19. 8. 2007

Střípky léta 2007 - 11.část

19.08.2007 10:25 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2007 - 11.část


   Nedokázal bych tak usilovně hledat psychologa, se kterým bych mohl o svém životě diskutoval. Posměšné a závistivé hovory s mými příbuznými a známými nikdy k ničemu nevedly.  Nebýt psychologa a neurologa, nezbavil bych se únavy  a řady somatických potíží, které byly způsobeny depresí a stresem.  Jen díky onomu antidepresivu mě některé věci nevadí. Jsem stále pomalejší, nacházím stále méně lidí, kteří mají pro mne alespoň minimální citový význam. Ale dnes už mne to tolik vnitřně nebolí.


sobota 18.srpna

   Dnes jsem byl opět na hřbitově. Vypadá to, že chodím na hřbitov pořád, ale není tomu tak. Jenže bylo hezky a potřeboval jsem se projít.  Od domu k hrobu mé matky to mám 1815 kroků. Od hrobu mé matky k hrobu mého otce to mám 599 kroků.  Rozdíl je v tom, že popel mé matky leží v hrobě už více než 8 let, otec už jen čeká v ústavu až zemře. Čeká tak už rok a osm měsíců. Možná, že tak bude čekat ještě měsíc, možná čtyři roky. Nikdo neví. Návratu do mládí či aspoň domů už není. Kdo ho tam uloží, nevím.  Možná syn jeho poslední ženy, kterou do toho hrobu uložil, možná můj bratranec, možná jeho bývalá spolupracovnice a milenka, možná jeho právník.

   Zase mi to napadlo ve čtvrtek, když jsem se díval na Velmi křehké vztahy. Doktor Strnad hodlá odejít z nemocnice proto, že jeho otec má v nemocnici dělat ředitele. Strnad vypráví hlavní hrdince Anně Peškové, jak ho otec celý život dusil a ponižoval. Kvůli němu se přihlásil do nadace Lékaři bez hranic a odjel do válečných míst. I já jsem po škole kvůli otci odešel z Prahy. Kvůli jeho manipulátorství, se kterým pohyboval lidmi  okolo sebe jak se šachovými figurkami. Po roce 1989 se ukázalo, že to bylo patrně jen proto, že se vždycky mohl spolehnout na StB, která ho za protislužby jistila. jenže tehdy stále předhazoval, jak je schopný a jak všechno dokáže. Nepřehazoval to jen mně. Také mnoha lidem, kterým vyhrožoval, že je zničí.

   Zkušenosti, se kterými vykresloval mladý Strnad v seriálu Velmi křehké vztahy svého otce, mi připadaly velmi blízké. Nad takovým člověkem se nedá vyhrát ani vztah nějak uklidnit, před takovým člověkem je možno jen utéci.  Strnad utekl do zahraniční mise, dokonce doufal, že tam bude zastřelen, protože se obával návratu. To, co líčí Strnad se zdá až přitažené za vlasy. Avšak i jednání mého otce mi připadalo často neskutečné. Přesně jako z nějakého seriálu, při jehož tvorbě zírá scénárista na obrazovku a přemýšlí, jak by ještě ozvláštnil děj. Já jsem utekl před svým otcem (a tady musím říci, že i před svou matkou) z Prahy. Ale to už jsem psal jinde. Tady jsem chtěl napsat, proč mám rád ten televizní seriál. Je to vlastně dnes už jediný pořad, na který se v televizi pravidelně dívám.  Když mi sem tam nějaký díl unikne, nevadí, protože děj se táhne pomalu a tak není o co přijít. Podstatné jsou vztahy, které sestry scénáristky popisují.  

klikni - 12 část
Komentáře
Článek je bez komentářů

5. 8. 2007

Sté výročí narození Jaroslava Foglara a vzpomínka na dětství - 3.část

05.08.2007 21:05 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Sté výročí narození Jaroslava Foglara a vzpomínka na dětství - 3.část


   O Jurovi Stegbauerovi jsem mnoho údajů nenašel. Snad jen to, že měl nakladatelství Ostrov a že v posledních letech života Jaroslava Foglara byl jeho blízkým spolupracovníkem. Na fotografii z besedy v roce 2002 jsem našel Juru téměř nezměněného ve srovnání z dobou, jak si ho pamatuji osobně, to jest z druhé poloviny šedesátých let. Jen vlasy neměl blonďaté, ale šedivé.

Jiří Stegbauer vlevo.

   Poslední dostupné informace, které jsem o Janu Šimáně a Jiřím Stegbauerovi našel, jsou z roku 2004, tedy z roku Šimáňových osmdesátin.  Jenže u mě jsou oba spojeni s mou základní školní docházkou.

   Když si to teď po sobě čtu, připadá mi obdivuhodné, jak poslech rozhlasového pořadu ke stoletému výročí Jaroslava Foglara vyvolal ve mně zasutou vzpomínku z dětství. Když o tom tak přemýšlím, v roce 1967 bylo Jaroslavu Foglarovi pouhých 60 let. Já už mám do stejného jubilea jako on tehdy už pouhou jednu pětiletku.

Dodatek 7.srpna 2007:
   Kupodivu jsem o Janu Šimáně našel i několik řádek v článku o časopisu ABC v Britských listech.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Sté výročí narození Jaroslava Foglara a vzpomínka na dětství - 2.část

05.08.2007 20:38 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Sté výročí narození Jaroslava Foglara a vzpomínka na dětství - 2.část


   V roce 1967 jsem byl v osmé třídě a na podzim jsem odejel na poměrně dlouhý léčebný pobyt do lázní Železnice u Jičína, které byly specializované na dětskou mozkovou obrnu. V lázních jsem byl od září do prosince. Chodil jsem tam i do školy. Byla tam jednotřídka. Tu jsem nikdy  nezažil. Do školy musely chodit děti tak, jak se v lázních sešly. Učitelé učili všechny žáky od šesté do deváté třídy najednou. Zadávali úkoly podle učebnice.

   V lázních jsem měl zůstat až do vánoc. Avšak čtrnáct dní před vánocemi bylo svoláno setkání naší stovky Raketových posádek do Domu pionýrů a mládeže na Pražský hrad. Šel jsem tedy za primářem MUDr. Opatrným. Byl to velmi hodný pán a já jsem ho požádal, abych mohl lázeňský pobyt ukončit o dva týdny dříve než bylo plánováno, abych se mohl zúčastnit onoho setkání na Hradě. Pan primář souhlasil a v polovině prosince si pro mne přijeli rodiče autem.

   Na onu cestu také nikdy nezapomenu. Můj otec měl tehdy předválečné, velmi masivní auto Praga Lady. Při zpáteční cestě bylo velmi špatné počasí. Sněžilo a silnice byla velice kluzká. Na cestě auto dostalo smyk a skončili jsme v příkopu. Auto přerazilo sloup vysokého napětí, o který se v příkopu zastavilo. Tehdy byly všechny sloupy vysokého napětí podél silnic dřevěné. Autu se jen malinko promáčkla střecha a vysypalo se malé zadní okénko. U něj seděla moje matka. Prakticky se nám nic nestalo. Potom přijel nějaký traktor, vytáhl nás na silnici a my jsme v tom autě dojeli téměř z Jičína až do Prahy.

   To bylo v pátek a v neděli jsem šel na setkání stovky Raketových posádek.

   Ještě na střední i vysoké škole jsem měl velikou krabici plnou upomínek a všelijakých písemností jako památku na to období. Zrovna tak jsem schovával několik ročníků časopisu ABC a potom i necelý ročník časopisu Junák, který začal vydávat redaktor časopisu ABC Jan Šimáně. Časopis Junák jsem měl kompletní, protože nevyšlo ani 12 čísel (byl to měsíčník a časopis byl brzy zakázán).

   Na střední škole už jsem vedl jiný život a tak se moje styky s časopisem ABC přerušily. Scházel jsem se občas jen s kamarádem Michalem. Po vysoké škole kamarád Michal zmizel kdesi u Pardubic. Já jsem byl také nějaký čas zaměstnám mimo Prahu a upomínky na dobu Raketových posádek jsem v návalu jakési uklízivosti vyhodil. Těch několik ročníků  ABC jsem komusi poslal poštou na inzerát.

  Když jsem si na tohle vše náhle vzpomněl, zajímalo mě, co se stalo s Janem Šimáně a Jurou Stegbauerem. Našel jsem je kupodivu oba na společné fotografii z roku 2004 jako účastníky 8. Porady olympských nositelů stupňů Březových lístků (PONS)  v Bělči u Hradce Králové, kterou ještě svolával osmdesátiletý Jan Šimáně – přezdívkou Galén.

      Jiří Stegbauer – sedící druhý zleva   Jan Šimáně – sedící čtvrtý zprava

Našel jsem i životopisný článek o Janu Šimáně 
foto3
klikni - 3.část
 u příležitosti jeho osmdesátin v roce 2004. Tam jsem se dozvěděl, že Jan Šimáně byl v roce 1970 uvězněn na dva roky za svou činnost v roce 1968. Po roce 1989 byl rehabilitován a peníze, které obdržel při své pozdější rehabilitaci a jako odškodné za nucenou práci v Německu, vložil do své Galénovy nadace "…pro vytváření prostor a podmínek pro zakládání a rozvoj malých, středních i velkých komunit dětí, mládeže i dospělých …"

Komentáře
Článek je bez komentářů

Sté výročí narození Jaroslava Foglara a vzpomínka na dětství - 1.část

05.08.2007 20:31 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Sté výročí narození Jaroslava Foglara a vzpomínka na dětství - 1.část


  6.července 2007 jsme si připomněli  sté výročí narození spisovatele Jaroslava Foglara.

   V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na jeden zapadlý zážitek z mého života. Poslouchal jsem toho dne na stanici Praha pořad věnovaný stému výročí Foglarových narozenin. Pořad byl natočen při příležitosti jeho devadesátin. Foglar v té době trávil už dva roky v nemocnici. Tam ho navštívili redaktor Českého rozhlasu Jiří Hromádko a herec Alfréd Strejček. Hovořili o jeho knihách i redaktorské činnosti v časopisech Vpřed a Mladý hlasatel. Foglar připomněl vznik čtenářských klubů při časopise Vpřed, kterých bylo 27 tisíc. Tyto kluby pak byly samozřejmě se zrušením časopisu Vpřed také zrušeny.

   Já jsem si v této souvislosti vzpomněl na své zážitky z dětství.

   Odebíral jsem časopis ABC mladých techniků a přírodovědců a tento časopis také organizoval vznik čtenářských klubů, které se jmenovaly Raketové posádky nebo Hlídky na ochranu přírody nebo Dívčí kluby. V každém klubu musely být nejméně čtyři děti. Já jsem se dal dohromady se spolužákem Michalem Stanovským.  Myslím, že to bylo v sedmé třídě. Hledali jsme ještě někoho dalšího, ale nenalezli jsme. Napsali jsme tedy do redakce časopisu ABC, že nikoho nemůžeme najít, jestli bychom nemohli založit klub zatím jen sami dva.

   Odpověděl nám redaktor Jan Šimáně s tím, že náš klub – Raketová posádka je založen a má číslo RP 1928. Raketové posádky byly většinou městské kluby. Kluby se sdružovaly do takzvaných „stovek“, které vedl jeden společný vedoucí – takový korespondenční.  My jsme měli jako stovkaře tehdy ještě středoškoláka a později vysokoškoláka Jiřího Stegbauera. Naše Raketová posádka RP 1928 vydávala časopis. Psali jsme ho na psacím stroji, tuším, v sedmi nebo v deseti výtiscích. Měli jsme dokonce i klubovnu. Požádali jsme správce agitačního střediska v ulici, kde jsem bydlel, abychom se tam mohli scházet. Místnost měla i vnější výlohu, dělali jsme tam tedy nástěnku informující o naší činnosti a připravovali jsme nástěnku i uvnitř klubovny. V klubovně byly schůze občanů z okolí – vždyť se to jmenovalo agitační středisko. Chodili jsme na výlety do okolí Prahy, občas jsme chodili na srazy „stovek“, které se občas konaly v Domě pionýrů a mládeže v jednom paláci na Pražském hradě.  Svým způsobem jsme obdivovali našeho stovkového vedoucího Jiřího Stegbauera, který byl pro nás vzorem. Byl totiž pro klubovou činnost a táborničení velmi zapálen.

   S Michalem jsme často chodili na výlety do Prokopského údolí a do Šárky. Občas jsme šli i na Barrandov. V okolí Prahy jsme pro sebe objevovali přírodu. Ve srovnání s dneškem byla v polovině šedesátých let téměř nedotčená.

   Jednou jsme přijeli na konečnou tramvaje do Radlic. Šli jsme kus pěšky směrem k Prokopskému údolí.  Tam jsme najednou viděli Jaroslava Foglara. Seděl na velikém kameni a četl si noviny.  Potom jsme viděli i hochy, kteří k němu přicházeli a zase odcházeli. Patrně plnili nějaké úkoly. My jsme se dívali na Jaroslava Foglara z povzdálí jako na nějaké božstvo. Pamatuji se, že jsem se skoro divil, že tak velký spisovatel čte obyčejné noviny jako nějaký obyčejný člověk.

