Z obliga - 2.část
Přemýšlel jsem, co mám dělat. Podle pana Rudolfa už otec dlouho žít nebude, ale o jeho stavu mi on, ani nikdo z mých příbuzných, nedokázal dát objektivní informaci. Všichni mi však potvrdili, že otec si platí v nemocnici nadstandardní pokoj. V očekávání příštích nepříjemností poradil jsem se s právníkem. Ten mi potvrdil, že dědictví je na pořadu dne až po smrti zůstavitele. Maximálně mohu otce navštívit v nemocnici a to i přes sdělení všech lidí, že otec nemá zájem o mou návštěvu.
Ten den jsem telefonicky mluvil s paní Marií, o níž jsem psal v článku „Zázemí“. Paní Marie mi řekla, abych se tím nezatěžoval, že jsem z obliga, když mě otec nechce vidět. Uvědomil jsem si, že z obliga nejsem. Otec do mého života patří, i když v něm vždy hrál zápornou roli. A ze svého života nikdo utéct nemůže, ani já.
Požádal jsem o krátký rozhovor ošetřujícího lékaře. Vysvětlil jsem mu celoživotní otcův postoj ke mně. Řekl jsem, že si myslím, že pokud otci už nezbývá mnoho života, že by asi měl mít okolo sebe pouze lidi, kterým důvěřuje. Lékař mi potvrdil, že otcův stav je vážný.
Avšak jestli si myslíte, že byste ho svou návštěvou mohl ohrozit na životě nebo že by se mu mohlo přitížit, tak se obav zbavte. Tak zle na tom váš otec není, dodal lékař. Lékař mi doporučil, abych před návštěvou otce nejprve zavolal a domluvil si s ním návštěvu. Ve chvíli, kdy jsem byl v nemocnici, byly u otce návštěvy dvě. Zanechal jsem proto pro otce pouze květiny, které jsem přinesl s tím, že zavolám druhého dne.
Večer však otec volal sám, plakal a byl dojat, že jsem ho „kontaktoval“. Plakal stejně dojemně, jako když mě před třemi lety nechtěl prodat polovinu společné chaty, protože se domníval, že nemám na chatu nárok. Domluvili jsme se, že ho navštívím příští den. Otec zdůrazňoval, že mu nemám nic nosit, že je o něj dobře postaráno, protože si platí nadstandardní ošetřování a lidi zvenku, kteří mu přinesou, co potřebuje.
Uvědomil jsem si, že je otec stále stejný, tak jak jsem ho již přede dvěma lety popsal v článku „Nepřipravenost na smrt“.
Moje dvě dosavadní návštěvy u otce v nemocnici to potvrdily. Otec v mé přítomnosti neustále zdůrazňoval, že jsou okolo něj lidé, které potřebuje pro služby a které má zaplacené nebo jinak zavázané. Pochopil jsem, že jeho vztah k nim je i v této chvíli nulový. Nepřekvapilo mě, když mi otec při druhé návštěvě řekl, že tak jako on nemůže očekávat nic on ode mne, tak já nemohu očekávat nic od něj. Viděl jsem v té chvíli před sebou starého člověka, jemuž životní síly už téměř do krajnosti ubyly a který i teď lituje, že život uplynul a on si nemůže užívat jako před několika desítkami let. Nemůže mít ani radost, že by něco užitečného na tomto světě vybudoval. Ani teď nepochopil, že láska a přátelství se nedá koupit. Nevidí potřebu, že by na světě měli zbýt lidé, pro které něco znamenal.
Přesto i v této chvíli vím, že otec je součástí mého života a že nejsem z obliga, jak by si myslela paní Marie.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat