Ve včerejších zprávách byl opět šokující sólokapr:
■ ■
[Brno/Kuřim, 11. května] - Brněnský městský soud poslal v pátek do vazby třicetiletou ženu z Kuřimi na Brněnsku podezřelou, že půl roku týrala svého teprve osmiletého syna. Informoval o tom mluvčí policie Brno-venkov. Ženě za týrání svěřené osoby hrozí až osm let vězení. Jde o matku tří dětí. Všechny jsou v péči sociálních pracovníků brněnského sdružení Klokánek. Nadále budou potřebovat odbornou péči.
Podezřelá dálkově studuje sociální pedagogiku na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně."Vedení fakulty je celou událostí šokováno. Podobný případ se ještě nestal," řekla mluvčí univerzity Tereza Fojtová. Zdůraznila, že pokud soud uzná ženu vinnou z týrání, bude ze studia vyloučena. Doplnila, že není v silách školy předem odhalit, zda budoucí pedagog nemůže mít k dětem záporný vztah. Psychologické testování uchazečů o studium se nedělá, upřesnila mluvčí.
■ ■
■ ■
Na celé skutečnosti je nejhroznější nezájem okolí této ženy. Vypovídá její sestra, že nic nevěděla a nemohla pomoci. Já si spíš myslím, že zavírala oči, nezajímaly jí problémy vlastní sestry.
Ze zprávy vyplývá, že matka – tyranka má tři děti. Z toho třináctiletá dívka není její, ale osvojená. Jak to, že neprošla psychologickým vyšetřením, když jí úřady svěřovaly dítě do péče? Jak to, že studuje sociální pedagogiku? Obor, kde by měla spíš mít předpoklady pro to, aby pomáhala cizím lidem, nejen vlastním? Mluvčí Masarykovy univerzity řekla: „Do teď s ní nebyly žádné problémy.“ Zdá se mi, jako by se i Univerzita chtěla vyvléci ze své odpovědnosti. Hlavně, aby na obor nepadlo špatné jméno.
Ze svého vlastního života mohu říci, že (alespoň v Praze) je nezájem lidí o své lidské okolí zcela běžný. Pocítil jsem to za poslední léta mnohokrát na sobě, dočkal jsem se i odsouzení vlastních příbuzných a známých, když jsem dal najevo, že nějaké problémy mám. Před časem jsem to popsal i v článku Dilema vánočního přání, který (jak se nyní dívám) jsem do Tomova deníku vložil loni na Štědrý den. Jiný příklad ze svého života jsem už před půldruhým rokem popsal v článku Hezká zdvořilostní fráze
Řekl bych, že ženě, která se stala matkou – tyrankou přeskočilo v hlavě. Z krátkého televizního šotu vyplývá i nezájem její sestry.
„Už poslední dobou přiznávala, že je toho na ní moc“, říká sestra té ženy.
Dovedu si představit, jak ještě pár dní před tím jí mohla říci, že jí obdivuje pro to, co všechno zvládne. Nejenže jí nepomohla, ale ani jí psychicky nepodržela. O sousedech ani nemluvím. Pouze toho jednoho vyburcovalo, aby se o věc zajímal, když asi nějakým neplánovaným napojením domácího televizního okruhu shlédl týraného chlapečka.
Aniž bych chtěl matku – tyranku obhajovat, řekl bych, že se spíše jedná o současné selhávání principů života společnosti. Jistě bych mohl napsat, že takové události se stávají v celém demokratickém světě včetně USA. Ale já napíšu: selhávají principy života české společnosti.
Je na každém z nás, jak vyhodnotí lidský nezájem těch, kteří jsou okolo. Já, invalidní důchodce, si každý týden platím psychologa, abych s ním mohl mluvit o své osamocenosti a o tom, o čem nemohu mluvit s lidmi, kteří by měli být mými nejbližšími. Oni vědí, že k psychologovi chodím. Když jim to řeknu, nikdy neprojeví zájem. Nanejvýš řeknou rozpačitě: ... když ti to pomáhá...
A tito lidé, ať jsou to moji příbuzní, sousedi nebo jiní známí, si kupují Blesk, Šíp, Aha nebo podobné tiskoviny, ve kterých nyní budou hltat podrobnosti o osudu matky – tyranky. Večer pak budou čekat dlouho do noci, aby jim o tomtéž neunikl žádný detail v televizních pořadech typu „Na vlastní oči“. Nechtějí si připustit, že po čase se do takové situace mohou dostat sami.