PF 2016

Všem náhodným čtenářům Tomova deníku přeji vše nejlepší v roce 2016! 

Facebook a telefonický rozhovor

Je zvláštní, kolik lidí, má potřebu něco napsat na facebook, když jim není dobře nebo když se cítí sami. Dělám to také. Vím, že můj život je vztahově nenaplněn.. Ale četbou příspěvků na facebooku zjišťuji, kolik lidí je na to stejně. Napíšou na facebook, protože v jejich okolí není nikdo, koho by jejich vnitřní život oslovoval anebo tam nějací lidé jsou, ale žijí paralelní životy.

   Včera večer jsem po dlouhé době mluvil s manželkou mého kamaráda, který zemřel letos v únoru. Patrně jsem zavolal nevhod, protože sledovala televizní seriál Sběratelé kostí. Dělá mi potíže volat lidem, kteří sledují televizi. V podstatě je tam pořád něco, o co je rozhovorem připravuji. Avšak přesto jsme si povídali asi čtvrt hodiny. Zemřelého kamaráda jsem znal od počátku devadesátých let. Byl to bohém, výtvarník, novinář, umělec. Měl mnohé nectnosti, ale jednu zvláštní kladnou vlastnost. Dokázal okolo sebe sdružovat lidi a pořádat různé akce, kde vznikala dlouhodobá přátelství. Měl mnoho vizí, ale málokterou dokázal dotáhnout do konce. Oporou mu byla právě manželka, která stála v pozadí jeho činnosti a dokázala řadu jeho myšlenek realizovat prakticky. Mnohokrát jí na akcích, které pořádal, poděkoval, protože si byl vědom své neschopnosti při dotažení praktických problémů. Byli nerozlučná dvojice. On, který šířil myšlenky a vize, vtahoval do děje umělce různých zaměření a ona, která stála v pozadí, ale bez jejího smyslu pro realitu by se neobešel. A on letos zemřel. Nebylo to náhle. Se zdravotními potížemi se potýkal několik desetiletí. Potíže si často způsoboval svým způsobem života. Několikrát byl v nemocnici na pokraji smrti, ale vždy se na čas dal dohromady. Působil dojmem jakési nesmrtelnosti. Vždycky se ze všeho vylízal. Ale letos v únoru ho zubatá přece jen dostihla. Na jeho manželce jsem při včerejším telefonním rozhovoru slyšel, že se jí stalo to, co mnoha ženám, které stály v pozadí profesní kariéry svého manžela. Ztratila životní náplň. Je už v penzijním věku, ale ještě chodí z finančních důvodů do práce a po večerech likviduje obsáhlou pozůstalost po manželovi. Ten byl celoživotním sběratelem všeho. Převážně kresleného a knižního humoru, ať už cenného nebo bezcenného. A najednou to bez něho všechno ztratilo smysl.

   Proč píšu o manželce svého kamaráda nesourodě s úvodním odstavcem o psaní na facebook. Říkal jsem té paní, že jsem se právě vrátil ze křtu knihy, kterou napsala maminka mojí facebookové kamarádky Ivany Vostřákové. S Ivanou jsem se seznámil vlastně dříve osobně než na facebooku. Bylo to ale na fotografické výstavě, kterou před časem pořádala skupina fotografů, kteří se dali dohromady prostřednictvím facebooku (skupina 3+1). Manželka mého zemřelého kamaráda mi řekla, že jí nemusím poučovat o tom, co je facebook. Že na něm sice není, protože je jeho odpůrkyní, ale že dobře ví, co to je od lidí, kteří na facebooku jsou. Řekl jsem jí, že facebook využívám hlavně k tomu, že mohu sledovat společenské události, které se odehrávají v mém nejbližším okolí. V jejím hlase jsem slyšel, jak jí už ruším od sledování televize. Rozloučili jsme se s neurčitým příslibem, že si někdy příští rok zavoláme a půjdeme si popovídat někam na kafe. Na druhé straně chápu tu její současnou prázdnotu, kterou asi letos prožívá. Uvažuji o tom, jestli by jí přece jen ten facebook nepomohl, jako už pomáhá pět let mně.

Vánoční dopis psychologovi

   Milý Čárlí,

je to už víc než rok, co jsem naposled navštívil Vaší ordinaci.  Ne, že bych neměl potřebu Vás v průběhu toho roku navštívit, ale v podstatě nevím, o čem bych povídal. Naše sezení jste vždy zahajoval otázkou: tak povídejte, co je nového. A ono není nového nic.  Dostal jsem se do fáze, kdy neřeším žádné vztahy s lidmi. Mám pocit, že mě žádní lidé neobklopují. Ti, co se vyskytují okolo mě, tj. třeba obyvatelé domu, ve kterém bydlím, sestřenice, o které jsem Vám mnohokrát vyprávěl a podobně, na mně koukají přes prsty a já už nemám sílu někomu se vnucovat.  Snažím se ale chodit mezi lidi. Sleduji na facebooku různé kulturní akce, které se odehrávají v mém okolí a navštěvuji je. Většinou jsou to různá autorská čtení amatérských spisovatelů a básníků, doprovázená hudbou amatérských hudebníků. Chodí tam střídavě několik desítek stejných lidí, tak mám dojem, že někoho znám. Obvykle si po takové produkci dáme něco k pití, chvíli si povídáme a společně se vyfotíme. V příloze Vám posílám jednu takovou fotografii z minulého týdne.

