K narozeninám mi jako obvykle popřála písemně
jedna z milenek mého otce. Byla milenkou mého otce zhruba v době, kdy mě bylo
10 let, ale je jen asi o 12 let starší než já. Když jí můj otec opustil,
seznámila se s mou matkou a dopisovala si s ní až do matčiny smrti před
šestnácti lety. Protože byla v adresáři mé matky, poslal jsem jí tehdy parte.
Poté vyjádřila přání navštívit hrob mé matky, i když proto musela přijet ze
svého poměrně vzdáleného bydliště. U hrobu jsem se s ní seznámil osobně. I
od matky jsem věděl, že byla milenkou mého otce několik let. Když jsem o ní
později říkal otci (přežil mou matku o 12 let), řekl mi, že už se na ní moc
nepamatuje, protože to byla jen taková povrchní známost. Zajímavé, že ta paní
si pamatuje datum narození mých rodičů i moje datum narození, aniž bych já jí to
řekl. Ta paní se později sama vdala a dnes je i babičkou, ale naše rodina jí
tak přirostla k srdci, že mi celých těch 16 let od matčiny smrti píše k svátku,
k narozeninám i k Vánocům. Vzhledem k tomu, že moje matka zemřela pouhé čtyři
dny před mými 46 narozeninami, nezapomene připomenout i její úmrtí. Většinou
odesílá přání k mým narozeninám v den výročí matčina úmrtí. Bavil jsem se o tom
před časem i se svým psychologem, ale ten k tomu nezaujal žádný názor. Ani
letos na mně ta paní, které je už před sedmdesát nezapomněla.
Ahoj Míšo, ano, je to tak měl jsem včera narozeniny, Děkuju Ti za přání.
Já se tím nikde nechlubím, na facebooku nemám datum viditelné a to, co se tam
muselo vyplnit při registraci, jsem neuvedl pravdivě. Člověk nikdy neví, co ti,
kteří mají k podobným datům na internetu přístup, co s tím udělají - viz
poslední informace o tom, že facebook bude různá data uživatelů prodávat. Ale
já stejně nerad oslavuji a hromadně už vůbec ne. Nemám sílu se přetvařovat. A
vidíš to i tady. Když něco napíšu po pravdě, vyvolá to třeba takovou reakci
jako napsal pan Bedřich Ludvík, který napsal " Když dospějeme, měli bychom
se vymanit z dětského pohledu na své rodiče a pochopit, že máma a táta jsou
pořád a hlavně - muž a žena, dvě odlišné, samostatné bytosti, které našim
zplozením neztratili svou lidskou suverenitu." Jenomže on se na svět asi
dívá poněkud jinak než já, když zároveň uvádí, že jeho rodiče jsou šťastně
spolu 61 let. Já jsem se také od své minulosti z větší části odstřihl, ale až
poté, co zemřeli oba moji rodiče, tedy v mých 58 letech. A jakýs - takýs
samostatný život jsem začal až po smrti své matky, tedy ve svých 46 letech.
Chápu, že je to pozdě, ale prostě jsem to jinak nedokázal a různí mravokárci mě
stejně nijak nepomohli. Před deseti lety jsem si to celé napsal na blog, je to
tam, v podstatě zasuté nánosem času, ovšem přes různé kritiky pro mne stále
platné. Samozřejmě, že život se trochu za těch deset let posunul, ale v mém
věku už nikoli ke smělým zítřkům, ale ke konci života. Nestěžuji si, jednak
není komu, i když celých těch 16 let po matčině smrti navštěvuji psychology. Jenže
kdo dlouhodobě nenavštěvoval psychologa, nechápe, že ani psycholog není spása.
Možná, že kdybych se narodil zdravý, žil bych dnes jinak anebo bych třeba nežil
vůbec, protože bych se třeba ve třiceti zabil v autě nebo bych skončil nějak
jinak. Už jsem si zvykl, že na přelomu roku mívám silnější deprese než jindy.
