Orální historie

10.10.2006 07:37 - 02. Deník -trvalý odkaz

Orální historie

  Občas se dozvím něco, o čem jsem neměl i ve svých 53 letech ani tušení.

   V pondělí 9.října si pozvala Pavlína Wolfová do pořadu „Nad věcí“ Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu dr. Miroslava Vaňka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Dr. Vaněk je vedoucí Centra orální historie.

   Dosud jsem o oboru orální historie nikdy neslyšel. Je to obor, který se může uplatnit pouze při sledování nejnovější historie, kde jsou účastníci událostí ještě naživu. Metodou práce je natáčení individuálních vzpomínek událostí a jejich analýza. Z internetových stránek Centra vyplývá, že orální historie je jedna z metod historiografie, je součástí kvalitativního výzkumu a její nezastupitelnost je zřejmá zejména tam, kde je řada pramenů z různých důvodů nepřístupná nebo byla zničena; v tomto případě je často jediným zdrojem informací o určité historické události.

   Pracovníci Centra orální historie natáčejí vzpomínky pamětníků určité doby, jejich vysvětlení a předávají je odborné veřejnosti. Získávání faktů však není hlavní prioritou orální historie, tou je samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní prožitky, rozhodování ve složitých i každodenních situacích, osobní motivace atd.

   Dr. Vaněk vyprávěl o tom, jak v Centru orální historie natáčeli vzpomínky exponentů režimu před listopadem 1989 a také vzpomínky disidentů nejenom v Praze, ale po celé republice. Dr. Vaněk vyslovil názor, že nyní nastává zlomová doba, kdy současná mladá generace má jiný způsob komunikace, protože využívá mobilů a internetu a osobní styk ztrácí na významu. Dr. Vaněk nedokázal předpovědět, jaký význam to bude mít pro výzkum prostřednictvím orální historie, ale označil tuto dobu za zlomovou v myšlení generací.

   Jedno nechápu. Proč se v názvu oboru používá slovo „orální“. Proč se nemůže nahradit vhodným českým slovem,  třeba „mluvená“. Slovo orální je v současné době příliš zprofanováno spojením „orální sex“.  Kdyby se řeklo „mluvený sex“, tak by to bylo zavádějící, zrovna tak jako „ústní sex“. Pro porozumění by se to muselo opsat spojením „sex prováděný ústy“. Toto absurdní přirovnání jsem použil proto, že pojem „orální historie“ mi připadá zavádějící, i když leností odpovědných historiků byl jistě přejat z angličtiny.  Možná, že jednou orální historici budou dokumentovat i to, jak se mluvilo česky, protože soudobá čeština by se mohla stát změtí nejrůznějších přejatých slov s českým skloňováním a časováním. Něco podobného, jako když mluvil malý Vašku (Vašek Karas) v cirkusovém prostředí Bassova románu Cirkus Humberto.

komentáře 6

Komentáře

[1]10.10.06 10:59:14vanek - email

Děkuji vám pane kolego za váš komentar. Co se týče použití slova orálni historie a dalších převzatých výrazů z angličtiny, věnuji tomuto problemu ve své knize "Orálni historie ve výzkumu soudobých dějin" téměř jednu kapitolu. Diskuse se vedly i na světovych konferencích, nakonec se ustálil výyraz "oral history". Nejde tedy o lenivost historiků, ale o dosud užívaný uzus. Že si tento výraz řada lidí spojuje s orálnim sexem, myslím, neni důvodem pro to, aby slovo orální nebylo užívano i kolegy jiných oborů. Co potom orálni chirurgie, orálni aplikováni léků atd? Myslim si ale, že samotný název metody neí to nejdůležitější. Důležitější je k čemu pomocí této metody můžeme dojít, kde jsou její vyhody a kde jsou její limity s ohledem k výzkumu naší nedávné historie. Děkuji vám pane kolego za poslech relace a přeji vám v osobním i "pracovním" životě mnoho úspěchů. S pozdravem M. Vaněk

[2]11.10.06 18:30:30Yfča - www

Orální historie je vlastně "ústní podání" dějin, čili zachycení historie mluvenými vzpomínkami účastníků (nikoli klasickou formou, tj. psaným slovem, jak bývá zvykem). Nelíbí se mi přejímání cizích výrazů do češtiny, avšak myslím si, že v tomto případě nejspíš neexistuje vhodný český výraz, který by slovo orální mohl nahradit tak, aby plně vystihoval tento vědní obor. ;o)

[3]11.10.06 20:15:36mluvka Tomáš

Mě je to jasné, Yfčo, ale zdá se mi, že se nabízí mnoho výrazů zrovna místo "orální historie". Už třeba "historie v ústním podání" by vypadala lépe.

[4]12.10.06 00:32:58Yfča - www

Historie v ústním podání by šla... Ovšem "Centrum pro historii v ústním podání" je přinejmenším zvláštní... Mohlo by to ovšem být "Centrum JPP" * ;o) * JPP = jedna paní povídala/jeden pán povídal

[5]12.10.06 09:23:24mluvka Tomáš

To je dobrý nápad, Yfčo, tleskám!!!

[6]19.10.06 03:27:06Lebeda

Moc tomu nerozumím. Jen jsem si z toho vzal, že Yfče orál nevadí..

116. Velká pardubická steeplechase - 2.část

09.10.2006 11:09 - 07. Zábava -trvalý odkaz

116. Velká pardubická steeplechase - 2.část

Skvělá práce sportovní redakce České televize

   Letošní Velká pardubická steeplechase byla také velkolepou televizní podívanou. To mě zaujalo daleko více.

   V době, kdy já jsem se šest let  vyskytoval každou neděli v pražské Chuchli, kde bylo i mé detašované pracoviště Výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech, se také velmi často pořádaly televizní přenosy. Technické možnosti Československé televize nebyly takové, jaké má dnes Česká televize po 25 letech. Pamatuji si tehdy první komentář dostihu Petra Vichnara. Bylo to hrozné i přes to, že Petr Vichnar byl tehdy začínající sportovní reportér. Hlavním dostihovým komentátorem byl tehdy Miograg Mertha, který trávil v Chuchli snad všechen svůj volný čas. I když koně v přenosech byli tehdy vidět lépe než pouhým okem nebo dalekohledem na závodišti, přenos byl nezajímavý, mezi dostihy byla v televizním přenosu hluchá místa. Tak to bývalo i při přenosech z Pardubic. Říkal jsem si tehdy, že by se dostihy nemusely přenášet přímo, že by stačil šikovný sestřih dostihového odpoledne.  Sestřihy se tehdy také dělaly, ale většinou to byly jen doběhy a příliš se mi nelíbily.

   Letos, 8.září, byl Petr Vichnar hlavním, tzv. studiovým komentátorem Velké Pardubické a provázel celým odpolednem spolu s MVDr. Jiřím Jandou, který je mým vrstevníkem.  Česká televize nasadila do přenosu ještě své další tři komentátory, 22 kameramanů, několik pevných malých kamer (tzv. čipů) pod jednotlivé skoky. V celém dvouatřičtvrtěhodinovém přenosu jsem nezaznamenal ani jedno hluché místo. Dostihy, které se běžely před začátkem přímého přenosu ukázala Česká televize v mezičasech ze záznamu. Ve vhodných chvílích byly připraveny krátké ukázky soutěžících koní i z jiných dostihových dnů, aby byli koně lépe představeni. Všichni reportéři byli velmi dobře připraveni, dokázali vyhledat v přímém přenosu v pravou chvíli ty odborníky, jezdce, trenéry, ale i majitele koní, kteří mohli poskytnout aktuální informaci či rozbor. Ocenil jsem také to, že lidé, pohybující se okolo koní si za ta léta zvykli na přítomnost televizních kamer a mikrofonů a naučili se zřetelněji vyslovovat.

   Celou hodinu věnovala Česká televize hlavnímu dostihu dne, 116. Velké pardubické steeplechase. Před dostihem představila většinu koní předtočenými záběry z jejich domácího prostředí, předtočenými rozhovory s trenéry, jezdci i majiteli. Velmi vylepšila grafiku. I grafické představení trasy Velké pardubické bylo vylepšené. Zajímavý byl i rozhovor s předsedou Jockey Clubu České republiky Václavem Lukou. Upozornil na to, že v dnešní  době nejsou dostihy pouze zábavou pro horních deset tisíc, že dnes vlastně existuje dostihový průmysl, který zaměstnává spoustu lidí – ošetřovatele, trenéry, jezdce, veterináře, zaměstnance pečující o dostihové dráhy a další.

