29. 7. 2018

Co si myslím o vysílání „porna“ na stanici Český rozhlas Vltava



Všichni kritizují po straně, v hospodě nebo v moderní době na sociálních sítích, ale otevřeně neprojeví názor tam, kde by měli. Poslechl jsem si celý ten kritizovaný dvouhodinový pořad.   Šéfredaktor  pan Fischer ho dal po svém rozhovoru v DVTV na web Vltavy. Za porno ho rozhodně nepovažuji, ale také si nemyslím, že měl být vysílán v sobotu v 9 hodin dopoledne. Pan Fischer má v jednom pravdu. Při jeho premiéře si nikdo nestěžoval. Bohužel ani upozornění, kterým věc zpopularizoval pan Kňourek, nebyla správná. Nejednalo se o oficiální stížnost, která by prošla agendou Rady Českého rozhlasu, ale jak řekl pan Kňourek, že "jedna známá mu poslala odkaz". Podobnou stížnost vyřešila Rada Českého rozhlasu o měsíc dřív svými obvyklými bláboly o "měnícím se životním stylu včetně jazyka" - viz http://www.rozhlas.cz/rada/stiznosti/_zprava/nazor-posluchacky-tykajici-se-eventualni-nevhodnosti-odvysilani-rozhlasove-hry-v-dennim-case-cerven-2018--1801357 . Ovšem v tom případě nebyla posluchačka známá pana Kňourka jako ta, která si stěžovala na pořad "Ahoj! aneb Na počátku byla voda!" - audiozáznam celých dvou hodin je v odkazu https://vltava.rozhlas.cz/ahoj-aneb-na-pocatku-byla-voda-5922407
Smutné je, že zaměstnanci Českého rozhlasu mají sice z Rady Českého rozhlasu srandu, pokud se vyskytne nějaká mediální bublina přes jiné médium, ale sami práci Rady Českého rozhlasu nesledují, i když zápisy ze schůzí, audiozáznamy veřejných schůzí, výsledky Radou zadávaných analýz a další dokumenty jsou volně k doispozici na webu Českého rozhlasu - http://www.rozhlas.cz/rada/portal

25. 7. 2018

Nepřetvařujme se!


Gabriela napsala:
Tak jo, zase jsem tu dlouho nebyla. Proč si tedy zakládám fashion  stránku, když sem pak nic nedávám?
Prostě jen tak, pro svou zábavu. A protože jsem měla vždycky "velké oči", že všechno zvládnu. Nezvládnu.
Na stranu druhou: ono se těžko dává oblečení na fashion stránku, když vám přibude 5 kilo a až 17 centimetrů v pase.
Ne, nejsem těhotná. Dostala jsem to.
MENSTRUACE: téma, o kterém se nahlas nemluví. A už vůbec ne na Facebooku. Alespoň mi to říká okolí. Ale vážně se o něm mluvit nemá? 

Nejsem žádná feministka, ani bio žena, která odmítá nosit vložky a "přiznává svou ženskost". Jsem obyčejná konzervativní holka, která je z toho ženství občas nešťastná. A rozhodla jsem se o tom mluvit, jak před mým blízkým okolím, tak veřejně, protože mě to zatraceně ovlivňuje a moje okolí tedy též. Vás by copak bavilo si dlouhé roky vymýšlet lži a výmluvy, proč se chováte, jak se chováte, nebo vypadáte, jak vypadáte? 

Mám prý od mala nějak špatně posazenou dělohu a od 15 let bolestivou menstruaci. Jako spousta holek v okolí (a čím dál víc, jak zjišťuji). Můžu brát antikoncepci a změnit to, ale protože antikoncepce naprosto potlačovala moje emoce a chuť na sex, rozhodla jsem se ji vysadit. Od té doby trpím. Jednou do měsíce asi 10 dní a často ještě týden před tím. 