   Letos to byly tři roky, kdy jsem přestal brát všechny léky včetně antidepresiv. Jsem rád, že se zatím nemusím zase k žádným lékům uchylovat. Je fakt, že bývám stále dost často unaven, ale připadá mi, že to není tak hrozné, jako když jsem bral léky. Všechno mi jde hodně pomalu. Sleduji svou hmotnost, mám okolo 100 kg, ale už se mi nedaří hubnout jako v letech 2007 a 2008, kdy jsem zhubnul až na 83 kg, jestli si ještě vzpomínáte.  Stále mě bolí nohy, přesto se občas snažím obejít Vinohrady, abych se trochu pohyboval. Mám takovou trasu dlouhou 3 km, obejdu ji za 70 minut, ale většinou si pak musím lehnout a ten den už nic neudělám. Stále mám pocit, že žiju mimo tento svět.

   Před měsícem se mi stala zvláštní věc. Oslovil mě na ulici mladý muž a zeptal se mě, zda si mě může vyfotit. Pak mi řekl, že má internetovou stránku, kam dává fotografie lidí, které vyfotí v Praze a doplní ji nějakým jejich příběhem. Pověděl jsem mu o svém vztahu s otcem. Něco, co už mám v hlavě dlouhodobě přežvýkané i díky tomu, že jsem to mnohokrát probíral s Vámi. Ten člověk si udělal zvukový záznam a pak to k fotografii více méně opsal a dokonce i přeložil do angličtiny a dal to na tu internetovou stránku i na facebook. Tam to během dne přečetlo mnoho lidí a někteří moje vyprávění i komentovali. Další den už tam ten fotograf dal fotku někoho dalšího a tak po několika dnech „zmizela“ má fotka pod nánosem fotek dalších lidí. Bylo to takových mých 24 hodin slávy. Napsal jsem si o tom článek na svůj blog. Kdyby Vás to zajímalo, tak si ho můžete přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/11/24-hodiny-slavy.html

   O minulých Vánocích jsem si koupil na DVD druhou sérii televizního seriálu Terapie, jejíž první sérii jsem Vám před časem věnoval. Nevím, jestli jste se na ni podíval. Mně ten seriál pomohl utvořit si vlastní náhled na to, co mohu od psychoterapie očekávat. Během roku jsem se občas na některé díly podíval znova a použil je svým způsobem k vlastnímu rozjímání nebo takovou náhražku návštěvy u Vás.  O té druhé sérii jsem si napsal recenzi na blog. Kdyby Vás to zajímalo, můžete si ji přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/02/terapie-serie-2.html

   Milý Čárlí, poslední rok se necítím tak vyčerpán, ale pociťuji beznaděj a neschopnost zorganizovat si život. Nejsem schopen se pořád vtírat do přízně lidí, u nichž mám pocit, že se na mě dívají přes prsty. Dělám, jen co stačím. Nemám doma uklizeno a je mi to jedno. Je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Chtěl bych nebýt sám, ale vím, že se mi to už v tomhle životě nepodaří. Nejsem schopen se nikomu přizpůsobit pro společné žití a ani nevidím nikoho, koho by můj osud zajímal.

   Letos to bylo 17 let, co umřela moje matka a 5 let, co umřel můj otec.  Vůbec si nedovedu vysvětlit, že těch 17 let žiju já. Nedovedu si představit, jaký by byl můj život, kdyby matka žila ještě o deset let déle. Ale teprve po smrti otce mám dojem, že žiju sám za sebe. Jenomže to neumím.

   Milý Čárlí, někdy mám dojem, že Vy jste jediný člověk, se kterým bych si chtěl popovídat, protože za ta léta toho o mně víte nejvíc. Ale jste o pět let starší než já, máte své problémy a klienti Vás zasypávají svými problémy. Jsem rád, že jste mi pomohl přežít otce. Byl to jediný člověk v mém životě, který mě nenáviděl. Pro jiné lidi jsem vzduch nebo mnou dokonce pohrdají. Ale ta celoživotní nenávist byla něco jiného.

   Pokud jste to dočetl až sem, klidně si mě někam zapište do výkazu pojišťovny, že jsem Vás navštívil.  Doufám, že jste relativně zdráv a že i Vaše paní nemá zdravotní obtíže. Asi se to nedozvím. Psycholog svého pacienta nekontaktuje. Třeba se ozvu příští rok, abych se dozvěděl, zda ještě provozujete praxi.  

   Přeji Vám hezké prožití svátků vánočních a v novém roce hodně zdraví Vám i Vaší rodině.