   Tehdy v druhé polovině šedesátých let byla uvolněnější atmosféra a začaly znovu vycházet Foglarovy knihy. V nakladatelství Olympia  vyšla kniha Hoši od Bobří řeky  a pak během krátké doby vyšlo osm nebo deset jeho knih.  Foglarovy knihy mi rodiče kupovali k různým příležitostem – svátek, narozeniny, vánoce atd.  Nemohu říci, že jsem podle Foglarových knih žil, ale spíš jsem podle nich snil. Michalův otec byl redaktorem ve Státním nakladatelství dětské knihy a znal se s jinými redaktory.  A tak jsme, Michal a já, nabídli časopisu ABC, že budeme pomáhat s administrativními pracemi, např. s tříděním pošty, která chodila od Raketových posádek. Redakce ABC tehdy sídlila v moderní budově na náměstí Maxima Gorkého, nyní náměstí Senovážném.

   S časopisem ABC jsem byl o prázdninách 1967 na týdenní cestě po Německé demokratické republice. Za ten týden jsme absolvovali  2000 kilometrů po různých místech. Navštívili jsme místa jak historická, tak i soudobá. Byli jsme například v Muzeu Karla Maye v Drážďanech. Tehdy totiž byly nejpopulárnější filmy s Winnetouem a Old Shatterhandem. V muzeu byli kupodivu české popisky. Neuvědomil jsem si, že tyto filmy byly vlastně západoněmecké produkce a ve východním Německu se příliš nepromítaly.  Také jsme navštívili továrnu na výrobu dětských vláčků TT- Zeuke. Vláčky byly malé, měly rozchod kol jen 8 mm. Já jsem se vláčky do té doby nikdy nezabýval. Na této exkurzy jsme všichni dostali jednoduchou železnici s kruhovými kolejemi, jednou lokomotivou a několika vagónky. A tak jsem si potom doma také jezdil s vláčkem, který jezdil na plochou baterii.

   Tehdy jsem také poprvé viděl moře, byli jsme ve Stralsundu. Obdivoval jsem obrovské zámořské lodě, jejichž velikost jsem si do té doby nedokázal představit.

klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

4. 8. 2007

Střípky léta 2007 - 9.část

04.08.2007 11:18 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2007 - 9.část


sobota 4.srpna 2007

   Včera jsem byl na hřbitově.  Před 83 lety se totiž narodila moje matka.
Podobně začínal článek Ode zdi ke zdikterý jsem napsal před dvěma lety. Až na  číslici mohu jimi začít i tento příspěvek. Na minulosti se nedá nic změnit. Mění se maximálně její výklad. Na výkladu toho článku nemusím měnit nic. Historie se nemění, jiná je pouze současnost.  Začnu tedy znovu.

  Včera jsem byl na hřbitově.  Před 83 lety se totiž narodila moje matka.  Můj život se už tak nepotácí jako před dvěma lety, kdy jsem stál při stejné příležitosti nad hrobem své matky. Není však také ani nijak pevně ukotven. S některými skutečnostmi jsem se od té doby smířil. Například, že můj život už nebude naplněn milými a chápavými lidmi. Pochopil jsem to dlouhými diskuzemi se svým psychologem.

  Psycholog je toho názoru, že pevné celoživotní vztahy se vytvářejí v dětství. On má skupinu kamarádů, se kterými chodil na devítiletku a přátelí se s nimi dosud.

   Dal jsem do hřbitovní vázy růži a v lucerničce jsem vyměnil baterie v elektrické svíčce (vydrží svítit tři týdny). Vyšel jsem ze hřbitova a spěchal na tramvaj. Odpoledne měl přijet do Prahy můj spolužák z devítiletky a tehdy i nejlepší kamarád Michal. Neviděli jsme se asi patnáct či dvacet let.

   Nastoupil jsem do tramvaje. Uviděl jsem jiného svého spolužáka z devítiletky Standu. O něm jsem psal před několika měsíci v článku Jaké to je (být invalidním důchodcem)?

   Standa seděl na sedadle s poněkud nepřítomným pohledem. Byl několik dní neoholený a bylo z něj cítit pivo. Řekl jsem mu, že jsem byl na hřbitově, protože je den výročí narození mé matky. Standa řekl, že byl v hospodě. Podivil jsem se, protože bylo teprve poledne a na Standovi bylo vidět, že už notně nasával. Standa řekl, že má dovolenou. Malíř mu maluje patnáct let nemalovaný byt a tak se Standa sebral a šel do hospody.  Nyní si jede do banky vyzvednout peníze, aby malíři zaplatil.  Vystupovali jsme ve stejné stanici. Standa pracuje nedaleko mého bydliště a tak šel do blízké banky. Řekl jsem mu, že se odpoledne setkám s Michalem, který přijede do Prahy. Standa měl co dělat, aby se soustředil na to, co říkám. Poznamenal, že by Michala už asi nepoznal, ať ho pozdravuji a odkráčel. Možná už měl zase žízeň.
  
klikni - 10. část
Komentáře
Článek je bez komentářů