31. 10. 2017

Vzpomínka na 31. října 2014, na vysílání Ranního kartáče na rádiu Kiss 98

Dal bych si kafe,
ale jsou čtyři hodiny ráno.
Na fejsbúku nikdo neblafe
a není tam žádné drámo.
Marcel Šůcha vstává,
pleš si leští a do pucu dává.
Přemejšlí, čím začne ráno na Kissu,
páč má to v práce popisu.
Jeho Ranní kartáč
není mámin kafáč.
Neví, že se bude přetahovat s Gondíkem,
až posluchači cvaknou rádiovým knoflíkem.
Gondík to je na Dvojce Duhanův sluha,
směje se, až to uši trhá.
Býval to dobrý herec
a teď je to rozhlasový blbec.
Marcel ten nikdy hercem nebyl,
ale v rádiu to není žádný debil.
Úderem šesté pustí slovo čuhelí
a duše posluchačů se jen tetelí.
Den nemůže být nikdy v prdeli,
když začíná s tebou, Marceli !


**********
Připomeňme si zvukovou upoutávku na Ranní kartáč
Marcela Šůchy na rádiu Kiss 98.

22. 10. 2017

Moravec a Soukup

   Po delší době jsem v otevřel televizi, abych viděl, koho si pozval Václav Moravec do svého pořadu k nedělnímu obědu. Opět to bylo od nás ze žižkovské věže. Seděli tam dva nebo tři mně neznámí lidé, které jako obvykle Moravec vyslýchal, jako když pan učitel kárá nezvedené žáčky. Nevydržel jsem to ani do chvíle, kdy by se na obrazovce objevily titulky, z nichž bych se dozvěděl, kdo tam diskutuje.

   Začal jsem listovat televizními kanály. V téže chvíli vysílala TV Barrandov povolební rozhovor Jaromíra Soukupa s prezidentem Zemanem. To byl úplně jiný typ rozhovoru. Jako když se sejdou dva lidé u kávy a povídají si na nějaké téma, které zajímá oba. Soukup zbytečně neskákal Zemanovi do řeči a Zeman kupodivu tentokrát nikoho neosočoval. Zeman sice neříkal nic, co by předtím neopakoval už několikrát, ale přesto jsem se vydržel, díval asi čtvrt hodiny. Pak jsem se věnoval aktuálnímu ladění televizních programů.

   Když jsem se znovu dostal k listování jednotlivými televizemi, na TV Barrandov už skončil rozhovor Jaromíra Soukupa s prezidentem Zemanem a běžela tam repríza jeho diskuse s Andrejem Babišem ze včerejšího povolebního večera za účasti publika. . Babiš je Babiš. Jak mluví, všichni víme. Přesto dovedl Jaromír Soukup udělat z rozhovoru zajímavou podívanou. Opět jako v rozhovoru se Zemanem mluvili spolu dva rovnoprávní lidé, nikoli učitel a žák. Vydržel jsem to asi půl hodiny, protože to byla zajímavá podívaná. Babiš povídal o tom, že když nepřišel do Otázek Václava Moravce, zůstala tam pro něj prázdná židle. Soukup řekl, že TV Barrandov si nemůže dovolit vysílat prázdné židle.

   Později odpoledne mi aplikace v mobilu nabídla povolební debatu České televize s lídry vítězných stran. Místo Babiše tam seděl Faltýnek. . Babiš evidentně nemohl, když si v té chvíli povídal na TV Barrandov. Moravec opět řídil diskusi tak, aby politici odpovídali podle jeho návodných otázek. Ke konci pořadu po nich Moravec chtěl, aby říkali něco, co ještě neměli projednáno ve svých stranických grémiích a to už se proti němu vzbouřili všichni nezávisle na politické příslušnosti.


   Nechci srovnávat Václava Moravce a Jaromíra Soukupa. Každá z těch dvou televizí má jiný cíl. Ale přesto si myslím, že by vedení České televize mělo začít uvažovat nad tím, kdo by udělal stěžejní politické pořady zajímavěji než Václav Moravec. 

13. 10. 2017

Vzpomínka na 13. říjen 2014

Nespi, blázne,
kde to vázne?
Dostal jsem asi nějaký amok,
chytil mě alergický otok.
Sliznice zduřely v nose, v krku a na plicích,
dostal jsem průjem jak smečka psů honících.
Snad zabere pilulka Zyrtecu za chvilku,
zas bude dobře, andílku.
Je hodina duchů, jsou tři hodiny v noci,
zvládnout to bez prášku není v mé moci.
Zase jsem tím lékem polapen,
zase budu celý den unaven.
Třeba budu ještě chvíli spát
a něco hezkého se mi bude zdát.
Chvála Bohu, že je alergie zažehnána,
chtěl bych se dočkat krásného rána.
Lidé bděte, měl jsem vás rád,
nemám rád otoky, chce se mi spát.

8. 10. 2017

Blondýny a hnědovlásky

Miluji krásné ženy, i když je mi to houby platné. V mládí jsem měl nějak zafixováno, že krásná žena musí být hnědovlasá. Ideálem krásy pro mně byla ze známých osobností Claudia Cardinale. Rád jsem chodíval na filmy s ní, protože se bylo na co dívat. Mé dětství bylo v době, kdy televize nebyla ještě rozšířená, ale jednosálová kina byla téměř na každém rohu. Na plakátech a na vývěskách před kinem se ještě psalo, zda se jedná o film barevný. Zajímavé, že blondýny se mi v mládi nikdy nelíbily. Uznával jsem, že některé jsou ASI hezké, ale u mě měly prostě mínus. Říkal jsem si: kdyby tahle měla hnědé vlasy, byla by docela hezká. Zvláštní je, že do mého reálného života mi osud přistrkoval spíš blondýny než tmavovlásky. A hnědovlásky už vůbec. Pak jsem prošel takovou fází "lepší blondýna než žádná". Teprve hodně po čtyřicítce jsem se naučil ženy nerozlišovat podle vlasů, ale podle celkového dojmu a něčeho podprahového, co z nich na mně vyzařuje. Nikdy to na mně nepůsobí z obrázku, ale jen při skutečném fyzickém setkání. Vůbec v tom nehraje roli, zda se jedná o ženu mediálně známou nebo o ženu z takzvané šedé zóny. Dnes jen mohu litovat, že mi tato schopnost nebyla dána už v mládí, ale že jsem se k ní musel propracovat dvěma desítkami let poměrně nepříjemných zkušeností.


2. 10. 2017

Vzpomínka na 2. října 2016



Sešly se šukací panenky
a záhy si odložily halenky.
Ta první si vykasala sukni
a řekla té druhé: Vzteky pukni!
Ta druhá však nemohla odpovědět.
Měla totiž plnou pusu;
dostala skvělý dárek.
Byl to dlouhy a silný teplý párek.
A ta první nemeškala
a dala si tatarský biftek.
To vám byla lidi mela,
když se chtěla s pány líbat,
měla česnekový dech.
Ten tatarský biftek
to je taky maso,
uvažuji, na kterou z nich
nahodím své laso.