21. srpen 2010 - 1.část
Oblékl jsem si černou košili a černé kalhoty. Měl jsem je na sobě poslední dobou dvakrát. Před měsícem na pohřbu mého sedmapadesátiletého spolužáka z vysoké školy, kterého jsem měl rád a tento týden na posledním rozloučení se svým otcem, kterého jsem rád neměl.
Počasí bylo slunečné a tak jsem se vydal pěšky dolů Vinohradskou ulicí až k budově Českého rozhlasu. Z dálky bylo slyšet vojenskou hudbu a když jsem přišel blíž, uviděl jsem nastoupenou slavnostní vojenskou jednotku. Starší muž mi řekl, že jestli nemám pozvánku, musím přejít na druhou stranu. Před rozhlasem jsem viděl jen malý hlouček starších lidí. Vedle mě na protějším chodníku stála starší žena a opírala se o hůl. „Také jste tu tehdy byl?“, zeptala se mě, když viděla, že v ruce držím amatérský fotoaparát. Přiznal jsem, že nikoli, ale že bydlím jen tři stanice nad rozhlasem a že tanky na Vinohradské jsem tehdy zažil také. Ale to sem teď nebudu psát. Své osobní vzpomínky na ten den jsem popsal v článku 21.srpen 1968. Žena mi povídala, že v roce 1968 pracovala v hudební redakci Československého rozhlasu. Vyhozena po roce 1968 nebyla, ale v sedmdesátých letech odešla sama, protože nemohla snést dusnou atmosféru, která v rozhlase vládla. Věnce byly položeny a začaly slavnostní projevy. Podařilo se mi dostat se trochu blíž, abych lépe viděl a slyšel. Projevy byly fádní, jak už to při takových příležitostech bývá. Zajímavé bylo pouze přiznání současného ministra kultury Jiřího Bessera, že krátce před tzv. sametovou revolucí vstoupil do KSČ. Bylo to trochu sebemrskačské přiznání, protože se přitom díval na plakát, který v publiku rozevřel starší muž a na kterém bylo napsáno: „Zabít tyrana není zločin, zločin je být někdy komunistou.“
Ten pán měl plakáty tři a při projevech je hrdě ukazoval řečníkům. Dlužno říci, že přestože jimi byli předseda Senátu, místopředsedkyně Sněmovny Parlamentu, ministr vlády ČR, ředitel Českého rozhlasu a zástupkyně Magistrátu, svobodu projevu pána respektovali. Doufám, že neměl problémy ani potom. Po skončení slavnosti jsem diskutoval s několika důchodci, kteří tvořili publikum. Jeden z nich řekl, že se ho ráno vnučka ptala, proč si připíná trikoloru. Otázal se jí: ty nevíš, co je dnes za den? Nevěděla. Přítomní důchodci smutně mezi sebou vyjadřovali nespokojenost se současným stavem republiky a poukazovali i na nezájem a pohodlnost mladých lidí. Přestože bylo nádherné počasí, ani mně nebylo příliš veselo, když jsem se vydal opět k domovu.
klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
