23. 2. 2015

Zemřel Josef KOBRA Kučera, spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona

Spolupředseda Strany mírného pokroku v mezích zákona
Josef KOBRA Kučera
nás 22. února 2015 opustil a zamířil do stejné hospody jako Jaroslav Hašek


Poslední rozloučení s naším význačným funkcionářem 

KOBROU bude v úterý 3. března 2015 ve 12 hodin ve Velké 

obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích.



16. 2. 2015

Statusovat, nestatusovat?!

David napsal:
Statusovat, nestatusovat?!
Být, či nebýt?!
Bylo by hezké sdílet to, že se mi daří a že jsem v pohodě a šťastný, ale má to cenu?!
Facebook degraduji na trochu složitější adresář s kontakty a budu se raději věnovat něčemu užitečnějšímu.
Hezký nedělní večer!

Tomáš napsal:

 Davide, to si musí rozhodnout každý sám. Mně na facebooku drží ty "události", které mi pomáhají zjistit, co se v mé nejbližší blízkosti odehrává a kam mohu jít, abych se na chvíli necítil sám. Díky facebooku jsem poznal v nejbližším okolí osobně hodně lidí, které bych bez něj neznal. Statusovaní jako takové má tu nevýhodu, že pokud člověk chce, aby si ho všímali jiní lidé, musí často přidávat nové statusy, aby se objevovaly jiným lidem, protože starší statusy se rychle propadají do internetového zapomnění. V tomhle jsou lepší blogy nebo vlastní internetové stránky, kam si člověk může psát své postřehy a snadno je najde i po několika letech. Blogy však mají dnes tu nevýhodu, že ty osobní čte nejvíce autor sám. Teď píšu o starších lidech a Tebe už počítám mezi starší lidi, i když jsi o generaci mladší než já. Ale Tvoje generace jestě není ta, která by byla většinově na facebooku. Moje generace tam není skoro vůbec. No a generace o jednu starší než jsem já, která je už skoro vymřelá, zastává stanovisko, že počítač by domů nechtěla, natož internet. Davide, už jsme se před časem bavili o tom, že třeba čteš mé statusy, ale nereaguješ na ně, protože Ti připadají příliš pesimistické. Z toho vzniklo ono naše "četl jsem", které mi připadá výstižnější než označit palec nahoru, případně dolů. Protože k určitým věcem se člověk nedokáže vyjádřit jen tak, zda se mu líbí nebo nelíbí. Já se facebook a celou výpočetní techniku snažím používat tak, aby mi pomáhaly v životě. Občas u toho strávím dost času, protože vzhledem ke svému věku už nedokážu tu techniku tak efektivně využít jako mladší lidé. Mimo to se stále objevují nějaké novinky a je pro mne obtížné rozlišit, které jsou užitečné a které jsou jenom marketingovým tahem.

2. 2. 2015

Terapie – série 2

Tento týden jsem shlédl druhou sérii televizního seriálu Terapie. 35 dílů, které jsem si před Vánocemi koupil na DVD. Na televizi se nedívám, takže ani nemám placený kanál HBO, který ho natočil. Nedá se říci, že by druhá série byla horší než ta první. Je komplikovanější o to, že se skrz ní prolíná soukromý život psychoterapeuta, což v první sérii nebylo.

   Nicméně druhá série mi připadá pravdivější. Třem pacientům ze čtyřech, které sledujeme, terapie po několika týdnech nikterak nepomůže, ale naopak jim úplně rozvrátí život. Jak ty asi řekl jeden z hrdinů, manažer Slávek Charvát - v podstatě vyhozené peníze. Přitom postava psychoterapeuta Marka Pošty je napsána tak, že je zřejmé, že se nejedná o žádného amatéra, ale renomovaného odborníka. Seriál Terapie se mi líbí právě proto, že ač je původní scénář ze zcela jiného prostředí (Izrael), velmi dobře popisuje pricipy práce psychologů. Člověk o sobě povídá zcela cizímu člověku, o kterém buď má nějaké reference nebo nejčastěji nikoli. Ten cizí člověk jen zpochybňuje vaše hodnoty, dává neurčité otázky, na které často ani nedokážete odpovědět. A když něco odpovíte, psychoterapeut vaši odpověď zpochybní. Jakoby Vás vede, ale přitom často zpochybňuje to, co mu říkáte. Často odcházíte z jednotlivých sezení velmi nespokojeni. Máte pocit, že psychoterapeut má pouze dva zájmy: aby dostal zaplaceno v hotovosti a aby vás přesvědčil o tom, abyste považovali terapii stále za neukončenou, protože na konci sezení dostane vždycky zaplaceno. Je fakt, že v seriálu se nezmiňuje česká specifika, že řada psychologů má uzavřenou smlouvu s pojišťovnami a jednou za určité období, zpravidla za měsíc, může sezení vykázat jako výkon na pojišťovnu. Zároveň vám však poví, že jedno sezení měsíčně nestačí, což ostatně velmi rychle pochopíte sami, pokud přijdete za psychologem v akutním nedobrém psychyckém stavu. Čili běžná frekvence sezení by měla být aspoň jednou týdně. Jak vyplynulo z první série Terapie, pacienti platili Marku Poštovi 1200 Kč za jedno padesátiminutové sezení. Probíhají-li tato sezení jednou týdně, znamená to měsíční výdaj téměř pět tisíc korun, čili za rok 50 až 60 tisíc. V seriálu Terapie 2 je pěkně vidět, jak pacienti odcházejí od psychoterapeuta nespokojeni, ale vždycky poslušně zaplatí. Přišlo mi to skutečně nesprávné v případě studentky Violy, která přišla za psychoterapeutem, aby jí pomohl vyrovnat se se závažnou nemocí. Dle mého názoru jí nijak příliš nepodpořil, ale vždy si nechal zaplatit.

   Řekl bych, že je to typická ukázka práce i řady psychologů, které jsem já poznal za posledních 16 let. Většina jich totiž neměla smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou. Také to nevypadalo, že by měli nějakou licenci, kterou měl hrdina seriálu Terapie. Seriál Terapie dobře ukazuje, jak je vlastní psychoterapie časově neohraničená. Vyjma té studentky ji všichni pacienti po několika týdnech přerušili, protože jim připadala velmi neuspokojivá a cítili se hůře než před ní. Marek Pošta mi připomínal mého hlavního psychologa, ke kterému chodím s přestávkami  už 13 let. Na rozdíl od nejistého Marka působí však můj psycholog velmi sebejistým dojmem, i když z něj vyjadřuje značná míra dobráckosti. Co na rozdíl od jiných psychologů, které jsem potkal před ním nebo v mezerách, kdy jsem si myslel, že se obrátím jinam bylo to, že má skutečně uzavřenou smlouvu s několika pojišťovnami a mezi jeho pravidly je i to, jak často vykáže pacienta pojišťovně. Byly období, kdy jsem ho navštěvoval i jednou týdně a tak jsem si většinu sezení hradil v hotovosti. Ale i to hrazení psychoterapie pojišťovnou alespoň jednou za čas bylo povzbuzující a také dodává psychologovi určitý rámec profesionality, ze kterého jsem měl dojem aspoň ten, že se nejedná o amatéra jako u jiných. Na druhé straně jsem se během let naučil dívat se na něj jako člověka, který má určité povahové rysy, které komunikaci s ním provázejí.

   Rozhovory s herci a tvůrci české verze seriálu Terapie (In Treatment) ve "filmu o filmu" napovídají, že se sice role výborně naučili, ale téma pro ně osobně je cizí. Seriál však výborně vystihuje reálie, postavy i práci psychoterapeuta. Jak jsem však psal v úvodu, druhé sérii by prospělo, kdyby se skutečně soustředila na pacienty, kteří nikterak nezasahují do soukromého života psychoterapeuta a kdyby tam nebyl dost neuměle naroubován psychoterapeutův soukromý život.

Odkaz na film o filmu druhé série české verze seriálu Terapie https://www.youtube.com/watch?v=vVi4-OJndbA
odkaz na trailer druhé série americké verze seriálu Terapie  https://www.youtube.com/watch?v=9Gln7V1QEnE