    Více než vlastní dostihy jsem však obdivoval, jak se vše sportovní redakci České televize podařilo skloubit: perfektní připravené komentáře, dokonale umístěné kamery snímající dostihy, bezchybně pracující kameramani s ručními kamerami a reportéři, kteří vždy dokázali sehnat aktuální informace. Bezvadný střih a režie, které dokázaly vnést atmosféru dostihového prostředí až do pokoje. K vydařené akci přispělo i nádherné počasí, protože při slunečném počasí vynikl i krásný podzim v Pardubicích.

   Přestože jsem byl u televize sám, po skončení  přenosu jsem výkonu sportovní redakce České televize zatleskal.

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

116. Velká pardubická steeplechase - 1.část

09.10.2006 11:00 - 07. Zábava -trvalý odkaz

116. Velká pardubická steeplechase - 1.část

Skvělá práce sportovní redakce České televize

  Úžasným zážitkem bylo pro mne sledování přímého přenosu 116. Velké pardubické steeplechase. Dvě a tři čtvrtě hodiny napěchované dramatickými okamžiky, perfektními komentáři a rozhovory a skvěle rozestavěnými kamerami a bezchybným střihem. O vlastním sportovním zážitku se zmíním jen krátce. Přece jen jsem ještě nyní poněkud zaujatý. Mezi koňmi a v dostihovém prostředí jsem  strávil šest let svého života, i když je tomu letos už 22 let, co jsem s prací v této oblasti skončil.

   Letošním ročníkem se vedla zvláštní dramatická linka. Týkala se majitele koní dr. Charváta.  Jeho kůňBargiel obsadil po tuhém  boji s klisnou Sixteen v šestém dostihu druhé místo. Krátce po doběhu však zkolaboval a uhynul. Dr. Charvát byl smrtí svého koně tak zasažen, že ani nesledoval průběh samotné Velké pardubické steeplechase, kde zvítězil jeho kůň Decent Fellow

   Průběh 116. Velké pardubické byl dramatický. Předpokládalo se, že se bude opakovat podobný souboj jako v předchozím ročníku, kdy byl Decent Fellow poražen Maskulem.

   I jezdci byli stejní jako loni. Maskula jel opět německý žokej Dirk Fuhrmann, Decent Fellow měl v sedle Josefa Bartoše. Obhájce vítězství Maskul však krátce po startu padl na  prodlouženém Taxisově příkopu a závod nedokončil.

   116. Velká pardubická steeplechase byla velkým vítězstvím trenéra a žokeje Josefa Váni. Nejen, že je trenérem vítězného Decent Fellowa, ale také trenérem v cíli druhého Juventuse, kterého i sám Váňa jel. Tento třiapadesátiletý trenér, nejstarší jezdec v 116. Velké pardubické  steeplechase prokázal, že je v současné době největší hvězdou překážkového dostihového sportu u nás. Ceny jemu a celému jeho týmu předával onen premiér na krátkou trať Mirek Topolánek. Za posledních pětadvacet let se premiéři a ministři zemědělství, kteří ocenění předávali, velmi rychle měnili, Josef Váňa se usilovnou prací přičinil o to, že se stal na rozdíl od nich stálicí.

   Pro zajímavost porovnejte výsledkové listiny letošní i loňské Velké pardubické.

klikni - 2.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Dopis příteli

05.10.2006 09:09 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Dopis příteli

   Ten,  kdo sleduje Tomův deník pravidelně ví, že podstatnou část techniky práce s blogem a webovými stránkami jsem se naučil od jednoho staršího pána. Nebudu ho jmenovat, on to nemá rád.  Anonymní čtenáři internetu ho zklamali (ani se mu nedivím), a proto se před několika týdny ukryl v soukromí. Přestože já i on jsme každý jiný, něco máme společného. Dlouhá léta nám život znepříjemňují nemoci. Každý máme jiné, ale oba vytrvalé. Zaujal mě přítelův článek jak se vzpírá osudu. Na závěr píše, že ho spousta věcí v životě baví a že i přes obtíže má ještě plány do budoucna. Článek neurčil přítel k veřejnému čtení. Já jsem mu k němu napsal dopis (v řeči internetu komentář), který má pro mne obecnější platnost a proto jsem se rozhodl ho přetisknout jako samostatný článek i do Tomova deníku. Jméno svého internetového přítele neuvádím, nemá to rád.

