširování. To je po téměř sedmdesátileté vývojové mezeře velmi obtížné, ne-li úplně nemožné. Jak to dopadne, není možno zjistit v rozmezí let, ale v rozmezí generací.
Výraznou vrstvou, která si vybojovala své místo za kapitalismu i socialismu, je podsvětí. Tam nejsou psaná pravidla a zákony, jimiž by se lidé museli řídit, ale o to silnější jsou pravidla nepsaná a tato vrstva nerada pouští ty, kteří se v ní narodili nebo do jejích chapadel spadli. I tam jsou chudí a bohatí, přesto spíš než o penězích je podsvětí o moci a strachu. Je to moc neoficiální, ale o to silnější. Podléhají jí lidé ze všech společenských skupin. Pokud se jí někdo snaží uniknout, stáhne ho svým chapadlem zpět.
Takzvaná demokratická společnost zatím nedokázala najít správné hodnoty, které by občany oslovily. Demokratické hlasování v parlamentu znamená, že hlasují ti čestní i nečes¨tní, že hlasují chsarakterní i bezcharakterní. Ti charakterní výsledky respektují, ti bezcharakterní udělají vše pro to, aby se v nejkratší době jazýček vah jakýmkoli způsobem opět přiklonil na jejich stranu.
Tuto úvahu ve mě evokoval osud slečny Julie, jejíž nezávazný flirt se sluhou vyústil v neschopnost uniknout z prostředí, do kterého se narodila. Totéž totiž znám i z vlastních životních zkušeností.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat