Starý muž dlouho přebíral několik kousků šatstva. Nakonec vybral staré modré sportovní tepláky a modrý, dlouho nepraný svetr. Posadil se na tvrdou židli a ze stolku vytáhl hnědé punčochy na křečové žíly. Nasunul prsty levé nohy do punčochy a tahem se snažil punčochu navléci. Nedařilo se mu to. Neměl už v rukou sílu. Zabral ještě jednou z plných sil. Punčocha se napjala, avšak po noze se neposunula. Náhle její odpor povolil. Punčocha se roztrhla. Starý muž zaklel a punčochu odložil. Oblékl si modré tepláky a přes sportovní kostkovanou košili přetáhl svetr.
Ozval se zvonek. Starý muž našel nohama pantofle a nazul je. Vrávoravým krokem došel ke dveřím a otevřel je. Na prahu stál mladý muž.
Na mladého muže se vyvalila vzduchová zatuchlina bytu. Viděl svého starého přítele opět poněkud zchátralejšího. Pozdravil a řekl :Je dost času, nemusíte s oblékáním pospíchat.
Starý muž těžce nazul zimní boty a oblékl si červenou sportovní bundu a kšiltovku. Netrvalo dlouho a opustili dům. Starý muž šel potácivým krokem, opíral se o hůl a hartusil, že tu pohodlnou hůl zapomněl včera v obchodním domě a už ji nenašel. Došli až na metro, jeli několik stanic, pak přestoupili na tramvaj a popojeli ještě několik stanic. Vystoupili a starý muž se rozhlížel.
Půjdeme támhletou ulicí kousek a tam už to je.
Kdyby starého muže lépe držely nohy, šel by rychle. I na jeho unavené chůzi bylo vidět, že je to bývalý sportovec. Setmělo se a za pouličního osvětlení a jemné mlhy vypadala ulice ponuře.
Doufám, že to najdu, řekl starý muž, už jsem tam nebyl tři roky. Kdyby mě letos nepřišli kluci pozvat osobně, úplně bych na to zapomněl. Pořád zapomínám, dodal smutně. Cesta se zdála být nekonečně dlouhá.
Starý muž se chvílemi zastavoval a opřen o hůl vzpomínal na svou sportovní minulost. Trénoval dorostenecký volejbalový oddíl. Hráli první ligu. No, dnes je klukům už taky hodně přes šedesát, uvažoval starý muž. Náhle znervózněl, že zapomněl cestu. Vyptával se kolemjdoucích na stadión Lokomotivy. Až čtvrtý dotazovaný řekl, že jsou už úplně blízko. Ještě dvacet metrů, pak doprava a už tam budete. Je tam hospoda. Tam právě jdeme, řekl starý muž. Máme tam setkání volejbalového klubu. Já jsem je trénoval.
Do hospody vedlo několik schůdků. Starý muž se po nich těžce vydrápal a mladý muž mu přidržel dveře do lokálu. Sál byl skoro prázdný, přišli příliš brzy. Odněkud přiběhl drobný stařík se složkou papírů a tužkou v ruce. Nazdar , Véno, přivítal starého muže a vedl ho kamsi na místo. Starý muž rázem omládl o dvacet let.
Mladý muž si sedl k baru. Číšnice se na něj tázavě podívala. Já jsem tady jenom jako doprovod támhle toho pána, vysvětlil mladý muž. Číšnice se podívala na mohutnou postavu starého muže. To je ale fešák!, řekla. Už je mu 83 let, řekl mladý muž. Řekla bych mu o dvacet míň, usmála se číšnice.
Sál se pomalu začal zaplňovat. Příchozí se vítali, utvářeli hloučky a vyprávěli si. Starý muž vstal ze židle, ale držel se stolu, protože slabé nohy mu opět vypovídaly službu. Sem tam někdo z kolem jdoucích účastníků mu podal ruku. Za půl hodinky bylo v sále pěkně veselo. Bývalí sportovci pobíhali po sále a hledali své přátele. Starý muž seděl u stolu a chvíli se ze zaujetím usmíval. Když si ho však nikdo nevšímal, posmutněl. Dal si pivo a tlačenku s cibulí. Pomalu dojedl.
Muž, který ho na začátku uvítal, si zjednal ticho v sále a pozdravil bývalé hráče volejbalového oddílu na vánočním setkání. Pak vyjmenoval čtyři, kteří se letošního setkání už nedočkali a požádal přítomné, aby uctili jejich památku minutou ticha. Také starý muž povstal a hleděl trochu nepřítomně.
