Poslední vystoupení prof. C. Höschla v pořadu "Jak to vidí..." - 2.část

17.12.2006 12:24 - 08. Volba ředitele Českého rozhlasu -trvalý odkaz

Poslední vystoupení prof. C. Höschla v pořadu "Jak to vidí..." - 2.část

  V pořadu, kterým jsem toto vyprávění začal, tedy 12.prosince 2006 , hovořil o historii sériových vrahů, o charakteristických profilech lidí, kteří mají touhu zabíjet a o motivaci, která je k vraždění vede.

  Bylo to podobné téma, o němž jsem chvíli před tím dopsal svůj v úvodu citovaný článek. Zvláštní.

   Na konci pořadu však profesor Höschl oznámil, že tentokrát vystoupil v pořadu „Jak to vidí...“ Českého rozhlasu 2 – Praha naposled. Po sedmi letech se rozhodl své pořady ukončit.  Krátce těch sedm let zrekapituloval. Za tu dobu odvysílal 221 pořadů „Jak to vidí...“. Posledních 30 jeho pořadů mám uloženo ve svém vlastním archivu, protože je Český rozhlas zpřístupnil zavedením Rádia na přání. Z celého srdce doporučuji čtenářům Tomova deníku, aby si pořady prof. Höschla poslechli zpětně také, protože  většina z nich má opravdu trvalou hodnotu.

   Velký dík patří i redaktorce Českého rozhlasu Zuzaně Vojtíškové, se kterou prof. Höschl spolupracoval nejdéle. Dokázala tyto pořady uvádět velmi citlivě. Neskákala profesoru Höschlovi do řeči v nevhodných místech, jak je to u rozhlasových redaktorů obvyklé. Bylo patrné, že výklad prof. Höschla se zájmem poslouchá nejen jako moderátorka pořadu, ale také  jako řadový posluchač, který se chce něco moudrého dovědět.  Její moderátorští kolegové, kteří přišli po ní, už to tak dobře nedokázali.

   Profesora Cyrila Höschla jsem opravdu poslouchal v pořadu „Jak to vidí...“ rád.  Přesto si myslím, že pořad „Jak to vidí...“ neutrpí jeho odchodem na kvalitě. V posledních dvou letech se dramaturgii pořadu podařilo získat ke spolupráci řadu dalších významných osobností. Jsou to i lidé z lékařského prostředí – onkologové Josef Koutecký a Pavel Klener, neurochirurg Vladimír Beneš.  V pořadu hovoří i bývalá předsedkyně Akademie věd Helena Ilnerová a současný předseda Václav Pačes. To jsem jmenoval jen některé pravidelné  komentátory, protože jsou z oblastí mě nejbližších – přírodních věd a lékařství.

   Jen jedno mě v pořadu „Jak to vidí....“ mrzí. Redaktoři si zavedli pro své hosty souhrnný název „jaktovidič“. Ten se mi nelíbí.

    Škoda také je, že většina z těch 221 pořadů prof. Höschla zmizí v propadlišti dějin. Posledních třicet je jich však přístupných v Rádiu na přání - internetovém archivu Českého rozhlasu.

    Zájemcům o kouzlo vyprávění profesora Cyrila Höschla mohu doporučit knihu, která je jedním dlouhým rozhovorem a kterou spolu s ním napsal Jeroným Janíček. Jmenuje se Cyril Höschl: Kde bydlí lidské duše. Vydalo nakladatelství Portál v roce 2004.

Pane profesore, děkuji vám za tu dlouhou sérii pořadů "Jak to vidí...".  Doufám, že vás časem objevím zase v jiných rozhlasových či televizních pořadech.

komentáře 1

Komentáře

[1]08.04.09 18:49:41Hoschl - www - email

Vazeny a mily Tome, s prijemnym prekvapenim jsem cirou nahodou vinou jakehosi vyhledavace narazil na nektere Vase texty, ktere jsem neznal a jsou pro mne zajimave a mile. Napriklad jsem nevedel, ze jsme spolu byli na etologicke konferenci (to asi bylo ve Zvikovskem podhradi nebo v Hranicich na Morave? Uz je to davno. Ale na toho Lorenze si pamatuji. Nevim, jestle se k Vam doneslo, ze zemrel dr.Madlafousek. Inu, uz se suneme mezi pametniky :-)) Moc Vas zdravim a dekuji za Vase vlidna slova, vazim si jich a myslim, ze si je nezaslouzim. V ucte CH