Obvykle tak od mých narozenin až do
poloviny ledna. Nikomu to nevysvětluji, pokud to jde, vyhýbám se lidem. Zvláště
těm, kteří můj život nějak komentují. Jestli chceš, přečti si, co mám už deset let
na internetu. Je to pro nezasvěceného asi páté přes deváté, tak máš-li teď jen
tolik času, abys to přelétla pohledem, nech si to na jindy. Měj se také hezky!
Tomáš
Celý článek je z
technických důvodů mého dřívějšího blogu u jiného poskytovatele rozdělen na tři
části. Na další část se proklikneš na konci předchozí části. U tohoto článku to
funguje, budeš -li můj blog prohlížet na jiných místech, odkazy pravidla
nefungují, protože jsou vztaženy k původnímu blogu a předělávat všechno - na to
jsem neměl sílu. Tak tedy článek o který jde, je zde - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2011/11/dilema-vanocniho-prani-1cast.htm
Život je složitej, každej
máme nějakej. Mně spíš přijde zvláštní, jaký vidím rozdíl v komunikativnosti
lidí, které znám reálně desítky let a kteří žijí fyzicky okolo mě . Tím myslím
příbuzné, sousedy z domu i z ulice, bývalé spolupracovníky a nebo třeba
spolužáky ze všech typů škol, kterými jsem prošel, od komunikativnosti lidí,
které jsem poznal osobně za poslední dva a půl roku prostřednictvím facebooku,
se kterými se scházím v hospodě nebo na kulturních akcích, ale kteří nemají s
mým reálným životem, ať v minulém čase nebo v současnosti nic společného. Jako
by se prolínaly dva úplně jiné světy skoro na stejném prostoru. Je mi však
jasné, že kdybych zrušil svůj účet na facebooku, ti reální facebookoví lidé
zmizí, protože nebudu chodit na ty facebookové události. Přemýšlet o mém životě
nemusíš, Míšo. Každý máme nějaký životní příběh. Znám i takové, které jsou z
mého pohledu horší, Třeba hodně lidi, kteří se narodili s dětskou mozkovou
obrnou jako já, ale od narození až do pozdní dospělosti potřebují osobní
asistenci, kterou až do vysokého stáři dělají jejich vlastní rodiče, a když
umřou, dostávají se ti lidé do naprosto neřešitelné situace. Anebo bezdomovci -
ty lidské trosky, které jsme si za tohohle kapitalismu zvykli vídat okolo sebe
a které média odbývají tvrzením, že žijí způsob života, který jim vyhovuje. Přitom
mezi ně se mohou dostat mnozí z nás a naše současné lidské okolí nám nijak
nepomůže. Ani mně není jasné, jakým způsobem se konec mého života vyvine, když
jsem se s ním pral těch 62 let sám. Neumím odpovědět na dotazy svých příbuzných
a známých, kteří mi občas udílejí rady, co bych měl a neměl dělat a abych se do
dalších let díval optimisticky. Vím, že dokud budu soběstačný, tak to nějak
půjde. Dožiju-li se nesoběstačnosti, tak mi to není vůbec jasné.
Já už o svém životě moc
nepřemýšlím. Žiju jak se dá, ze dne na den, ale snažím se nedělat chyby, které
jsem už udělal. Jenže můj život je tak jiný než byl v minulosti! Vrátit nejde a
ani bych ho nechtěl prožít znovu a jak dopředu, nevím. Když se oběsil Luděk
Buriánek, zjistil jsem, že sebevražda by mé problémy vyřešila, jenže jsem tak
zbabělý, že něco takového nedokážu. Tak holt budu čekat, jak to dopadne.
Já jsem si posledních 12
let zvykl, že se musím okolo Vanoc vyhýbat lidem, protože nejsem schopen nic
vysvětlovat. Většinou svátky proležím, protože dostanu něco jakou silnou
chřipku.
