Čmirik čmirik – letěli kolem vrabci: Ústavní soudci, ústavní soudci, Sto sedmdesát sedm, sto sedmdesát sedm! Maření voleb, maření voleb Je to lstí! Je to lstí!!
Plavaly kolem kachničky barevné, čírky a vodní potápky, nožkami komíhaly od straky v Strakovce a potvrzovaly: vpravo i vlevo, i stojaté tůně, všichni to tvrdí – tak, tak, tak!!:
Volební období soudcům nutno zkrátit, Zákon o Ústavním soudu ústavně změnit, Nejlépe retroaktivně, ke konci prázdnin, a s prvním zářím Už vlastně nejsou soudci! Kvak, kvak,kvak, Dobře soudcům tak!!
Vůůůůle lidu - vůůůůle lidu Žabák prál. S tím že soud nepočítal???
Vrků vrků - tolik vzruchu Vrků vrků – tolik vzruchu Holub shora kokrhá: Ze soudců (všech) je mrtvola!!!
Ze Senátu taky – vrány krákly. Ze Senátu taky tak!! Ať je z Valdštejnské vrak!
převzato ze stránky JUDr. Kláry Veselé-Samkové LAWYERS.CZ
l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí, m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení. (2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována. (3) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou- li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
■■
Jenže protože paní Drtinové není dána ani elementární lidská slušnost, se kterou by tázané osoby nechala dokončit myšlenku. Natož aby věděla, že Ústava České republiky je základní stručný zákon země a že jako moderátorka politického pořadu by ji měla mít stále při ruce.
9. září 2009 mě pozval pan Miroslav Sígl , jeden z významných novinářů-seniorů, na besedu, kterou uspořádal v sídle Syndikátu novinářů v Praze Klub novinářů pražského jara. Hostem byl známý redaktor Respektu a Hospodářských novin Jan Macháček. Diskutovalo se nejen o současné politické situaci a globální ekonomické krizi, ale také o nevalné úrovni některých moderátorů České televize.
Moderováním pořadu Události, komentáře dne 10. září 2009 Daniela Drtinová jen potvrdila, že také ona kazí pověst moderátorů České televize.
V takzvané veřejnoprávní televizi se dějí opravdu neuvěřitelné věci.
Události, komentáře dne 10.9.2009věnovala moderátorka Daniela Drtinová rozhodnutí Ústavního soudu zrušit ústavní zákon o konání mimořádných parlamentních voleb v říjnu 2009.
Daniela Drtinová uvedla pořad těmito slovy:
„Kdo je po dnešku nejvyšším orgánem v zemi pokud jde o ústavodárnou moc? Je pořád ústavodárcem číslo jedna Parlament nebo se nad něj Ústavní soud povýšil?“
Touto otázkou obtěžovala několik minut nejen místopředsedu Poslanecké sněmovny Zaorálka a předsedu Senátu PČR Sobotku, ale také předsedu Ústavního soudu Rychetského. Vzhledem k tomu, že neodpovídali podle jejích představ, nenechala je ani dokončit větu a velmi surově je přerušovala.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ji po jednom takovém přerušení řekl: „Milá paní, kdybyste mě nechala domluvit, tu odpověď byste už slyšela. Takhle jí budete slyšet později, máte smůlu.“
Otázka, kterou Daniela Drtinová položila Pavlu Rychetskému tím, že mu velice arogantně a bezohledně při výkladu skočila do řeči, zněla: „Mohou opravdu ústavní soudci rušit ty ústavní zákony, tak jako jste to udělali dnes? Jestli tím se vlastně nedostává Ústavní soud nad Parlament.“Bylo vidět, že doktor Rychetský chce opravdu věc občanům vysvětlit a tak se agresivitou Drtinové nedal zastrašit. Proto při tom, když mu Drtinová neslušně skočila do řeči, pokračoval ve výkladu a oba mluvili několik vteřin současně.
Tuto otázku takzvaná profesionální politická moderátorka vůbec neměla položit. Namísto toho měla sdělit méně vzdělaným občanům, že v Ústavě České republiky je psáno:
■■
Hlava čtvrtá
Moc soudní
Ústavní soud
Článek 83
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Článek 87
(1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiku podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
Včera jsem zcela náhodně zapnul večer televizi a viděl naši politickou elitu. Koukal jsem jak blázen. Způsob debaty mi připomínal blahé paměti Gumáky na Nově. Pánové hovořili jako kdyby karikovali sami sebe. Přestože se jednalo o jakousi krizi, připadal jsem si jako při sledování třetiřadé zábavy na Nově. Moderátor Moravec vypadal jak rozčepýřené kuře a jako bavič a nikoli moderátor politického pořadu.
Nemohu si pomoci, musel jsem vložit fotku Waldemara Matušky tak, jak si ho pamatuji ze svého mládí a nikoli jak vypadal poslední léta.Ještě více ho mám utkvělého v podobě z doby, kdy hrál ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, to znamená z obrázků černobílých.
Možná, že budete považovat za morbidní, když napíšu, že se mi pohřeb líbil. Líbil se mi tím, že bylo nám, široké veřejnosti ukázáno, že na pohřeb se mají s člověkem přijít rozloučit především lidé, kteří ho znali osobně a měli k němu dobrý vztah. Také takoví lidé při rozloučení s Waldou přednesli smuteční vystoupení. Nebyly to klasické smuteční řeči, tak jak je známe odjinud. Řeči ve smyslu je odešel neočekávaně nenahraditelný člověk, který měl vysoké celospolečenské zásluhy. A to WaldemarMatuška bezesporu měl.Vzhlíželo k němu jako k idolu několik generací těch, kteří měli rádi jeho písničky. Ale především ho měli rádi ti, kteří byli okolo něj a on měl rád je.Smuteční projevy na Waldemarově pohřbu byly spíše pozdravem. Pozdravem od lidí, kteří si uvědomují, že fyzická smrt je zákonitým ukončením života, ale ten, koho jsme měli rádi, dál zůstane uchován v nás.
Umřít musíme všichni. Ale ne všichni umřou tak, aby ještě dlouho před smrtí nebyli zapomenuti svým lidským okolím. Dokonce bych řekl, že se stává zvykem, že ani pohřeb nebývá okamžikem důstojného rozloučení s milým člověkem, který v čase, jenž je mu vymezen, pouze opustí pozemskou síť dobrých mezilidských vztahů.
Asi před třemi měsíci jsem byl na pohřbu jedné staré paní. Byla o devět let starší než Waldemar Matuška a byla dlouho nemocná. Byla to spolužačka mojí matky a před deseti lety byla mé matce na pohřbu. Také já jsem této paní, kterou jsem znal od dětství, šel na pohřeb. Pohřeb se odehrával v malé síni pražského strašnického krematoria. Zazněly dvě skladby. Potom vystoupila zaměstnankyně krematoria a sdělila, že rodina děkuje přítomným za účast a květinové dary a že rodina vyslovila přání, aby bylo upuštěno od osobní kondolence. Zazněla ještě jedna skladba. Závěs před rakví se zatáhl. Nastalo několikavteřinové rozpačité ticho. Pak se všichni otočili a beze slova pozdravu opustili areál krematoria. Připadlo mi to dost neuctivé.
Když před deseti lety zemřela moje matka, vzal jsem její adresář a rozeslal více než sto parte. Požádal jsem faráře evangelické církve, kterou matkadobě svého dětství a mládí navštěvovala, aby pohovořil o tom, že lidi by měli dbát na vzájemné vztahy v době, kdy jsou ještě živí. Moje matka neměla jednoduchý život. Pro její přátelskost jí však spousta lidí měla ráda. Pohybovala se dlouhá léta jako organizační pracovnice v oblasti vážné hudby. Jediný člověk, který ji systematicky ničil život, byl můj otec. Osmnáct let v manželství a ještě deset let po skončení jejich manželství. To byl jediný člověk, kterého jsem na pohřeb své matky nepozval. Na pohřeb tehdy přišla řada lidí z matčina bývalého zaměstnání, její spolužačky z mládí, otcova sestra s celou rodinou, příbuzní z matčiny strany. Přijela dokonce i otcova druhá manželka, s jejíž rodinou jsem se přátelil i po jejím rozvodu s mým otcem.Kdyby přišel na pohřeb mé matky můj otec, mohl by způsobit dusno mezi těmi lidmi, kteří s ním měli své vlastní zkušenosti. A to jsem nechtěl. Podařilo se mi dvanáct nesourodých příbuzných pozvat na smuteční hostinu. Někteří se spolu seznámili teprve při této příležitosti.
Otci jsem poslal parte se zpožděním. Kondolence využil k tomu, že mi napsal, jak jsem SI MOHL DOVOLIT ho na matčin pohřeb nepozvat.
Později jsem chodil navštěvovat otce do nemocnice, kde nyní už tráví čtvrtý rok a čeká až umře. Snad je spokojen, že si na rozdíl od jiných lidí může platit nadstandard. Většinou mě s té nemocnice vyhodil. Dokonce i před dvěma lety, když jsem ho přišel navštívit se svou přítelkyní. Jeho památnou větu, kterou řekl mé přítelkyni místo pozdravu, nikdy nezapomenu: Slečno, vy tady nemůžete být, protože jste nebyli předem ohlášeni. Moje přítelkyně se zmohla jen na větu: Ale já jsem vám jen přinesla kytičku. Přítelkyni jsem předem připravil na to, že nás možná otec po chvíli vyhodí. Ale že budeme v jeho pokoji jen půl minuty, to jsem neočekával ani já. Když jsme opouštěli nemocnici, moje přítelkyně řekla: To bude asi hodně lidí rádo, až tvůj otec umře.
Pohřeb Waldemara Matušky ukázal, jak mnoho lidí ho mělo osobně rádo. Nemyslím tím jeho nás, jeho fanoušky a posluchače. Myslím tím ty přátele a příbuzné, mezi kterými prožíval život.To, že jeho žena Olga dokázala na pohřbu zazpívat v onom jistě děsivě bolestném duševním rozpoložení, považuji za hrdinský čin. Waldemar Matuška nezemřel opuštěn. Škoda, že mnoho jeho posluchačů a fanoušků zemře v zapomnění svým lidským okolím.
ODS a ČSSD do Europarlamentu - špatná volba, ale správný výsledek
Ani ODS ani ČSSD jsem do Europarlamentu nevolil. Má volba byla zcela jiná. Pro ty, kdo pečlivě čtou Tomův deník, nebyla nijak překvapující. Volil jsem Humanistickou stranu.
Když jsem mířil na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde volby probíhají již od mého mládí, potkal jsem inženýra Tůmu.Velmi chytrý důchodce, elektroinženýr, samorost.Ještě před dvěma lety si přivydělával jako učitel na malý úvazek na střední průmyslové škole. Dnes si přivydělává nočním úklidem stanic metra.
Inženýr Tůma šel právě od voleb. Koho volil, nevím, ale hlavně, že tam byl. Řekl jsem mu, koho budu volit já. To nemá smysl, odvětil, váš hlas propadne. To nevadí, přitakal jsem. Jdu volit. Kandiduje dvaatřicet stran. Mohu si vybrat toho, koho chci já. Je možné, že někdy v budoucnu bude povoleno, aby kandidovaly dvě nebo tři předem určené strany. Dnes tomu tak ještě není. Je mi jasné, že zvítězí ODS a ČSSD v libovolném pořadí, ale nepovažuji to za správnou volbu.
Humanistická strana získala ve volbách něco přes čtyřiapůl tisíce hlasů, v procentuálním vyjádření 0,19 %. Důležité však bylo, že jsem šel k volbám a volil podle svých kritérií. Kdyby přišlo k volbám do Europarlamentu oněch 70% voličů, kteří svou účast považovali za zbytečnou a všichni dali hlas Humanistické straně, ta by rázem vyhrála. Jenže 70% voličů se smířilo s tím, že nemohou nic ovlivnit, protože „oni si to tam pytlíkují stejně, jak chtějí“.
K volbám do Europarlamentu jsem šel, přestože je považuji za zcela zbytečné tak, jak to vyjádřil Václav Klaus.
Také si myslím, že do Europarlamentu měly posílat zvolené poslance národní parlamenty. Připadá mi nelogické, že by Českou republiku v Europarlamentu mohly zastupovat jiné strany, než které byly zvoleny do Parlamentu České republiky. Využil jsem voleb do Europarlamentu k tomu, abych ukázal, že v Parlamentu České republiky nechci ani ODS ani ČSSD. Možná, že jednou si tyto dvě strany tak budou jisté svým vítězstvím, že se zaštítí heslem, které už v padesátých letech minulého století prosazovali komunisté: Kdo nejde s námi, kde proti nám.
Ve volbách do Evropského parlamentu kandidovalo v České republice 32 stran. Na podzim jich bude jistě ještě více, protože se z ODS a KDU-ČSL odloupnou malé satelity. Ale mnoho lidí si zase řekne, že jít k volbám je zbytečné, protože není koho volit.
Zatím je volební systém takový, že je koho volit. Není vyloučeno, že strany, které se dnes střídají u moci ho časem přizpůsobí tak, aby jim už nikdo moc nesebral. Neznamená to, že nebudou existovat jiné strany. I v průběhu dlouhých let socialismu existovaly Československá strana lidová a Československá strana socialistická, které se zúčastňovaly voleb pod vedením Komunistické strany Československa.