Poslední vystoupení prof. C. Höschla v pořadu "Jak to vidí..." - 1.část

17.12.2006 12:17 - 08. Volba ředitele Českého rozhlasu -trvalý odkaz

Poslední vystoupení prof. C. Höschla v pořadu "Jak to vidí..." - 1.část

   Chvíli poté, kdy jsem dopsal předchozí článek Psychicky náročný svět, jsem otevřel rádio. Každý den se na stanici Praha Českého rozhlasu vysílá pořad „Jak to vidí...“, kde významní lidé komentují život okolo nás, případně hovoří na témata, která považují za důležitá. Když píšu významní lidé, nemyslím tím takzvané celebrity, tedy lidi populární, kteří jsou známi hlavně proto, že se často dostanou do televize. Myslím tím lidi, kteří v životě něčeho dosáhli svou prací a o kterých vedení stanice usoudilo, že jejich úvahy mohou být přínosné i pro ostatní lidi.

   A právě v úterý 12.prosince přišla řada na profesora Cyrila Höschla. Profesora Höschla poslouchám vždycky rád. Je to moudrý a vzdělaný člověk. Má encyklopedické znalosti nejen o psychiatrii, která je jeho oborem, ale v podstatě o celé biologii. Nemyslím tím detailní, ale rámcové zcela určitě. Já jsem se s ním několikrát setkal ještě před rokem 1989, kdy jako já občas přijel na etologické konference. Tam jsem si s ním asi 2x mohl povídat u večeře. Do té doby jsem ho neznal, ale oslnil mě už tehdy svým rozhledem. Jednou přivezl na konferenci několik dílů zahraničního televizního dokumentu o etologii a jejím významném představiteli Konradu Lorenzovi. Seriál byl v němčině a prof. Höschl k němu namluvil informační komentář, aby mu všichni rozuměli. Všichni, i ti největší čeští odborníci koukali tehdy jak u vytržení, protože takové odborné zahraniční dokumenty se tehdy v Československé televizi nepouštěly.

   Proto mě potěšilo, když jsem před lety objevil profesora Höschla i v novém hodinovém pořadu v Českém rozhlase. Bylo to v roce 1999.  Tehdy měl svou hodinku na stanici Praha každé úterý. Povídal na odborná témata medicíny, ale komentoval i různé události doma i ve světě. Jistě pro něj později nebylo jednoduché, aby každý týden vymyslel něco zajímavého, co by posluchačům sdělil.  Později se prof. Höschl soustředil už jen na odborná témata z oboru psychiatrie nebo psychologie. Intervaly jeho pořadů byly tehdy čtrnáctidenní.  Snažil jsem se vždycky si v době jeho pořadu udělat čas. Řekl bych, že řada jeho specializovaných témat měla hodnotu vysokoškolské přednášky.

   Avšak pokaždé se mi nepodařilo poslechnout si pořad prof. Höschla. Říkal sem si, že kdyby tyto jeho rozhlasové přednášky vyšly v knižní podobě, že by přispěly k popularizaci několika medicínských i biologických oborů. Napsal jsem rozhlasové redaktorce Zuzaně Vojtíškové. Ta spolu s prof. Höschlem pořad uváděla. Nabídl jsem, že kdyby měl prof. Höschl zájem a ČRo mi poskytl záznamy, přepsal bych jeho rozhlasové přednášky do textové podoby. Pan prof. Höschl by je pak mohl redigovat a vydat.

   Paní Vojtíšková mi odpověděla 29.května 2004:

■     ■

   Vaše nabídka rozhodně nezapadla pod stůl!

   Mluvila jsem s panem profesorem Höschlem o případném knižním vydání jeho pořadů Jak to vidí. Oba nás Vaše nabídka potěšila a shodli jsme se na tom, že by bylo pěkné vydat knížku. Ale nejde jen o to přepsat rozhlasové rozhovory, resp. monology pana
profesora Höschla. Text by bylo třeba pečlivě upravit, aby byl vhodný pro tisk. V tomto případě je nutná odborná úprava přepsaného textu, aby nedošlo k nějakému zkreslení obsahu nebo k nepřesnostem. Přeci jen: co je psáno, to je dáno. Pan profesor by momentálně nemohl vzhledem ke svému časovému zaneprázdnění takovou autorizaci textu provést.

   Proto Vám moc děkuji za Váš zájem, iniciativu a nabídku, kterou v tuto chvíli ale bohužel nevyužijeme. Schovám si Váš e-mail a kdyby se časem změnily podmínky, zkusila bych Vás oslovit a požádat o  spolupráci.

■     ■

   Připadalo mi to škoda, ale chápal jsem, že den prof. Höschla má také jen 24 hodin, za to jeho profesionální aktivity jsou mnohem rozsáhlejší než je tomu v České republice u normálních pracujících lidí zvykem.

   O rok později technický pokrok opět postoupil a Český rozhlas zřídil 22.února zvukový archiv některých odvysílaných pořadů, které si posluchači mohou po internetu poslechnout nebo i stáhnout a poslouchat doma ve vhodném čase.

   První pořad „Jak to vidí...“ s profesorem Cyrilem Höschlem, který tam byl vložen, je  z 1.března 2005.

Profesor Höschl hovořil o kladných ideologiích, které se historického hlediska proměnily ve zlo páchané ve jménu "dobra".

   Byl jsem nadšen. Od té doby mi neunikl ani jeden jeho pořad a nemusel jsem neustále myslet na to, kdy bude vysílán v reálném čase. V roce 2006 by to bylo velmi obtížné, protože profesor Höschl promlouval už jen jednou měsíčně.

klikni - 2.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Psychicky náročný svět

12.12.2006 07:47 - 02. Deník -trvalý odkaz

Psychicky náročný svět

   Dějou se podivné věci. Minulý týden hýbal „seriózními“ médii případ bývalého  zdravotního bratra havlíčkobrodské nemocnice Zelenky. Ten podával svévolně pacientům v kritickém stavu velké dávky heparinu a tím jim zapříčinil rozsáhlá vnitřní krvácení až smrt.

   Dnešní první zpráva, kterou jsem po probuzení vyslechl na stanicích Českého rozhlasu byla o tom, že ředitel školy v Hošťce na Tachovsku vybral všechny školní peníze, použil je na vlastní účely a šel se udat.

   V USA, ale tuším už i v Německu se stávají případy, že žák postřílí své spolužáky, učitele a pak se i zastřelí sám.

   V USA se čas od času objeví odstřelovač, který odkudsi bez příčiny střílí lidi.

V přednášce o vulgaritě uvádí profesor Cyril Höschl jinou zvláštní událost:

■     ■

Sám jsem nepřímo zažil při jednom z pobytů v Severní Americe neuvěřitelný  případ. Policie po létech tohoto anonymního volače, který terorizoval ženy v širokém okolí dopadla a ukázalo se, že dopadený je rektorem místní univerzity.

■     ■

   Pokud se takové případy nedějí příliš často a hlavně se nedějí okolo nás, bereme to jako něco, co se nás netýká. Jako když se díváme na americký akční film.

    Mnoho lidí se dnes uzavírá před lidským okolím do vlastního světa. Neřeší svůj vlastní život. Raději se vžívají do postav právě oněch akčních filmů a vyfabulovaných příběhů, kde hlavní hrdina vyvázne vždy se zdravou kůží, maximálně trochu pomlácen.

   Život však přináší jiné problémy, které akční filmy neřeší.  Jak se uživit, jak zaplatit složenky, jak vyjít se svým reálným lidským okolím, jak se zbavit vnitřní samoty.

   Když k nám po roce 1989 přicházel kapitalismus, pan Václav Klaus několikrát povídal o tom, jaký je rozdíl mezi kapitalismem a socialismem, mezi svobodou a totalitou.  V kapitalismu je dovoleno vše co není zákonem zakázáno, v socialismu  je zakázáno vše co není zákonem povoleno.

   V socialismu spoustu věcí řešil stát. Direktivně nařídil a bylo vymalováno. Očkování dětí na určité nemoci bylo povinné. Dnes je na svobodné vůli rodičů. Byla povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl příživník.  Tím „pracovat“ bylo míněno „být zaměstnán“. Dnes není povinnost pracovat. Jak se kdo živí, je jeho věc. Přehledy o tom, co kdo dělá se nevedou. Za socialismu měl každý člověk „kádrové materiály“, které s ním putovaly od jednoho zaměstnavatele ke druhému. Tyhle kádrové materiály mohly člověku dost polepit život. Ale mohly také ukázat novému zaměstnavateli, jaký je to zaměstnanec.