Tomáš napsal:
Každej máme něco, Gábinko. A kupodivu ti, či nemají nic, si ten život zdevastují sami. Někdo začne chlastat, jiný jede do Himálají a tam zmrzne. Všichni se s tím perou sami, protože když o tom mluví, jejich okolí jim dá najevo, aby nevfňukali, že jiní jsou na tom hůř. A tak se všichni skryjeme za masku a říkáme : jsem v pohodě

Gabriela napsala:
o máme a každej si s tím poradí, jak dokáže. Ale přetvařovat se odmítám a poslouchat nadávky, že o tom nemůžu mluvit, taky. Když jsem zelená, naštvaná, protivná, unavená a mám obří kruhy pod očima, chci prostě moct říct: "nic mi není, dostala jsem to". A nemuset snášet koulení očima desítek lidí okolo. Takže já pro dnešek, a snad i do budoucna, bez masky, Tome.   Nepotřebuju litovat, vím, že ostatní jsou na tom hůř. Jen potřebuju občas pochopit.

Tomáš napsal:
Ale to je správné, Gábinko. Já jsem se také naučil po dlouhé době nepřetvařovat. Ale trvalo mi to asi až do padesáti let. Rodiče mě vychovávali k tomu, že se musím víc snažit, abych se vyrovnal zdravým lidem, když jsem se narodil s dětskou mozkovou obrnou. A tak jsem se snažil, ale ono to stejně nešlo. Když máš spastickou polovinu těla, těžko uděláš pílí, aby to ostatní neviděli. Teprve po smrti rodičů, kteří mě oba deptali, I když každý jiným způsobem, začal jsem žít tak, jak mi život umožňuje, i když je to jinak, než jsem si představoval před padesáti lety. Přestal jsem usilovat, aby mě lidi chápali. Smířil jsem se s tím, že v tomto životě už nebudu mít žádné přátele. Za přátele samozřejmě nepovažuji lidi, se kterými se setkávám, jen když přijdu někam do hospody. Prostě tak to je. Můj život už dvacet let nemá žádný smysl. Je jedno, jestli umřu zítra nebo za dvacet let. V mém životě chybí prvních dvacet let a na tom je postaven ten zbytek.

Gabriela napsala:
To, co prožijeme v dětství, nás ovlivňuje nejvíc. Je to svatá pravda a dřív nebo později to vždycky vykoukne. Znám to. A pozoruju to u všech lidí ve svém okolí.

Tomáš napsal:
No vidíš, Gábinko. A je nám to oběma houby platné, že jsme to tady napsali. Fejsbúk je jen taková velká zpovědnice, která by se taky mohla jmenovat: jako když hrách na zeď házíš. Teď ještě schézí, aby nám tady někdo začal udílet nevyžádané rady.

16. 7. 2018

Stokrát nic, co umořilo osla


   Je to takové to stokrát nic, co umořilo osla. A to se vlastně starám jen o sebe, když si vezmu, že ty se staráš o dvě nebo tři děti a ještě o manžela, vůbec to nechápu. Nechápu spoustu jiných věcí. Jak to, že může Š. každý večer chlastat v nějaké hospodě a přitom chodit do práce a tam něco dělat, jak dokáže J. chodit každý den do hospody, přitom vařit pro celou rodinu a starat se o vnoučata, někdo má děti, někdo má zvířata všichni někam chodí, jen já už se dvacet let peru s různými chorobami, které sice nejsou na rychlé umření, ale na bezproblémový život taky ne. Čím jsem starší, tím ten den utíká rychleji, dvacet let jsem většinu dní totálně unavený, kdyby to šlo, furt bych spal, jenže pořád musím zařizovat spoustu věcí. Dřív, když nebyly počítače, mobily, když jsem neměl jizvy na sítnici, když mi neotékaly nohy, když jsem neměl alergické záchvaty, když jsem neměl náhlé průjmy, když předpokládaná smrt byla ještě několik desítek let daleko, když jsem nebyl odkázán na ručně vyráběné ortopedické boty, když jsem si ráno za deset minut dokázal sbalit batoh a odjíždět v šest hodin deset minut z hlavního nádraží do zaměstnání, když jsem dokázal jít od nás z Vinohrad pěšky až na Hrad, a takovéhle když bych mohl kupit, když...... tak vše bylo jednodušší. Spousta lidí vede kontinuální život od narození do smrti a já jsem tolikrát s něčím začínal. Jediné, co mě nepotkalo a za co jsem dnes vděčen bylo několik rozvodů a manželek. Můj otec měl tři manželky a bezpočet milenek k nim a stejně nakonec umřel po čtyřletém pobytu v nemocnici v osamění jako ležák. Moje matka, která s ním byla osmnáct let a před svatbou ještě sedm, ho bezmezně milovala, ačkoli věděla že je to hajzl a pořád doufala, že se rozvede s dalšíma manželkami a opustí souběžné milenky a vrátí se k ní. Umřela sice v bolestech taé po dlouhé nemoci, ale více méně doma. Byla naprosto nepraktická, i když měla státnice ze čtyř jazyků Stále dokolečka četla světové romány originále, zvláště Ságu rodu Forsythů. Já spím dnes na posteli, na které ona dožila. Tu postel jsem si koupil před více než třiceti lety na doplňkovou půjčku. Když moje matka umírala, tak se její gauč, který měla ještě po svých rodičích pod ní téměř rozpadl a tak jsem jí dal na tehdy novější mou postel. Už je taky stará, rozvrzaná, protože jsem na ní po mámině smrti vošukal několik děvčat z radosti, že jsem si konečně mohl domů přivést nějakou ženskou. Už si domů nikoho nevodím, protože mi nebaví uklízet. Každý popis je zavádějící. Vede náhodného čtenáře k radám, co bych měl či neměl dělat. Jenže já nejsem schopen žít tak jak si myslí jiní, že bych měl žít. Žiju jak to jde a jak umím. A čím dál tím víc mě přepadá pocit vlastní neschopnosti. Psal jsem tak, jak šly myšlenky a už se mi to po sobě nechce číst. Třeba tady kousek co bydlím, jsem měl jedny známé, je jim okolo čtyřiceti. Poznal jsem je ještě než se vzali. Dnes už mají tři děti okolo deseti let. Když byly ty děti menší, soudili, že nemám nic na práci a chtěli, abych jim ty děti hlídal jako takový hodný strejda. To jsem odmítl, protože mi dělá potíže zajistit sám sebe. No, tak přátelství ochladlo. Jsme sice spolu stále na facebooku a občas je potkáme na ulici, ale jako bychom nebyli. Ta paní byla moje fyzioterapeutka a cvičila se mnou Vojtovu metodu ještě před tím, než měla ty děti. Její manžel hraje na basu v různých kapelách a v symfoňáku. Taky nemají život jednoduchý, já vím. Ale nevyhověl jsem jejich představám. Tak to chodí celý život.

   Každý si musíme vypít svůj kalich hořkosti až do dna,. Moje světlejší životní fáze už byly,  Na palubě se ještě tančí a do podpalubí už se valí voda.

15. 7. 2018

O Trumpovi a Evropě

 Zrovna dnes jsem přemýšlel o tom, jak Trump nabádal Evropu, aby zvýšila zbrojní výdaje až na 4% HDP. Docela rozumím tomu, že to vlastně byly USA, které vyhrály 2. světovou válku nad Německem. Dalo by se říct, že společně se Sovětským svazem. Jenže já si myslím, že kdyby nezasáhly USA, které nebyly tou válkou zdecimované, že by válka dopadla jinak. Tím nemyslím, že by Německo vyhrálo, ale v Evropě by se ustálila nějaká jiná rovnováha. Na druhé straně byla to Evropa, kdo osídlila Ameriku Evropským způsobem. Kdoví jak by se civilizace v Americe vyvíjela, kdyby postupovala vývojem z tehdejších populací "Indiánů". To slovo píšu v uvozovkách, protože i označení Indián je evropského původu. Osídlení Ameriky a později i Austrálie bylo podle mě základem současné globalizace. Ovšem tam se už nenavazovalo na Evrpské kořeny a vznikala vlastní historie. My se dnes divíme, že v USA si zvolili za prezidenta křupana Trumpa a přitom my jsme si zvolili za předsedu vlády křupana Babiše. Zemana bych pro tento moment ze srovnání vynechal, protože prezident u nás není představitelem výkonné moci. V Británii by jistě nějakým legislativním krokem zrušit království a stát se republikou jako to udělali ve Francii, ale tím by se vzdali i tradice, která vede k výchově k jisté etiketě. Je známo, že poslední generace královské rodiny (princové William a Harry) jsou velmi moderní, nakonec i jejich babička královna Alžběta II. prokázala v období svého nástupu a v době do válce, že není těmi šlechtickými pravidly tolik svázána, ale forma kontinuální monarchie přece jen otupuje hrany světového křupanství, jehož čelným reprezentantem je v současné době prezident Trump

14. 7. 2018

Orwelovský facebook


František napsal:
Co se mi honí hlavou? Že je mi z vás, milí facebookoví gestapáci, na zvracení. Že jsem přičinil zcela nevinnou poznámku ke glorifikovanému výroku nejsvětějšího Havla, že to je tedy zase moudro. Že se na mě následně sesypali deprivovaní uctívači každého Havlova -----, to jsem mohl čekat. Mohl jsem čekat i to, že některý z těch mstivých deprivantů se bude snažit mě nahlásit. Tím více jsem si dával pozor na způsob vyjadřování. A výsledek? Odstraněný příspěvek, kde nebylo vůbec nic sprostého, neslušného ani jinak nepovoleného. Jen logické zdůvodnění nesmyslnosti předešlého příspěvku, uzavřené oslovením "znalče lidu", jako reakce na to, že mě v předešlém příspěvku oslovil jako "mudrce z lidu". Rád bych, aby mi někdo vysvětlil, jak jsem tím porušil zásady komunity, někoho urazil, někomu ublížil, skupině, rase, náboženství... To už cenzuru provádějí lidé s IQ, se kterým nedokážou porozumět smyslu napsaného textu? Dokážu to pochopit, když někdo poruší stanovené zásady, ale je porušením to, že mám jen jiný názor? To je jako v 50. letech, kdy moc dostali omezenci a s výsměchem ji uplatňovali.

Tomáš napsal:
Františku, pokud příspěvek zmizel u statusu na něčím profilu, mohl ho odstranit ten, čí profil to je. Pokud to bylo ve skupině nebo na nějaké tématické stránce, mohl to smazat jen správce, čili zakladatel. Vůbec si tím nelámejte hlavu.

František napsal:
Dostal jsem zprávu od FB, že jsem porušil zásady soužití v komunitě FB, nebo nějakou podobnou chujovinu, takže šlo o oficiální zásah. Prostě, jasně z toho vyplývá, že cenzuru mají v rukách lidé, kteří mažou příspěvky podle toho, jak jste jim sympatický. Skoro denně vídám kontroverzní příspěvky s Hitlerem (ne jako vtip, tomu se rád zasměji, ale jako zcela vážná glorifikace), čtu komenty se sprostými nadávkami (a opět, není to přátelské, byť vulgární, špičkování mezi přáteli, ale zcela vážně míněné sprosté osočování) a různé jiné věci, kde bych mazání pochopil. A nikdo je nemaže. Mě to nevadí, ctím svobodu slova, co se mi nelíbí, přestanu číst a jdu pryč. Ale cenzura postu, kde není nic neslušného, nezdvořilého, pejorativního, oslavujícího násilí proti skupině a pod., ale jen názor, který není cenzorovi sympatický, no to už mám pocit, že se FB dostává do nějaké terminální Orwellovské fáze.

Tomáš napsal:
Aha. To jsem nevěděl. To je smutné. To mi připomíná dobu, když před 18 lety začínaly české diskusní servery Blabla a Rande, které už dnes neexistují. Ty firmy zaměstnávaly lidi jako administrátory. A ti administrovali vyloženě podle svých sympatií nebo antipatií k jednotlivým přezdívkám. Neboť tehdy se lidé nepřihlašovali pod svým jménem. Mazali co se jim nelíbilo podle vlastního uvážení. Vložené fotografie musely projít lidskou kontrolou, takže se buď objevily za několik dní nebo vůbec. Jenže tenkrát tam bylo jen několik tisíc přezdívek, dnešní fb má funkci jakéhosi obecného komunikačního nástroje ovládaného z amerického centra, i když ti cenzoři mohou sedět po celém světě. Podle mě už to není to, co se dá chápat pod pojmem komunita. Několik mých facebookových přátel už bylo zablokováno na několik dní až měsíc. Pak si vytvářejí náhradní profily. Nemá to vůbec žádný smysl. Souvisí to však s tím, že je to takzvaně zadarmo. Představte si, kdyby Vám telefonní operátor, kterému platíte, vypnul signál proto, že do telefonu říkáte něco, co se mu nelíbí a přesto byste měl platit dál. U telefonu můžete přejít ke konkurenci, u fb to nejde, protože žádná není. Možná, že to, co Vy napíšete, posuzuje nějaký dvacetiletý admin v Indii podle strojového překladu. Anebo jen nějaký software. Ale na něčí udání. Připadá mi děsné, že takto ovládá komunikaci mezi lidmi, ale i mezi firmami a institucemi na celém světě jen jediná nepostižitelná firma, která komunikuje jen jedním směrem.

