21. srpen 2008 - 3.část
Vyšel jsem z muzea a za krásného letního počasí pomalu kráčel dolů po levé straně Václavského náměstí. Z nostalgie jsem si dal i banánovou zmrzlinu, která se kupodivu na stejném místě točí už od mých studentských let. Na Můstku stálo velké pódium. Zezadu jsem viděl tři diskutující muže v tmavých oblecích. Diskutovali o Pražském jaru roku 1968. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že jeden z nich je ten Robert Tamchyna, se kterým jsem si dopoledne vyměnil e-mail. Další muž, snad mladý historik, právě sděloval, že „Sášu tehdy instalovali, protože studoval v Moskvě“. Evidentně měl ten hoch značný odstup od problematiky a bez osobního prožitku to pro něj bylo jen učebnicové téma. Uvědomil jsem si, že lidí s osobními prožitky na rok 1968 bude stále ubývat, tak jako ubylo pamětníků první i druhé světové války.
Šel jsem po Příkopech směrem k Prašné bráně. Vždy po několika krocích jsem narazil na skupinky lidí hovořících rusky, či na samotné muže, hovořící rusky do mobilního telefonu. V roce 1968 se Rusové volně po Praze nepohybovali. Ani později až do roku 1989. Byli zavřeni ve vojenských rezervacích jakými byly třeba Milovice. Doba se změnila a ještě se bude měnit. Došel jsem ulicí V Celnici až na stanici tramvají u Masarykova nádraží. Prý ani ono už by tu časem nemělo stát.
Jel jsem tramvají číslo pět přes Žižkov zpět k domovu a vystoupil na Floře. V prázdné prodejně PRACOVNÍ ODĚVY na Vinohradské třídě
jsem zahlédl mladou prodavačku jak nepřítomným pohledem kouká na ulici. Chodívám se tam jednou týdně zeptat, zda nepřivezli pracovní krátké kalhoty v mé velikosti. Již poněkolikáté mi slečna odpověděla, že nikoli. Zeptal jsem se i nyní a slečna opět odpověděla, že nepřivezli. Tu se hoch, který se předtím na zákaznické straně upíral o pult, zeptal prodavačky, o co jde. Slečna mu řekla, jaké kalhoty sháním. Stačí říct, řekl hoch. Já už tady slečně říkám několik týdnů, sdělil jsem. Slečna nereagovala. Hoch vyšel z obchodu. Pozdravil jsem a odcházel. Slečna řekla: počkejte, on se šel podívat do sklepa. Mezitím přišel jiný zákazník a na něco se ptal. Hoch se vrátil a kupodivu přinesl dvoje nebo troje kalhoty. Vezmete si je?, otázal se. Ano, jedny. Hoch šel ke kase, ale nevěděl, kolik kalhoty stojí a asi začal hledat ceník. Řekl jsem, že počkám, až slečna domluví s vedlejším zákazníkem. Proč byste čekal, zeptal se. Protože nemůžete najít cenu, slečna tu prodává každý den, jistě to bude vědět, řekl jsem. Vy jste ňákej rozumbrada, opáčil, já vás obsluhuju. Aha, podivil jsem se, zatím to vypadalo, že jste tady nosič zboží. Došel jsem vám pro kalhoty a vám se to nelíbí?, divil se hoch. Chodím sem už několik týdnů, řekl jsem, přece pro ty kalhoty za tu dobu mohla dojít ta slečna. Asi neměla čas, sdělil mi hoch. Prodavačka už domluvila s druhým zákazníkem a znovu stála nepřítomně, jako by se jí to netýkalo. Vo co vám de?, zeptal se hoch. Přijdu, až tu nebudete, řekl jsem. Já jsem zákazník a nestojím o to, abyste mi říkal, že jsem rozumbrada. Já zas nemusím poslouchat, že jsem tady nosič, řekl hoch. Mezitím slečna sdělila, kolik stojí kalhoty, kšandy a dvě čepice, které chci koupit. Hoch namarkoval, dal mi účtenku a vrátil drobné. Doufám, že až přijdu příště, budu mít štěstí a vy tu nebudete, sdělil jsem mu. Vo co vám de?, otázal se znovu. Abyste tu neměli bordel, odvětil jsem a opustil prodejnu.
Myslím, že ti dva prodavači měli úplně jiné starosti než myslet na to, že před čtyřiceti lety okupovala vojska Varšavské smlouvy Československo. Ale já už mám dnes také jiné starosti. Ke svému životu potřebuji léky, ortopedické boty, bolí mě nohy a špatně vidím. V roce 1968 tomu tak nebylo.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat