Amerika bez iluzí
křest prvotiny ředitele Radiožurnálu Miroslava Konvaliny
Nápis na výkladní skříni reprezentační prodejny Českého rozhlasu vždy několik dní předem oznamuje, že vyšlo nové zajímavé dílko z produkce nakladatelství Radioservis, ať už je to kniha či CD a že se chystá autogramiáda.
 |
Tentokrát jsem zaslechl v rozhlase, že Miroslav Konvalina, ještě nedávný zpravodaj Českého rozhlasu v Americe a nynější ředitel nejprestižnější stanice Českého rozhlasu, uspořádal za dlouhých letních večerů své poznámky a vydal je v knižní podobě.
Pan Konvalina měl za sebou 12.září rušný den. Dopoledne podpisoval svou prvotinu na brněnské výstavě Invex, pak hupky do auta a do Prahy. Na křtu v budově rozhlasu byly patrně přítomny i různé VIP osobnosti a tak se počáteční křest protáhl. Přicházel jsem krátce před sedmnáctou hodinou a už z dálky jsem viděl obrovskou frontu lidí před prodejnou. Fronta končila až za rohem v Balbínově ulici. Podepisování evidentně ještě nezačalo, prodejna byla plná (patrně) významných lidí. Ti obyčejní čekali před prodejnou, až budou vpuštěni. Počasí bylo hezké, celkem to nikomu nevadilo.
Na konec fronty přišla i mladá reportérka s mikrofonem a vyptávala se lidí (jednoho pána). jak dlouho budou ochotni čekat na podpis – zda i půl hodiny. Pán odpověděl, že bez problémů.
Vedle mě stála výřečná blond paní, která sdělovala, že chce přinést podepsanou knihu svému třináctiletému synovi. Syn je prý do Ameriky blázen. Paní se těšila, že se s panem Konvalinou vyfotí. Na to si přinesla obstarožní bakelitový fotoaparát na kinofilm. Požádala mě, abych jí před prodejnou vyfotil. Mačkal jsem spoušť, ale nic necvaklo. Paní mi po chvíli sdělila, že nejprve musím pustit spoušť a teprve pak se snímek exponuje. Pro mne záhada.
Fronta pomalu postupovala, až jsme se před osmnáctou hodinou dostali dovnitř. Místní obtloustlejší komentátor (podle hlasu možná Vladimír Kroc?) nám do reproduktoru sdělil, že pan Konvalina si s sebou přivedl pravého nefalšovaného amerického kovboje. Kovboj byl prý na návštěvě i v pořadu „Nad věcí“, který se vysílá na Radiožurnálu každý den hodinu před půlnocí. Tam předváděl na studiové židli, jak správně jezdit na koni, což ovšem v rádiu nebylo vidět. U pultu jsem si koupil knihu a sledoval, jak pan Konvalina podepisuje. Vedle něj seděl americký kovboj. Určitě byl jak v Jiříkově vidění. Co, co zažil u nás, v Americe určitě nezažije!
Pan Konvalina psal levou rukou. Zeptal se mě, komu má napsat věnování. Chtěl jsem podpis bez věnování, ale s datem.
Blonďatá paní už mě naštěstí svůj fotoaparát nesvěřila, ale chvíli jí trvalo, než našla někoho, kdo by se toho fotoaparátu nebál. Nechala se vyfotit s panem Konvalinou i s kovbojem. Vyfotil jsem jí také svým digitálním fotoaparátem a nabídl jí, že jí obrázky pošlu, dá-li mi e-mailovou adresu. Neznala e-mail, tak jsem jí dal svou e-mailovou adresu a ona řekla, že hned jak přijde domů, pověří svého třináctiletého syna, aby mi e-mail poslal. Dvakrát se ujistila, zda jí fotky pošlu ještě dnes. Avšak žádnou e-mailovou adresu jsem dosud nedostal. Možná, že tu mou ztratila cestou domů z nadšení, že je vyfotografována s americkým kovbojem.
Doma jsem si prohlédl podpis. Pan Konvalina psal silnějším modrým fixem. Na člověka mladšího až středního věku má nezvykle hranatý rukopis. Doufám, že se ke čtení jeho knížky dostanu, dokud voní tiskařskou černí.
Komentáře
[1]31.10.06 14:31:07Filip Furmanov
Četl jsem v tisku ukázku z knihy, o amerických amiších - podkud jsou všechny ostatní kapitoly takhle zajímavé, tak se té frontě před knihkupectví vůbec nedivím. J.F.F.
Žádné komentáře:
Okomentovat