Je dobré mít plány.

(mluvka Tomáš - Vloženo 04.10.2006, 05:28:28)   Život není jednoduchý, když má člověk zdravotní potíže, příteli. Velmi dobře to znám. Často přijde řada dní za sebou, kdy dokážu a někdy ani nedokážu řešit jen problémy toho dne. Nic mi nebaví. Ale přeci jen mám v životě určité plány.

   Když jsem byl mladší, měl jsem v plánu udělat kariéru v zaměstnání. Nikoli proto, abych se vychloubal druhým. Ale abych měl pocit, že jsem něco užitečného v životě udělal. Ta doba skončila v únoru 1998, kdy se postupně začaly objevovat problémy v mém soukromém životě. Zdravotní, lidské. Ten rok jsem si opravdu sáhl na dno.

   Začal jsem mít jen jeden cíl. Vyhrabat se z toho. Zhodnotím-li to dnes, mám dojem, že se v tom pořád plácám. Avšak když si uvědomím, co všechno se mi podařilo za těch 8 let udělat, není toho málo. Jen ty plány se posunuly. Většinu života jsem věnoval svému zaměstnání. Neřešil jsem své soukromé problémy včetně zdravotních. V současné době mi řešení zdravotních problémů zabírá většinu času. Ve zbytku času posunuji řešení svých soukromých problémů. Mám dojem, že toho dělám opravdu tolik, nač mi síly stačí. Už to však nemá význam "pro lidstvo", jako v první polovině mého života. Má to význam jen pro mne.

   Několikrát jsem na svém blogu psal o paní Marii. Je o dvanáct let starší než já. Přesto, že byla v životě zdravější než já, dnes už má taky hodně zdravotních problémů. Neví však, čím by obsahově naplnila život. V červenci se rozhodovala, že si koupí internet, protože viděla u mně, k čemu všemu to je užitečné. Blíže viz v mém článku Růžencová slavnost. Pak dospěla k názoru, že pro ten zbytek života to nemá cenu. Nechce se jí z bytu. Odpoledne sedává doma a klimbá. Kolikrát jsem jí zval s sebou na různé akce, viz např. tento týden v mém článku  Kulturní možnosti mého příštího týdne. Řekne na to, že nikam nepůjde. Raději sedí doma a přemýšlí o tom, jak zbytečný prožila život.

   Milý příteli, je dobré, že i přes velké zdravotní potíže máš stále své plány, že tě něco baví. Taky se mi zdá z toho, co jsem od tebe četl, že si nemyslíš, že jsi prožil život nadarmo. Takže ti přeju aspoň ještě mnohé radostnější chvilky v těch světlejších mezerách, kdy to zdraví dovolí!!!

I malý úspěch potěší

(mluvka Tomáš Vloženo 04.10.2006, 05:45:42)

   Právě mě potěšilo, že tvůj blog dobře zpracoval můj předešlý obsáhlejší komentář, někde v prostředku text neukousl a uložil ho celý. Juj!!! Hned mám lepší náladu. (Text jsem si sice před uložením zkopíroval, abych ho případně mohl vložit po kouskách, ale v kuse je to lepší). Hezké ráno! Je 5,35 hod, tak už spát nepůjdu. Převlíknu povlečení, pak půjdu k ševci pro opravené ortopedické boty, pokud to časově zvládnu, dojdu si tam blízko k holiči, pak odvezu ložní prádlo do prádelny (perou a mandlují), vyperu kompresní punčochy na křečové žíly (musím se k nim chovat uctivě, jeden pár stojí 410 ká). Rád bych šel odpoledne na vernisáž obrazů Igora Ševčíka, ale asi nepůjdu, protože budu už unaven. Kdybych se zvetil, tak potom půjdu na pravidelnou schůzku ze spolužáky z gymnázia. Ale ještě mi není jasno, co za ten den zvládnu. Někdy na mně padne po 14 hod taková únava, že jsem na několik hodin hotovej. Hezký den!

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Dva pohledy na svět internetu

03.10.2006 14:44 - 02. Deník -trvalý odkaz

Dva pohledy na svět internetu

autor Václav Cílek, ČRo2 - Praha, 30.9.2006, pořad "Meteor"

Z knihy Václava Cílka Krajiny vnější a vnitřní

■   ■

   Viditelnými symboly této doby je internet, technoscéna a mobilní telefony.

 Všimněme si internetu. Jaké jsou jeho základní charakteristiky? Je pomalý, člověk se na něm dozví mnoho zajímavostí, které nepotřebuje znát. Ve většině případů je velmi obtížné na něm najít to, co právě potřebujeme. Díky blikání obrazovky se mění vnímání času a zdá se, že na některé jedince působí právě rychlé střídání tmavých a světlých ploch jako psychedelický stroboskop. Internet je pro některé skupiny uživatelů návykový. Internet je až na výjimky nehistorický. Materiál starší než dva tři roky na něm spíš nenajdeme. To je velký rozdíl oproti knihovně, kde čísla přírůstkového katalogu sahají desetiletí nazpět. Internet je fluidní – co tam bylo včera, se dnes změnilo v něco jiného a pak zcela zmizelo. Internet je oceán příběhů, které se stále koagulují a stále rozpouštějí. Internet může být velmi praktický. Ale nejcennější věc, jako je osobní kontakt s přítelem nebo pocit z dobře svázané knihy nebo žluté lišejníky porůstající šedavé kameny na něm nenajdeme. Internetové diskuze jsou přečasto osamělými monology. Ale pokud se diskutující lidé dobře osobně znají, tak internet velmi usnadňuje komunikaci. Internet je k ničemu, když někdo vypne proud. Papír je papír – šustí a voní, dá se spálit v kamnech, dá se na něm sedět na lavičce v parku. Na druhé straně se některé informace dají nalézt jen na internetu. Je důležité vědět, kdy je lepší s internetem přestat. Je vhodný na sběr informací, ale když má člověk něco skutečně promyslet a prožít, tak je lepší jej vypnout.

Znát svoji vodu.

   Vnímáme, jak internet spojuje, ale on také rozpojuje svět na část, která internet má a která jej nemá. A tyto dvě části stojí ne-li proti sobě tak vedle sebe a budují odlišné hodnoty. Před lety jsem projížděl Baludžistánem po afgánsko-pákistánské hranici. V jedné obci jsme usedli mezi vesničany. Byli to téměř stejní lidé, jaké vídáme v televizním zpravodajství z Afghánistánu. Přišli jsme pobejt, jak se říkalo v Podkrkonoší. Nabídli nám, zda se nechceme vykoupat ve vodní nádrži, takové betonové jímce o rozměrech několika metrů. Neuvědomovali jsme si, že odtud bere vodu celá vesnice. Rádi jsme skočili do vody, oni se na nás dívali, měli radost z naší radosti. Divili se potápění pod vodu a nevadilo jim, že tu vodu budou pít. Tohle je hodnota světa bez internetu. Něco podobného člověk v Silicon Valley nejspíš nezažije. Nechci říct, že hodnoty světa vez internetu jsou lepší, jsou jiné.

   Mnoha účastníkům Fóra 2000 se zdálo, že je škoda, že polovina světa nemá k internetu přístup. To je typická západní arogance, že víme, co je pro chudáky lepší. Zkusme to celé otočit a formulovat si jinou otázku: kdo ochrání zbytek světa před internetem? Jak zamezit jeho dalšímu šíření? Představme si, jak u studny sedí Baludžové a hodnotí ten náš zběsilý západní svět a říkají si: těm se dá pomoct jedině tak, že jim zničíme internet, jinak se už nikdy nenaučí pořádně komunikovat jako člověk s člověkem.

■   ■

komentáře 2

Komentáře

[1]14.10.06 23:30:22Mr.Brumla - www

k tomu internetu: je dobré se naučit pracovat s vyhledávačem jako je Google, pak odpadnou některé z popisovaných výtek (či snad spíše nářů ? )

[2]15.10.06 12:29:10mluvka Tomáš

On ten článek je spíš o náhražce přímé komunikace lidí internetem. Někdy je lepší vyrazit do blízké hospůdky, jít na návštěvu nebo si někoho pozvat domů než diskutovat prostřednictvím internetus neznámými lidmi.