13. 7. 2018

Posledních dvacet let


Žiju dvacet let sám. Celou to dobu jsem byl v invalidním důchodu. K dětské mozkové obrně přibyla nepředvídatelná potravinová alergie vyznačující otokem dýchacího ústrojí, prudkým průjmy a tzv. anafylaktickým šokem. Otok na sítnici obou očí vedl k soustavnému rozmazanému vidění. Když jdu po ulici, nevidím schody. Nemohu čïst delší texty z papíru. Za posledních dvacet let jsem přečetl jen dvě knihy. Přitom předtím jsem se vlastně očima živil. Neobejdou se bez ortopedických bot. V nich musím chodit i doma. Jedny boty stojí 13 tisíc korun. Potřebuji troje ročně, pojišťovna mě hradí jen jedny. Nemám přátele, jen známé. Když něco potřebuju, musím si to tvrdě zaplatit. I moje tzv. intimní kamarádky jsou jen profesionální prostitutky. Na facebooku se dozvídám o různých akcích, kam chodím, abych nebyl stále sám. Nemám tolik peněz, abych si mohl prostitutky platit každý den. I když, je sex za peníze je levnější než sex zadarmo. Žiju, jak mu umožňuje doba. Kdybych se narodil se zdravým tělem, třeba bych žil jinak. Dnes v 65 letech už je to jedno.

8. 7. 2018

Navazování kontaktů na facebooku a život s moderními technologiemi


Tomáš napsal.
Dobrý den, paní Č.! Našel jsem dnes Vaši žádost o přidání mezi přátele. Vaše jméno mi nic neříká. Já zcela automaticky neodklikávám tyto žádosti bez toho, že bych se s dotyčným někde osobně potkal nebo alespoň vedl diskusi na facebooku. Jestli mi na tuto zprávu neodpovíte a já se nedozvím, proč chcete být mezi mými přáteli, budu muset Vaši žádost odstranit. Mějte se hezky! T. N.

paní Č. napsala:
Dobry den pane N., osobně jsme se asi nesetkali, ačkoliv máme mnoho společných Fb přátel. Posílala jsem Vám žádost o Fb protože se pohybujete (dle Fb) ve spektru lidi u kterých se domnívám ze se zajímají o kulturu a mají v mnoha věcech podobné zájmy (kultura I politika). Ale nepamatuji se, že bychom si byli osobně představeni a plně respektuji Váš způsob používání této sociální sítě. Já naopak mám mezi Fb.přáteli mnoho lidí, které jsem zatím osobně nepoznala,ale musím podotknout že právě díky tomu.jsem už některé z nich později poznala osobně například jsem byla na obědě s paní, která ve volném čase maluje a přijela ne vernisáž výstavy v mém okolí a napsala mi, zda bych nechtěla.přijít také a potkat se osobně. Mějte se hezky a přeji Vám krásné a barevné léto Z. Č., z generace Y a žijící v D.

Tomáš napsal:
Milá paní Č,, děkuji Vám za odpověď. Já poslední roky posílám takovýhle dotaz všem, kdo mě pošlou tzv. žádost o přátelství a přitom jsem se s nimi nepotkal / nediskutoval alespoň v nějaké facebookové diskusi, neřku-li, že bychom se někde potkali osobně. Pořád je hodně lidí, kteří chtějí mít na facebooku co nejvíce "přátel". Anebo pak posílají bez další komunikace všelijaké marketingové nabídky. Nebo se třeba jedná o nějaký omyl. Takže kdo mi do několika dní na můj dotaz neodpoví, toho žádost odstraním. Pokud já někoho "cizího" žádám o "přátelství", současně se mu v soukromé zprávě představuji. Tento způsob se mi osvědčil, protože zhruba jen každý desátý "žadatel" odpoví na mou otázku. Proč bych měl mít tedy mezi svými "přáteli" někoho, komu nestojím ani za odpověď, že?  Takzvané  přátelství na facebooku chápu stejně spíše něco jako osobní telefonní seznam. Ale také jako Vy, už dost lidí z toho mého seznamu znám osobně. Řekl bych, že z těch téměř sedmi set kontaktů, znám něco přes 150 lidí osobně. Bydlím na pražských Vinohradech a často chodím do okolních literárních či hudebních kaváren či klubů, kde už jsem se osobně poznal s mnoha z těch, se kterými jsem byl nejdříve v kontaktu na facebooku. Bývá to i tak, že se tam s někým poznám osobně, a pak se přidáme na facebooku. Z D. jsem byl v kontaktu se dvěma pány - s panem V., kterého jsem poznal i osobně prostřednictvím amatérského divadla, ve kterém hraje a s panem D., což je poměrně známý divadelní režisér. Ten si mě však později z přátel odebral, protože se mu nelíbily některé moje názory v diskusích, které jsme spolu na facebooku vedli. Ještě jednou Vám děkuji za odpověď, milá paní Č. a přidávám si Vás mezi své facebookové přátele. Přeji Vám hezký zbytek dlouhého víkendu či hezkou dovolenou! T.