   Havlíčkobrodská nemocnice musela s vrahem Zelenkou rozvázat poměr dohodou, aby se ho zbavila.  Mohl klidně nastoupit do jiné nemocnice. Ředitel školy v Hošťce dostane asi výpověď. O řediteli školy patrně není možno říci, že by to byl primitivní člověk.

   Různé případy, které jsem výše citoval nemají zdánlivě nic společného. Podle mne  však úzce souvisí. Jejich aktéři nedokázali dlouhodobě vyřešit své životní problémy a v jejich mysli došlo k nějakému zkratu. Současný svět se stává pro jednotlivce velmi psychicky náročným. Přestože se všichni ohánějí svobodou jednotlivce, ten je stále více a více nesvobodný. Je donucován ekonomikou, aby likvidoval své rodové a sociální vazby, které potřebuje víc než moci si něco koupit. Nemá-li žádné sociální vazby může v jeho myšlení dojít ke zkratu. Dá se předpokládat že takových zkratů bude přibývat. Nedají se odstranit strachem z trestu. Dají se odstranit pouze podporováním zdravých sociálních vazeb. v současné době jsou však spíše na závadu. Jsou drceny ekonomickými zásadami.

   Měli bychom si uvědomit, že nezvládnutí psychicky náročného světa okolo nás se může přihodit každému z nás. I tobě, milý čtenáři, který se možná právě teď směješ nad mými řádky, protože prožíváš období dobré duševní pohody.

   Může se to stát i lidem, kteří řídí tuto zem nebo tento západní euroamerický svět, který upřednostňuje ekonomiku před přírodními zákony, filozofií a biologickou podstatou člověka. Nemusí selhat jenom nevýznamný jednotlivec, který vzhledem k lehké dostupnosti zbraní vystřílí třídu střední školy v USA. Takhle selhat může i ten, který má tu pravomoc rozhodovat o něčem velmi důležitém.

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Bezohledný přístup číšníků restaurace Potrefená Husa

09.12.2006 14:42 - 02. Deník -trvalý odkaz

Bezohledný přístup číšníků restaurace Potrefená Husa

   Už druhý den stojí na chodníku před restaurací Potrefená husa, Praha 3, Vinohradská 104, dopravní značka. Navíc stojí na zúženém místě chodníku, kde je umístěna pevná zahrádka této restaurace. Stála tam včera, stála tam i dnes ráno, když jsem odcházel z domova. Stála tam stále, když jsem se vracel ve 12,45 hod domů. Jeden číšník utíral prázdné stolky zahrádky, jeden číšník stál za dveřmi restaurace. Patrně se nudil. Je sobota před Stříbrnou nedělí, lidé mají asi jiné starosti než aby chodili na oběd do předražené restaurace s nepříjemnou obsluhou. Ale o tom jsem už před dvěma lety psal v článku Náš zákazník – náš pán?

    Podíval jsem se na číšníka nudícího se za sklem vstupních dveří.  Vešel jsem dovnitř Potrefená Husa byla zcela prázdná. Uvnitř se nudili tři číšníci a vedoucí směny v bílé košili, kterému se v této restauraci říká manažer. Zeptal jsem se číšníka, který se před tím díval ven, jaký význam má ta dopravní značka, která před jejich zahrádkou brání chůzi.  Řekl, že si žádné značky nevšiml, ale šel se podívat. Usoudil, že tam značku (zákaz odbočení) přendal někdo ze sousední ulice, kde se provádí výměna vodovodního potrubí.  Zeptal jsem se ho, zda-li by mohl někoho upozornit, aby značku odstranil. Odpověděl, že mu tam značka nevadí. Kromě toho, že on je zaměstnanec restaurace a že tu není od toho, aby posunoval značky. Znovu mi zopakoval, že jemu tam ta značka nevadí a jestli vadí mně, abych zavolal někomu, komu ta značka patří. Na zadní straně značky jsem objevil telefonní číslo, komu značka patří. Řekl jsem, že značka je před jejich zahrádkou, která už beztak zužuje chůzi po chodníku Vinohradské ulice. Zopakoval, že on tu od toho není a že je placen za jinou práci a že za zahrádku restaurace platí nájem.  Na mou otázku, zda on je vedoucí, odpověděl, že on není vedoucí, ale rovnou dodal, že ani jeho vedoucí si značky nepovšiml. Po sdělení, že situaci vyfotografuji a dám na internet, řekl, že to je moje věc. Patrně to však oznámil vevnitř, vedoucí v bílé košili vykoukl ven a pak se oba na mně přes sklo dívali, jak značku fotím.  

