Blog versus klasická média - 1.část

17.07.2006 00:28 - 10. Technické poznámky -trvalý odkaz

Blog versus klasická média - 1.část

Podívejte se na pořad ČT24 „Média a svět“, ze dne 16.7.2006, jehož obsahem je diskuse o blogu, o tom, zda je součástí žurnalistiky či nikoli.

V doplňujícím článku se píše:

Internetový blog - to je velmi pozoruhodný úkaz na mediální scéně. Máme se na blogy dívat jako na možná zábavnou, ale informačně bezcennou exhibici grafomanů, nebo může jít o nový žurnalistický formát, jehož vliv bude vedle klasických médií nadále sílit?

   Z pořadu je vidět, že když je něco nového, existuje k tomu vždy rozpačitý přístup. Mně se nezdá, že by internetové blogy byly nový žurnalistický formát. Petr Skočdopole, který zmíněný pořad připravil, zaměňuje žurnalistickou formu s technologickou možností a způsobem vydávání. Už dnes existuje možnost vydávat klasická periodika, ať už jde o noviny nebo časopisy, na internetu. Většina redakcí to zatím dělá tak, že internetová a tištěná forma jejich novin není zcela totožná.  Je to však proto, že nechtějí snížit prodejnost tištěné verze, když internetová verze je zatím zdarma.

   Ivo Lukačovič, majitel portálu Seznam.cz a blogového portálu Lidé.cz, píše v článku „Noviny versus Internet: rozdíl je v DPI“:

■     ■

Noviny jsou levný, lehký a přenosný předmět, který se dá vyhodit.
Noviny si můžete číst při obědě, v posteli, v autě, v letadle, či ve vlaku. I když tento handicap Internetu mohou v budoucnosti vyrovnat nová technologická zařízení (elektronický papír, či Internetové tablety) stále to nenahradí ten nádherný pocit, jako když přečtené noviny vyhodíte.

■     ■

   Myslím, že je zcela lhostejné, zda-li je text napsán na staroegyptském papyru, školní tabuli, papíru nebo monitoru obrazovky. Důležité je, kolik lidí si tento text může přečíst. U papyru jsou to jen jedinci, v dnešní době třeba badatelé, u školní tabule lidé v místnosti a ještě jen v omezeném čase. Na papíru si může tutéž informaci přečíst (zjednodušeně) stejný počet  čtenářů, jaký náklad má vydání a prostřednictvím internetu (zjednodušeně) neomezený počet lidí. U papírové verze existuje výhoda, že si exemplář může přečíst více lidí a to bez použití speciálního přístrojového vybavení. Zaujme-li čtenáře papírové verze obsah, může ho na papíře schovat pro další generace.  U elektronické verze v tom vidím problém. Není jisté, zda dnes rozšířená  technologie archivace bude používána  za dvacet, neřku-li za sto let. Již dnes si běžný spotřebitel nemůže doma přehrát gramofonové desky na 78 otáček, které byly běžné před  padesáti lety, záznamy na kotoučových magnetofonech jsou dnes také více-méně nehratelné a totéž platí i o vinylových gramofonových deskách na 33 nebo 45 otáček, které byly běžné ještě před deseti lety.

   Publikace na internetu znamená možnost rychlého šíření informace, ale její archivace v internetovém prostředí je problematická. A to zvláště pro uživatele, kteří využívají internetových služeb zadarmo. Tam neexistuje žádný smluvní vztah, uživatel je anonymní a je na libovůli šiřitele internetového signálu, jak dlouho bude danou informaci na internetu udržovat.  Zvláště v oblasti blogů, kde si jich může každý uživatel založit libovolné množství, často je pak neudržuje, nepřidává informace nebo na ně zcela zapomene a tyto blogy, ale i e-mailové schránky se stanou mrtvými.  Je jen otázkou času, kdy provozovatel začne mrtvé blogy či e-mailové schránky odstraňovat. Může to být za několik měsíců či několik let, ale jednou k tomu patrně dojde. Taková informace bude  pak zlikvidována centrálně a bude na věky ztracena. Exemplář tištěného vydání však může nezávisle na jakémsi centrálním rozhodnutí přečkat i staletí. 

klikni - 2.část

komentáře 0

Komentáře

Článek je bez komentářů

Růžencová slavnost

15.07.2006 10:08 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Růžencová slavnost

  Včera jsem byl na výstavě, která je uspořádána k pětistému výročí namalování obrazu „Růžencová slavnost“. Obraz namaloval Allbrecht Dürer v roce 1506. Jo je let! Tolik generací lidí se vystřídalo na světě! A obraz zůstal.

Obraz je krásný, ale vlastně z původní malby  zůstaly jen asi dvě třetiny.

Zbytek byl v průběhu staletí domalován restaurátory. O tom je vlastně celá ta rozsáhlá výstava. Stojí za shlédnutí. Bližší informace na stránkách Národní galerie v Praze.

   Na výstavu jsem šel s paní Marií, (byl to její nápad), o níž jsem psal před časem v článku „Zázemí“.

   Bylo krásné páteční odpoledne a tak jsme se šli projít do přilehlé Valdštejnské  zahrady. Životní pesimismus paní Marie mě přivedl k tomu, že jsem si uvědomil, že ani návštěva  výstavy nemusí být pro někoho samozřejmostí.

  Někdo by tam vůbec nešel. Jeho myšlenkový svět se odvíjí v jiné rovině. Můj třicetiletý soused Petr má psychické  problémy. Včera mi napsal tuto zprávu:

 Noční sms jsem vyřešil, jak jsem Vám posledně napsal, v pondělí koupím video a objednám kuchyňskou linku, v úterý jdeme pro varnou desku, tak uvidíme. Teď jedu z chaty domů, zítra večer jdu s kámošem na pivo, tak se odreaguju.

   Soused Petr by na takovou výstavu nešel. Ne proto, že by nebyl kulturně založen, ale jemu spíš vyhovuje dívat se doma na video nebo číst. Ačkoli má dělnickou profesi, je to jeden z mála lidí, o němž vím, že pravidelně navštěvuje místní knihovnu. Čte docela těžká díla – světové klasické romány či díla encyklopedicko-poučná. Ale má fóbii z lidí a z uzavřeného prostoru, tak se z něj stal samotář, který „řeší“ své problémy alkoholem.

    Dnes jdu na návštěvu k přátelům,  kteří jsou velice kulturně založeni. Stále navštěvují všelijaké kulturní akce, křestože paní Věra je vozíčkářka. Uvědomil jsem si, jak málo by toho na výstavě o Růžencové slavnosti viděla. Obrazy i popisky jsou umístěny v úrovni očí stojícího člověka. Je logické, že lidé se zdravotním postižením přicházení ze života o mnohé. Paní Věra  by se však na tuto výstavu mohla podívat. Valdštejnská jízdárna má bezbariérový přístup. Ústřední dílo je veliké, je vidět dobře. Věra si z takové prohlídky může odnést zážitky v rámci svých pohybových možností. Slepý člověk by výstavu obrazů navštěvoval zbytečně.

   Moje úvahy se vám mohou zdát morbidní.  Avšak když jsme seděli s paní Marií  ve Valdštejnské zahradě, uvažovala o tom, že její život dopadl jinak, než si myslela za mlada. Paní Marii znám téměř 30 let.  Přesto, že jsme spolu tehdy pracovali 6 let v jednom podniku na vesnici, příliš jsme se neznali. Ještě před rokem 1989 nás oba život zavál do Prahy. Ona na té vesnici vyrůstala, čili šla do velkoměsta, já jsem se vrátil do rodné Prahy. Paní Marie nikdy v Praze nezakořenila a její venkovské rodiště se jí odcizilo. Paní Marie neustále přemýšlí, jak je všechno zbytečné. Málo co zkusí. Je jí 67 let a svůj život považuje za promarněný. Věře je 53 let a za těch zhruba 13 let, co jí znám, se stále o něco snaží. V rámci svých možností. Těžko by si mohla ve Valdštejnské jízdárně prohlédnout obrazy a přečíst popisky z úrovně stojícího člověka. Ale možná, že se na výstavu podívá na vozíku, bude-li jí má dnešní informace připadat zajímavá. A hlavně – podaří-li se jejímu manželovi poblíž zaparkovat autem.

   Po výstavě jsme se šli s paní Marií podívat do nákupního centra Anděl. Paní Marie uvažuje o tom, že si domu pořídí internet. K tomu ovšem potřebuje i počítač.  Než šla paní Marie do důchodu, pracovala v zaměstnání i na počítači. Divila se mě, že jsem si pořídil počítač domů a že ztrácím čas na internetu. Nemohla to pochopit, protože ví o mých potížích se zrakem. Nechtěla mi uvěřit, že počítač mě zbavuje do určité míry vnitřní samoty a že jsem se pomocí internetu  za tu dobu seznámil s několika lidmi. Paní Marie má ve svých letech také už různé zdravotní potíže. Největší potíž je ta, že se nevyrovnala se svým vlastním životem. Je to potíž psychická, která vyúsťuje v organické symptomy.  Marie stále čeká, že přijde něco zvenku, co jí dá vnitřní klid. Věří na posmrtný život a převtělování. Já na to sice nevěřím, ale i kdybych věřil, proč bych měl pasivně čekat až umřu, abych se dočkal lepšího života? Bude-li paní Marie ve svém dalším životě stejně pasivní jako dnes, vnitřní rovnováhy se stejně nedočká.

   Tak takovouto úvahu ve mně vyvolala návštěvy výstavy Růžencová slavnost.

komentáře 3

Komentáře

[1]17.07.06 00:11:53Tenisák

Tvé poslední dva články jsou smutné, i když tento druhý článek, je živější. Se sousedem Petrem mám něco společného, rád čtu, ovšem na obrazy se rád kouknu, i když po výstavách moc nechodím. Zato video nemusím a ani ho doma nemám. Co se týče vozíčkářů, ti to mají bohužel špatné všude, čím to je nevím. Mentalitou čechů ? To asi ne.Fakt je ten, že u nás v práci je sice bezbarierový přístup, ovšem mezi pokladnama vozíčkáři stěží projedou. Je to nedomyšleno, asi tak, jako popisky u obrazů, na úrovni očí stojícího. Poslední dva články, a nejen ty, jsou pro mně, o přemýšlení o životě, zacož ti děkuji, otevíráš lidem oči. Alespon mě určitě. Tak se měj, a Ahoj.

[2]26.07.06 22:49:14Petacchi - www - email

Závěr je moc pěkný. Posmrtný život je moc hezká myšlenka a pro ty, co nejsou sami se sebou spokojeni má asi jisté kouzlo. Nečetl jsi náhodou knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona? Jestli ne, tak bych ti ji s dovolením doporučil. Velice zajímavé čtení a při tvé zmínce o reinkarnaci jsem si na ni vzpomněl. Jinak ti ještě přeju hodně vůle do nynějšího parného léta. O víkendu se má ochladit!!!! :-)

[3]27.07.06 09:04:26mluvka Tomáš

Milý Petacchi, Londona jsem přečetl celého již za svého dětství (okolo 13 roku věku). Tehdy moc nevycházel, ale četl jsem ještě laciné brožovaná vydání z první republiky. Co se týče otevírání očí, snažím se je otevřít především sám sobě. Na to, jak jsem starý, to jde ztuha.

Konec trápení

03.07.2006 22:16 - 02. Deník -trvalý odkaz

Konec trápení

   Dnes jsem potkal starou paní s pejskem. Sousedka z vedlejšího domu, paní N. Je to asi tři čtvrtě roku, kdy jsem napsal o jejím synovi článek Doba se podepíše na každém z nás.

    Paní N. vždy odpověděla na pozdrav, ale nikdy se se mnou nedala do řeči. Věděla však, že jsem byl Mirkův spolužák na základní škole. Tentokrát nejen pozdravila, ale chytla mě za rukáv. Zastavil jsem se a ohlédl se. „Víte, že Mirek umřel?“ Strnul jsem překvapením. ještě nedávno jsem Mirka potkal. Paní N. pokračovala: „Je to asi tři neděle. Zakopl u nás v domě na schodech a rozbil si hlavu.“

   Hned mě napadlo, že Mirek byl asi opilý, ale neříkal jsem nic.

  

   „Mirek mě neměl rád“, pokračovala paní N., „Pavel říkal než umřel: kdyby se se mnou něco stalo, budeš mít s ním jen potíže. Teď už mám jen toho psa“, dodala paní N.  

   Ani jeden z jejích dvou synů to s ní neměl lehké. Pavel se kvůli ní neoženil a Mirek, který už byl rozvedený se po Pavlově smrti rozešel s přítelkyní, aby se mohl o matku starat a bydlet u ní.  Z obou se stali alkoholici. Už jsou na hřbitově a o jejich více než osmdesátiletou matku se nebude mít kdo postarat, až nebude moct na nohy. Bydlí v pátém patře bez výtahu.

   Rozloučil jsem se a pomalu šel za svým cílem. Vzpomněl jsem si na chvíli, kterou jsem popsal ve výše citovaném článku. Mirkovo trápení skončilo.

komentáře 4

Komentáře

[1]04.07.06 01:45:07Lebeda

Nazdar Tome. Můj článek : Doba se podepíše je zpátky. Nevěděl jsem, že je to taková škoda..

[2]04.07.06 11:29:50mluvka Tomáš

Díky Lebedo za návrat tvého článku! Je to dobré porovnání!

[3]04.07.06 20:31:12Tenisák - www

Docela smutné, ale každodenní.

[4]11.07.06 22:39:36Petacchi - www - email

Smutné to je, ale nechápu, proč by to mělo být každodenní. Každodenní nejspíš jen pro skeptika nebo pohřebáka.

Karel Gott má své muzeum!

01.07.2006 11:02 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Karel Gott má své muzeum!

   Všechny tři terestrálně šířené televize v České republice si nenechaly ujít tu novinku a věnovaly jí minimálně několik desítek vteřin ve své hlavní zpravodajské relaci: Mistr otevřel své muzeum zvané Gottland!

  Tvůrcem myšlenky nebyl Mistr sám, ale 35 letý milionář Jan Moťovský, který vilu zakoupil a celý projekt patrně financoval.  Někdo by si mohl myslet, že je od Gotta pěkné samožerství, že s touto myšlenkou souhlasil. Já myslím, že je to dobrý nápad. Jednak se zbavil spousty předmětů, které za život nastřádal – a ani je nemusel vyhazovat. Myslím, že v tomto smyslu by se takové muzeum hodilo leckomu z nás, kteří přemýšlíme, které památky na svůj život zachovat a které vyhodit. Toto muzeum dá práci několika lidem a ještě pozvedne oblast Jevanska turistickým ruchem. Již teď doporučují nově zřízené internetové stránky Gottlandu stravovací a ubytovací zařízení v okolí.

   Nevím, zda se do Gottlandu půjdu někdy podívat. I když se mi jeho vznik líbí, myslím, že na jeho návštěvu mám ještě čas. Spíše mě trápí jiná věc. Při cestě na svou chatu jezdím autobusem přes Jevany. Jiné spojení neexistuje. Autobus je už teď dost nacpaný. Hrozím se toho, jaká v něm bude cesta nyní po otevření Gottova muzea. Snad Pražská integrovaná doprava posílí autobusovou linku nebo zavede účelové spojení.

komentáře 6

Komentáře

[1]14.01.08 10:11:38kismed

Český jazyk opět trpí, když jej vezmou do rukou takovíto nevzdělanci. Těch chyb!

[2]14.01.08 11:57:55Jiří Černý - www

Já našel v textu o muzeu chybu jedinou, Jevansko s malým j. Kismede, prosím, které jiné jsem přehlédl?

[3]14.01.08 12:41:32mluvka Tomáš

Děkuji za upozornění na chybu, pane Černý. Hned jsem ji opravil. Bohužel musím sebekriticky přiznat, že pan kismed má pravdu. Při opravě jsem našel ještě dva další překlepy, které jsem opravil. Občas se mi to stává, mám poruchu sítnice. Pan kismed možná právě proto, aby neprznil češtinu, sám své myšlenky nikam nepíše. Jen kritizuje. Potěšilo mne, že jste si oba článek přečetli.

[4]15.01.08 00:11:44Jiří Černý

Mohu-li radit, pak to abyste jakoukoli kritiku posuzoval jen podle jejího obsahu, přijal ji nebo nepřijal, ale rozhodně abyste dodatečně nehodnotil osobu toho, kdo vás kritizuje. Pokud měl pan Kismed pravdu, je úplně fuk, jestli někam píše nebo nepíše své myšlenky.

[5]15.01.08 14:29:24b - email

Ohledně kismed - "Český jazyk opět trpí, když jej vezmou..." Není to tak dlouho, co zájmeno "jej" zde nebylo použitelné. Spisovné bylo: "když ho vezmou". (Pár desítek let)

[6]15.01.08 15:30:01mluvka Tomáš

To jsem si nemyslel, že muzeum Karla Gotta vyvolá diskuzi o čestině. Děkuji za vaši druhou poznámku, pane Černý. Je z pohledu profesionálního kritika. Beru ji jen částečně. Je však pro mne dobrým námětem na samostatný článek. Námět však ve mně musí dobře uzrát jako zrají sýry.