paní Č. napsala:
Děkuji Vám. O panu D. vím, ale neznám jej. Ale v D. jej zná hodně lidí. S panem V. jsem se kdysi také setkala, ale hodně dávno, když jsem byla na praxi u pana Z. . Jinak já si také nepřidávám úplně každého, například své bývalé žáky, nebo cizince s divným profilem na Fb, nebo lidi, které znám osobně a proto je na fB nechci. Mějte se hezky a ještě jednou přeji krásné a barevné lét.  PS.: zrušit ,,přidání příběhu na FB Vám ASI nepůjde, také se mi to nepovedlo. Jsou to asi aplikace, které jsou součástí nových verzí FB a bez aktualizcí Vám to časem přestane úplně fungovat..Potřebují stále znovu a znovu potvrdit souhlas s užíváním Vašich dat i z telefonu a proto se dělají nové a nové aktualizace a s nimi i Vaše a naše ,,potvrzení souhlasu". A ano, nyní už je FB hlavně dobrý obchod zejména pro provozovatele...Ale i obor ,,marketing na sociálních sítích" už existuje a vyučuje se...

Tomáš napsal:
Bohužel v době tzv. moderních technologií chybí prostředky pro normální dorozumění mezi lidmi. Jedinou spolehlivou formou se mi zdá osobní setkání. Ale i těch ubývá. V domě, kde bydlím a kde je nás 13 bytových jednotek, dorozumíváme se občas jen prostřednictvím e-mailu a nesetkáváme se vůbec - jen jednou za rok na povinné schůzi společenství, kde je nutno hlasovat. I tak s většinou lidí jsem ve styku jen prostřednictvím počítače nebo facebooku na mobilu. Telefon se stává nezbytným jen při shánění řemeslníků. Takový je život uprostřed Prahy.

6. 7. 2018

Život s facebookem


. S lidmi, kteří jsou tzv. facebookovými přáteli se setkávám jen pokud jdu do nějaké místní hospody a oni tam náhodou jsou. Ozvou se, jen když něco potřebují. Dnes jsem dostal jednu takovou soukromou zprávu. Jedna paní něco potřebovala. Když jsem potřeboval něco já, tak se na to vysrala. Tak já jsem se taky vysral na to, co dnes potřebovala. Tak to chodí

. Jsem zvyklej řešit své problémy sám, protože holt celej život je takovej. Všechno má svý pro a proti. Ale ve své historii 65 letech se už pro druhé nerozkrájím. Z toho už jsem vyrostl. Všechno nějak dopadne. Většinou dobře. Špatně až na úplný závěr

Já jsem se mohl pro druhé rozkrájet celou první polovinu života a ve 46 letech jsem z toho skončil v plném invalidním důchodu. Nejen, že jsem od narození polochromý, ale posledních 20 let ani pořádně nevidím. Musím chodit o holi, protože před sebou nevidím schody nebo nerovnosti. Jsem odkázaný na speciální boty, které se musí vyrábět na míru. Nemůžu si koupit boty v běžném krámu jako jiní lidé. Divím se, že jsem přežil těch posledních dvacet let. Proč ještě žiju? Nevím. Můj život je bizarní a nemá žádný smysl. Ani u těch deseti psychologů, ke kterým jsem chodil posledních 20 let, jsem nenašel odpověď.