 

   Nijak mi to nepřekvapilo, u zaměstnanců a vedoucích této restaurace jsem už delší dobu zvyklý na lhostejné až agresivní chování. Nyní se ukázalo, že jsou bezohlední jak ke svým zákazníkům, tak ke svému okolí. Za co nejsou placeni, to je nechává lhostejnými.

Dodatek téhož dne v 16 hodin:

    Tento článek jsem vložit na internet.  Pak jsem ho vytiskl a šel do Potrefené Husy. Dopravní značka byla stále na stejném místě uprostřed zbývajícího volného místa chodníku před zahrádkou. Vstoupil jsem do restaurace a předal článek číšníkovi, se kterým jsem o značce diskutoval. Řekl jsem mu, že článek už jsem zveřejnil na internetu. „Dík, to jste hodnej“, usmál se tentokrát číšník mile.

Dodatek II. -  12. prosince 2006:

   Krátce po poledni jsem šel kolem Potrefené  Husy. Prakticky vždy musím okolo ní jít. Je to rohový dům domovního bloku.  Z restaurace vyšel její spolumajitel či majitel, o kterém jsem psal už před dvěma roky v úvodu citovaném článku.  Asi mě viděl přes velké okno.  Sdělil mi stejně jako číšník před třemi dny, že nebylo věcí jeho číšníků zajímat se o překážející dopravní značku. Pak mi řekl, že jsem zlý a zakomplexovaný člověk.

   Onen majitel Potrefené Husy  je jistě o 15 let mladší než já. Je to typický druh podnikatele v Praze. Arogantní a povýšený k zákazníkům i ke svému okolí. Bohužel takovým lidem patří budoucnost tohoto státu. Tím je jasné, že do Potrefené Husy si už nikdy nezajdu ani na jídlo, ale ani na pivo k pultu. Potrefená Husa mně nepotřebuje jako zákazníka, já zase nepotřebuji její arogantní jednání a předražené jídlo. Škoda, je to skutečně ta nejbližší hospoda. Ještě, že hospod je v okolí dost. Některé mají i Gambrinus a Plzeň a ty já mám raději. Ale hlavně – jednají s lidmi slušně, ať už je to zákazník nebo soused.

komentáře 4

Komentáře

[1]11.12.06 22:04:04Tenisák - www

Reagoval jsem Tome na tvuj článek u sebe, zatím se měj a ahoj.

[2]12.12.07 19:55:32marks

Taky mně tam štve ten úžasnej "manager", kterej se nedokáže ani omluvit za hnusný jídlo /ne hotovku/. Taky už tam nechodim, když se projdeš trošku dál, tak U Sládečků maj výbornou Plzeň a to jídlo tam není špatný...

[3]15.05.08 21:12:53filip - email

ja delam cisnika v 5* hotelu nedokazete si predstavit co je to za nechutnost divat se na lidi mluvit s nimi poslouchat jejich trapne vtipky stupidni pripominky a pokud by se mne zepta nekdo takhle arogantnim spusobem za plat co tam maji - jaký význam má ta dopravní značka, která před jejich zahrádkou brání chůzi. tak bych ho s ni pretah prez hubu takovou silou ze by skoncil na druhy strane kam patri i s tou znackou........... podle vaseho tonu jak o huse mluvite vam to asi hodne lezi v zaludku patrne se vam neco nelibylo na jidle nechodte tam neotravujte je oni pridou o trzbu o diska asi ne protoze chudinky cesi stejne davaj tak maximalne 3kc to je trapny a jen tim cloveka urazi, poradim vam mnesic to jdete delat pak pochopite proc ty . kazdopadne to ze je predrazena je pravda

[4]17.05.08 08:49:53mluvka Tomáš - www

Milý Filipe, od číšníka je to skuečně zajímavá rada pro zákazníka: zákazník nemá otravovat, protože číšník za peníze, co dostává od svého zaměstnavatele přeci nemusí poslouchat ty kecy. Však já se také Potrefené huse na Vinohradské ulici vyhýbám už rok a půl. Jednak mi tam několikrát nechutnalo jídlo, jednak je jídlo předražené a jednak nejen číšník, ale hlavně tzv. majitel se mnou jednali urážlivě. No, a jak píšete: Češi dávají malé spropitné. Takže slušné chování není řádně zaplaceno. Jenže kdo se neumí slušně chovat zadarmo, ten to nesvede ani za peníze.