Beznadějné setkání o státním svátku - 3.část
Měl jsem za sebou náročný týden. V sobotu ráno mě silně začala bolet záda. Nejraději bych nikam nešel. Ale nebylo kam zavolat, abych se omluvil. Žádné číslo mi Jaroslav neposkytl. Věděl jsem, že je to celkem zbytečné. Hospoda Kravín, kam kdysi chodil i spisovatel Jaroslav Hašek už dnes neexistuje. Místo jsem mu však ukázal. Pak jsme si sedli do jiné hospody. Několik hodin jsem poslouchal jsem Jaroslavův monolog o životě, s jehož průběhem se patrně do dnes nevyrovnal. Otec důstojník, proto tedy studium na střední vojenské škole. Život prožitý částečně ve vojenském nakladatelství a tiskárně, později mnoho let v kotelně jako režimu nepohodlný, i když v podstatě žádný disident. Po roce 1989 opět ve vojenském časopisu. Největší část úvah Jaroslav věnoval přemýšlení o tom, s kolika ženami se za život vyspal. Jednu z nich si vzal. Když porodila dceru, Jaroslav se s ní rozvedl. Na dceru jen platil, ale nemohl se s ní stýkat. Nyní žije už přes dvacet let ve spokojeném bezdětném manželství, je pod pantoflem. S manželkou jezdí často na dovolenou do ciziny.
Poslouchal jsem, pomalu jsem popíjel plzeň, Jaroslav později objednal i večeři. Bolela mně hrozně záda a pomalu jsem propadal beznaději. Jaroslavův život byl o mnoho pestřejší na zážitky, ale chyběl mu obsah. Jako by nikdy pro nic nežil. I ten současný podpantofelní život jako by mu nevyhovoval. Jenže na stará kolena už ho nedokáže nahradit ničím smysluplnějším. Divil se mé otázce, jaký smysl jeho život měl.
Když jsme vyšli z restaurace U chřestýše, mrholilo. Jaroslav spěchal na metro, já jsem se s bolavými zády pomalu sunul k nedalekému domovu.
Otevřel jsem televizi. Prezident Václav Klaus právě předával státní vyznamenání jednomu velmi starému veteránu 2.světové války.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat